Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 1. kapitola

09.11.2009 (08:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9146×

1. kapitola

A takový to mohl být krásný den. Povzdechl jsem si otráveně a snažil se pokud možno nenápadně proplížit halou aniž by si mě Tanja všimla. Dokázal jsem sice už svou schopnost dle libosti blokovat, ale v jejím případě bych musel být i slepý.

Ne že by nebyla neobyčejně krásná a milá, ale stále nedokázala pochopit, že mezi námi nikdy nic nebude. Její snaha zesílila ještě víc, když se dozvěděla o našem odjezdu.

Nesnášel jsem Volteru, ale nyní mi připadala jako vysvobození.

Tak to se ti tedy nepovede bráško.

Dolehly ke mě až příliš známé myšlenky. Nestihl jsem udělat ani delší tichý krůček, když se místností rozlehlo poťouchlé burácení.

„Ahoj Edíku, už máš sbaleno?“

Probodával jsem Emmetta vražedným pohledem. On se na mě naopak zářivě šklebil a v očekávání pošilhával po Tanje.

„Jé, ani jsem si tě nevšimla,“ vyjekla Tanja a zmateně kroutila hlavou.

Kéž by. Prolétlo mi hlavou, přesto jsem na tváři vytvořil něco podobného úsměvu.

„Právě jsem se vrátil. Vlastně si potřebuju ještě pár drobností sbalit,“ snažil jsem se nenápadně vytratil. Na tváři se jí objevilo zklamání a já rychle vyběhl po schodech, než stihla něco vůbec říct.

Dveře pokoje za mnou tiše klaply a já ztěžka dosedl na postel. Měl jsem chuť projít se s klíčem kolem Emmettova jeapu, ale na druhou stranu jsem byl za jeho vylomeniny vděčný. Dokázal nás vytrhnout z té skleslé nálady.

Všechno uvnitř se mi sevřelo, když se mi před očima objevila Bellina tvář. Má krásná jemná Bella. Když jsem ji tenkrát opustil, myslel jsem, že se s tím dokážu nějak s mířit, ale nečekal jsem, jak drtivě to dopadne na nás všechny. Nic už nebylo jako dříve.

Celá naše rodina byla na dně. Nedokázal jsem snést jejich lítostivé pohledy ani jejich stesk, tak jsem zbaběle utekl pryč i od nich. Vrátil jsem se až po několika letech, když mi došlo, že ani samota nezmírňuje tu hroznou bolest a prázdnotu. Můj útěk ničemu nepomohl, jen ostatní ještě více trpěli další ztrátou.

Uběhlo téměř 80 let a přestože se náš život navenek vrátil do starých kolejí, na všech to nechalo znatelné stopy.

Zůstal jsem v bezpečí pokoje dokud se doma nerozlehl Carlislův melodický hlas.

„Dětičky jedeme!“

Tragicky jsem protočil oči nad jeho snahou. Popadl jsem své dva kufry a odnesl je do auta. Sotva však za nimi klapl zámek mého kufru, popadly mě drobné ruce za paži a vtáhly zpět do domu.

Alice mě postavila pod schody, to už mi ale na hlavu letěl velký kufr. Netroufl jsem si k odporu a poslal do vzduchem Jasperovy, který už stál v vchodových dveřích.

Carlisle sledoval náš „lidský„ řetěz, který přesouval Aliciny a pak i Rosaliiny kufry k autům.

„Tak něco takového jsem viděl naposledy před 250 lety, když hasili panskou stodolu,“ zakroutil hlavou.

Emmett propukl v hurónský smích a zlomil se v pase. Bohužel si při tom nevšiml dalšího letícího zavazadla. Menší kufřík narazil do jeho zad a s rachotem dopadl k jeho nohám.

„Emmette!“ zaznělo naštvané zařvání celým domem.

Okamžitě pohlédl na zuřící Rosalii. Ta sledovala značně zdeformované zavazadlo na podlaze.

„To byla moje kosmetika. Okamžitě padej pryč,“ zaprskala.

Jako na povel jsme se zastavili i já s Jasperem. Oba jsme sledovali kufr ve svých rukách se stejným nápadem.

„To se ani neopovažujte!“ ozval se Alicin jemný vzteklý hlásek.

Už viděla, jak další dva kufry letí k zemi a mi se přidáváme k Emmettovi.

Po pár minutách se nám však podařilo přemístit oba jejich šatníky do aut a mohli jsme se konečně vydat na cestu.

Carlisle chtěl po dlouhé době navštívit Ara, tak jsem doufal, že náš pobyt proběhne bez zbytečných komplikací.

Ještě před vstupem do Voltery jsem zablokoval čtení myšlenek u všech kromě mé rodiny. Ty předchozí návštěvy mě už dostatečně poučily. Nacházely s tu ti nejkrvelačnější a nejbezohlednější z nás. Volturiovi v cestě za udržením své nadvlády shromažďovali tyhle chladnokrevné stvůry přímo ve svém sídle.

Když jsem teď nemusel poslouchat jejich myšlenky byl pobyt zde přece jen o něco snesitelnější. Naše hora zavazadel už putovala do našich pokojů a mi se vydali přímo do hlavního sálu. Přijeli jsme sice především za Arem, ale bylo věcí slušnosti i pudu sebezáchovy pozdravit všechny Volturiovi.

Vešli jsme do prostorného sálu. Na druhém konci na vyvýšeném místě seděli všichni tři. Poblíž nich jsem zahlédl pár jejich oblíbenců. Nikdo si nás zatím příliš nevšímal. Sledovali především na Ara, který popuzeně hleděl na upíra před sebou.

„Doriane, to nebyla žádost, ale pouze oznámení. Tvůj názor je naprosto bezpředmětný.“

Zmateně jsem pozoroval asi pětadvacetiletého muže s tmavými vlnitými vlasy až na ramena a se vzpurným výrazem. Nebylo mi jasné, kde v sobě bere tolik sebedůvěry.

„Prostě nechci zbytečně riskovat svůj život,“ odpověděl s klidem.

Aro evidentně jen stěží držel svůj vztek pod kontrolou i Jasper mi to svými vyděšenými myšlenkami potvrdil. Zdržovat se v Arově blízkosti, když má takovou náladu nebylo právě nejbezpečnější. Tohle zřejmě nebyl nejlepší čas na společenskou návštěvu. Přesto Aro stále nad něčím váhal a sledoval přemítavým pohledem Doriana.

„Riskuješ více, než si můžeš dovolit,“ zavrčel tiše Aro. Tichou místností se to však zřetelně neslo. Ozvěnu jeho hlasu přerušili až zvuk kroků ode dveří.

Dorian se otočil a vykouzlil na své tváři okouzlující úsměv. Zmateně jsem sledoval jeho zvláštní reakce. Úsměv mu ve vteřině ztuhl na rtech. Ani Jasper nestíhal z tak rychlých změn nálady.

Neoblomný klid vystřídalo okouzlení a nakonec panická hrůza. Jeho tělo z ničeho nic zachvátily plameny. Během pár vteřin z něj zůstala jen hromádka popela. Všichni jsme vytřeštěně sledovali tuhle šílenou scénu. Pro ostatní z Voltery to však nic zvláštního, zdá se, nebylo.

Stále jsem ještě nechápavě sledoval našedlý popel, když tiché kroky dospěly až do středu sálu. Drobné nožky prošly prachem a já po nich jel pomalu vzhůru.

Před očima se mi ztělesnil můj nejkrásnější sen i noční můra zároveň. Nedokázal jsem se pohnout, promluvit, jen zírat na to stvoření kousek ode mě. Na mou sladkou Bellu s ledovým výrazem v tváři a temně rudýma očima.

Na sobě měla krátké šaty do půli stehen, které jí až příliš dobře padly. Obtahovaly každou její křivku k potěše celého mužského osazenstva.

Bez nejmenšího zaváhání prošla pozůstatky z Doriana, až k Arovi.

„Životnost tvých hraček je stále kratší a kratší,“ pokývl pobaveně k popelu za jejími zády.

Bella jen pohodila rameny „Bylo s ním více starostí než užitku.“

Stále mi nedocházelo o čem se baví. Dokázal jsem na ni jen zírat. Na moji Bellu, která byla tak křehká a bezbranná a nyní tu stojí přede mnou na místě, které by mohlo konkurovat možná i samotnému peklu.

Náhle se mi ztratila z očí. Zůstal jsem nechápavě hledět na podlahu pod svým obličejem. Nechápal jsem, kde se tam vzala. Nedokázal jsem se ani pohnout a cítil jsem ve svém těle obrovský tlak.

Naprosto zmateně jsem potřásl hlavou. Teprve pak mi došlo proč se nemůžu ani hnout. Ležel jsem na zemi téměř ve středu sálu a na mě leželi Emmett a Jasper. Pevně mě svírali a nedovolili mi ani se ještě pohnout.

Prober se chlape než z tebe nadělá dřevěný uhlí. Řvaly na mě Emmettovy vyděšené myšlenky.

Jasper se snažil potlačit vlastní strach a pečlivě zkoumal mé pocity. Konečně kývl na Emmetta, který mě váhavě pustil.

I přes okolnosti si užíval ten pocit fláknout se mnou o zem, aniž bych to čekal. Věděl, že to se mu už jen tak nepoštěstí.

Oba mě chtěli začít postrkovat zpátky, když se za nimi ozval melodický hlas.

„Edwarde.“

S nepříjemným pocitem jsem se obrátil k Arovi. Kdyby to bylo možné, přísahal bych, že si mi sevřely útroby pod jeho pohledem. V hlavě jsem měl stále šílený zmatek a nevěděl co dělat. Rychle jsem alespoň odblokoval Arovi myšlenky, abych věděl co ode mě očekává.

V následujícím okamžiku jsem ani nepotřeboval mít svou schopnost, abych věděl co si myslí. Že jsem prostě zešílel.

Vyděšeně jsem na něj zíral. Nic jsem neslyšel. Nejméně pětkrát jsem ho zkusil znovu odblokovat, ale nic, ani ťuk. Jako by tam vůbec nikdo nestál.

Tak chvíle ticha už začínala být dost trapná, dokonce i Emmett, který je v těhle věcech neobyčejně natvrdlý do mě bolestivě žďouchl.

„Zřejmě ho tak zarazilo, že ti nemůže číst myšlenky,“ ozval se za Arem hedvábný hlas a o chvíli později již Bella stála vedle něj. Její oči mě zvědavě pozorovaly a já jí to oplácel. Nedokázal jsem od její tváře odtrhnout pohled. Tolikrát jsem si jej představoval, každý sebemenší detail a nyní tu stála přede mnou.

Jen vzdáleně ke mě doléhal Arův nyní již pobavený hlas.

„Ano, to dokáže pěkně vykolejit.“

Naštěstí mi přispěchal na pomoc Carlisle. Postavil se kousek přede mě, aby mi dal čas se vzpamatovat.

„Rád tě zas vidím Aro. Doufám, že nerušíme,“ zazněl jeho příjemný hlas.

„Tebe vždy rád vidím Carlisle a tvou nadanou rodinu také. Nyní máme ještě pár věcí na vyřízení, ale byl bych rád, kdybys mě navštívil tak za hodinu v mé pracovně.“

Carlisle zřejmě jen přikývl, protože jsem neslyšel jeho odpověď. Nedokázal jsem se na něj ani podívat, protože jsem se bál odtrhnout od Belly pohled. Přeměna ji udělala ještě krásnější a i přes její netečný výraz jsem cítil jak mě zaplavuje ten tolik známý pocit štěstí, že jsem opět u ní.

Její oči však uhly a Bella se otočila pryč. Aro měl právě také v úmyslu odejít, když mu na mě padl pohled. Pobaveně mu zajiskřilo v očích. Muselo to být na mě vidět. I já jsem cítil jak ze mě touha jít za ní doslova sálá.

Otočil se zpět ke Carlislovi. „Měl by sis na něj dát pozor, byla by ho škoda.“

Poté jsem viděl už jen jeho záda a jak směřuje stejným směrem jako má Bella.

„Musíme ho odtud rychle dostat,“ probudil mě Carlislův hlas.

Než jsem však se svými zmatenými myšlenkami stačil zareagovat, ucítil jsem jak mě něčí paže vedou ven ze sálu. Kolem mě se míhala jedna chodba za druhou až jsem skončil v nějaké pokoji. Bylo mi naprosto jedno, kde jsem. Potřeboval jsem být jen sám. Sám se svými zmatenými myšlenkami a pocity, které jsem dávno pokládal za mrtvé.

Sklouzl jsem zády po stěně a před očima se mi znovu objevila její překrásná bledá tvář s rudýma očima.