Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 9. kapitola

17.06.2015 (20:30) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1509×

„Jé, ahoj,“ vyhrkla jsem a snažila jsem se zakrýt to, jak jsem byla rozklepaná ze setkání s Paolem.

„Cristin, jak bylo na nákupech? Doufám, že tě Heidi úplně nevyčerpala, o jejích nákupech se s bázní mluví po celém hradě.“ Usmál se.

„Ne, ne, vše bylo super, Heidi byla super, Felix s Demetrim byli super, Řím byl super.“ Do háje! Já řekla Řím? Řekla jsem to nebo jsem si to jen myslela?

„Řím?! Co jste dělali v Římě?!“ vyjel na mě. Proč na mě křičí?

„Nekřič na mě,“ řekla jsem to s o hodně menší bojovností, než jsem chtěla, pak jsem sklopila hlavu. Cítila jsem lehký závan větru a viděla ho před sebou, objal mě, no, slabé slovo, pevně mě k sobě přitiskl.

„Omlouvám se, jen, víš, jak nenávidím, když přede mnou někdo něco tají.“

„Vím, jen si to beru trochu víc osobně.“ Odtáhl se, jeho ruce se z mých zad přesunuly na paže.

„Nebudeme před sebou nic tajit, ano?“ Podívala jsem se na něj. Asi bych mu to o Paolovi říct měla, měl by to vědět, vždyť před sebou nemáme nic tajit.

„Dobře, ale v tom případě bych pro tebe ještě něco měla,“ řekla jsem tiše a opatrně.

„Co se stalo?“

„Tak trochu jsem šla sama po ulici-“ Nikdy mě nenechá domluvit!

„Sama?! To tě nechali jít samotnou?!“

„J-Já je přemluvila, nemůžou za to,“ vykoktala jsem.

„Cristin, říkal jsem, že je to jen kvůli tvé bezpečnosti-“ Tentokrát jsem ho nenechala domluvit já.

„Necháš mě to, prosím, doříct?“

„Omlouvám se, pokračuj.“ Páni, žádné kázání o tom jak je důležité nechat upíry doříct větu? Zdá se, že se mi podařilo ho změnit k lepšímu.

„No, tak, procházela jsem se a dostala jsem se do jedné uličky a tam jsem potkala Paola.“ Okamžitě vzal můj obličej do dlaní a začal mě prohlížet.

„Neublížil ti?“ ptal se ustrašeně, rukou přejel přes mou tvář a já poprvé ucítila budoucí modřinu, kterou mi Paolo nejspíš udělal, když mi dal facku, sykla jsem.

„Udeřil tě? Neboj, už ti nic neudělá, postarám se o to,“ řekl nekompromisně a vydal se ke dveřím. To snad není možné! Jsem člověk a už teď mám větší smysl pro dodržování zákonů než on! Dříve, než stihl odejít, jsem ho chytla za ruku a on se zastavil.

„Ne, vždyť je to zákon, nesmíš zabít ve Volteře! A on tu bydlí, porušil bys to a sám jsi mi řekl, že pro tebe je stejný trest jako pro kohokoliv jiného, nechci o tebe přijít.“ Otočil se.

„A já nechci, aby ti ublížil!“ Povzdechla jsem si.

„A když ti slíbím, že dokud budu člověk, sama ven nepůjdu?“ Slíbit jsem mu to musela, jinak by ho snad zabil a pak i on sám zemřel.

„Slib mi to,“ řekl hlasem plným něhy.

„Slibuju!“

„V tom případě mi dovol, abych ti tento poněkud pokažený večer zítra vynahradil.“

„Jak?“ Byla jsem z jeho přístupu nadšená, on mě snad chce vzít ven? Jakože bychom tam venku byli spolu? To je víc než dokonalá představa.

„Nech se překvapit, má lásko.“ Mrkl na mě.

...

Opět dokonale vášnivá noc, jak jinak s Arem je to vždy dokonalé, a nejvíc jsem zvědavá na večer, co Aro plánuje? Snažila jsem se vyzvídat, ale nechce nic prozradit. Prozradil jen, že se mám pořádně vyspat, abych pak nebyla unavená a najíst, abych neměla hlad, protože je dost možné, že budeme pryč dost dlouho. Heidi neskutečně šílela, že prý nemám co na sebe, a když jsem se bránila argumentem, že je toho dost, tak jančila, že je to naprosto nepoužitelné.

„Ne! Ne! Tohle si nevezmeš!“ A tohle byla nejméně padesátá varianta, co si mám obléct.

„Co je na nich špatného?“ ptala jsem se a prohlížela si krátké šaty, co jsem měla na sobě.

„Asi to nechápeš! Aro plánuje něco speciálního! A když Aro plánuje něco speciálního, to už něco znamená! A jelikož to ty očividně nebereš vážně, budu se toho muset ujmout sama!“ Jen co dokončila větu, začala vybírat v mém šatníku!

„Hmmm... tyhle jsou perfektní!“ To nemyslí vážně, co to tu vlastně dělá?

„Ne! Tohle si na sebe nevezmu!“ Chtěla jsem, aby to její mozek pobral hned na první pokus.

„Ale co je na nich špatnýho?“ ptala se ublíženě.

„Ty se ještě ptáš? Já nechci vypadat jak děvka! Mě je úplně jasný, co tu dělají, tys mi je včera přimíchala do těch, co jsem si vybrala! Je ti totiž úplně jasný, že takhle malý šaty se mezi ostatními lehce ztratí!“

„Tak když ti nejsou dost dobrý, já si je můžu klidně zase vzít!“ urazila se, no chudinka malá.

„Ber je jako předčasný dárek k narozeninám!“

„Ó, jak jsi štědrá!“

„Já myslela, že jsi tu proto, abys mi pomohla s výběrem šatů.“ Heidi si povzdechla a vrátila se k šatníku.

„Ok, ne jako děvka... ne jako děvka... Jo, mám to!“ Páni, ani jsem nevěděla, že tak krásné šaty mám, ty byly opravdu perfektní!

„Zkus si je! Zkus si je!“ popoháněla mě Heidi, páni, jestli mi nebudou, jdu se utopit!

Perfectto! Jsou mi, jako bych se pro ně narodila!

„Bezva! Teď ještě líčení!“ vypískla Heidi. Proboha! 

Díky Bohu Heidi myslela líčením jen oči, ale za to se na nich pěkně vyřádila. 

...

„Můžeš otevřít oči,“ pošeptal mi Aro a dal ruku pryč z mých očí. Naskytl se mi nádherný pohled. Spadla mi brada, bylo to tak kouzelné!

„Tohle místo mám nejraději. Je odtud vidět celá Volterra. Tam vzadu hrad, vidíš?“ ukazoval mi. Byla jsem tou nádherou tak ohromená, že jsem se zmohla jen na jedno slovíčko: 

„Páni!“ Celou Volterru osvětloval jen měsíc, hvězdy a pouliční lampy.

„Otoč se,“ vyzval mě měkce. Poslechla jsem a brada mi spadla znovu.

„Je celá tvoje,“ pošeptal mi. Je moje, je moje! Já mám vilu!

„Chceš se jít podívat dovnitř?“ Usmíval se nad mojí reakcí. Horlivě jsem přikývla.

Prováděl mě mojí „malou“ vilkou až do ložnice.

Důkladně jsem si prohlížela celou ložnici. Když jsem za sebou uslyšela klapnutí dveří, otočila jsem se. Bylo mi,  jako by se mi zastavilo srdce a pak hned začalo tlouct jako splašené, když jsem uviděla klečícího Ara, jak v rukou drží otevřenou malou krabičku, ve které se něco lesklo.

„Cristin, jen díky tobě jsem začal žít, miluji tě víc než cokoliv jiného, jsi smysl mého života a chci s tebou zůstat navždy... Vezmeš si mě?“ dořekl a já ztuhla.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 9. kapitola: