Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 16. kapitola

12.07.2015 (13:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1589×

Od přeměny uběhlo jen pár měsíců a já se zatím celkem úspěšně začlenila do Volterrské komunity… A ne, s Caiusem moc dobře nevycházím. Nedá se říct, že bychom se navzájem vraždili, nejspíš to ale bude tím, že si z něj stále dělám legraci a říkám mu blondsko.

Seděla jsem na pohovce u Ara, hlavu opřenou o jeho rameno a pozorovala jsem dvojčata, jak usnula na koberci, zatímco jsme se společně dívali na film. Od doby, co se narodila, uplynul jen krátký čas, ale i tak vypadali na šest let. Rostou tak rychle, až moc rychle. 

„Je tu najednou nějak moc ticho,“ zašeptal mi Aro.

„Je nezvyklé, když jsou potichu.“ Usmála jsem se a vypnula televizi.

„Neodneseme je do postele?“ navrhl Aro o chvíli později. Kývla jsem a zvedla jsem se, shýbla jsem se nad Salvátorem a přeopatrně, abych ho nevzbudila, jsem ho vzala do náruče a odnesla do mojí a Arovi postele a přikryla ho. Aro na druhou stranu položil Beatris a políbil ji na čelo. Přešla jsem k nim a upravila Beatris deku.

Aro mě objal okolo pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Odhrnul mi vlasy z krku a políbil mě na něj.

„Teď ne, můžou se probudit.“ Otočila jsem se na něj a on sjel rukama k mému zadečku.

„Máš pravdu. Pojď za mnou.“ Chytl mě za ruku a vedl ke koupelně. Zavřel za námi dveře a zamkl.

„Dáš si koupel?“ zeptal se s ďábelským úsměvem na rtech.

„Ale jen když si ji dáš se mnou.“ Páni, to je od nás nezodpovědné, ještěže přes ty dveře není skoro nic slyšet.

...

„Ahoj, Marcu. Čau, blondsko.“ Marcus mi odpověděl, ale Caius jen zavrčel.

„Už jsem to řekl a řeknu to znovu. Přestaň mě oslovovat tou ponižující přezdívkou!“ Vrčel na mě.

„Nevím, co se ti na ní nelíbí! Vždyť to zní tak… roztomile.“ Usmíval se Aro, asi moc dobře věděl, že ho tohle jen ještě víc naštve.

„No právě!“ zvýšil Caius hlas.

„Nekřič tady, blondsko! Za chvíli přivedou vězně!“ připojil se ke mně a Arovi ještě Marcus. Ono to žije… a mluví!

„Vy jste se na mě snad domluvili! A ty! Tohle jsi vyměnil za Sulpicii? Vždyť byla dokonalá!“ vychrlil na Ara uraženě Caius, tohle byla ale podpásovka. Vždy jsem o ní nerada mluvila a teď mě s ní dokonce srovnává!

„Podle tebe byla Sulpicie dokonalá jen proto, že tě jako jediná tady poslouchala! Jestli ji máš tak rád, tak se třeba vezměte, ale tady ve Volteře to nebude! Ona se sem už nevrátí!“ odsekl Aro, za tohle jsem mu byla moc vděčná a dala mu krátkou pusu na rty, večer se bude pokračovat...

„Pro tvou informaci, nebyla a není jediná, kdo mě tu poslouchal! A brát si ji tedy rozhodně neplánuju, mám Athenodoru!“

„Mohli byste o ní, laskavě, přestat mluvit?!“ poprvé od začátku debaty jsem se vložila i já.

„Ale copak, štve tě to?“ zeptal se s tím pitomým úsměvem Caius, i když teda musím uznat, že ten sadistický úsměv má něco do sebe, už párkrát mi bylo od Heidi i Felixe vyčteno, že nejsem dost děsivá.

„Jo, trochu...“ přiznala jsem se.

„Co takhle kompromis, ty přestaneš s blondskou a já nebudu mluvit o Sulpicii?“ zeptal se a natahoval ke mně pravou ruku, kterou jsem stiskla.

„Platí.“

„Platí.“ Tím jsme už jen stvrdili náš slib a pustili se.

„Barbie!“ Další perfektní přezdívka pro něj, která se zrodila v mé geniální hlavě! Caius začal vrčet a Aro se začal smát, utišil ho až můj polibek, který jsem, bohužel, musela přerušit, jelikož se otevřely dveře a vešli Demetri s Felixem, kteří drželi jakéhosi upíra.

Chlapče, máš to spočítaný, pomyslela jsem si, byla to pravda. Pokud se mu nepodařilo přesvědčit o své nevinně ty, kteří ho sem přivedli, má malou šanci se odtud dostat živý.

„Víš, proč jsi tady?“ zeptal se ho Aro a povstal. Já stála za jeho trůnem a vše bedlivě sledovala, téměř kdykoliv se mohl těm dvěma vytrhnout a běžet po pachu krve k našim dvojčatům.

„Ano, vím.“

„Takže svůj zločin nepopíráš?“ zeptal se Aro. Ale no tak, přiznej se už, ať to máme za sebou, pobízela jsem ho v duchu. Když si vzpomenu, jaký jsem měla pro dodržování zákonů smysl já, když jsem byla člověk! Vždyť není těžké si je pamatovat a myslet na jejich dodržování!

„Jaký přesně zločin máš teď na mysli? Je jich víc.“ Tlemil se ten, zatím živý, no, svým způsobem živý, upír. On asi úplně nechápe, o co tu jde! Tedy, když se zamyslím, ani já nevím, co vlastně provedl, protože mně se nikdy nic neřekne!

„Myslím ten, při kterém jsi vyvraždil celou vesnici poblíž Volterry, myslím ten, při kterém ti tři lidé utekli a tak jsme se o ně museli postarat my!“ Aro zněl vážně rozhořčeně.

„Jo, tohle...“ Smál se jako blbec dál.

„Skonči to s ním, Aro. Ke svému zločinu se v podstatě přiznal, a pokud jich spáchal víc, tak to máme dvě mouchy jednou ranou!“ prohlásil po chvilce ticha Caius. Aro se otočil směrem k němu.

„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale... máš pravdu.“ Pak kývl na Felixe, což byl jasný signál, aby ten jeho smích zastavil jednou pro vždy.

„Moment!“ vykřikl najednou odsouzenec, což Felixe zadrželo.

„Nechceš vidět mé ostatní zločiny? Třeba budeš překvapen!“ Co má jako v plánu? V čem mu to pomůže, když Aro uvidí, co ještě spáchal za odpornosti?

Ale k mému, a nejspíš i všeobecnému, překvapení se Aro skutečně vydal jeho směrem, doprostřed sálu a natáhl k němu ruku, Felix ho pustil, aby Aro mohl sledovat jeho myšlenky. Pak se vše seběhlo hrozně rychle, byla to skutečně jen chvilka, ale pro mě to bylo jako věčnost. Polil mě strach a panika, když se ten upír najednou vytrhl Demetrimu a skočil po Arovi, šel mu rovnou po hlavě, ale Aro naštěstí stihl uhnout a jedním rychlým výpadem ho poslal znovu k zemi, kde ho chytil za ruce, aby se nemohl hýbat. 

Na nic jsem nečekala a hned se objevila u nich, chytla jsem klečícího za hlavu a prudce trhla. Podívala jsem se na jeho hlavu ve svých rukou a hodila ji k tělu. Pak jsem se vrhla Arovi okolo krku a on mě hladil po zádech v utěšujícím gestu.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 16. kapitola: