Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 12. kapitola

01.03.2014 (17:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2523×

12. kapitola

Došourala jsem se do svého pokoje. Lehla si na postel a zavřela oči. Vyprázdnila jsem svou mysl, až v ní absolutně nic nezůstalo. Takhle jsem tam bez pohnutí ležela několik hodin.

Byla jsem unavená a navíc jsem pociťovala, jak se z mých očí vytrácí rudá barva. To kvůli útoku Jane. Vyčerpalo mě to. A ještě k tomu všemu se ve mně nepříjemně kroutila její schopnost. Chtěla, abych ji použila, ale byl to tak odporný dar, že jsem ho nemínila někdy použít. Vždyť co by mi kdo mohl udělat tak strašného, abych ho tohle donutila pocítit? Když to tak vyžíznilo mě? Jak na tom musí být ten už tak vyhladovělý upír…

Stop!

Tímhle směrem se mé myšlenky ubírat nebudou. Vstala jsem a dala si pořádnou sprchu. 

Teplá sprcha mi udělala opravdu dobře. Nevím, kam Aro na ty své dryáky chodí, ale s upíry dělají divy.

Sáhla jsem do skříně pro jednoduché černé šaty na ramínka s kulatým výstřihem. Zapnula jsem si na krk náhrdelník od Rollanda a pásky u černých gladiátorek. Koukla jsem na sebe do zrcadla a vyšla z pokoje. Vlasy jsem si nechala volně splývat. Ještě byly vlhké, ale to mi bylo jedno.

**********

Procházela jsem se chodbami. Polovina členů gardy byla mimo provoz. Kdyby tak teď někdo zaútočil, pomyslela jsem si. Musela jsem se té představě od srdce zasmát.

Došla jsem až do místnosti, ve které jsme se minule krmili. Nikdo tam však nebyl.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si. Obrátila jsem se tedy a vydala se pryč mně zatím neznámou chodbou.

Náhle se rozezněl klapot bot. Lépe řečeno podpatků. Hodně vysokých podpatků. Naproti mně se objevila krásná upírka. Vykračovala si v elegantních rudých šatech a dvaceticentimetrových jehlových botách.

Byla to brunetka. Lehce se na mě usmála. V rudých očích jí jemně jiskřilo.

„Zdravím,“ pronesla okouzlujícím hlasem s neznámým přízvukem.

„Ahoj,“ řekla jsem váhavě a zastavila se. Došlo mi, že jsem ji tu ještě nepotkala. Na mé oslavě rozhodně nebyla. Napřáhla jsem k ní ruku.

„Lilliane Mercerová,“ představila jsem se. 

„Heidi.“ Stiskla mi ruku, ale stáhla ji dřív, než mě stačil plně polapit onen vír. Neznala jsem ji, takže byl silný. V hlavě se jí honilo jen to, jak vypadám. Zvažovala, zda jsem, nebo nejsem hezčí než ona. To tu totiž byla jenom Sophie - má matka.

„Všichni tu o tobě mluví. Víš to?“ zeptala se. 

„To si umím představit,“ pronesla jsem otráveně. 

„Moc se tu toho neděje. Příchod někoho nového je událost,“ dodala na vysvětlenou.

„No vidíš, a já si myslela, že jsou tu všichni jenom pěkný drbny.“ Zasmála se mé poznámce, ale nijak to nekomentovala.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala se a trochu zvážněla.

„Mám žízeň,“ přiznala jsem.

„Nejsi na rozpisu, ale co kdybys šla se mnou ven?“ zeptala se.

Upřímně jsem se usmála. „Vidina opuštění hradu je skvělá, ale nevím, jestli smím. Byla jsem venku jen se svou matkou.“

„No, tak až se zeptáš. Dej vědět.“ Mrkla na mě a rozšířila svůj úsměv. „Přivedu ti někoho navíc. Co ty na to? Jen výjimečně, ano?“ 

„Děkuji. Jsi moc milá.“ A opravdu byla. Usmála se a pokračovala ve své cestě. 

Mohla bych jít za Arem a zeptat se ho, ale nechtělo se mi. Raději jsem si to zamířila za svým stvořitelem. 

*******

„Nazdar, Rollande.“

Vešla jsem do jeho pokoje a s hrůzou si přitiskla dlaně přes oči.

„Do prdele! Co to tu děláte? Víte, co? Nic neříkejte. Je mi to jasné.“ Vylítla jsem odtamtud rychlostí blesku.

No, co asi tak mohli dělat Rolland s Jane nazí a v posteli. Měla jsem chuť vyškrábat si oči, abych na ten výjev zapomněla. Musela jsem to rozdejchat. Jane mi už nevadila tak jako dřív, ale ona a Rolland? Na to jsem vážně nebyla připravená. 

„Uf! Asi budu potřebovat panáka,“ povzdechla jsem si. Vlastně to je dobrý nápad. Mám žízeň. Proč jsem tam nešla rovnou? Nadávala jsem si v duchu. Mohla jsem si odpustit tohle drama.

********

Vešla jsem do vězení s jasným cílem. Dát si drink. On mě vůbec nezajímal. To, co se stalo včera, bylo neomluvitelné a bylo to o hubu. Málem jsem nás provařila, a to by nebylo hezké. Ani pro jednoho z nás…

„Ahoj,“ ozvalo se z ničeho nic.

„Cože?“

To slovo mě donutilo se zastavit. Okamžitě jsem poznala ten sametový hlas.

„To si ze mě asi děláš srandu?“ vyjela jsem na něj. „Už za tebou chodím celé týdny,“ řekla jsem rozladěně. „A ty se rozhodneš promluvit právě teď? Nemám na tebe čas! Nebo víš, co? Můžu vědět, čím jsem si tu tvoji poctu zasloužila?“ Zlobila jsem se na něj, i když za to vůbec nemohl. Byla jsem naštvaná sama na sebe.

„Chtěla jsem si jen zajít na panáka. O nic jiného jsem se na rozdíl od předchozích návštěv nesnažila. A ty si z ničeho nic vzpomeneš, jak se mluví? A řekneš: Ahoj?“ Nečekala jsem na odpověď a vlítla do vinného sklípku.

Natočila si dvě sklenky a kopla je do sebe. Nadechla jsem se, abych se trochu uklidnila. Prolétla jsem kolem jeho cely, aniž bych se na něj podívala.

********

Teprve když jsem se ocitla na chodbě u svého pokoje, jsem si vydechla. Pálení v krku ustalo, ale neuklidnila jsem se. Právě naopak. Pořád jsem zuřila. Celá otupělá jsem zrovna zahýbala za roh, když do mě někdo vrazil. Vztekle jsem na dotyčného zavrčela.  

„Co tady děláš?“ vyhrkl Felix překvapeně. 

„Já tu přeci bydlím,“ řekla jsem, jako by to byla naprostá samozřejmost. 

„Ne, nebydlíš. Včera ti přidělili nový pokoj.“ Zarazila jsem se. „Pojď, zavedu tě tam,“ nabídl se. 

Zmohla jsem se pouze na přikývnutí, ale následovala jsem ho.

*******

Docela dlouho jsme šli potichu. Neprohodili jsme spolu jediné slovo. V hlavě mi znělo stále stejné slovo. To slovo bylo: ahoj. Prolínalo se to společně s obrázky Jane a Rollanda, o které jsem rozhodně nestála. Najednou jsme zastavili před mohutnými zlatými dveřmi.

„To je ono?“ zeptala jsem se. Zakýval hlavou a naznačil, abych vešla. Po krátkém zaváhání, jsem tak skutečně učinila.

Vešla jsem do obrovské místnosti. Kamenné zdi byly stejné jako všude. Na nich visely surrealistické obrazy od Salvadora Dalího. Ihned jsem je poznala. Zem pokrýval měkký koberec fialové barvy. Většinu prostoru zabíral mohutný žlutý gauč. Po stranách byla dvě křesla. Vše bylo natočeno k protější zdi, kde stála televize a domácí kino. Po stranách byly umístěné reproduktory.

„Páni,“ vydechla jsem.

„Dárek od tvého stvořitele,“ poznamenal Felix. „Zřejmě si myslel, že to potřebuješ. Asi tě teď nechám o samotě,“ pronesl důležitě a odkráčel.

Až doposud jsem si to neuvědomila, ale ano. Potřebovala jsem to. Rolland ví, jak na mě. Usmála jsem se, ale mou mysl opět zaplavil obrázek jeho a Jane. Úsměv mě rázem přešel.

Přesunula jsem se k dalším dveřím. Tentokrát dřevěným. Popadla jsem mosaznou kliku a ocitla se v ložnici. Koberec měl stejnou fialovou barvu jako obývací pokoj. Ladil i s povlečením. To bylo také fialové barvy s černým erbem Volturiových. Postel byla černá, kovaná a s nebesy. Průsvitné záclonky měly taktéž nádech fialové.

Na kovovém nočním stolku ležely dvě krabičky. Poznala jsem je. Náhrdelník od Ara a klíče od Volterry. Ani nevím, kde se tam vzaly. Včera jsem je někam odložila a už si jich pak nevšímala.

Z ložnice vedly ještě další dvoje dveře.

Za jedněmi se skrývala prostorná koupelna. Uprostřed ní se na zlatých nohách nacházela skvostná vana. Malé umyvadýlko a černý pultík se vším, co si žena může přát. Také obrovské zrcadlo přes celou jednu stěnu.

Za druhými dveřmi se ukrývala šatna. Bylo to, jako bych se ocitla v nebi. Stěny byly bíle vymalované. Všude byly police s luxusními botami a několik věšáků s pytli. V těch se ukrývaly samé drahé róby. Vedle stojanu mě však zaujalo i něco jiného. Byl tam můj kufr a několik nákupních tašek. Ten kufr jsem od prvního dne tady neviděla. Domnívala jsem se, že ho vyhodil ten, kdo mi položil na postel ty šaty na první audienci u Ara.

Vrhla jsem se k němu a otevřela ho. Bylo tam všechno přesně tak, jak jsem to tam naházela, když jsme sem odjížděli.

Sáhla jsem po nákupních taškách. Dárek od mé matky. Tím jsem si byla jistá. V první bylo několik luxusně vyhlížejících džínsů a v dalších několik topů. Byla jsem nadšená. Nic lepšího jsem si přát nemohla…

„Líbí se ti?“ ozval se hlas mé matky za mými zády.

„Ano.“ Celá jsem se rozzářila, ale uvnitř jsem se rozplakala dojetím.

„No, tak to ti asi udělá radost i to, že je tu smíš nosit.“ Mrkla na mě a vyčkávala, než mi dojde, co mi tu vlastně říká. Vyskočila jsem a objala ji.

„Děkuji. Děkuji,“ jásala jsem.

„Nemáš za co, drahoušku,“ zašeptala.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ odhodlala jsem se.

„Jistě. Ptej se,“ povzbuzovala mě.

„Mohla bych jít někdy s Heidi ven?“

Překvapeně zamrkala. „Dělat návnadu? To bys chtěla?“ Pochybovačně si mě změřila.

Trochu jsem se zamračila. Lákat lidi na smrt se mi nechtělo, ale pokud by to znamenalo dostat se na chvíli ven?

„Ano.“

„Tak dobře. Promluvím si s Arem,“ odpověděla mi s povzdechem, ale nevypadala, že mi to schvaluje.

Pak jsem prožila krásný den ve společnosti své matky, který se nesl, jak jinak, než v módním duchu. Je strašně fajn řešit obyčejné holčičí věci. Proč to tak nemůže být pořád…  

********

Probírala jsem se záplavou DVDéček, na které jsem narazila v jednom šuplíku. Naštěstí po mně nikdo nic nechtěl. Měla jsem volno. Jako každý den. Vůbec nechápu, na co jim tu vlastně jsem. Všichni jsou pořád strašně zaneprázdnění, ale o tom, co tu kdo dělá, nevím nic. Například Rolland. Skoro ho nevidím. Pořád říká, jak je vytížený a když má volno, věnuje se Jane. Jane, která považuje vše lidské za odporné, se s ním vodí po Volteře za ručičku.

Kam jsem se to dostala? A hlavně jak?

Nechci být jednou z nich. To vím jistě, ale všichni tady si myslí, že nad tím vážně uvažuji. Jenže neuvažuji. To, že jsem se teď nějakou dobu chovala slušně, neznamená, že bych tu chtěla zkejsnout. Navíc i kdybych nabídku přijala, co tu asi tak budu dělat? Aro jasně řekl, že nebudu členkou gardy. Nevěděla jsem, co přesně znamená to, že budu jeho princeznička, ale ani trochu se mi to nelíbilo…

Sophie měla na starosti pouze reprezentování a Caiova manželka ani to. Ten kokot ji zavřel do věže. Asi je chlapec nějaký žárlivý…

Od té doby, co bydlím v novém křídle s Arem a Sophie, neustále slyším jejich hádky. Hádají se tak, až se otřásá celá Volterra. Nechápu, jak matka může tvrdit, že je šťastná. S tátou se nikdy nehádali. Ona Ara provokuje schválně a on jí to trpí. Možná mají rádi to usmiřování potom. To totiž slýchávám také…

Jen na to pomyslím, zvedá se mi můj mrtvý žaludek. Dneska vypadli na nějaký výlet. Vzhledem k jeho vytíženosti se tomu divím. Není vytížený. Jen to rád předstírá. Všechno tady běží jako hodinky. Vždy ve stejnou dobu se dějí stejné věci. Toho už jsem si všimla, ale že by vyvíjeli nějakou skutečnou aktivitu? Toho už ne…

Bože! Já se tu fakt unudím!

Včera jsem se byla krmit. Naštěstí tam nebyly žádné děti, takže jsem se mohla nakrmit bez nějakých větších výčitek. Nikdy bych to nepřiznala, ale chybí mi to vzrušení z lovu. Je to hlavně tím, že se opravdu nudím. Když jsem se krmila z pytlíků, bylo to jiné. Chodila jsem do školy a vídala se s Jasmine.

Ani s Rollandem nikdy nebyla nuda. Ve dne jsme si hráli na lidi a v noci jsme cestovali po státech. Lezli jsme spolu po horách, plavali v oceánu a bavili se pozorováním ryb. Také jsme navštěvovali různé památky. Dělali jsme si srandu z kuriozit. Největší klubko v Americe? Jako vážně? Ale tomu je konec. Od teď jen kamenné zdi…

Nechápu, co na tom všem Rolland vidí. Samá práce, žádná zábava a pokud, tak zřejmě už jen s Jane. Jasně, ten vězeň se mnou už zřejmě mluvil, ale potom, co na mě vrčel a málem všechno zkazil, na to nemá právo. Kašlu na něj. Zařekla jsem se, že za ním nepůjdu. Takže tam nepůjdu!

Ale stejně by mě zajímalo…

„Ne!“ zarazila jsem se. „Nezajímalo. Sakra!“ povzdechla jsem si.

Ozvalo se zaklepání.

Díky bohu.

„Dále.“

Demetri vešel dovnitř. Vypadal normálně. Tím chci říct, že neměl ten pro všechny tady typický mundůr. Měl modré džíny a volnější černé tričko. Přejela jsem ho uznalým pohledem. Slušelo mu to.

„Máš volno?“ hádala jsem.

„Jo,“ odpověděl.

„Hm a co děláš tady?“

„Chci tě vzít ven,“ řekl.

„Cože?“ vypískla jsem, ale záhy nasadila podezřívavý výraz. „Kam?“

„Uvidíš,“ řekl a tvářil se hrozně tajemně.

„Fajn.“ Pokrčila jsem rameny.

„Vážně?“ řekl udiveně.

„Jo. Nic lepšího stejně na práci nemám.“

„Aha,“ zachmuřil se.

„Dej mi dvě minuty.“

Nechala jsem ho v obýváku a přešla do ložnice. Rychle jsem z kufru vytáhla džíny a fialové tílko. Přes něj jsem si vzala černé bolerko. Vlasy jsem si stáhla do gumičky a nazula si fialové Conversky.

„Můžeme?“ zeptala jsem se, když jsem k němu přišla.

„Hm.“ Pokýval hlavou a sledoval mé tělo.

Netrpělivě jsem do něj drkla a vystrčila ho tak ze dveří.

********

Kráčeli jsme spolu kolem chodby, která vedla do vězení. Neubránila jsem se pohledu na ni. Má chůze se trochu zpomalila, když jsem si to ale uvědomila, v duchu jsem si zanadávala a přidala do kroku. Demetri také zrychlil. Teď jsme se pohybovali pro nás přirozenou rychlostí.

Šli jsme hlavní chodbou. Byla dlouhá a bylo na ní spousta odboček. My jsme však kráčeli rovně. Pohybovalo se tam poměrně dost upírů. Všichni někam chvátali. Bylo to tu dost frekventované, ale nakonec jsme dorazili k mohutným dveřím, které byly z nějakého těžkého kovu. Před nimi stáli tři upíři, které jsem neznala. Demetri jim něco pošeptal a ukázal dva klíče. Jeden z nich byl můj. Ten druhý musel být logicky jeho. Stráže něco naťukaly do svých tabletů a dveře se otevřely.

Venku byl bílý den, ale slunce nesvítilo. Vlastně bylo docela zataženo. Jako před bouří. Vyšli jsme na nádvoří. Bylo krásné, ale naprosto prázdné.

„Kolik je ve Volteře východů?“ zeptala jsem se, protože když jsme sem přijeli, šli jsme jinudy a s matkou taky.

„Tolik, kolik je potřeba,“ řekl tajemně.

Ušklíbla jsem se, ale snažila se na sobě nedat znát, že mi na odpovědi z nějakého důvodu vážně záleží…

„Pojď už. Nebo sis to snad rozmyslela?“ znejistěl. 

„Tak to ani omylem.“ Má odpověď mu na tváři vykouzlila úsměv.

Dala jsem se do běhu. Po chvíli se ke mně připojil. Nevěděla jsem, kam běžím. Nebo kam mě chtěl původně dovést. Byla jsem prostě šťastná, že jsem venku a na čerstvém vzduchu. Užívala jsem si ho plnými doušky. Hradby Volterry už byly dávno z dohledu. Byla jsem v pokušení doběhnout až do Ameriky, ale to by asi trvalo několik dní. Jsem si jistá, že na tak dlouho opušťák nemám…

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem se, když jsem se zastavila.

„Jsme v Itálii…“

„Nepovídej.“ Protočila jsem oči.

Hodil po mně otrávený výraz. „Můžeme dělat, co budeš chtít.“

„Aha a já myslela, že máš nějaký plán.“

„No, nemám.“ Najednou vypadal nejistě. „Vlastně jsem moc nepočítal s tím, že bys souhlasila,“ přiznal.

„Blázníš? Netoužím po ničem jiném.“

„Opravdu?“ podivil se.

„Nechci být pořád zavřená v tom hradě. Je to pěkná otrava.“

„Aha,“ pronesl zklamaně.

„Počkej, co má znamenat ten tvůj pohled?“ Neodolala jsem a chytila ho za ruku. Chvíli jsem se šťourala v jeho myšlenkách…

Co?

„Tys chtěl, aby to bylo rande?“ Pochybovačně jsem si ho měřila, ačkoliv to z jeho mysli bylo jasné. Zamračila jsem se a otupěle pustila jeho paži. Upřeně mou ruku sledoval a podezřívavě přivíral oči.

Sakra, zaklela jsem. On to přece tuší a já se mu tady klidně přehrabuji v hlavě. Já jsem ale nána. Dobře, hlavně klid. Bože! Rande? Demetri mě pozval na rande a já to přijala. Dokonce už na něm jsem. Takže už se z toho nemůžu vykroutit. Chci se z toho vůbec vykroutit? Vždy, když si vzpomenu na jeho polibky, je to jako… Ne! Nemysli na to, nakázala jsem si.

V hlavě mi vířila všechna pro a proti. Zatímco jsem tam jen nehybně stála, zavřela jsem oči. Pohled na něj mi v přemýšlení překážel. Už jsem tam stála nepřiměřeně dlouhou dobu. Musela jsem mu na to něco říct...

„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Vždycky jsem se chtěla podívat do Benátek,“ řekla jsem nakonec.

Usmál se. „Tak poběž.“

Poslechla jsem ho.

*******

Nakonec to nebylo tak špatný. Byl moc milý a na gondole se choval jako gentleman. Snažil se udělat co možná nejlepší dojem a docela se mu to dařilo. To se mu musí nechat. Nic si nedovolil. Jenom mě občas chytil za ruku. Vyprávěl mi o historii Benátek a nějaké zamilované legendy, ale poznal, že mě to nudí. Takže toho po chvíli nechal.

Když mi pomáhal vystoupit s gondoly, překvapila mě naše náhlá blízkost. Skoro se mi z toho zamotala hlava.

„Ehm, měli bychom se pomalu vrátit,“ říkal zrovna a studoval můj náhle oslněný vyraz.

Co to se mnou je? Do háje! Měla jsem chuť se s ním začít líbat?

„Jo, to bychom měli,“ řekla jsem místo toho. „To kouzlo Benátek mi začíná lézt na mozek,“ zamumlala jsem.

„Cože?“ rozesmál se.

Protočila jsem nad jeho smíchem oči a zakroutila hlavou. Kouzlo bylo fuč.

„Nemel a pojď,“ zavrčela jsem.

********

„Stůj,“ zavolala jsem na Demetriho. Poslechl mě.

„Opravdu bychom měli jít,“ namítl.

„No tak. Vždyť už jsme skoro ve Volteře a já ještě nechci zpět. Teda, dokud neudělám tohle.“ Usmála jsem se a vrhla se dolů z útesu. Přímo do moře.

Hladce jsem zajela pod hladinu a odrazila se ode dna. Bylo to úžasné. Cítila jsem se tak svobodná. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo.

Uslyšela jsem vedle sebe hlasitý dopad Demetriho, který právě skočil za mnou. Čekala jsem, až se vynoří. Místo toho se ovšem dotkl mého kotníku a prudce mě stáhl pod hladinu.

Když kolem mě ovinul své silné paže a sevřel mě v objetí, nic jsem nenamítala. Ovinula jsem mu své ruce okolo krku a políbila ho. Bylo to poprvé, co jsem to udělala sama od sebe a byl to úžasný pocit…

Pomalu jsme se spolu vynořili na hladinu. Přitlačil mě zády k útesu. Vlny do nás narážely, ale nám to bylo jedno. Stále jsme se do sebe navzájem vpíjeli rty. Najednou se však od mých rtů odtáhl a pustil mě.

„Musíme zpátky,“ zašeptal.

Zakoulela jsem otráveně očima. „Všechno jsi zkazil,“ povzdechla jsem si a následovala ho zpět do Volterry.

*******

U vchodu jsme si vysloužili několik zvědavých a také pohoršených pohledů od těch tří upírů, ale jinak nic neřekli. Kapala z nás voda a po podlaze se za námi tvořily malé potůčky. By mě zajímalo, kdo z těch tří to bude vytírat…

„Co teď?“ zeptal se, když jsme se ocitli u dveří mého pokoje.

„Teď se usušíme. Co jiného?“

Otevřela jsem dveře a vběhla do koupelny. Popadla jsem obě osušky a vrátila se do svého obýváku. Demetri se prohraboval v šuplíku s filmy. Zapomněla jsem ho totiž zavřít. Hodila jsem po něm ručník. Bez problémů ho chytil a začal si sušit vlasy.

Musela jsem se smát. Byl celý rozcuchaný, ale slušelo mu to.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak vypadám já a smích mě přešel. Raději jsem zapadla do ložnice. Svlékla jsem se a mokré oblečení hodila do koupelny. Vzala jsem si suché kalhotky a přetáhla si přes hlavu jednoduché černé šaty. Vzadu na zádech měly zlatý zip. Byly mi poměrně volné, což mi momentálně vyhovovalo. Rozpustila jsem si mokré vlasy a zabalila je do osušky.

„Dáme film?“ zeptal se z vedlejší místnosti.

„Jo. Proč by ne? Stejně to byl můj původní plán,“ zamumlala jsem.

„Co máš ráda?“ zeptal se.

„Všechno možné. Něco prostě vyber.“

„Fajn,“ odvětil.

Když jsem se vrátila do obýváku, držel v rukách dva filmy.

„Tajemství loňského léta?“ Zvedla jsem udiveně obočí.

„Co?“ zeptal se.

„To je děsně starý,“ pronesla jsem otráveně.

„Máš něco proti starým věcem?“ zeptal se pobaveně..

„Bez komentáře. Fajn, tak jo. Všechno je lepší, než to druhé.“  

„Co máš proti Casablance? Je to klasika.“ Věnovala jsem mu pohoršený pohled.

„Jsi beznadějný případ. Prostě tam dej ten horor.“

Opatrně vsunul disk do přehrávače a zamířil ke mně na sedačku. Zatvářil se rozpačitě.

„Co máš zase za problém? Prostě si sedni, ne?“ Poslechl mě a posadil se.

„To je divný,“ zamrmlala jsem. „Nerozložíme to?“ zeptala jsem se. Protočil oči, ale vstal a pohovku rozložil. 

„Skvělý.“ Lehla jsem si na břicho a upřela zrak na televizní obrazovku. On tam jen stál a pozoroval mě.

„Co je? Čekáš na pozvání? Prostě zaber místo.“ Poklepala jsem na prázdné místo vedle sebe. Tentokrát nezaváhal ani na moment a lehl si vedle mě.

„Chtělo by to popcorn,“ pronesla jsem se smíchem.

„To jistě,“ odfrkl si.

„Ne, vážně. Být upír je fajn, ale sledovat film bez popcornu? To je prostě divný. S Rollandem jsme ho vždycky měli, když jsme koukali na film. Kvůli atmosféře. Vždycky jsem ráda jedla u televize, ale Clair nadávala, že dělám nepořádek v obýváku.“ Protočila jsem oči a uvědomila si, jak moc mi to její peskování chybí.

„Kdo je Clair?“ zeptal se opatrně.

„Moje matka,“ řekla jsem s ledovým klidem. „Teda, nevlastní,“ dodala jsem, když jsem si všimla toho zvláštního výrazu. „Co? Myslíš si, že táta zůstal sám?“

„Ne. Jen nejsem zvyklý mluvit o takových věcech. Nevím, co na to říct,“ přiznal rozpačitě.

„Chápu. Raději se vrátíme k tomu filmu.“

*******

Leželi jsme vedle sebe  na pohovce a sledovali už třetí film. Zrovna tam probíhala milostná scéna, když se na mě zadíval. Sledovala jsem ho koutkem oka a v očích mu zajiskřilo očekávání.

Objal mě kolem pasu a krátce políbil na rameno. Jeho rty se vydaly na průzkum k mému hrdlu. Byl tak něžný, ale zároveň vášnivý, když obrátil svou pozornost k mým rtům.

Nebránila jsem se. Chtěla jsem to. Opětovala jsem jeho polibky. Chytila jsem ho za ramena a vší silou se k němu přitiskla.

Z ničeho nic přerušil náš polibek a odtáhl se. Pohlédl mi zpříma do očí. Vyšlo ze mě jen nesouhlasné zamručení. Nelíbila se mi ta náhlá vzdálenost mezi námi.

Vstal, sáhl po ovladači a vypnul televizi. Poté se vrátil ke mně a popadl mě do náruče. Pomalu mě odnášel do ložnice. Opatrně mě položil na postel a přisedl si ke mně. Pohlédl mi do očí a v jeho očích se zračila touha, ale nic se nedělo. Jenom mě pozoroval. Vytáhla jsem se tedy do sedu, popadla ho za tričko a přitáhla si ho k sobě na postel.

Začala jsem z něj pomalu sundávat jednotlivé vrstvy oblečení. On dělal totéž. Rozepnul mi zip na zádech a přetáhl mi šaty přes hlavu. Pravda, měl to snazší. Byla jsem před ním už jen v kalhotkách.

I on byl od pasu nahoru nahý. Byl krásný. Měl vypracovanou postavu. Ne tak rozložitou jako Felix, ale i tak jsem nechápala, jak jsem si kdy mohla myslet, že je hubený. Pohlédla jsem do jeho rudých, nedočkavých očí, kterými si právě prohlížel mé tělo. Bylo to, jako by se nemohl vynadívat.

Pomalu jsem se mu přesunula na klín a přitiskla svá ňadra na jeho odhalenou hruď. Rukama i nohama jsem ho uzamkla v objetí. Stále mě užasle pozoroval. Přiblížila jsem své rty k jeho krku. Voněl nádherně. Pocítila jsem touhu zakousnout se mu do hrdla. Byl to jen okamžik, ale i to bylo moc. Odtrhla jsem se od něj a pohlédla do jeho tváře.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivým hlasem. Párkrát jsem zamrkala, abych se vzpamatovala.

„Ne, to nic není.“ Usmála jsem se a políbila ho na rty. Dlouze a vášnivě. Doufala jsem, že ho to rozptýlí, a povedlo se.

Jeho ruce mě hladily po zádech a zároveň si mě k sobě pevně přitahovaly. Mé paže byly obtočené kolem jeho krku. Pevně jsem se k němu přitiskla celým tělem.

Jednou rukou jsem mu přejela po tváři a druhou položila na jeho hrudník. Na místo, kde kdysi bilo jeho srdce. Přerušila jsem náš polibek a svými rty jsem si vytvářela cestičku podél jeho čelisti. Věnovala jsem náležitou pozornost jeho ušnímu lalůčku.

Zatímco mě stále hladil, jemnými polibky zasypával mou klíční kost. Lehce jsem se nadzvedla a svýma rukama zabloudila k jeho pásku od kalhot.

Začala jsem ho rozechvělými prsty rozepínat. Trochu jsem s tím zápasila. On se opřel o ruce a s úsměvem na rtech sledoval můj zatím marný boj. Po chvíli jsem to vzdala.

Seděla jsem obkročmo na jeho stehnech. On byl stále natažený na posteli, opřený o lokty a smál se na celé kolo. Zpražila jsem ho přísným pohledem a založila si paže na prsou. Bylo to trucovité gesto malé holky, ale tentokrát to mělo dvojí účel. Dala jsem najevo svoji rozladěnost a zakryla jsem si svá nahá ňadra.

Zavřela jsem oči. Strašně jsem se styděla. Poprvé po deseti letech jsem se rozhodla mít s někým sex a zastaví mě taková pitomost, jako je pásek u kalhot. To jsem upír? Smutně jsem si povzdechla, ale nakonec jsem se musela sama sobě zasmát.

Vyhoupnul se do sedu, rukama mě pevně chytil okolo pasu a přitisknul si mě k sobě. Svůj obličej zabořil do mé hrudi a krátce mě políbil mezi ňadra. Znovu se rozesmál, když jsem se zachvěla.

Mé ruce se stále trucovitě tiskly k tělu, zakrývaly má prsa a já je odmítala sundat.

„Jsem ráda, že se tak dobře bavíš.“ Celá atmosféra byla v čudu. Hodila jsem po něm otrávený pohled a vyprostila se z jeho objetí.

Vstala jsem z postele a přešla ke skříni se svými věcmi. Přetáhla jsem přes sebe saténový župan černé barvy a otráveně se vrátila do obýváku.

Posadila jsem se zpátky na gauč a zapnula televizi. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych se s ním skutečně vyspala. Co všechno by to změnilo? Líbat ho byla jedna věc a možná i příjemná, ale tohle?

Od Tylera jsem nikomu nedovolila, aby se mě dotkl. Zařekla jsem se tehdy, že to bude moje pokání a zároveň i můj trest za jeho vraždu. Jenže, teď bych to klidně hodila za hlavu a to kvůli Demetrimu…

Chtěla jsem ho. Chtěla jsem se s ním vyspat. Mé tělo po tom prahlo. Jenže, co potom? Když to udělám, nebude cesty zpět a to do mých plánů nezapadá. Navíc jsem k němu začínala něco cítit a tohle si nemůžu dovolit. V hlavě mi toho vířilo spoustu, takže jsem si ani nevšimla, že Demetri mezitím odešel.

„No, to jsem tomu zase dala,“ povzdechla jsem si.

Krásného Valentýna vám všem. :-D

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 12. kapitola: