Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 25. kapitola

Stephenie Meyer


Cristinu i dvojčata někdo unesl, kdo to byl? A proč to vlastně dělá? To se dozvíme. Moc se omlouvám za tak extrémně dlouhou neaktivitu! Bohužel Vám ani teď nedokážu zaručit pravidelné vycházení kapitol čehokoliv, co ode mě znáte. Přesto naprosto sobecky doufám, že se zde ještě najde pár duší, které si na Love in Volterra a na mě vzpomenou.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dva upíři mě drželi každý za jednu paži. Skoro mi je drtili, bolelo to. Kam odvedli dvojčata? Co jim udělají? Co s námi jen bude? Mám zkusit použít svůj oheň? Má to vůbec cenu? To tu mám všechno zapálit a než se dostanu k dvojčatům budou už mrtví. Varovali mě, že když se o něco pokusím, odnesou to jako pvní. Bála jsem se, že když se budu jejich sevření bránit, ublíží jim, tak jsem jen šla jako poslušný, vyděšený, křehký človíček. Takhle má vypadat upíří královna? To se za mě bude celá Volterry stydět. A co Aro? Co můj Aro? Co si o mě bude myslet? Že nedokážu ochránit sebe ani vlastní děti? Kdybych Ara jen nepřemlouvala, aby jeli s námi. Kdybych tak držela zobák! Byli by teď ve Volteře a hlavně v bezpečí. Ale přemítání o kdyby mou naší situaci nijak neulehčí.

Šli jsme tmavou chodbou. Dva z těch upíů, co šli se mnou jako dozor, společnými silami otevřeli velké, těžcevypadající dveře a zavedli mě dovnitř. Nechali mě tam a odešli.

Rozhlížela jsem se po místnosti. Kamenné zdi, asi dost silné. Dokázala bych tam udělat díru dost velkou, abych jí dokázala prolézt? I kdyby ano, neutekla bych. Svoje andílky jim tu nenechám. Radši zemřu než bych je nechala napospas takovým... nebudu říkat jakým.

Zaslechla jsem kroky a následné nesnesitelné vrzání těch zatracených dveří a objevil se v nich Isaac. Tak to on je ten zrádce! Jak to mohl udělat?! Já se s ním bavila, jako s přítelem a on mě unese? Zatím, co jsem ho pohledem zkoumala se za ním ty velké dveře zabouchly.

„Vítám vás, Cristino." usmál se. Zaplavila mě nezanedbatelná chuť jednu mu vrazit. 

„Kde jsou dvojčata? Co jste jim udělali?! A jak jsem se sem vlastně dostala?!" utrhla jsem se na něj. Byla jsem strachy bez sebe o dvojčata.

„Ujišťuji vás, že můžete být klidná. Vaše děti jsou v pořádku a v bezpečí a pokud jde o vaši dopravu sem, byl jsem nucen použít svůj dar. Má skutečně uspávací účinky." když mluvil o mých dětech tvářil se... soucitně? To se mnou soucítí? Ne! Kdyby chápal, jak se cítím, nedělal by to a pokud ví, jaké to je, a stejně to dělá, pak je to s ním horší než jsem si myslela.

„Moje děti jsou v bezpečí doma, ne tady! Jsou v bezpečí se mnou a s Arem, ne s vámi!" zavrčela jsem na něj.

„Nic se jim nestane, pokud váš muž bude spolupracovat a pokud vy nebudete dělat problémy!" upozornil mě důrazně, když teď do svého hlasu dal sílu vzbuzoval mnohem větší respekt než předtím. Byl asi o půl metru vyšší než já a určitě i starší a silnější. Bála jsem se ho, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Proč to děláš? Aro se v našem světě snaží udržet mír! A co děláte vy? Vyhlazujete celé vesnice, aby jste si snad vydobyli stejnou úctu jakou má Trio?! Ale upíři vás nikdy nebudou ctít tak jako Ara! On si to vydřel! On všechno vybudoval. Vy jen přijdete a všechno zničíte. Je mi z vác na nic!" syčela jsem na něj. Jeho výraz vypadal ještě vytočeněji než před tím. Vykročil mím směrem. Všechny mé smysly, instinkty a pud sebezáchovy křičely ať mu ustoupím, uhnu z cesty a schovám se do bezpečí, ale já to neuděla. Nehnula jsem ani brvou, nesmí si třeba jen na zlomek sekundy myslet, že má převahu.

„Vy svého muže vůbec nezmáte! Měl jsem ženu, krásnou! A taky syna. Má žena ho omylem přeměnila, když se neovládla. Věděli jsme, že je to zakázané, ale jak bychom ho mohli zabít?! Když nás italští zmetci našli, zabili jeho i mou ženu. Ten váš hajzl, kterého tak milujete, mě připravil o všechno. Chci jen to, co mi patří. Chci splatit dluh." zamrazilo mě.

„Před chvílí jsi mi slíbil, že se dvojčatům nic nestane." jen težce jsem zakryla zoufalství, které mě prostoupilo.

„Taky, že ne. Jsem všechno možné, ale nejsem vrah dětí. Nejsem jako váš muž." ujišťoval mě už klidným hlasem.

„Ty o něm nic nevíš! Kolik lidí by tvůj malý syn zabil, kdyby na něj přišla chuť?! Kolik lidí by tak přišlo o své děti, kolik dětí by přišlo o rodiče?" snažila jsem se v něm vzbudit lítost, aby si uvědomil, že Aro dělal jen to nejlepší, aby neumírali zbytečně další.

„To by nikdy neudělal! Zkoušíte na mě vaše špinavé, volterské triky? Myslíte si, že jsem tak hloupý?!" už na mě začal křičet. Potlačila jsem potřebu sklopit hlavu.

„To nejsou triky, ale pravda! Uvědom si to! Tvého syna i manželky je mi moc líto, ale zkus se vcítit do těch lidí, kteří by kvůli nim zemřeli." prosím, prosím. Pochop to už.

„Je mi líto, že chyby vašeho muže odnášíte vy a vaše děti, ale pustit vás nemůžu. Čím víc budu mít jeho blízkých, tím víc budu mít na něj pák. Slibuji, že se vrátíte domů, jakmile se nám Aro vzdá a nechá nám Volterru." projela mnou vlna vzteku. S vrčením jsem ho od sebe vší silou odstrčila, on odletěl tak o metr, ale jinak se ani nehnul. To mi trochu srazilo mé už tak nízké sebevědomí.

„To Volterra je můj domov! Umědomuješ si vůbec, jak snadno bych tě tady a teď mohla spálit na popel?!" křičela jsem, nepříčetná vzteky. Aro to všechno vybudoval, všechno. Léta dře, aby byl ve švětě klid a on si přijde, unese nás a všechno, co Aro s Caiem a Marcusem dokázali, si zničí!

„Nevěřím, že byste skutečně byla tak hloupá a riskovala bezpečí svých dětí, kvůli chvilkové nepříčetnosti." usmál se. Zmínka o dětech mě naprosto odzbrojila. Málé jiskřicky vylétavající z mých zaťatých pěstí zmizely, já jsem povolila jejich stisk. Sklopila jsem hlavu. Poprvé od chvíle, co tu byl, jsem ukázala svou pořážku.

Přistoupil ke mě a usmíval se. Chytil mě za bradu a zvedl mi hlavu.

„Spolupracujte, nedělejte problémy a brzy se i s dětmi vrátíte, ale pokud s vámi, nebo s dvojčaty budou komplikace nezaručuji, že se pár upírů neutrhne ze řetězu. Někteří z nich mají rádi mladé dívky jako je vaše dcera nebo snad chlapce, jako je náš malý Salvatore. Rozumíme si?" zamrazilo mě po celém těle, ale váhavě jsem kývla. Při představě, že by jeden z těch upírů mohl... udělalo se mi zle. Celá jsem se rozklepala. Do teď jsem ho litovala, ale teď... teď ho chci vidět hořet.

„Hodná holka." zasmál se lehce mě políbil na čelo. Znechuceně jsem se otřásla.

Otočil se a dal se na odchod.

„Je vás méně než sto. V boji proti Volteře nemáte šanci, proto nás potřebujete." zašeptala jsem zlomeně. Mluvila jsem tiše, bála jsem se, že když řeknu jen jedno jediné slovo moc nahlas, mohli by to brát jako potíže.

„Jste chytrá žena, zřejmě mě chápete." 

„Mohla bych je vidět?" třásl se mi hlas. Musím je vidět. Nedokázala jsem ten obrázek dostat z hlavy. Potřeuji se ujistit, že jsou v poádku. Hned"

„Zatím ještě ne." zakroutil hlavou a chtěl znovu odejít. Byla jsem zoufalá. Nikdo si nedokáže předtavit, jak se cítí matka, které vezmou děti a neví co s nimi je. Chytla jsem ho za paži a on se zastavil.

„Prosím. Jsou to moje děti. Ty jsi o syna přišel. Zkus mě pochopit. Jsem matka chci je jen vidět prosím!" žadonila jsem. Moje slova doprovázely vzlyky. Byla jsem na dně. Nikdy jsem se tak neponížila. Nikdy, ani před Paolem.

„Já chápu vaše pocity, ale-" nenechla jsem ho domluvit. Pustila jsem ho, otočila se k němu zády a marně se snažila zadržet vzlyky. Pálily mě neexistující slzy. Měla jsem chuť se schoulit v koutě v brečet do padnutí, ale ne před ním.

Cítila jsem ho hned za sebou. Jeho ruce na svých pažích, jak jimi přejíždí nahoru a dolů. Vytrhla jsem se mu.

„Chci je jen nachvíli vidět, obejmout je, ujistit se, že jsou v pořádku. Nenuť mě si kleknout, prosím." kdyby mi řekl, klekla bych si. Kdyby to byla jediná možnost, jak je vidět, klidně bych se před ním plazila po zemi. Zarazil se. Bylo vidět, že mu mozek šrotuje na plné obrátky, zvažuje možná rizika.

„Dobře, můžete je vidět, jak dlouho chcete. Budete s nimi ve stejné cele pokud budete chtít, ale při prvním problému-" dodal výhružně, ale já ho ignorovala. Začala jsem ho téměř zasypávat díky. 

Po cestě za dvojčaty jsem stále přemýšlela, jak hluboko jsem klesla. Škemrala jsem u muže, kterého nenávidím, který mi vyhrožoval. Děkovala jsem mu. Bože, já mu děkovala! A teď za ním jdu jako poslušný pejsek.

Došli jsme před další těžké dveře, když jsem vstoupila dovnitř. Uviděla jsem na zemi sedět dvojčata, opřené o zeď.

„Mami!" vykřikla Beatrice a Savatore ji hned napodobil.

Vrhla jsem se k nim a objala je. Tris se rozplakala. Cítila jsem na sobě pohled Isaaca. Nevšímala jsem si ho. Klečela jsem na zemi u svých dvojčat a objímala je. Nevnímala jsem, odporé vrzání těch dveří, ani jeho varování ať nezpůsobujeme komplikace. Šlo mi jen a jen o mé andílky.

 

...

 

Seděla jsem s Beatricí na zemi. Má dcera měla hlavu opřenou o mé rameno a pokoušela se usnout, ale nemohla. Třásla se zimou. Cela byla velice chladná a dvojčata unesli, když spali, takže byli v pyžamu. Beatrice měla na nohou obuté moje boty a měla přes sebe přehozenou moji bundu. Sal oboje odmítl, měl pocit, že své mladší dvojče musí chránit a tak nyní pochodoval po cele sem a tam a snažil se alespoň trochu zahřát.

„Sale, pojď sem." vyzvala ho Bea. Její bratr konečně přestal chodit od zdi ke zdi a sedl na zem k Tris. Ta ho objala.

„Mami?" upoutala Bea mou pozornost svým rozklepaným hlasem. 

„Ano, zlato?"

„Přijde pro nás táta, že jo?" podívala se na mě.

„Co je to za otázky, ségra? Jasně, že po nás přijde." odpověděl za mě Salvatore. Tentokrát se svou sestru nesnažil jen uklidnit, jako obvykle. Byl si tím jist.

„Táta by nás tu nikdy nenechal!" přidala jsem se k Salovi. Nikdy by nás tu nenechal, ale Volterry by se také nevzdal. Dokázal by mě milovat potom, co by se kvůli mě všeho vzdal? Dost! Takhle nemůžu uvažovat, hlavní, aby se odtud dostala dvojčata. Všechno ostatní je vedlejší.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 25. kapitola:

 1
7. NATY
10.09.2017 [14:00]

slecnaVolturiova:supeer Emoticon Emoticon
666: To je luxusní písnička Emoticon Emoticon Emoticon

6. 666
29.08.2017 [16:13]

www.karaoketexty.cz/texty-pisni/black-veil-brides/lost-it-all-ft-juliet-simms-of-automatic-loveletter-431039

5. 666
29.08.2017 [16:12]

www.youtube.com/watch?v=8IE6HfvtX5g

16.08.2017 [22:28]

slecnaVolturiovaDíky Emoticon Emoticon je napsaná, takže jakmile se dostanu k její opravě, odešlu ji k adminům :D

3. k122
16.08.2017 [20:04]

bomba Emoticon Emoticon Emoticon

2. NATY
15.08.2017 [22:44]

Já už se bála,že se pokračování nedočkám. Emoticon Ale stálo to za to Emoticon Opravdu skvělá práce. Jako vždy Emoticon Emoticon Vím,že si psala, že nevíš jak to bude s vycházením?ale i tak se zeptám. Emoticon Jak to vypadá s další kapitolou ? Emoticon Emoticon

1. Cvrcek admin
19.12.2016 [11:01]

CvrcekAhoj,
článek jsem ti vracím k opravě, zaměř se na toto:
• čárky
• přímá řeč
• překlepy
• shoda přísudku s podmětem
• mě/mně
• chyba v názvu
Děkuji... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!