Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 21.kapitola

19.06.2016 (22:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1091×

„To se hůř vysvětluje,“ zakoktala jsem se.

„Zkus to zjednodušit!“ zamračila se.

„No… já… jsem potkala jednoho…“ zadrhla jsem se. Co když to vezme tak, že jsem na ni tak dlouho kašlala kvůli chlapovi a vlastně by to byla pravda.

„Kluka,“ dokončila větu za mě.

„Muže!“ vyhrkla jsem hned. Tři tisíce let starý upír se při vší dobré vůli, co na světě je, nedá považovat za kluka.

„Dobře, ignorovala jsi mě takovou dobu, protože se tu objevil nový… muž?!“ Provinile jsem sklopila hlavu a kývla jsem. „No, doufám, že je alespoň hezký,“ prohlásila suše.

„Je toho víc, proč jsem se nemohla ozvat… nebo jsem spíš na telefonáty zapomínala,“ snažila jsem se znít co nejvíc důležitě, aby mě brala vážně a nemyslela jen na to, že jsem ji ignorovala kvůli někomu jinému.

„Povídej,“ vyzvala mě a neklidně se dívala po místnosti.

„Já jsem… já mám… dvě děti.“ Grace se rozšířily zorničky.

„Co? Jak děti?! Já jsem teta?“ V očích se jí objevily jiskřičky. Zaplavil mě klid, když jsem viděla, jak jí štěstím cukaly koutky. Vždycky milovala děti a svoje vlastní mít nemohla ani jako člověk, natož jako upírka.

„A-ano, máme s Arem dvojčata,“ usmála jsem se na ni.

„Aro, tak to je ten, kdo mi sebral mou kamarádku.“ A je to tu. Zas ten výraz. Kvůli klukům jsem ji vždy trochu zanedbávala, ale vždy jen tak, že jsem se s ní nebavila každých pět minut, nikdy to nedospělo do stádia, kdy jsem ji naprosto ignorovala.

„Nesebral, kdyby to tak bylo, neseděla bych tu a nebavila se s tebou,“ položila jsem jí ruku na rameno a usmála se. „Vždycky budeš moje nejlepší kamarádka,“ objala jsem ji. Grace chvíli váhala, ale nakonec mě napodobila.

„Moc jsem se bála, co s tebou je, a ty si zatím klidně máš dvě děti a neobtěžuješ se poslat blbou zprávu!“ Teď už se na mě zase smála. Tolik mi chyběl tenhle úsměv.

„Slibuju, že teď už to bude jako dřív.“

„Tak, kdy mi toho Ara představíš? A co dvojčata? Jak se vlastně jmenují? Holčičky nebo chlapečci? Povídej, povídej!“ pobízela mě dychtivě a mezitím do mě jednou rukou šťouchala.

„Ara asi co nejdřív, a pokud jde o dvojčata, je to chlapeček a holčička. Salvatore a Beatrice, kdyby tě to náhodou zajímalo,“ zasmála jsem se. Tvářila se, že mě spapá, když jí to neřeknu.

„Salvatore? Není to trochu divné jméno?“ Ale pro ni jsou všechna jména, co nejsou dívčí, divná. Vyrůstala jen s mámou a má tři sestry.

„Při výběru jmen jsme se s Arem shodli, že se neshodneme, takže on vybral jméno pro kluka a já pro holku a to bez nároku na protesty,“ vzpomněla jsem si, jak jsme se přes hodinu nemohli dohodnout a já už byla zoufalá, že maše mimi snad necháme bezejmenné.

„Ženská si to musí umět zařídit,“ zasmála se Gracey.

„Aro občas špatně snáší, když není po jeho a jediné, na co je občas ochotný přistoupit, je kompromis.“ Který je většinou výhodnější pro něj. Naštěstí Aro ke mně nikdy nebyl tak nekompromisní jako k většině upírů, co zná. Se mnou byl ochotný i diskutovat, což byla v jeho případě vzácnost. Už se mi párkrát podařilo jeho názor nebo rozhodnutí pozměnit.

„Takže takový dominantnější typ?“ vyzvídala a bradu si opřela o ruku v pěsti.

„To je přesně ten výraz. Není zvyklý, že by mu kdokoli diktoval, co má dělat. Vlastně to většinou bývá on, kdo něco přikazuje.“ Vždy, když jsem slyšela ten autoritativní hlas… dobrý Bože… měla jsem chuť mu klesnout k nohám a nechat ho dělat si co jen chce.

„Jak to, že je zvyklý rozkazovat?“ Já řekla, že je zvyklý rozkazovat? Sakra! Co jí mám, co jí jen mám říct? Pravdu? Nebylo by toho na jeden den zbytečně moc?

„To je další věc, co bys měla vědět.“ Vlna nervozity se vrátila a já měla opět strach, jak vezme to, že je upír. Jak vezme to, co jsem z ní já udělala. No tak, když to Aro vysvětloval mně, bylo to tak rychlé, nemůže to přece být tak těžké, ne?

„No tak!“ vyzvala mě a opřela se o kamennou zeď, která musela být velmi studená, ale jako upírka si toho Grace ani nevšimla.

„Ty teď nejsi… nejsi člověk,“ podívala jsem se jí zpříma do očí a ona vyprskla smíchy. Kdybych měla funkční srdce, rozbušilo by se strachem a asi by mi vyskočilo z hrudi. Doteď byla šťastná, že mě vidí, že já jsem šťastná a mám tu radost zadupat do země?

„Jo, máš pravdu. Nejsem člověk, jsem totiž mimozemšťan. Všichni jste si to mysleli a ty jsi to teď odhalila,“ smála se. Moje vyděšení se ale jen stupňovalo.

„Myslím to vážně. Nesměj se mi.“ Skoro jsem ji prosila. Moc jsem chtěla, aby to začala brát vážně.

„No tak. Byl to jen vtip. Proč se pořád tváříš jako buldok?“ objala mě a vstala.

„Pojď, představíš mi konečně toho svýho a dvojčata,“ vzala mě za ruku a vyrazila ke dveřím. Zarazila jsem ji. Nemohla jsem ji nechat chodit po hradě, kde mají všichni rudé oči a už vůbec nemohla vidět moje děti, kterým je jeden rok, a přitom vypadají na šest let. Co by to s ní udělalo? Co ten šok?

„Prosím tě, prosím. Sedni si a poslouchej, tohle je vážná věc, prosím,“ ukázala jsem na pohovku, kde se Gracey ještě před chvílí zmítala v křečích, ale teď jen prostě pokrčila rameny a s úsměvem si sedla.

„Vážně nejsi to, co jsi byla,“ začala jsem, doufala jsem, že moje vážnost bude nakažlivá, ale její úsměv nemizel. Vůbec mě nechápala, vůbec mě nebrala vážně. Nikdy bych si nemyslela, že si budu ze všeho nejvíc přát, aby moje kamarádka přestala být teď hned veselá.

„Dobře, tak co teda jsem?“ povytáhla obočí.

„Jsi… jsi upír.“ Jakmile jsem to dořekla, začaly jí cukat koutky. Bylo vidět, že se opravdu snaží. Ano, opravdu se snažila vypadat vážně, aby mi udělala radost, že se mi můj vtip povedl. Alespoň to si určitě říkala. Nemusím číst myšlenky jako Aro, abych to poznala.

„Jo, to je fakt. Jsem druhý hrabě Drákula! Lidský červi, třeste se!“ zasmála se.

„Přestaň s tím! Snažím se ti tu vysvětlit něco moc důležitého a ty na to, jak mi z toho tečou nervy, kašleš!“ utrhla jsem se na ni a oči mě pálily od neexistujících slz. Hned bych si za to nejradši nafackovala. Nemůžu na ni přece teď křičet. Všechno bylo o tolik jednodušší, když jsem si jako člověk mohla prostě poplakat.

„Promiň, já jsem nevěděla, že jsi tak ve stresu,“ tvářila se provinile. Svitla mi malinká naděje, že mě už začne poslouchat.

„Jen mě, prosím, poslouchej.“ Musela jsem se tvářit opravdu zoufale.

„Dobře, slibuju.“ Znova se usmála, ale jen krátce a ne pobaveně, ale spíš povzbudivě.

„Nevšimla sis něčeho divného? Že vidíš líp? Cítíš? Slyšíš? Že třeba já vypadám jinak? Třeba, že mi zmizela ta příšerná piha pod obočím?“ nastínila jsem jí změny a zmizení nedokonalostí na mém obličeji po přeměně. Kdyby se upíří jed dostal do rukou kosmetikům, šíleli by nadšením.

„Ale to je přece normální, ne? Někdy se mi stává, že se vzbudím a vidím hůř. To… to je přece v pohodě…“ Znělo to spíš, jako by se snažila přesvědčit jen sama sebe.

„Není! A co ta obrovská žízeň? Nebylo to normální pálení a ty to víš! Já to teď trochu cítím taky. Víš proč?“ nečekala jsem, až se zeptá. „Protože jsem tady seděla a nehnula se od tebe celé tři dny, než ses přeměnila. Za celou tu dobu jsem neměla ani kapku krve.“ Gracey se dívala dost zamyšleně. Přemýšlela snad, jestli mi má důvěřovat nebo ne? No tak Gracey! Věřila jsi mi vždycky, prosím věř mi i teď.

„Ale… co ta bolest před tím? To byla ta, jak jsi říkala, přeměna?“ podívala se na mě s doslova štěněčím kukučem.

„Jo, to byla přeměna. Tím jsme si prošli všichni,“ snažila jsem se znít normálně, jakože je bolest, která vás spaluje tři dny, něco zcela běžného a není třeba se kvůli tomu stresovat, ale tak to není. Jen si na to vzpomenu, hned mi přeběhne mráz po zádech.

„Já-já nevím, Cris. Nevím, jestli ti mám věřit, je to celé na mě trochu moc sci-fi,“ zavrtěla hlavou. 

„Dobře, asi to chce trochu větší důkaz, co?“ zeptala jsem se. Byla jsem rozhodnutá jí dnes přesvědčit o tom, jak to je.

„Možná.“

„Dobře. Felixi!“ zavolala jsem na upíra stále stojícího za dveřmi. Nepochybovala jsem o tom, že ty dveře musí mít od jeho ucha na sobě obtisk.

„Zde!“ ohlásil se hned, jak vstoupil.

„Mohl bys, prosím, zkontrolovat, co se teď zrovna děje v tělocvičně a potom pro nás dojít?“ zeptala jsem se ho. Stejně je tu mé přání bráno jako rozkaz, ale Felix je můj kamarád a jemu rozkazovat nebudu.

„Jasně!“ A bleskurychle zmizel.

„To byl Felix. Ani jsem vás nepředstavila.“ Trochu jsem se zastyděla za své vychování.

„Ten se v davu neztratí, co?“ zasmála se Grace. Kvůli jeho výšce mu bylo za jeho zády dáno už mnoho přezdívek. Třeba žirafa, maják nebo má oblíbená Everest.

„Ne, to ne.“ Poprvé jsem se zasmála s ní.

„Ještě než odtud půjdeme, musíš vědět dalších pár věcí, snad se nebudeš zlobit, když to shrnu rychle,“ upozornila jsem ji. To nejpodstatnější jsem chtěla říct dřív, než dorazíme doprostřed tréninku a asi to nebude tak citlivé jako doteď.

„Nebudu, mluv,“ vyzvala mě s úsměvem.

„No, jak ses mě ptala, proč Aro není zvyklý poslouchat, tak on je z Řecka a je mu už víc jak tři tisíce let.“ Grace otevřela pusu.

„Páni! Tak to vážně není kluk.“

„Ne, to ne. A on má dva nevlastní bratry Marca a Caia a oni tak trochu vládnou upířímu světu,“ dokončila jsem větu a Gracein výraz se jednoduše nedal popsat slovy.

„Tak trochu?!“ zasmála se a zakroutila hlavou, asi tomu nemohla uvěřit.

„Tak trochu určitě.“

„Takže ty sis našla vládce?!“ povytáhla obočí a koukala na mě jako na blázna.

„Ano,“ usmála jsem se.

„Alespoň si umíš vybrat,“ pochválila mě.

„V době, kdy jsem se do něj zamilovala, jsem si myslela, že je člověk,“ vyhrkla jsem rychle. Nejsem žádná zlatokopka!

„Ale vždyť já vím, že nejsi žádná vypočítavá mrcha.“ Jak mě jen mohlo napadnout, že by si o mně něco takového myslela.

Ozvalo se klapnutí dveří a kroky, musím to urychlit.

„A jen rychle, než Felix přijde, upíři jsou velmi rychlí a silní, tak se nelekni a taky… no, těch rudých očí už sis asi všimla.“

„Bylo poznat, že zírám? Dívala jsem se po kontaktních čočkách,“ zasmála se. „Já je mám taky?“

„Jo, máš,“ odpověděl za mě už Felix.

„Je tam někdo?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, trénuje tam Afton se Santiagem, ale prý pro ně bude čest trénovat před tebou,“ zatvářil se skoro až znechuceně. Ani jednoho z nich neměl rád a oni byli zvyklí… dělat téměř cokoliv, aby se zavděčili.

„Skvěle. Můžeme konečně jít?“

„Jasně!“ vyjekla Grace a skoro vyletěla ze dveří. Chvíli potrvá, než se naučí svou rychlost ovládat.

Procházeli jsme hradem, já šla první a vůbec se mi to nelíbilo. Ten hrad byl tak obrovský a já neustále slýchala od Felixe narážky, když jsem špatně odbočila. Já chci mapu!

Když jsme došli k tělocvičně, ozývaly se odtamtud zvuky boje. Najednou strašná rána a ze stropu se odrolila trocha omítky. Grace sebou trhla.

Felix nám otevřel a my prošly dovnitř. Santiago zastavil v polovině pohybu a uklonil se mi. Afton se sbíral ze země, aby ho vzápětí napodobil.

„Pokračujte, prosím,“ vyzvala jsem je a oni se s kývnutím znovu obrátili proti sobě.

Afton upíří rychlostí vyrazil a Santiago ho od sebe odhodil, Afton se zvedl a znovu zaútočil.

Grace je pozorně sledovala.

Santiago ležel na zádech a Afton ho právě donutil vzdát se.

Grace je pořád pozorovala.

Když se oba se smíchem zvedli, zamířili k lavičce, kde ležely dvě lahve s krví a začali tu rudou tekutinu hltat snad po litrech. Pálení v mém krku zesílilo.

Grace se leskly oči, pak zavrtěla hlavou a rychle vyletěla ven. Nechápala jsem, co se děje, šla jsem za ní a Felix se mnou.

„Gracey, co je ti?“ chytla jsem ji za ramena a otočila ji k sobě, zaslechla jsem slabý vzlyk.

„Jak jsi mi to mohla udělat? Jak jsi ze mě mohla udělat tohle?!“ ukázala směrem k tělocvičně.

„Já jsem musela! Ty nevíš, co se stalo? Paolo tě pobodal. Měla jsem tě nechat vykrvácet?!“ Při té vzpomínce už jsem skoro brečela taky, jen kdyby mi mohla ukápnout jen jedna slza.

„Tak jsi ze mě udělala vraha?! Jak si myslíš, že mi teď je?! Moje nejlepší kamarádka je vrah, její manžel je vrah, její děti budou vrazi! A každý, na koho tu narazím, je vrah!“ křičela na mě.

„Nezabíjím nevinné! Můj poslední byl násilník, já tu ženu zachránila a ty vůbec nevíš, jak se Volturiovi snaží lidi chránit, vydali spoustu zákonů na jejich ochranu.“ Byla jsem zoufalá, nesmí si myslet, že je můj Aro vrah, ani že já jsem vrah. Prostě nesmí!

„Například?!“ nevěřila mi.

„Že nesmíme zabíjet zbytečně, jen tak abychom přežili, že je zakázáno mrhání lidskými životy!“ snažila jsem se jí vyjmenovat, alespoň ty nejdůležitější zákony.

„Jasně, takže lovec si chrání svoje jídlo!“

„Měla by ses hned uklidnit!“ zapojil se do debaty ostře Felix. 

„Ty se do toho nepleť!“ okřikla ho Grace a otočila se zpět ke mně.

„Ty zákony jsou i v zájmu upírů, ale hlavně lidí! Ty nevíš, co se dělo, když byli u moci Rumuni a upíři si dělali, co chtěli. Lidé se vraždili ve velkém! Matkám unášeli jejich dcery, aby je pak zapojili do Krvavých orgií a zabili. Vyvražďovali celé vesnice, celá města! Já u toho byl, viděl jsem to, co po nich zbylo, a pán Aro chtěl podobným zvěrstvům předejít. Ať už se ti to líbí, nebo ne, proti těm zvířatům jsme my ještě kulturní stvoření s nějakým cílem!“ ukončil to Felix a já jen valila oči. O tomhle jsem neměla ani tušení a asi jsem ani nechtěla mít. Tohle není něco, co bych potřebovala vědět, ale asi je dobře, že se o tom dozvěděla Grace, třeba na mou rodinu teď změní názor.

„To jsem nevěděla.“ Grace vypadala, že se stydí, že na mě tak vyjela. „Promiň,“ omluvila se a objala mě. Já vím, že si tu zvykne, bude tu šťastná. Bude to tak. Musí!

…

Vše ze mě spadlo, všechen stres, vše bylo pryč. Konečně! Grace zůstala s Felixem a on jí vysvětloval celou tu složitou historii, hierarchii a zákony. Jsem mu moc vděčná, že mě tohohle ušetřil. Po dnešku už jsem byla psychicky vyčerpaná.

Byla jsem na cestě k nám do ložnice. Tohle je snad poprvé, co dorazím později než Aro.

Zabouchla jsem za sebou dveře a s hlubokým nádechem se o ně opřela. Zaslechla jsem, jak někdo zaklapl knihu, ale nevěnovala jsem mu pozornost, dokud mě jeho ruce neobjaly kolem pasu. Přitiskla jsem se k němu a obličej zabořila do jeho dlouhých černých vlasů.

„Moc mě mrzí, že jsem s tebou nemohl být,“ pošeptal mi do ucha Aro.

„Já jsem vlastně ráda, že jsem jí to mohla vysvětlit sama,“ odtáhla jsem se a užívala si dotyk jeho ruky na mé tváři.

„Jak to naše přítelkyně přijala?“ 

„Jak by to asi přijala? Nevěřila mi, smála se mi, nebyla si jistá, křičela na mě, uklidnila se, nechala si to vysvětlit,“ pokrčila jsem rameny a usmála se.

„Reaguje lépe než já,“ zasmál se Aro. Asi jsem ráda, že jsem u jeho přeměny nebyla.

„Nevěřila bych, že je to možné, ale jsem unavená,“ povzdechla jsem si.

„Pomohla by vana?“

„Možná… a co pak?“ Bylo poznat, jak moc jsem to chtěla? Doufám, že ano. Já jsem jeho, on je můj a tak moc chci být s ním. Napořád.

„Uvidíš,“ přitáhl si mě k sobě, až jsem do něj narazila a políbil mě. Do polibku jsem se chtivě zapojovala, jeho ruce bloudily po mých zádech a ty mé vystřelily k jeho obličeji, který jsem si přidržovala u svého. Myslím, že vanu vynecháme.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 21.kapitola: