Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová Volturiová a Cullenová 1. kapitola

19.02.2016 (19:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2732×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

1. kapitola

O několik let později...

Ležela jsem na posteli a tvář stále ještě bořila do přikrývek. Ne, že bych snad spala to ne. Vlastně jsem dělala pravý opak.

Demetri ležel vedle mě a jemně mi svými dlouhými prsty přejížděl po páteři. Bylo moc příjemné si jen tak poležet po společně strávené noci a vědět, že ačkoliv se venku už pomalu rozednívá, tak ještě stále máte dostatek času věnovat se jen samy sobě navzájem.

Sledovala jsem, jak na obzoru vychází slunce a jeho paprsky pomalu dopadají na zasněženou krajinu. Sníh se třpytil stejně jako naše kůže, když se pár zbloudilých paprsků odrazilo od naší kůže. Rozbřesk je na Aljašce ta část dne, kterou mám ze všeho nejraději, jenže trvá tak krátce. Slunce se na obloze zdrží jen pár chvil, než se zase schová za mraky a my se můžeme volně pohybovat po venku.

Demetri si mě k sobě otočil čelem a zmocnil se mých rtů. Milovala jsem ho a milovala jsem, když mě líbal, ale taky jsem moc dobře věděla, že momentálně to není pouze akt naší lásky.

„Jdeš na to dobře, ale svému osudu stejně neutečeš,“ upozornila jsem ho s mírně pobaveným úsměvem.

„Vážně tam musíme?“ zamumlal mi do rtů.

„Ano, musíme,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku a posadila se.

„Ale mně se nechce,“ protestoval a přetáhl si přes hlavu přikrývku. „Jsem až moc starej na to, abych si hrál na studenta střední školy.“

„Ale jdi ty,“ zasmála jsem se. „Vypadáš perfektně.“

„Jo, ale je mi…“

„Prosím nemluv o svém skutečném věku je to úchylný,“ žádala jsem ho. Nevěděla jsem, kolik přesně mu je let a musím říct, že mi to tak docela vyhovovalo.

„Jednou na tom budeš stejně,“ varoval mě a vykoukl zpod peřiny.

„Jasně, ale pořád budu mladší než ty,“ zatrylkovala jsem a ještě na chvíli se k němu přitulila.

„Mám rád mladé a ničím nezkažené dívky,“ zasmál se a jemně mě pohladil po tváři.

„Aha, tak to potom nechápu, co děláš se mnou. Pamatuješ si na tu část života, kdy jsem si myslela, že jsem cvok?“  připomenula jsem mu.

„Nebyla jsi cvok.“ Protočil oči, protože na tohle téma jsme se přeli už mnohokrát.

„Ne, ale myslela jsem si to. Vidět mrtvé lidi totiž není moc normální.“

„To ani nutit upíra, aby si vyčistil zuby,“ dobíral si mě.

„Líbal jsi Bellu,“ zaškaredila jsem se.

„A ty Edwarda,“ připomněl mi.

„No jo,“ uznala jsem. „Ale za ten tvůj výraz to tehdy stejně stálo.“

„Tobě možná,“ připustil neochotně.

„Hm, ale teď už opravdu musíme jít,“ upozornila jsem ho, načež předvedl grimasu plnou utrpení.

„Proč já?“ zaúpěl a zase se schoval pod peřinu.

„Hele, to mně je tady šestnáct. Musela jsem jít do prváku. Tobě zbývá už jen jeden rok, pak budeš moct předstírat, že jdeš na vysokou, zatímco si doma můžeš hodit veget a hrát Play Station,“ utěšovala jsem ho.

„Co když na ni skutečně půjdu?“ zeptal se. „Třeba do Kanady…“

„Do Kanady? Zbláznil ses?“ vyjekla jsem rozhořčeně.

„Vždycky jsem si to chtěl vyzkoušet…“

„A co tady bez tebe budu asi tak dělat?“ nechápala jsem.

„Klid, to byl jen vtip,“ zasmál se.

„O tomhle už nikdy nežertuj,“ zavrčela jsem podrážděně a sejmula ho polštářem tak prudce, až se povlak protrhl a kolem nás se ve vzduchu plavila bělostná prachová peříčka.

„Ajaj! Esme nás přetrhne.“

„Pochybuji. Bude ráda, že nám zase může předělat ložnici,“ nesouhlasil.

„Hm, to máš asi pravdu,“ uznala jsem.

***

Trvalo to ještě asi půl hodinky, než jsem Demetriho přesvědčila, aby přeci jen vstal, ale nakonec se mi to povedlo. Vím, že ho škola nebaví a chodí tam jenom kvůli mně, ale k našemu novému způsobu života s Cullenovými to prostě patřilo. Stejně jako tahle přeplněná šatna, ve které mi vždycky trvá šíleně dlouho něco vyhrabat.

„Ta Alice je vážně šílená,“ stěžoval si právě Demetri. „Myslím, že ještě jedny nákupy s ní a tahle místnost praskne.“

Zasmála jsem se jeho vtipu, který ovšem oplýval i pravdou, která dříve, nebo později nastane a dál hledala něco vhodného, co bych si mohla obléknout.

Demetri byl ve své snaze o něco úspěšnější, než já a už byl oblečený. Navzdory obyčejným džínům a černému tričku s dlouhým rukávem, vypadal jako ze žurnálu. Možná je to divné, ale občas se mi stýskalo i po dobách, kdy nosil Volterrskou uniformu, protože v ní vypadal vážně sexy, ale po dobách, kdy jsem ji měla nosit já, se mi nestýskalo vůbec.

Poletovala jsem kolem něj v krajkovém spodním prádle a jeho náhle černé oči mě jen utvrzovaly v tom, že pokud se urychleně neobléknu, tak do té školy nedorazíme vůbec.

Sáhla jsem tedy po prvních úzkých džínech, které jsem nalezla a spolu s tmavě zeleným topem s hlubokým výstřihem do véčka si je na sebe oblékla. Když jsem vyřešila tohle, zbývalo si jen učesat vlasy a zbavit je drobných bílých peříček, které mi v nich ulpěly.

„Vypadáš úžasně,“ zhodnotil mě, když jsem si nazouvala semišové kozačky na vysokém podpatku a cpala do nich džíny.

„Díky. Ty taky nevypadáš nejhůř,“ zalaškovala jsem si ním, načeš se on otočil kolem dokola, abych měla lepší výhled.

„Nemyslíš, že bych si zasloužil trochu lepší hodnocení?“ otázal se.

„No, nevím,“ dělala jsem drahoty. „Ale možná i jo.“

Udělal na mě uražený obličej, ale když jsem k němu přistoupila a políbila ho, nebylo po uraženosti ani vidu, ani slechu.

Co jsme ovšem uslyšeli oba, bylo lehké zaklepání na dveře našeho pokoje. S povzdechem jsme se od sebe odtáhli a řekli dotyčnému, že může bez obav vejít.

„Zdravím,“ řekla Sophie s úsměvem a vešla dovnitř.

Vlastně bych málem zapomněla, že se tu před pár dny objevila s tím, že se jí po mně moc stýskalo a že mi alespoň pomůže se svatebními přípravami, které má na starosti spolu s Alice. Ty dvě jsou vážně dvojka k pohledání, to se jim musí nechat a já jim do toho raději moc nezasahuji, protože by mě svými argumenty stejně převálcovaly a já nejsem ten typ, co si už odmalička plánuje svůj velký den, takže je mi celkem jedno, jak bude svatba vypadat. Důležité je jen to, že si vezmu Demetriho, muže, kterého miluji. Na ničem jiném nezáleží.

„Ahoj, mami. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se rozpačitě.

„Ne, jen. Ostatní si myslí, že bude lepší, když vás popoženu já, než někdo jiný,“ odpověděla.

„Jasně, škola. Vidíš, říkala jsem, že nestíháme,“ zakabonila jsem se na Demetriho.

„Jo, říkala to,“ zasmál se.

„No, nic. Svůj úkol jsem splnila, tak raději půjdu,“ prohlásila a se zadržovaným smíchem odsud odešla.

„Zvláštní. Už je to tolik let, co mě naposledy máma tahala z postele, abych nezaspala školu a pořád mi to připadá úplně stejně nepřirozené, i když z trochu jiných důvodů,“ povzdechla jsem si.

„Když už jsme u Sophie, jak dlouho říkala, že se zdrží?“ zeptal se.

„Neříkala, ale tvrdila, že o nic nejde a že mě jen chtěla vidět. Zatím jsem se jí rozhodla důvěřovat. Copak? Vadí ti přítomnost nastávající tchýně?“ rýpla jsem si do něj.

„To jsou mi otázky,“ ušklíbl se. „Raději pojďme do té ohavné věci, kterou nazýváš školou.“

„Najednou tam nějak spěcháš,“ zasmála jsem se, ale už jsme měli opravdu velké zpoždění na takovéto dohady.

 I. série

Pokud jde o příběh samotný, prozradím vám, že bude částečně navazovat na děj první série, ale zaměříme se více na ostatní postavy, které původně neměly až takový prostor. Také nám však přibude hnedle několik nových tváří, které v tomto příběhu sehrají velice důležitou roli.

Ani tentokrát totiž Lilliane nedostane nic zadarmo a o svou lásku a bezpečí celé své rodiny, která jak všichni dobře víte, zahrnuje nejen Cullenovi ale i Volturiovi, bude muset zabojovat.

UPOZORNĚNÍ: Na povídce ještě stále pracuji, takže je možné, že jednotlivé kapitoly nebudou přidávány tak často jako tomu bylo u první série, ale pevně věřím, že budete trpělivý, protože ačkoli se příběh v mnohém liší, uvidíte že za to stojí.

Vaše chloe.

PS: Moc prosím o vaše názory a komentáře.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová Volturiová a Cullenová 1. kapitola: