Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové stříbro - 1. kapitola

16.09.2014 (14:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1528×

  1. kapitola

Ucítila jsem ostré tepání v hlavě a s bolestivým syknutím lehce pohnula krkem. Byl ztuhlý a já rozlepila víčka, která v tu chvíli měla váhu olova. Zamžourala jsem do šera a zjistila, že sedím na kamenné podlaze a naproti mně stojí muž, v jehož fialových očích se odráží chlad. Jeho blond vlasy působily v zatuchlé cele nepatřičně, měl je ledabyle rozcuchané, jako by právě vstal z postele, ovšem ačkoliv prameny byly barvy slunce, ty levandulové oči mu stínily řasy temné jako půlnoc. Na muže, dokonce i na upíra, byl nadpozemsky krásný. Jemně tesané rysy mu propůjčovaly krásu anděla a plné rty zjemňovaly ten alabastrový obličej. To všechno ale zmizelo, když jsem se mu znovu podívala do očí. Metaly blesky, mračily se, tmavé obočí měl nenávistně ztažené a vznášela se kolem něj aura ledu.

„Měl bych tě na místě zabít!“ štěkl ostře a jeho hlas zněl nezvykle chraplavě. Jako by byl dlouhou dobu nemocný.

Neodpověděla jsem, postavila se na nohy a nadechla se. Na hrudi mě zabolelo, zřejmě jsem utrpěla zranění, kterým bude chvíli trvat, než se zahojí. Ačkoliv jsem byla poloviční upírka, stále to byla jenom půlka, ta druhá byla naprosto smrtelná a zranitelná.

„Mám na to právo,“ řekla jsem tiše a bez emocí.

Bylo mi jedno, kdo ten muž byl, bylo mi jedno, jestli mě zabije nebo ne. Uvítala bych to, konečně bych došla klidu, nemusela bych cítit tu bolest, která mi proudila v každé buňce těla. Byla jsem sama, dcera čarodějek a upírů a zároveň ničí. V žilách mi kolovala krev dvou covenů a ani jeden mě nepřijal mezi sebe.

Ten míšenec naklonil hlavu na stranu a přemýšlivě přimhouřil oči. Udělal několik rychlých kroků mým směrem a chytil mi prsty čelist. Natlačil mě na zeď a pootočil mi tvář ke světlu. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech, dokonce jsem slyšela, jak mu tluče srdce. Tep se mu zrychlil a ty oči barvy levandulí změkly.

„Jsi jako malá divoška,“ zašeptal.

Chtěla jsem mu ostře odseknout, ale když jsem se na něj podívala, hlas mi uvízl v hrdle. Jakoby se ve mně něco zlomilo a já přestala na chvíli dýchat. Paralyzoval mě, jeho vůně mě obklopovala ze všech stran a já cítila, jak se mi svaly uvolňují.

„Máš oči jako stříbro,“ vydechl a zaklonil mi mírně hlavu.

Dívala jsem se na něj omráčená tím hlasem, omráčena silou, která mu prýštila z těla v gejzírech. Dotkla jsem se konečky prstů zápěstí ruky, kterou mi stále svíral čelist, a tělem mi projel blesk.

„Polib mě!“ Ten rozkaz mu splynul ze rtů přirozeně a já najednou zatřásla hlavou.

Prudce jsem ho odmrštila a zavrčela na něj. Přikrčila jsem se do bojové pozice a on se zasmál. Podíval se na zápěstí, kde už měl jen čtyři rudé čáry, které se díky hojení rychle ztrácely, ale na mých nehtech ještě stále zůstávaly stopy jeho krve.

„Ještě jednou se mě dotkni a já tě zabiju!“ zavrčela jsem nebezpečně.

Ariana... Zvláštní jméno pro někoho tvého druhu... Zatřásla jsem hlavou a přimhouřila oči. Jeho rty se nepohnuly, a přesto jsem jasně slyšela, jak mi ta slova rezonují v hlavě.

Potom se otočil a jednoduše odešel. Dveře nechal otevřené. Neváhala jsem ani vteřinu a tryskem vyběhla ven. Rozhlédla jsem se po prostorné chodbě a zavětřila. Cítila jsem krev, lidskou krev. Ale byla studená, mrtvá... Byla ze sáčku.

Moje upíří já se vydalo tím směrem a já cítila, jak mi zuby trnou v touze zatnout se do teplé kůže a vzít si to, po čem jsem tolik prahla. Potom přejet jazykem krvácející ránu a nechat člověka jít dál s matnou vzpomínku na chvíli rozkoše.

Vešla jsem do velké haly a rychle se protočila, abych se vyhnula útoku štíhlého upíra. Vrčel, cenil zuby a znovu po mně hmátl. Odrazila jsem ho a vymrštila jeho směrem dlaň.

„Sarial!“ Kouzlo poslechlo a mně z dlaně vytryskl kužel ostrého světla. Roztříštil se o jeho tělo a on zařval bolestí.

Běsnila jsem, cítila jsem, jak se mi v těle hromadí energie lovce. Chtěla jsem lov, byla jsem stopař, tělem i duší jsem patřila k nejnebezpečnějším upířího druhu. Každá buňka mého těla toužila po lovu.

„Měl jsi pravdu, Saxi,“ ozval se za mnou příkrý hlas.

Prudce jsem se otočila a vlasy za mnou zavlály v půlkruhu. Věděla jsem, jak musím vypadat. Jako lovící šelma, protože taková jsem byla, tak mě vychovali. Zabij nebo budeš zabita, to mi otec vtloukal do hlavy.

„Máš na výběr, děvče,“ promluvil Aro klidně. „Buď budeš sloužit nám nebo zemřeš.“

Nadechla jsem se a pokusila se o klid. Mohla jsem zemřít bez toho, abych pomstila otce nebo si počkat na vhodnou příležitost a udeřit.

Ovládla jsem se, koneckonců přesně takhle by to chtěl. Chtěl by mě chladnou, nelítostnou, chtěl by, abych přežila.

Narovnala jsem hlavu a udělala něco, co jsem myslela, že se nikdy nestane. Poklekla jsme na jedno koleno, ale hlavu jsem nesklonila. Drze jsem se dívala do Arových rudých očí a on tu výzvu pochopil, ale nereagoval na ni.

I ta nejdivočejší kočka se dá zkrotit... Posměšný hlásek mi udeřil do uší z ničeho nic. Šlehla jsem po Saxeriovi pohledem a on se jenom ušklíbl.

Tak tohle byl začátek konce. A já věděla, že ten konec bude možná i můj.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové stříbro - 1. kapitola: