Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 6. kapitolka

26.07.2011 (19:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2516×

6. kapitola – Volterra

(pohled Belly)

Jakmile jsme prošli letištní prohlídkou, zmizeli jsme co nejrychleji z letiště a schovali se, dokud nezapadlo slunce.

„Co teď? Stopneme si taxi?“ navrhl Riley.

„Blázníš?“ vyhrkla Viktorie.

„Co nějaké auto ukrást?“ usmíval se jako andílek Jake.

„Už zas? Co tam dojít po svých? Není to víc než hodina a do jednoho auta bychom se stejně nevlezli,“ zatrhla jsem to.

„Jo, to by to musela být alespoň dodávka,“ podpořil mě Riley.

„Co je to dodávka, strejdo?“ zeptal se Chris.

„To je takové větší auto. Vejde se tam víc lidí, víš?“ vysvětlil mu Riley. Já se musela ušklíbnout nad oslovením strejdo. Teď pro ty dva byl strejda a teta každý, koho znali. Tedy kromě mě.

„Tak jo. Po svých,“ odfrkl si Jake a zaběhl si do nejbližšího křoví. Za chvilku už vyběhl ze křoví obrovský vlk a pohazoval hlavou. Jako by mi říkal, ať si nasednu.

„Ne, díky. Poběžím po svých, ale vezmeš děti,“ usmála jsem se, vysadila mu Nessie na hřbet. Viktorie tam posadila i Chrise a mohli jsme vyrazit. Jake samozřejmě musel běžet s Rileym napřed. My s Viktorií jsme běžely asi půl kilometru za nimi, ale neměla jsem o ně strach.

„Jak to děláš?“ zeptala se mě najednou.

„Co jak dělám?“

„Rozumíš mu. Pro mě je těžké mu porozumět i v lidské podobě. Ty mu rozumíš dokonce i v kožichu,“ spekulovala.

„Já nevím. Známe se už dlouho.“

„Tím to asi nebude.“

„A čím tedy?“

„Bello, i slepý by viděl to, co ty přehlížíš.“

„Co tím chceš říct?“

„Ale nic. Nech to být.“

„Fajn,“ zamumlala jsem a věnovala se běhu. Vlastně ne tak docela. Myslela jsem na to, jak se uvedeme u Ara. Pokud by nás přijal, chtěla jsem ho poprosit o laskavost. Určitě bude chtít vědět, kdo je otcem mých dětí. Jemu to řeknu. Možná i jeho bratrům, ale byla bych nerada, aby to věděl ještě někdo jiný.

„Viktorie?“

„Hm?“

„Víš… Přemýšlela jsem, že bych nechtěla do světa moc roztrubovat, kdo je otcem mých dětí. Ty to víš. Riley, pokud si mu o nás nevyprávěla, tak pochybuji. Jake to ví. A budu se o to muset podělit i s vládci ve Volteře. Ale bylo by možné, aby to už nikdo další nevěděl?“

„Riley to neví. A já to nikomu nepovím, slibuji.“

„Děkuju.“

„Proč vlastně nechceš, aby to někdo věděl?“

„To kvůli dětem. Co kdyby jim někdo ve Volteře navyprávěl špatné historky o jejich rodině? Takhle, když budou znát příběhy ode mě, i když nebudou vědět, kdo to byl, budou vědět, že jejich otec byl hodný upír. Navíc nechci, aby měli Cullenovi problémy, že si jeden z nich něco začal s člověkem.“

„Aha, ale…“

„Co, ale?“

„Nemyslíš, že jednou budeš muset s pravdou ven? Říct jim, kdo je jejich otec?“

„Na to je ještě čas.“

„Zatím. A s tím, jak rychle rostou, bych řekla, že ti ho moc nezbývá. Jsou už mnohem chytřejší než čtyřleté děti, a to jsou jim dva týdny. Jak to bude za měsíc? Za dva? Za rok?“

„Já to teď nechci řešit.“

„Jednou budeš muset. Být tebou, tak nějak kontaktuju Edwarda, vynadám mu do kreténů a chci po něm výživný.“

„Nechci, aby o nich věděl. Ještě by si je chtěl vzít k sobě. O mě už zájem nejeví a já bych to bez dětí nevydržela.“

„Aha, to tě chápu. Víš, já jsem nikdy nechtěla děti, ale když vidím Chrise s Nessie… Najednou je mi líto, že já je nikdy mít nebudu.“

„Třeba někdy nějaký upír přijde na něco, co umožní i upírkám mít děti.“ Usmála se.

„Třeba,“ řekla pochybovačně, ale úsměv z tváře jí nezmizel.

Asi další půl hodinu jsme běžely v tichosti, než Viktorie ukázala na město, tak pět kilometrů před námi.

„To je Volterra?“

„Ano, jednou jsem tu už s Jamesem byla. Byly jsme upozorněni na to, že nemáme lovit ve městě a víc si nás nikdo nevšímal a my to tenkrát vlastně ani nechtěli.“

„Nepočkáme do rána?“

„Vždyť ještě není tolik a navíc… Tam nikdo spát nebude, Bello.“

„Tak jo,“ usmála jsem se a přidala, abychom dohnaly ty dva uspěchance před námi. Za minutu jsem už běžela Jakovi po boku.

„Víte někdo, kde přesně je tam budeme hledat?“ zeptal se Riley.

„Vidíš tu věž?“ chtěla vědět Viktorie.

„Jsem přece upír! Jasně, že ji vidím.“

„Tak pod ní je vchod do recepce. Sedí tam vždy nějaká lidská žena. Ta už nám poví víc, kde je hledat, ale budou tam.“

„Ok,“ zašeptal a přeskočil padesát metrů širokou řeku. My všichni ho následovali. Potom jsme trochu zpomalili a asi kilometr před městem zastavili úplně.

„Běž se změnit, Jaku,“ přikázala jsem a vzala si k sobě Chrise. Riley sundal Nessie. Jake vytřeštil oči.

„Věř mi, já vím, co dělám. Kdybys vešel do města jako vlk, vzbudilo by to paniku. A oni by si pak navíc mysleli, že je chceme spíš napadnout.“ Vlk přede mnou zakoulel očima a běžel do křoví.

„Tak jo, vyrazíme?“ zeptal se, když zase vylezl.

„Jo, a asi budeme muset lidským tempem. Kdyby se někdo koukal z okna,“ uvažovala Viktorie a Riley si odfrkl.

Pomalu jsme začali po silnici stoupat k městu.

„Vyznáš se tu?“ zeptala jsem se Viktorie a přendala si Chrise na druhou ruku.

„Bello… Dokonalá paměť, pamatuješ?“ řekla a ušklíbla se.

„Fajn,“ zamumlala jsem a zírala na město před námi. Bylo zahalené tmou, ale já viděla naprosto perfektně. Líbilo se mi. Bylo takové… útulné.

„Proč mám ten pocit, že nás někdo sleduje?“ zeptal se Jake a očima prohledával tmu před námi.

„Nedivila bych se, kdyby měli na okrajích města hlídky,“ zašeptala jsem a podívala se také.

„Mamí, kam to jdeme?“ zeptala se Nessie z Rileyho náruče.

„Jdeme si s někým popovídat. A jestli to dobře dopadne, tak tam možná i zůstaneme. Hlavně, prosím vás o to samé, jako v letadle. Nemluvte, dokud vás k tomu nevyzvu, ano?“ poprosila jsem své dva andílky.

„Dobře, mami,“ řekl Chris a dělal, že si zamyká pusu a zahazuje klíč. Kde tohle viděl? Jake a Riley se uchechtli, Viktorie se zahihňala.

„Fajn. Tady bychom měli zabočit doleva. Pak doprava a měli bychom tam být,“ navigovala nás Viktorie. A měla pravdu, za chvíli jsme se ocitli na náměstí s kašnou a hned za ní byla ta věž. Dveře měla otevřené.

„Tak... jdeme?“ zeptal se Riley a už k nim mířil. Na chvilinku jsem zaváhala a nakonec ho následovala, stejně jako zbytek naší skupinky. Viktorie šla neomylně vpředu a dovedla nás do recepce.

„Chtěli bychom mluvit s Arem,“ řekla Viktorie k recepční.

„A máte domluvenou schůzku?“ zeptala se dívka, aniž by vzhlédla od počítače.

„To ne, ale mysleli jsme… Nevěděli jsme…“ Dívka vzhlédla.

„Ach… No, zkusím se zeptat, počkáte? Koho mám ohlásit?“ zeptala se a už vstávala.

„Já jsem Isabella, to je Viktorie. Jake, Riley, Nessie a Chris. Příjmení nejsou důležitá.“ Přikývla.

Netrpělivě jsme přešlapovali v recepci. Za pět minut byla zpátky a usmívala se.

„Aro momentálně nemá nic na práci a prý vás rád přijme. Tudy, prosím,“ ukázala nám cestu a opět si sedla za počítač. Vydali jsme se, kudy nám řekla, než jsme stanuli před obrovskými dveřmi.

„Zaklepat, nebo vejít?“ zeptala jsem se.

„Vejít,“ řekl Jake a otevřel dveře dřív, než jsem ho stačila zastavit.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 6. kapitolka: