Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové peklo - 5. kapitola

22.06.2012 (08:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1405×

Nebyla to ona. Nebyla to maminka. Jen ty prášky na uklidnění mi vnukly tu představu. Nestála tam. Nepřišla se na mě podívat. Schoval jsem si tvář do dlaní a plakal. Otřásal jsem se pod náporem vzlyků a nevnímal palčivou bolest na hrudníku. Ať klidně chcípnu. Už mě tu stejně nic nedrží. Nic. Jsem jen troska, která touží po fetu. Po tom jediném, na co se ještě zmůžu.

„Maxi,“ křikl někdo od dveří, ale já se nepodíval. Bylo mi jedno, kdo to je. Bylo mi jedno všechno.

„No tak, uklidněte se,“ rozkázal někdo, ale já dál plakal. Před očima jsem měl maminčinu tvář. Její vrásky, její úsměv, její laskavost.

„Maxi, podívejte se na mě,“ zaznělo mi u ucha a já vzhlédl. Sestřička, která mě zachránila. Stála u mé postele a pozorovala mě. Ve tváři vepsanou lítost. To mě naštvalo.

„Nelitujte mě,“ zasyčel jsem a lehl si na bok. Cítil jsem bolest zlomeného žebra, ale nechtěl jsem se na ni dívat. Tolik lítosti jsem viděl. Lítost každého nad tím, jak jsem se zničil. Nenáviděl jsem to. Ty pohledy, ty řeči, ty pomluvy.

„Omlouvám se,“ ozvalo se mi za zády, ale já nic neřekl. Díval jsem se z okna a pozoroval déšť, který se po skle líně blížil k parapetu. Voda. Jak jsem ji miloval. Dokázal jsem se v ní koupat hodiny.

„Napadlo mě, jestli si třeba nechcete něco přečíst,“ zkoušela to dál, ale já se neotočil. Uslyšel jsem, jak se posadila a rozevřela knihu. Cítil jsem ve vzduchu vůni starého papíru a dřeva.

„Jestli chcete, budu vám číst já. Stejně jsem měla v plánu si tuhle knihu přečíst, ale na sesterně je hrozný hluk. Vy tu máte klid a hodně světla,“ povídala, ale já dál pozoroval déšť. Její hlas začal číst knihu, kterou měla určitě položenou na klíně. Její štíhlé nohy jsou propletené a dlaní si hraje s vlasy. Poslouchal jsem její jemný hlas a místo na slova se zaměřil na intonaci. Začínala větu hlubokým hlasem a končila vysokým. Přesně obráceně. Zaujalo mě to. Znělo to komicky. Povzdychl jsem si, složil si ruce pod hlavu a v odrazu okna uviděl, jak se usmála. Dál četla, ale já měl jiné starosti. Přesně takhle mi četla maminka. Snažila se mě přivést na jiné myšlenky. Sakra, proč mi najednou tak chybí? Vydržel jsem to bez ní tak dlouho, tak proč na ni teď tak myslím? Dělá to ta nemocnice? Nebo to dělá ta dívka, která mi ji připomíná? Nebo snad to, že v hloubi duše kromě drogy toužím po jejím objetí?

„Víte co? Raději si půjdu číst na chodbu, měl byste spát,“ přerušila text a zvedla se. Rychle jsem se k ní otočil a hned toho litoval. Bolest. To bylo jediné, na co jsem dokázal v ten moment myslet. Sestra ke mně přišla, položila mi ruku na hruď a prohmatala zlomené žebro. Sykl jsem a ona se na mě omluvně usmála. Byla blíž než kdykoliv jindy. Byla dokonalá. Jako obrázek, který namaloval ten nejtalentovanější malíř na světě. Složitá souhra barev, radosti a ochoty.

„Neměl byste sebou tak cukat,“ upozornila mě a ruku stáhla. Přál jsem si, aby ji tam nechala o něco déle.

„Jestli chcete, můžete tu zůstat,“ nabídl jsem jí a přál si, aby tak udělala. Povzdychla si, posadila se a znovu otevřela knihu. Tentokrát četla jen pro sebe.

„Čtěte nahlas,“ poprosil jsem ji zhrublým hlasem a ona se na mě překvapeně podívala. Zvažovala, zda jsem opravdu takový hulvát, za jakého mě tu mají všichni ostatní. Z mé karty se musela dozvědět sakra hrozné věci. To, jak jsem se pořezal sklem a snažil se zapřít, že to nebyl pokus o sebevraždu. V tu chvíli jsem ani nevěděl, co dělám. Jen jsem měl hroznou potřebu si něco udělat. Opium mě ovládalo, ne rozum. Sestra začala nahlas číst a já zavřel oči. Stačil jsem ještě pochytit jednu větu a pak jsem usnul.

Chodila za mnou každý den. Neměl jsem tušení, proč si u mě čte, ale když mi předčítala nahlas, někdy se usmála nebo pohodila hlavou a já byl lapen v tom nepatrném pohybu. Okouzlila mě stejně jako Mischel. Jen s tím rozdílem, že ona mě nechtěla zničit. Chtěla mě zachránit. Když knihu dočetla, podívala se mi do očí a usmála se.

„Nebyla nejhorší, ale znovu už si ji asi nepřečtu,“ pronesla unaveným hlasem a zavřela oči. Oči měla zapadlé, tváře svěšené. Vypadala jako já jen s tím rozdílem, že ona nebyla feťačka.

„Věříte tomu?“ zeptal jsem se jí a ona se na mě podívala. Neměla páru, co mám na mysli.

„Čemu?“ zajímala se a já se podíval z okna.

„Tomu, co tu o mě koluje. Že jsem ztracený případ. Feťák, který stejně chcípne,“ seznámil jsem ji s tím, co jsem se doslechl na chodbě. Byl jsem vzteklý. Proč se o mě zajímají? To nemají dost práce s ostatními pacienty? V hloubi duše jsem věděl, že mají pravdu, ale odmítal jsem si to přiznat.

„Já nevěřím ničemu, co sama nevidím. A když se podívám na vás, vidím jen člověka zrazeného životem. Nebyl jste vždycky takový a část vašeho já to chce vrátit, ale vy sám si to nedokážete přiznat. Nedokážete přijmout to, o co vás žádá vaše tělo a váš rozum,“ pronesla odměřeným hlasem, který dával jasně najevo, že je jí to jedno. Nepotřebovala k životu drby. Žila z mouder, která se dočetla v knihách.

„Co kdybych toho chtěl nechat? Co kdybych poslechl svůj rozum a své tělo?“ zajímal jsem se. Co by se stalo potom?

„Nejdřív sám sobě musíte přiznat, že jste nemocný. Musíme sám sobě přiznat, že máte problém. Když to uděláte, navede vás to na cestu, která bude těžká, dlouhá a bolestivá, ale nakonec z ní vyjdete jako vítěz,“ prozradila mi a já se usmál. Z jejích nevinných úst to znělo jako melodie dokonalé písničky, kterou jsem chtěl hrát v kavárně u Deseti šálků.

„Co když to nedokážu?“ zeptal jsem se s obavou v hlase a představoval si, jaké by to bylo znovu se probudit jako normální člověk. Člověk, který není závislý na droze.

„Jak jsem řekla, nevěřím tomu, co nevidím. Ale u vás vidím, že to chcete. Chcete se z toho dostat. Chcete odejít a být s maminkou,“ připomněla mi noc, kdy jsem jí volal. Kdy jsem si myslel, že se na mě přišla podívat.

„Je mi dvacet pět, nepotřebuji mámu,“ snažil jsem se vysvětlit své rozpoložení, ale její úsměv mi napověděl, že mi nevěří.

Ležel jsem tam ještě dva dny. Když za mnou přišel doktor, lekl jsem se. V ruce svíral nějaký papír, v druhé krabičku prášků a měřil si mě pohledem, který jsem neuměl pojmenovat. Jako kdyby říkal, že se zase brzy uvidíme. Věděl jsem, že je to dost dobře možné. Fetování je rakovina vůle, jak by řekl klasik. Teď jsem si mohl slíbit, že přestanu, ale až vyjdu ven, všechno bude jinak. Budu zase ten Max, který si ustele u popelnic a bude sledovat hvězdy. Když jsem se oblékl, přišla za mnou sestřička. Usmála se, vložila mi do dlaně pětidolarovku a papírek, na kterém bylo napsané její telefonní číslo. Prý až budu mít temnou chvilku, abych se jí ozval. Slíbil jsem jí, že ano, ale věděl jsem, že to nesplním. Až budu chtít fet, nebudu brát ohled na svoji duši nebo na svoje svědomí.

Dýchl na mě těžký vzduch a já se zakuckal. Cítil jsem špínu, krev a zklamání. Najednou jsem nevěděl, kam jít. Na každém rohu na mě čekal někdo, kdo mě moc dobře znal. Věděl, kdo jsem. Věděl, co budu chtít. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci a snažil se nenápadně vypařit. Nenapadlo mě schovat tašku, ve které jsem měl své věci, takže každý poznal, kdo se to vrací.

„Maxi,“ ozvalo se za mnou a já se zastavil. Slyšel jsem za sebou kroky a zavřel oči.

„Slyšel jsem, že si málem exnul,“ zasmál se Peter, jeden z těch, kteří si přáli jen peníze a boj. Jen proto, aby sami měli na fet.

„Jo. Marcus mi dal nějakou sračku,“ prozradil jsem mu a podíval se na něj. Měl zapadlé oči, byl hubený a levá ruka se mu třásla.

„Posílá mě za tebou Leo. Prý by se chtěl sejít,“ vyřídil vzkaz a já polkl. Cítil jsem jeho dlaně na mém těle a pohyby, kterými mě týral.

„Nepřijdu. Chci s tím skončit,“ pověděl jsem mu a sám se divil tomu, jak pravdivě to zní. Peter se na mě překvapeně podíval a uchopil mě za ruku. Sykl jsem, ale byl silnější. Vytáhl mi mikinu a podíval se na vpichy. Byly několik dní staré.

„Ty to myslíš vážně?“ zeptal se a pohlédl do mých očí. Kývl jsem hlavou a nadechl se.

„V tom případě si mrtvej muž. Až se to dozví nahoře, sami tě do toho zase vrátí,“ upozornil mě na něco, co jsem už dávno věděl. Když přestanu, najdou si mě. Ostatně jako každého, který se od nich chtěl osamostatnit. Jeden si dokonce drogy dělal sám, ale když na to přišli, zapálili mu byt a jeho nechali uhořet přivázaného u topení. Přeběhl mi mráz po zádech a najednou si nebyl jistý, zda dělám správně. Otočil jsem se k Peterovi zády a vydal se na cestu, která neměla šťastný konec.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové peklo - 5. kapitola :