Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - Epilog

23.11.2012 (15:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2267×

Epilog

Pohled Caia:

Přesně podle plánů mých rodičů se konala velkolepá svatba, kterou bylo hodně těžké utajit. Byly pozvány všechny významné upíří klany. Dokonce i jeden vegetariánský, ke kterému měl otec zvláštní vztah. V minulosti se s jejich vůdcem znal a neustále se ho snažil přemluvit, aby se přidal k nám a stal se plnohodnotným upírem. Nechápal snahu Carlislea a jeho rodiny živit se zvířecí krví a pomáhat lidem, kteří nám měli sloužit jako svačina.

„Jsi nervózní?“ zajímal se Alec, když mi pomáhal s kravatou. Všechno muselo být dokonalé, i mé oblečení a všechny odznaky mého postavení. Čistě černý plášť nahradil jeden s červeným lemováním. Přes krk jsem měl zavěšen znak našeho rodu a v saténem vykládané krabičce jsem měl stejný znak ve tvaru přívěsku, který jsem měl Lilian po obřadu předat.

„Nejsem nervózní. Udělám přesně to, co se ode mě očekává,“ namítl jsem klidně. K nervozitě jsem neměl důvod, se sňatkem jsem byl předem smířený a věděl jsem, co od něj mám v budoucnu očekávat.

„Je to celkem zvláštní. Před víc jak rokem jsi o svatbě nechtěl slyšet a teď tě to ani v nejmenším nestresuje,“ kroutil nade mnou hlavou Alec.

„V mém klidu je vidět, že jsem dospěl a ujímám se své zodpovědnosti jako pravý muž,“ prohodil jsem.

„Takže v tom tvém podivném chování nemá prsty Chelsea? A já jsem si tím byl skoro na sto procent jistý,“ povzdechl si zklamaně.

„Zapomněl jsi, že Chelsea lásku vytvořit nedokáže? Je to nad její možnosti,“ namítl jsem.

„Samozřejmě že o tom vím. Já jenom… Smrt té čarodějky jsi vzal celkem v klidu,“ zamumlal.

„Ta čarodějka, jak ji nazýváš, měla své jméno. Byla to Oprah,“ opravil jsem ho lehce naštvaně. Alespoň k mrtvým by mohli mít někteří v mé blízkosti trochu úcty.

„Ovšem. Tak tedy smrt Oprah tě moc neovlivnila, když vezmu v potaz to, jak jsi vyhlašoval do světa svou lásku,“ opravil se a svými slovy jenom jitřil ránu, která neměla šanci se nikdy zahojit. Na to moc Chelsea nestačila.

„Právě naopak, mám ji stále ve svém srdci, kde zůstane do konce mé věčnosti… Ale pochopil jsem, co je potřeba vykonat pro naše dobro, a proto jsem souhlasil s otcovým návrhem oženit se s Lilian,“ namítl jsem a snažil se zachovat si klidnou tvář.

„Hlupáka dělej z někoho jiného a ne z někoho, kdo s tebou prožil celý tvůj dosavadní život a zná tě lépe než ty sám. Nedělej, jako bys zapomněl na své sklony k pravé smrti. Oprah byla tvá pravá láska, tak nechápu, proč si na tohle všechno hraješ… Vlastně, mám k tomu jenom jediné možné vysvětlení – Chelsea,“ prones vítězně, jako by odhalil největší tajemství.

„I kdyby za tím vším stála ona, co se na tom změní? Oženit se musím tak jako tak,“ pokrčil jsem rameny a urovnal si na hrudi náš znak. „Díky zásahu Chelsea dokážu alespoň normálně žít.“

„Co je to za život, když vevnitř jsi mrtvý? Tohle bych nikdy zažít nechtěl. Aro je v tomto necita.“

„Slyšel jsem své jméno?“ vstoupil do místnosti můj otec. Zřejmě mu neušla Alecova poslední slova, ale přešel je mlčením. Spokojeně si mě prohlédl. „Myslím, že jsi připraven, měli bychom jít,“ pronesl a hned nato vyšel i z pokoje. S Alecem jsme ho následovali do trůnního sálu, kde se ta velká sláva měla konat.

Pohled nikoho:

Nevěsta byla tehdy neskutečně krásná. Bohatost jejích šatů dávala jasně najevo, kam společensky patří. Společně s následníkem trůnu tvořili nádherný pár, na který bylo radost pohledět. Jenom v jejich pohledech se neodrážela vzájemná láska, jak se u novomanželů sluší. Byla to pouze úcta k tomu druhému.

„Mohl by ses tvářit alespoň trochu šťastně, je to přece tvoje svatba,“ nabádal Aro ženicha, když zahlédl jeho kyselý výraz. „Takhle se někdo, kdo se zrovna oženil, netváří.“

„Tvářím se, jak nejlépe umím,“ odvětil mu ženich.

„Dobrá tedy, nebudu se s tebou o tomto hádat. Teď bys měl nevěstě předat ten medailon a následně byste se spolu měli vydat pozdravit všechny přítomné a prohodit s nimi i pár slov, aby věděli, že se o ně zajímáte,“ pobízel ho vládce a ženichovi tedy nezbylo nic než poslechnout. Povstal vedle své ženy a gestem ji pobídl, aby si rovněž stoupla.

V sále se najednou rozprostřelo ticho, jak každý očekával, co se bude dít.

„Stejně jako jsem tě před časem vřele vítal ve svém domě, chtěl bych tě stejně vřele přivítat do své rodiny,“ pronesl princ a otevřel saténovou krabičku, kterou podal nevěstě. Následně z krabičky vyndal medailon a obřadně ho své novomanželce zapnul kolem krku. Od teď byla Lilian oficiálně součásti rodiny Volturi. Sál v tu chvíli propukl v hlasitý jásot.

Pohled Caia:

„Rodiče jsou konečně spokojení?“ zajímala se Lilian, když si po tom svatebním veselí v našich pokojích rozčesávala vlasy. Pozoroval jsem ji, jak sedí před zrcadlem a přes něj mě sleduje. Bylo to tak podobné, jako když jsem sledoval Oprah při stejné činnosti, přesto teď jsem se na Lilian nedíval se zájmem.

„Nedovedeš si představit jak,“ zamumlal jsem.

„Táta mi řekl, co se stalo té dívce a chci, abys věděl, že je mi to hrozně líto,“ prohodila a najednou seděla vedle mě na posteli a objímala mě. „Vím, že jsi ji miloval a její ztráta pro tebe musela být těžká,“ pronášela dál soucitně a jí jsem ta slova doopravdy věřil. Nikdo jiný se mnou soucit neměl, ale i kdyby přece jen měl, tak bych mu jeho slova nevěřil tolik jako Lilian.

„Stále je to těžké,“ zašeptal jsem jí do vlasů a cítil, jak její objetí zesílilo.

„Je mi to jasné, ale nezapomeň, že od teď jsem tady pro tebe jako opora. Můžeš se mi se vším svěřit, nečekám, že mě někdy budeš milovat jako tu dívku, ale považuj mě alespoň za dobrou přítelkyni a důvěrnici,“ ujišťovala mě opět o tom, že po mně nebude žádat víc, než co jí budu moct nabídnout. Stejně jako to řekla u jezera Lago d´Orta.

„Cením si tvé nabídky a věř mi, že ji nejednou využiji,“ přijal jsem její pomocnou ruku, kterou mi nabízela, abych se mohl nějakým způsobem vyhrabat z toho, co se na mně posledním dobou vršilo.

„Nečekej ale, že za to nic nebudu žádat,“ upozornila mě najednou. Překvapeně jsem se od ní odtáhl, a když Lilian spatřila můj obličej, rozesmála se. „Neboj se, nehodlám toho po tobě žádat příliš. Ráda bych jenom cestovala. Hrozně se mi líbilo to, jak jsi mi ukazoval svou zemi a já bych tak ráda procestoval celý svět, což mi otec nikdy nechtěl dovolit,“ vyslovila své toužebné přání a já si oddechl.

„Tohle tvé přání můžu splnit, jenom teď zřejmě nebudeš moct očekávat, že budeme cestovat sami. Otec na trůnu zřejmě ještě nějakou dobu setrvá spolu se strýcem, ale i tak se má vláda již blíží a o to víc na mě musejí gardisté dávat pozor. No, a samozřejmě že teď i na tebe jakožto mou ženu,“ vysvětlil jsem.

„Sice nám to gardisté budou ničit, ale i tak jsem ochotna je snést – už jenom kvůli tomu, že se budu moct podívat do světa,“ jásala a mě zahřálo u zlomeného srdce. Její radost byla najednou i mou radostí a její smích byl lehkou náplastí na mou nezacelující se ránu.

Pohled Oprah:

Život v cizí zemi pro mě nebyl nijak jednoduchý. Abigail mi pomohla s maskovacím kouzlem, které mělo přetrvat po celý můj život, a tak mě chránit před případným prozrazením. Snažila se mě naučit všechno, co uměla, předat mi co nejvíce svých rad do života a zároveň zaplnit tu prázdnotu, která ve mně zůstala po rodině. Obě jsme ale věděly, že se blíží konec našeho společného soužití.

„Mám pocit, jako bych tě znala celý svůj život a nejenom ten jeden rok, co jsme spolu. Až mi odejdeš, bude se mi po tobě hrozně stýskat,“ promluvila jsem k Abigail den před tím, kdy bychom spolu byly rok. Nějak jsme to obě cítily, že mi doprovod bude dělat jenom ten jeden rok.

„Mně se bude taky stýskat, ať už půjdu kamkoliv,“ zašeptala dojatě.

„Nikdy na tebe nezapomenu, ani na to, co jsme spolu prožily a co jsi mě naučila,“ slíbila jsem.

„Tak to bys opravdu neměla. Jednou to třeba budeš učit vlastní dceru, může tvou magii podědit a dobrá učitelka se jí bude jenom hodit,“ nabádala mě dál a já se musela pousmát, přesto se mi ale chtělo brečet. Nechtěla jsem Abigail ztratit, byla to poslední, co mi zbylo z rodiny, a přišlo mi tak nefér o ni přijít.

„Pokud tu magii skutečně podědí, hned se o tobě dozví. Budu ji vyprávět o její pra-pra-pra-pra, a nevím ještě kolikrát bych to měla říct, babičce, která mě všem kouzlům naučila,“ informovala jsem ji. Věděla jsem, že by ji to hodně potěšilo, kdyby neupadla v zapomnění, a tohle byl můj jediný dárek k našemu rozloučení, co jsem jí mohla dát.

Někdy nad ránem, společně s prvními paprsky slunce mi Abigail zmizela z očí. Společně jsme noc probděly, abychom se mohly pořádně rozloučit a zavzpomínat na to, co jsme společně bok po boku prožily. Nebylo toho zrovna málo. Obě jsme si toho měly hodně co říct a přitom ve chvíli, kdy se rozplývala v té záři, mi došla všechna slova a mohla jsem se jenom ohromeně dívat na to, jak odchází z mého života.

„Sbohem, Abigail, byla jsi pro mě jako matka, kterou jsem poslední rok tolik postrádala,“ zašeptala jsem ještě naposledy a přes slzy jsem málem neviděla, jak se na mě naposledy usmála.

„Tys pro mě byla jako dcera, kterou jsem nikdy neměla,“ odvětila, a to byla poslední slova, která jsem od ní kdy slyšela.

O třicet let později

Pohled Caia:

„Jak se ti tady líbí?“ zajímal jsem se, když jsme stáli na útesech v Novém Skotsku.

„Je tady nádherně, stejně jako na zbytku těch míst, kam jsi mě vzal,“ zašeptala zbožně Lilian. Dělat ji spokojenou byla povinnost do konce věčnosti. A zatím se mi to opravdu dařilo. Horší to bude tehdy, až prozkoumáme celý svět a už nezbude jediné místo, které bych jí mohl ukázat.

„Chceš říct malé tajemství?“ donutil jsem se porušit to ticho okolí, které narušovaly jenom tříštící se vlny.

„Jistě že chci. Copak nevíš, že se mi s každým tajemstvím i myšlenkou můžeš svěřit?“

„Já vím. Takže – v Americe jsem stejně jako ty poprvé. Nikdy jsem v téhle zemi nebyl, takže ji můžeme objevovat společně, jak se nám bude chtít,“ zašeptal jsem směrem k ní.

„Teď si ze mě určitě děláš legraci,“ namítla Lilian vážně, ale potom na mě pohlédla. „Nebo neděláš?“ zaváhala. „Počkej – tys opravdu nikdy nebyl v Americe? A já si myslela, že jsi procestoval nejmíň celý svět a teď ho se mnou jenom objíždíš,“ odvětila překvapeně.

„Je to tak, nikdy jsem tady nebyl. A přestože byl Aro vždy shovívavý vůči mým výletům, měl jisté hranice – a ty začínaly u Atlantiku,“ ozřejmil jsem jí situaci.

„Tak to je potom paráda. Můžeme společně objevovat krásy Nového světa!“ jásala nadšeně.

„Pokud z toho máš opravdu takovou radost, tak můžeme potom objevovat i krásy toho starého světa, protože Atlantik tvořil hranice jenom na jedné straně,“ přiznal jsem trochu neochotně a přitom sledoval, jak se její nadšení zvětšuje. „Dalšími hranicemi byla vaše země a ty potom pokračovaly k Baltu a dál na sever. Takže jsem ve skutečnosti procestoval jenom Evropu,“ dodal jsem jenom pro detail.

„Nestačím se divit, co jsem o svém vlastním muži nevěděla,“ podivovala se Lilian.

„V tuhle chvíli o mně víš ale všechno. Už nemám žádná další tajemství.“

„Tak v to tedy doufám. Stále totiž platí to o přátelství, takže toho můžeš kdykoliv využít. Nemám v plánu tvoje slova někde dál tlumočit,“ pobídla mě znovu a já se jenom usmál. S touhle nabídkou přišla pokaždé, když se o mně dozvěděla něco nového anebo si všimla, že nad něčím uvažuju. Byla hrozně všímavá, takže jsem před ní nikdy nedokázal nic utajit.

„Se mnou v tomhle můžeš taky počítat.“

Pohled Oprah:

Snažila jsem se nepoužívat kouzla. Nechtěla jsem, aby to dopadlo katastrofálně jako před těmi lety v Itálii. Ne všechno na tom sice bylo nepříjemné, ale ani tak bych nechtěla, aby se to opakovalo. Nepotřebovala jsem na sebe strhávat pozornost. Nakonec jsem po všech těch letech byla ráda za to, že zapadám do davu obyčejných, všedních a nudných lidí, jako jsou ti v Německu a možná i po celém zbytku světa.

A ani práce, kterou se mi s mým nedokončeným středoškolským vzděláním podařilo najít, mě nebavila.

„Ještě jeden ledový čaj, prosím.“

Ano, stala jsem se servírkou. Tohle bylo to poslední pracovní místo, které by mě kdy napadlo napsat do kolonky s otázkou ´Jak si představujete své budoucí povolání?´.

Jenže, jak už jsem se zmínila o Itálii, ani tohle povolání nemá jenom stinné stránky.

„Samozřejmě, hned to bude,“ usmála jsem se přeslazeně na tu podivnou dvojici. Seděli tu snad každý den od chvíle, kdy spolu začali chodit. Její rodiče ten vztah neschvalovali, takže se před nimi schovávali – a to zrovna u mě v práci!

To jsem však odbočila od toho, co jsem chtěla říct. Jak už jsem se zmínila, moje práce není zase tak špatná. Občas má své světlé stránky a mezi ně patřil i ten den před dvaceti lety. Tehdy se ve dveřích téhle malé restaurace objevil neuvěřitelně pohledný chlap a jenom o dva roky později se stal mým manželem.

Jiskřilo to mezi námi už od prvního pohledu. Bylo to velmi intenzivní už od počátku, ale rozhodně se to nedalo srovnat s mým románkem v Itálii. Tam to bylo jiné – možná krásné a romantické, ale velmi nereálné. Tehdy jsem si tam připadala jako hrdinka nějakého špatně napsaného románu o mladé čarodějce. S Lucou to bylo něco úplně jiného. Řešila jsem s ním normální problémy zamilované holky, rozčílené manželky a i rozněžněné matky. Nemusela jsem řešit nic nadpřirozeného. Nepotřebovala jsem používat svou magii na to, abych přežila. Mohla jsem se zase cítit normálně.

Jediné, co mi však vadilo, bylo to, že jsem před Lucou měla tajemství. Posledních dvacet let nemyslím na nic jiného. O mých magických schopnostech neví. Moje minulost je jedna velká smyšlenka a… Vlastně ani nevím, co víc bych k tomu mohla dodat. Možná vlastně nic dalšího – o magii se dozvědět vůbec nemusí, stačí jenom, aby se neprojevila u některého z našich dětí a bude to ok. A který manžel se vlastně chce dobrovolně setkat s tchyní? Promiň, mami, vím, že bys byla perfektní tchyně.

„Zdravím, lásko, jak to dneska jde?“ zajímal se ve chvíli, kdy jsem došla k baru a zahlédla ho tam sedět. Bavilo ho pozorovat mě při práci.

„Vidíš tamty dva? Už zase tu sedí,“ ukázala jsem na dvojici, co si objednala další ledový čaj.

„A co ti na nich tolik vadí? Vždyť jsou roztomilí. Takhle bojovat s nepřízní osudu – stejně jako Romeo a Julie,“ namítl a já jenom protočila oči.

„Tihle dva že bojují s nepřízní osudu? To si opravdu nemyslím. A s hrdiny od Shakespeara je nesrovnávej. S nimi se nemůže srovnávat nikdo – leda tak opravdoví Romeo a Julie,“ odporovala jsem mu. Dokonce ani já jsem si jako Julie nepřipadala, když jsem bojovala se Sulpicií o jejího syna. Nebyl to sice boj jako takový, ale tehdy jsem si myslela, že Caia skutečně miluji a snažila jsem se s ním nějakým způsobem být.

„Zapomněl jsem, že mluvíme o tvé oblíbené knížce,“ povzdechl si. „Ale musíš uznat, že je to romantické. Skoro jako my dva,“ trval si na svém.

„Ne, s námi je taky nesrovnávej,“ odmítla jsem další jeho variantu. Rozhodně jsem před dvaceti lety nevypadala jako ta holka v krátké minisukni, kterou všichni obletují.

„Máš pravdu, ona není tak krásná a on nemá ten stejný šarm jako já, kterým jsem si tě získal,“ chvástal se.

„To tvé ego bych někdy taky chtěla mít,“ zakroutila jsem nad jeho slovy hlavou.

„Ale vždyť je to pravda. Svým šarmem jsem si tě získal a stále tě jím okouzluju natolik, že bys mě nemohla opustit, ani kdybys nejvíc chtěla,“ pokračoval dál ve svém chvástání a já se jenom usmívala. Bavilo mě ho poslouchat – tu jeho výřečnost a smělost. Dokonale mi tak zpříjemnil nudný den v práci. Dokonce mi ani nevadilo donést ten ledový čaj k těm dvou zamilovaným.

„Máš pravdu, tvůj šarm může za všechno,“ souhlasila jsem s ním a políbila ho.

„Správně, můj šarm,“ přitakal. „Teď se ale musím stavit v garáži, slíbil jsem Maximiliánovi, že mu pomůžu s tou motorkou.“

„Jenom běž, já se tu ještě tak dvě hodiny zdržím, než přijde Mia a vystřídá mě,“ souhlasila jsem. Bylo fajn, že se Luca snažil poznat přítele naší dcery. Maximilián ho nejvíc stejně uchvátil svou motorkou. Našli společné téma a hned se ztratila Lucova nevraživost k potenciálnímu příteli. Snášel trochu těžce to, že mu jeho malá holčička, jak naši dceru nazýval, vyrostla a je dost stará na randění.

Dojímalo mě to. Tenhle život bych za nic na světě nevyměnila. Ani za možnost, že bych mohla žít stále a nikdy bych nezestárla. Navíc musím přiznat, že mi ty jemné vrásky hrozně sluší a na vnoučata, která někdy v budoucnu nakonec přijdou, se taky neuvěřitelně těším.

O dalších třicet let později

Pohled Caia:

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se Lilian, když jsme tak jednou seděli na pohovce. Předčítal jsem jí jedno z nestárnoucích dramat od Williama Shakespeara – Romeo a Julie. Lilian měla hlavu položenou na mém klíně a jenom tak odpočívala.

Když však v průběhu závěrečné scény odehrávající se na hřbitově promluvila, odložil jsem knihu a podíval se na ni. Chvíle na hradě jsme trávili hodně lenivě. A jako menší divadlo pro mé rodiče i zamilovaně.

„Samozřejmě. Co tě zajímá?“

„Když tak poslouchám ten příběh, vzpomněla jsem si na tebe a tu dívku, co tu žila,“ začala rozhovor a přitom mě bedlivě pozorovala. Při tak očividné vzpomínce na Oprah jsem trochu ztuhnul. Tohle téma pro mě bylo stále velmi bolestivé. Respektive – věděl jsem, že asi nikdy nepřestane být citlivým. „Vím, že je to pro tebe bolestivé, takže pokud o tom nechceš mluvit, tak nemusíme,“ začala hned couvat.

„Ne, to je… Všechno je v pořádku. Klidně se mě zeptej, na co chceš,“ pobídl jsem ji.

„Čteš mi tady o lásce mezi Romeem a Julií. Je to sice hodně podivná láska – hlavně ta ze strany Romea, přijde mi tu ze začátku docela přelétavý, ale to je teď vedlejší. Mně jde hlavně o tu lásku na konci, kdy se raději zabije, než aby žil bez ní. Napadlo mě, že asi nikdy nepoznám, jaké to je mít pravou a osudovou lásku a jelikož tys to poznal… Myslíš, že bys mi to mohl popsat? Myslím, jaké to je být skutečně zamilován?“

„Nevím, jak bych ti to měl popsat,“ namítl jsem, když jsem se nad jejími slovy zamyslel. Nikdy jsem Oprah nepřestal milovat. Dokonce stále sídlila v každé mé myšlence – nebo alespoň v každé druhé. Bylo těžké bez ní žít dál, ale když už to Chelsea takhle – na otcův příkaz – zařídila, musel jsem se nějak přizpůsobit a nějak prostě existovat.

„Tak to mi to potom nemusíš říkat. Je to stejně jenom taková hloupost,“ mávla nad tím rukou a posadila se. „Proč bych měla vědět, jak se cítí zamilovaná osoba? Stejně to nikdy nezažiju, takže mi to bude naprosto k ničemu. V těch knížkách je to navíc pokaždé popsané stejně,“ prohodila, když začala přecházet po pokoji.

„Proč bys to nikdy nemohla prožít?“ zeptal jsem se. A až poté, co jsem to řekl nahlas a Lilian si mě změřila pohledem naznačujícím, jestli si náhodou nedělám legraci, jsem si uvědomil, jak to znělo.

„Zapomněl jsi na malý detail. Říká se mu manželství – to je ten svazek, který je mezi námi, kromě přátelství,“ prohodila trochu kysele.

„Nezapomněl,“ namítl jsem okamžitě a Lilian mi věnovala další pohled. „Dobře, teoreticky jsem na to zapomněl, ale prakticky si to uvědomuju pořád. Každopádně jsem tím chtěl říct, že pravá láska se neomezuje jenom na svobodné. Já byl vlastně zasnoubený, když jsem se zamiloval,“ začal jsem vysvětlovat.

„Samozřejmě, ale tehdy jsi byl ´jenom´ zasnoubený. Mohl ses otci postavit a mě si nevzít.“

„Nějak to nešlo, ale na to ses mě neptala. Chtěla jsi vědět, jaké to je být zamilovaný,“ namítl jsem. Nechtěl jsem, aby Lilian věděla, že jsem to všechno udělal jenom proto, že jsem musel. Že mě k tomu donutila Chelsea se svými schopnostmi. Tohle bylo poslední tajemství, které jsem před Lilian měl.

„Jo, to jsem vědět chtěla, ale nemusíš mi to říkat. Já si to ráda přečtu v nějaké knížce,“ namítla a znělo to trochu uraženě.

„Nemusíš si nic číst. Řeknu ti to,“ odvětil jsem a skoro to zavánělo hádkou. Oba jsme byli tak trochu napružení. Přesto jsem cítil, jak se případné hádce bráníme. Nechtěli jsme pokazit to přátelství mezi námi.

 Přátelství totiž bylo to jediné, co jsme v tuhle chvíli měli. A pak že muž se ženou nemohou být přátelé. Nechápu, jak někdo mohl podobnou myšlenku vůbec vyslovit. Byla to podle mě pěkná hloupost. Ale v tuhle chvíli jsem se trochu obával toho, co se stane, až Lilian všechno řeknu. Přála si to slyšet – ale co když to potom přece jenom nezažije?

„Pravá láska je bolest a utrpení, Lilian. Toužit po ní je jako přiznat si svou největší slabost.“

„Slabost je ale v našem světě něco špatného. Mám takový dojem, že nikdo, kdo projevil slabost, moc dlouho nežil. Ale když se podívám na Ara nebo mého tátu, tak si nemyslím, že jsou slabí,“ zauvažovala se nad mými slovy.

„Ta slabost přichází ve chvíli, kdy ji někdo využije proti tobě. Myslím stylem, že můžeš být silná sebevíc, ale pokud budeš mít něco opravdu velmi ráda a někdo tomu ublíží, nebudeš si moct zachovat správný úsudek a…“

„Jo, už chápu, co tím myslíš,“ přitakala a já nemusel nadále hanobit tak nádherný cit, jako je láska. I tak to byla práce hodna nějakého spisovatele a ne mě. „Asi je nakonec lepší, když tu lásku nepoznám. Nechci být slabá, navíc pokud budu královna, tak by mě nikdo neměl považovat za slabou, že ne?“ ujišťovala se.

 „To určitě ne. Navíc jsi hodně silná osobnost, takže by tě nikdo nemohl vnímat jako někoho slabého,“ souhlasil jsem s jejími slovy a neskutečně si oddechl. Alespoň teď nebude toužit po něčem, co se možná nesplní. Zatím se setkala se všemi členy tátovy gardy a žádný z nich jí nepadl do oka. Očividně tu s námi nežije nikdo, kdo by byl její spřízněná polovička.

Pohled nikoho:

Malá holčička seděla své babičce na klíně a poslouchala příběh, který od chvíle, kdy jí ho babička vyprávěla poprvé, znala snad nazpaměť, ale i přesto ji stále bavilo ho poslouchat znovu a znovu. Příběh velké lásky, bolesti, radosti i smutku. Byla to nejkrásnější pohádka, kterou kdy slýchala. Pohádky o věčně spících princeznách a princích bojujících s draky se nemohly vyrovnat tomu, který jí vyprávěla osoba, kterou měla hned po rodičích nejraději na celém světě.

„Vyprávěj ještě... Prosím, babí,“ škemrala dívenka.

„Možná zase zítra, dneska už je pozdě a maminka by se zlobila, kdyby věděla, že ještě nespíš,“ odmítla mírně stařenka a shovívavě se na holčičku na svém klíně usmála.

„Ale babi, já to mámě nějak vysvětlím,“ začala rozumovat. „Přece mi musíš dopovědět, jak to bylo s tím pánem, když jsi potom odjela z Itálie,“ snažila se dál.

„Prosíš, jako bys ten příběh dneska slyšela poprvé a ne snad posté,“ potřásla babička hlavou a postavila vnučku na zem. „Dneska ale opravdu nic nebude. Pokračování bude zítra, pokud si teď půjdeš pěkně vyčistit zuby a spát,“ ujednávala podmínky dalšího vyprávění.

„Dobře, ale zítra to už nesmíš useknout, chci ten příběh slyšet až do konce,“ řekla rozhodně dívenka a své babičce tak připomněla její mladá léta, kdy jí byla velmi podobná.

„Dovyprávím.“

„Děkuju! Babi, jsi skvělá – jsi moje kouzelná babička, víš to?“ nadšeně výskala holčička.

„A ty moje nejmilejší vnučka.“

„Vždyť jsem taky jediná,“ zamumlala.

„A proto jsi nejmilejší. Teď ale šup do hajan, zítra je taky den.“

A zatímco zde se malá holčička chystala na kutě, jenom o pár stovek mil jižněji se připravovala velká oslava k příležitosti korunování nového krále. Vládce upíru se totiž rozhodl, že Caius již natolik zmoudřel a vyspěl, aby se usadil na trůnu po boku svého otce a strýce.

„Napadlo tě, že touhle korunovací se všechno změní?“ zajímal se Caius, když mu jeho žena pomáhala s úpravou královských insignií.

„Neuvažovala jsem nad tím, ale asi máš pravdu,“ souhlasila Lilian a urovnala mu zlatou sponu se znakem jejich rodu. Přitom ji nepatrně pohladila, ten znak byl stejný jako její na přívěsku, který od Caia dostala v den jejich svatby jako uvítací dar do jeho rodiny.

„Naše společné výlety po celém světě tímhle skončí. Budeme daleko víc svázaní zdejšími pravidly, než tomu bylo do teď,“ upozorňoval ji nadále.

„Proto jsem ráda, že jsme jich za těch posledních šedesát let podnikli tolik,“ usmála se na něj.

„Bereš to opravdu sportovně a je pravda, že tebe se ta změna bude týkat jenom minimálně, já si však nejsem tak úplně jistý, že bych dokázal sedět celé dny na jednou místě a čekat na to, že by se něco mohlo stát. Tohle je opravdu nepředstavitelné,“ namítl. Tohle se u něj za posledních šedesát let nezměnilo. Politiku a vladaření nesnášel stejně jako dřív, nudila ho a neposkytovala žádnou zábavu a dobrodružství, jako například výlety s Lilian, které si tak oblíbil.

„Na roli královny jsem byla připravována celý svůj život,“ odvětila mu Lilian. „A co se týče tebe, myslím, že otci nebude vadit, když tam nebudeš pořád sedět,“ upokojovala ho, přestože tomu sama moc nevěřila. Za posledních pár let ho stačila docela poznat a zjistila, že je to ještě větší pletichář než její vlastní otec.

„Znám svého otce, tohle se nestane. Budu tam muset sedět už napořád,“ odporoval jí Caus.

„Fajn, byl to jenom pokus, jak ti trochu zvednout náladu. Zase se totiž tváříš jako kakabus.“

„Jak že se tvářím?“ ujišťoval se Caus, jestli dobře slyšel.

„Tváříš se tak, jako v den naší svatby, dokud ti otec neřekl, že se máš taky trochu usmívat,“ vmetla mu do tváře jeho otřesné chování na jejich svatbě. Tehdy to bylo hrozně brzy po smrti Oprah – tedy ne že by se z toho podivného stavu už dostala –, ale i tak neměl náladu na nějaké oslavování.

„Takže já se tvářil na naší svatbě jako kakabus?“ podivoval se.

„Ano, tvářil. A teď už si pospěš, všichni na nás čekají,“ pobídla ho ke spěchu.

„Jen ať počkají, jsem přece budoucí král a můžu si dovolit někdy nepřijít včas,“ namítl rozverně.

„Výsadou králů však je chodit přesně,“ odporovala mu a Caia hned jeho nadšení pro pozdní příchod omrzelo. I Aro se bude jistě hněvat, když nedojde včas.

„Pokaždé bych ale mohl říct, že těm, co tam byli dřív, jdou hodinky napřed,“ prohodil ještě zoufale, ale samotnému mu to znělo uboze. Uvědomoval si, že tohle by král nikdy neřekl a on to také už nikdy v životě nahlas neřekne. Bude se muset chovat přesně tak, jak se od něj v jeho pozici očekává.

„Na tohle ti odpovídat nebudu, bylo by to pod mou úroveň,“ zakroutila hlavou Lilian a už se v Caiově doprovodu nesla hlavními chodbami hradu přímo do trůnního sálu, kde se ta velká událost měla slavit.

Všude bylo plno upírů. Vypadalo to tam jako v den Caiovy svatby. Z Rumunska dorazil i Vlad se svou ženou, aby byli účastni této monumentální chvíle, kdy se jejich zeť posadí na vladařský trůn a zaujme místo po boku svého otce. Z jejich dcery se konečně stane královna a bude žít život, na jaký byla zvyklá a k jakému ji vychovávali.

„Prosil bych trochu klidu,“ ujal se slova Aro ve chvíli, kdy mladý královský pár vešel do sálu. „Všichni víte, proč jsme se zde v tak hojném počtu sešli,“ pokračoval ve svém proslovu a spokojeně se přitom rozhlížel po všech přítomných.

„Dnešek je významným dnem nejenom pro naši rodinu, ale i pro celou naši říši,“ ujal se slova Marcus.

„Správně, dnes se zaplní poslední volný trůn v sále. Čekali jsme na tuto chvíli už spoustu let a konečně nastal ten správný okamžik. Caie, mohl bys přistoupit?“ požádal vládce svého syna.

Caius tedy předstoupil před současné vládce a zastavil se před schody k trůnům. Obvykle je bez jakéhokoliv zastavení vyšel a postavil se po levici svého otce, teď však zůstal stát na úrovni obyčejných poddaných a čekal, co se bude dít dál. Aro si tento okamžik plně vychutnával a jeho radost nebyla ani trochu zkalená tím, že všeho dosáhl pomocí darů gardistů. Od toho si je přece vychovával a vázal k sobě.

„Tak tedy, synu, dnes se z tebe stane opravdový muž. Muž, jenž je hoden svého jména i postavení. Usedneš na trůn vedle mě a Marca. Předtím však, podle tradic, musíš složit přísahu,“ informoval ho Aro a Caius chvíli přemýšlel, kdy vůbec nějaká korunovační tradice vznikla. Kromě jeho otce a strýce nikdo jiný vladařem nikdy nebyl!

„Tento zvyk je, ačkoliv jsme mnohem starší, převzat od lidí,“ objasňoval Arova slova Marcus a Caiovi konečně svitlo. Jasně že nemohli vymyslet vlastní tradici – to by totiž museli uznat, že nejsou jedinými vládci, za které se považují. Pokud samozřejmě nepočítal Vlada a jeho ženu.

„Poklekni, Caie,“ požádal Aro svého syna a Caius tak učinil. Poklekl na pravé koleno, jak si žádala lidská tradice, a pohlédl k otci, jenž stál nad ním. „Začněme tedy se slibem. Caie, jakožto budoucí vládce přísahej, že svůj lid budeš chránit před sebou samým i před lidmi. Že nedopustíš, aby došlo k prozrazení, i kdyby tě to mělo stát život a že se za všech okolností budeš řídit zákony, které jsou pro nás posvátné.“

„Tak přísahám,“ ozvalo se sálem jasné slovo nového vládce.

„Tímto zlatým řetězem s erbem králů tě prohlašuji za jednoho z králů Volterry,“ pronesl Aro a pomohl svému synovi vstát. Poté mu obřadně rozvázal plášť řadícího ho do královské rodiny a přehodil mu přes ramena ten nejčernější ze všech plášťů – královský.

Caius však stále neměl všechny insignie panovníka. Pohlédl tedy na svou ženu, která v ten okamžik vystoupila z davu a v ruce nesla pozlacený tácek, na kterém ležel jeden z královských prstenů. Zastavila se před Caiem a tácek podala jedné z gardistek, jež ji následovala. Z tácku si vzala zlatý prsten a natáhla ruku ke Caiovi.

„Teď jsi skutečným králem,“ prohlásila ve chvíli, kdy mu navlékala prsten.

Společně potom ruku v ruce vystoupali tři schody oddělující je od trůnu a naznačující rozdíl mezi nimi a ostatními přítomnými v sále. Za hlasitého potlesku se poté, spolu s otcem a strýcem, usadil na trůn a zpečetil si tak svůj osud. Naštěstí mu Lilian stála věrně po boku a to pro něj představovalo jediný světlý bod v neutěšené budoucnosti jakožto vládce.

THE END

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - Epilog: