Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové peklo - 7. kapitola

27.06.2012 (19:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1480×

„Vy mě jako máte v plánu pumpovat jedem?“ zeptal jsem se ho, a když kývl hlavou, zasmál jsem se.

„Pokud jste si nevšiml, velevážený doktore, já se pumpuju jedem už dva roky,“ připomněl jsem mu a neměl tušení, o co mu jde. Proto, abych se zbavil závislosti na jedech, si mám cpát do těla jiný? Ach, jak geniální.

„Chápu, že jste zmatený. Tento jed ale není návykový a neublíží vám,“ pověděl mi a u posledních dvou slov se zamračil.

„Má to vedlejší účinek, že?“ zeptal jsem se ho a on kývl hlavou. Povytáhl jsem obočí.

„Budete se cítit špatně. Několik minut po injekci budete v agónii a nebudete cítit nic jiného, než lék ve vašem těle. Odezní to, ale bude se to opakovat po každé injekci,“ upozornil mě a já zavřel oči. Proboha, co to po mně chce? Jsem jeho pokusný králík? Bude na mě zkoušet něco, co vymyslel se svým synáčkem. Co když mi to nepomůže? Co když umřu? Všechno tohle dělám proto, abych viděl mámu. Co se stane, až se dozví, co se mnou dělali? Byl jsem na vážkách. Na jednu stranu mě zajímalo, co je to za lék a jestli to pomůže, ale na druhou stranu jsem se bál. Ano, je to komické u feťáka cítit strach, ale bylo to tak. Nechtěl jsem umřít v agónii. Když už smrt, tak po něčem, co za to opravdu stálo. Doktor si všiml, že se rozhoduji, a zvedl se.

„Nechám vás se trochu prospat, potřebujete čas na rozmyšlenou,“ řekl a odešel. Nechal mě samotného s myšlenkami, které vířily kolem toho léku. Co to proboha může být? Co je to za látku?

Nemohl jsem na to přestat myslet. Snažil jsem se znovu přemýšlet nad nekonečností vesmíru, na hvězdu, kterou jsem pozoroval, ale nešlo to. Nevěděl jsem, co dělat. Pokud na to kývnu, budu mít tolik odvahy a opravdu to udělám? Budu mát dostatek odhodlání to přetrpět? Nebyl jsem na bolest zvyklý, když přišla, byl jsem zfetovaný a nic necítil. Ale teď to bude jiné. Budu cítit všechno. Doktor sice říkal, že to bude trvat jen pár minut, ale i to je dost. Položil jsem si hlavu na polštář, zavřel oči a přál si, abych usnul. Chtěl jsem být zase ten malý chlapec, kterého rodiče milovali a udělali by pro něj první poslední. Místností se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Otevřel jsem oči.

„Můžu?“ zeptala se sestřička, která nakoukla do pokoje. Narovnal jsem se a více se přikryl.

„Ano,“ odpověděl jsem tiše a zamrkal, když rozsvítila světlo.

„Omlouvám se, že se vás ruším, ale děda mě poslal, abych vám dala napít,“ vysvětlila svoji návštěvu a já se usmál na sklenici, kterou svírala  v ruce. Natáhl jsem se pro ni, a když mi ji vložila do dlaní, málem jsem ji pustil. Byla moc těžká.

„Ukažte, já vám pomůžu,“ nabídla se a do skleničky strčila brčko, které nasměrovala k mým rtům. Když jsem se napil, najednou bylo všechno lepší. Cítil jsem, jak se mi uvolňuje krk a jazyk se mi odlepil od horního patra. Když byla sklenice prázdná, znovu jsem položil hlavu na polštář a podíval se na ni. Bože, jak byla krásná. Bronzové vlasy měla rozpuštěné, její štíhlé tělo zdobil župan, který jí sahal do půli lýtek. Nebyla nalíčená, ale i tak jí to hrozně slušelo. Vypadala jako bohyně. Zkoumala pohled, kterým jsem ji propaloval, a trochu se ošila.

„Jak už jsem říkala, jmenuji se Renesmé,“ představila se a natáhla ke mně svoji drobnou dlaň. Tu svoji jsem si otřel o deku a natáhl ji k té její. Když se naše pokožka dotkla, cítil jsem teplo. Zdravé teplo, které vycházelo z jejího těla. Vypadala tak nevinně a sladce.

„Max,“ vydechl jsem a trochu se usmál. Pustila moji ruku, více se zabalila do županu a podívala se na nebe.

„Je zvláštní, jak blízko nám je, ale paradoxně je tak daleko,“ řekla. Nemluvila o tom, co mi nabídl její děda. Nepřemlouvala mě. Jen seděla a přemýšlela nad tím, co ji trápilo. Začínala se mi líbit. Ona je první, kdo mě nesoudí.

„Vidíš tu hvězdu, co je nejblíže měsíci?“ zeptal jsem se jí a ukázal na ni. Kývla hlavou a usmála se.

„Ta je moje,“ prozradil jsem jí a podíval se do jejích zelených očí. Zmateně mě sledovala a já se pousmál.

„Když je mi nejhůř, dívám se na ni a prosím ji, aby mi pomohla. Někdy mám pocit, jako kdyby se mnou všechno prožívala. Jednou je blíž měsíci, jindy zase dál. Jako kdyby se ke mně snažila dostat,“ zašeptal jsem a ona mě pozorovala. Z jejího výrazu mi bylo jasné, že mě má za blázna. Zalitoval jsem toho, že jsem vůbec otevřel pusu.

„Taky jednu mám,“ zasmála se a přešla k oknu. Ukázala na hvězdu, která svítila málo, ale byla blízko.

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se jí.

„Nemá jméno. Když jsem se narodila, vyšla. Každou noc tam je a chrání mě. Jako kdyby jí záleželo na tom, abych byla v bezpečí,“ pověděla mi a já se usmál. Takže nejsem jediný blázen, blesklo mi hlavou.

„Vím, o čem jste s dědou mluvili,“ obrátila se na mě po chvíli. Zakroutil jsem očima. Proč musí kazit tuhle chvíli?

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděl jsem jí, ale ona ke mně přišla blíž a nehodlala se vzdát.

„Řekni mi, co by si teď chtěl?“ zeptala se a já se zasmál.

„Jsem feťák, takže volba je jasná,“ odpověděl jsem jí, ale ona jakoby mě neposlouchala.

„Co by sis teď opravdu přál?“ zeptala se znovu a já byl lapen v jejím pohledu. Skoro jako by mě hypnotizovala. Viděl jsem v jejích očích tu, která mě pohřbila. Byla to skoro stejná zelená, kterou jsem vídával doma. Upřímná, nevinná, ale i tvrdá a přísná.

„Aby tady byla máma,“ přiznal jsem a nechápal, proč jsem to řekl. Její pohled mě donutil.

„Tak neodmítej léčbu. Chceme ti pomoct,“ přiznala a sklopila oči.

„Proč?“ zeptal jsem se a všiml si, jak jí zrudly tváře.

„Už musím jít spát. Dobrou noc, Maxi,“ rozloučila se a já ji chtěl zastavit. Toužil jsem, aby zůstala a povídala mi. Cokoliv. Když jsem znovu dopadl do přikrývek, zavřel jsem oči a vzpomínal na své dětství. Na to, jak jsem byl šťastný a spokojený. Nic mi nechybělo, ba naopak. Všeho jsem měl přebytek a toho nejobyčejnějšího, ale nejcennějšího jsem si nevážil. Lásky, kterou mi dali rodiče. Cítil jsem, jak se propadám do říše snů a přál si jediné. Aby se mi zdálo o ní.

Když mi ráno přinesli jídlo, nahrnulo se do místnosti devět lidí a já si je překvapeně měřil. Byli krásní. Každý byl dokonalý a já z nich nemohl spustit oči. Jako kdyby ani nebyli lidí. Jako kdyby se právě snesli z nebes a nabídli mi pomocnou ruku, kterou jsem žádal od hvězdy, která zářila na nebi.

„Maxi, než se rozhodneš, chtěl jsem ti představit svoji rodinu,“ začal doktor a přešel k blondýnce, která se na mě usmívala.

„Tohle je Rosalie, moje dcera. Vedle ní je Emmett, její manžel a můj syn. Za nimi stojí má druhá dcera Alice a její přítel Jasper, také můj syn. A tohle,“ přešel k hnědovlásce, která stála u dveří a objímala doktora s bronzovými vlasy.

„Tohle je Bella, má nejmladší dcera. Edwarda už znáš. Jejich dceru, Nessie, také,“ představil mi všechny a nakonec se na mě podíval.

„Nemůžu mít děti. Bylo mi dvacet pět, když jsem se to dozvěděl, a otřáslo to mnou. Přísahal jsem, že život bez nich nechci. Byl jsem vychován tak, že rodina je základ všeho. Děti jsou jako boží dary, které nám pomáhají se dostat z toho, co si na nás život připravil. Věř mi, že jsem chtěl udělat to, co ty. Zbavit se všech starostí a nátlaku, který na mě byl tvořen rodiči. Už jsem to skoro udělal, když jsem potkal ji,“ vyprávěl mi a pomalu přešel k ženě, která se opírala o okenní rám. Vypadala tak na třicet, žena v nejlepších letech. Došel k ní, objal ji kolem ramen a políbil do vlasů.

„Tohle je moje žena, Esmé,“ představil mi ji a já se pousmál. Už od prvního pohledu mi bylo jasné, jak úžasná matka a babička to musí být.

„To díky ní jsem se opět vrátil k tomu, co jsem si přál. Vzali jsme se a adoptovali bandu puberťáků,“ řekl a zasmál se. Jeho děti se k němu přidaly a já pocítil to teplo domova. Tu lásku všude kolem mě.

„No nic, nebudu tě dál zatěžovat svým životem. Jeďte do školy, už jsem vás zdržel dlouho,“ popohnal je ke dveřím. Všichni se na mě podívali, já na ně také a cítil, že mě žádají. Nikdo nepromluvil, ale v jejich pohledu byla vepsaná žádost. Žádost o to, abych podstoupil léčbu lékem, který jejich otec a bratr vytvořili.

„Doktore,“ křikl jsem na něj a on se zastavil v půli cesty ke dveřím. Otočil se na mě a já si před očima přehrál maminčinu tvář. Posadil jsem se na lůžku, prohrábl si mastné vlasy a povzdychl si.

„Možná toho budu litovat, ale tu léčbu podstoupím,“ pověděl jsem mu a v jeho očích uviděl radost.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové peklo - 7. kapitola :