Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 20. kapitola

30.05.2016 (09:45) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1728×

Ihned po tom, co jsem se se zakousla do krku své nejlepší kamarádky, do krku mi začala stékat ta lahodná tekutina, které se říká krev. Okamžitě jsem ztratila pojem o tom, že jsem vlastně měla v plánu, že jsem ji vůbec kdy chtěla zachránit, a myslela jsem jen a jen na to, abych co nejdříve vypila všechno, do poslední kapičky, vypít tu životodárnou tekutinu.

Hltala jsem krev snad po litrech a najednou už neexistovalo nic než já a krev. Najednou mi bylo už vše naprosto jedno, ovládal mě instinkt a svět okolo mi byl najednou zcela ukradený.

„Cristin,” zaslechla jsem těsně u svého ucha. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo, že se někdo opovažuje mě rušit při jídle. 

Hruď mi začala vibrovat od zavrčení a prudce jsem se otočila na toho rušitele.

Aro sebou ani nepohnul, i když jsem po něm málem skočila. Vrčela jsem na něj a ohnala se po něm, byla jsem vzteky bez sebe, že se opovážil mě vyrušit. 

Chtěla jsem se otočit zpět k tělu, kterým momentálně lomcovaly křeče způsobené pozůstatkem mého jedu, ale můj pohyb opět přerušila něčí ruka na mém rameni.

„Cristin, prosím žádalas mě, abych ti zabránil ji zabít. Vzpomínáš?” pronesl znovu naprosto klidně. Já se zarazila. Já jsem ho žádala... Ano, žádala jsem ho...

Podívala jsem se na něj. Celá jsem se třásla, jak jsem se snažila ovládnout touhu po krvi. Pomalu jsem se posouvala co nejdál od Graciina těla. Zastavila jsem se až u Ara v náručí, kde jsem se rozvzlykala. Obyčejná večeře ve Volteře není ani zdaleka tak emotivní jako pravý lov v terénu. Teprve teď si upír uvědomí, co v něm vlastně je... zvíře. Málem jsem ji zabila.

„Cristin,” šeptal Aro a hladil mě po zádech.

„Já ji málem zabila!” vzlykala jsem.

„Ty ne! Ovládly tě instinkty, ty za to nemůžeš,” snažil se mě utěšit, ale marně.

„Jsem zvíře!” vzlykla jsem šeptem. Neslyšela jsem jeho protesty, nechtěla jsem. Jediné, na co jsem myslela, bylo to, co jsem před chvílí málem udělala.

...

Už třetí den neslyším prakticky nic jiného než křik mé nejlepší kamarádky. Ve Volteře jsou pro lidi-upíry speciální místnosti. A v jedné takové právě byla i Grace a já u ní. Bála jsem se, že by si při přeměně mohla něco udělat, prý se to občas stáv, a navíc jsem ji nemohla nechat samotnou.

„Měla by ses najíst!” upozornila mě Jane, která se najednou objevila ve dveřích.

„Neodejdu od ní!” řekla jsem důrazně.

„Já jí pohlídam! Vážně, jdi Heidy bude v sále každou chvilu i s večeří,” přesvědčovala mě dál.

„Nemám hlad. Jediné, co asi budu potřebovat, je Felix, každou chvílí by se měla probrat a pokud si usmyslí, že vyvraždí veškerou volterrskou populaci, sama jí nezastavím.” 

„Takže tě nepřesvědčím?” ptala se. Odpovědí jí bylo mé zakroutění hlavou.

„Já jsem mu rovnou říkala, že když tě nepřesvědčil on, mě asi sotva poslechneš!” říkala si pro sebe, zatím co trochu naštvaně odcházela. Asi tím myslela Ara. On mi říkal, že ji pohlídá někdo jiný, ale já odmítala. Bál se, že by mi mohla něco udělat, kdyby ji popadl amok. Když mohl byl tu se mnou, musela jsem ho několikrát ujišťovat, že budu v pořádku, když ode mě odcházel.

Chvíli po tom, co Jane odešla, přišel Felix s tím co, že jsem mu to chtěla, a už tu se mnou rovnou zůstal.

„Možná bys měla radši jít. Klidně by tě mohla roztrhat až se probere.” Tohle bylo absurdní! Ona byla vždycky ta klidná a vyrovnaná optimistka, která se dala na volnější formu buddhismu. Jak jsem jí to mohla udělat?! Vždyť ona by neublížila mouše! Upírství ji zničí!

„Ona nikdy!” otočila jsem se na Felixe a vtom se ozvalo hlasité trhavé nadechnutí. Ohlédla jsem se zase zpět a podívala jsem se do Graciiných rudých očí.

„Cris?” ozvalo se z jejích úst zašeptání, zatímco si lehce rukou mnula krk.

„Gracey,” usmála jsem se na ni. Byla jsem tak ráda, že nevyvádí stejně jako já po přeměně.

„Mám hroznou-...” Trochu chraptěla, přerušila jsem ji.

„Žízeň... Já vím. Neboj se, to přejde.” V tuhle chvíli jsem nevěděla, co dělat, plán byl, že pro teď dostane jen krev v láhvi a živou kořist až požději, ale teprve teď mi došlo, že jí to, že teď musí pít krev, budu muset možná vyvětlit, a já vůbec nevěděla jak! Očima jsem hledala pomoc u Felixe, ten naštěstí reagoval hned, asi se s podobnými případy už setkal.

Okamžitě vytáhl lahev s krví a podával ji Grace, ta se už nadechovala, že se asi zeptá, o co to je, ale Felix ji předběhl.

„Než se začneš ptát nebo vyšilovat, napij se! Pak o tom můžem diskutovat,” vysvětlil jí prostě. Grace na mě upřela tázavý pohled. Bylo na ní vidět, jak je z celé téhle situace nervózní a nesvá. Povzbudivě jsem se na ni usmála a modlila se, aby nerozpoznala, jak jsem já vyděšená, že se po prvním ochutnání rozhodne, že chce víc. Aro by ji zabil. Musel by... A já bych ho to musela nechat udělat. 

Váhavě si vzala od Felixe láhev a opatně si ji přiložila k ústům. Jakmile se krev dotkla jejích rtů začala hltavě a nedočkavě pít, když jsem ji tak viděla, můj strach se ještě zvětšil. Co když se teď neovládne?

Když během chvilky dopila, trochu zklamaně pozorovala prázdnou láhev. Docela opatrně jsem jí položila ruku na rameno, i když se očividně nechystala vraždit, pořád jsem byla nervózní, tu ruku mám ráda a nechtěla bych o ni přijít, kdyby se naše novorozená naštvala.

„V pohodě?” zeptala jsem se, když se na mě Grace podívala už v očích neměla takovou žízeň, ale touha tam byla. Chtěla víc krve a já se jí nedivím.

„Co to bylo?” Trochu se třásla, musí být vystrašená, chudinka, určitě má plno otázek, třeba: kde to jsem? Co tu dělám? Jak se sem dostala moje kamarádka, která se mi už víc jak půl roku neozvala? Co bylo to v té lahvi? Proč to něco v té lahvi tak moc chci? Kdo je ten dvoumetrovej chlap na proti a proč se tak blbě usmívá?

Vzala jsem jí z rukou prázdnou lahev a podala ji Felixovi.

„Mohl bys jít prosím na chvíli ven?” požádala jsem ho. Nechtěla jsem Grace vysvětlovat, co teď je s někým, koho ona ani nezná, za zády.

„To nemůžu, mám vás tu hlídat!” vypadalo to, že se nehodlá otočit a vypadnout, ale já ho tu rozhodně nehodlám jen tak nechat.

„Tak nás hlídej zvenku, mazej!” vyhodila jsem ho.

„Asi potřebuješ spoustu věcí vysvětlit a já... já ti odpovím na všechno, co budeš chtít vědět.” Trochu se mi třásl hlas, moc jsem se bála její reakce.

„Pár dotazů bych na tebe měla.” Upřela na mě svůj pohled. Měla jsem chuť teď hned odejít, moc jsem se bála, co to s ní udělá.

„Tak?” Pokusila jsem se o úsměv, který mi Grace opětovala se stejnou chutí a upřímností jako já.

„No, třeba proč ses sakra neozvala?! Bála jsem se o tebe!” mluvila naštvaně, nedivím se. Co jí jen mám říct?! Že jsem se musela zasnoubit, otěhotnět, porodit dvojčata, nechat se přeměnit a prožít novorozenecké období?!

„To se... hůř vysvětluje.” 

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 20. kapitola: