Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 14. kapitola

30.03.2012 (20:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2460×

14. kapitola – Strategický ústup

(pohled Belly)

Jedna věc, co byla na celé té věci, že jsem potkala po dvou letech otce svých dětí, pozitivní. Už jsem se v jeho očích netopila. Což byla fakt klika, protože než se stačil omluvit přátelům, stihla jsem vzít Jaka za ruku a táhnout ho pryč.

Jasně, vypadala jsem teď trochu jinak. Byla jsem krásnější a vůbec změněná po té Janině zkrášlovací kůře, ale Edward nebyl hloupý. A ani já ne, takže první rozumná věc, co mě napadla, bylo vypařit se z plesu, než si ke mně stihne probojovat cestu.

„Děje se něco?“ ptal se starostlivě Jacob.

„Pššt!“ sykla jsem na něj a rychle se otočila. Slyšela jsem právě Edwardům sametový hlas, který někoho žádá, aby mu uvolnil cestu.

To mě donutilo přidat. Bylo mi ale jasné, že on, hodně rychlý upír, nás brzy dožene. A nesměl vidět mě ani Jaka. Pak by mu to došlo.

Už jsem začínala ztrácet naději, když jsme proběhli zrovna kolem Jane.

„Jane! Prosím, na nic se mě neptej a zabav na chvíli toho zrzavého upíra, co je nám v patách. Klidně použij svou moc, je mi to fuk, ale nesmí jít za námi, ano?!“ vyhrkla jsem na ni strašně rychle šeptem, který se dokonce i v této místnosti plné upírů ztratil.

„Dobře, ale Bello -“ podivila se a hodila nechápavý výraz na Jacoba, který vypadal taky zmateně. Ale já neměla čas jí teď něco vysvětlovat. Ani jemu, který si ho ještě nevšiml. Pak by mu to bylo samozřejmě jasné.

„Jenom to udělej, pak ti to vysvětlím. A upozorni Viky, ať si dává pozor, ano? Díky!“ zamluvila jsem to rychle a vystřelila ze sálu. Má poslední věta donutila Jaka, aby se ohlédl. A rázem pochopil, stiskl mi ruku a rozběhl se se mnou pryč.

 I kdyby na mě pak byl Aro naštvaný, vysvětlím mu to. Budu muset. Ale rozhodně jsem nehodlala dopustit, aby se Edward dozvěděl že tu žiju, nebo dokonce aby se dozvěděl o dětech. To ani náhodou.

Třeba, když mě neobjeví, si pak bude myslet, že se spletl. Že jsem byla té holce, co znal, prostě moc podobná. Třeba. Snad.

„Myslíš, že ho zabaví?“ zeptal se Jake ještě za běhu.

„Doufám. Navíc, v těchhle prostorách by stejně neměl co dělat, ale…“

„Ale,“ přikývl, když jsme zahýbali k mému pokoji.

„Co tu vůbec dělá?!“ rozčilovala jsem se, když za námi bouchly dveře.

„Byl pozván. I s celou jeho rodinou,“ pokrčil Jake rameny, ale pak se na mě zaměřil.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se, když jsem začala pochodovat po pokoji. Zrovna jsem k němu byla zády, tak nebyl takový problém zalhat.

„Jasně, jasně.“

„Bello…“

„Jsem v pořádku!“ vyjela jsem na něj. Hned jsem toho ale litovala. On za nic nemohl. Pomalu jsem se na něj otočila a zadívala se mu do očí.

„Promiň. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Jen jsem -“

„V háji,“ napověděl mi. Ušklíbla jsem se.

„Slušně řečeno, ano,“ souhlasila jsem ponuře a zase začala pochodovat sem a tam.

„Bello, to bude dobrý. Třeba si ani není jistý, jestli jsi to byla ty. Vypadáš teď úplně jinak! Navíc tady by tě přece nečekal, když tě opustil proto, že pro tebe by byl život s ním moc nebezpečný,“ snažil se mě Jake povzbudit.

„No jasně. A kam mě to dostalo, že mě opustil? Prvních pár týdnů života jeho dětí jsme byli psanci. Nikde jsme neměli domov. Až tady nás přijali. Chovají se k nám jako k pravým členům rodiny! Jestli si myslel, že tohle je pro mě nebezpečné, tak se pletl.“

„Já vím. Ten chlap je hajzl a magor, že si nechal ujít tak skvělou holku jako tebe. I výchovu vašich dětí, i když netušil, že nějaké má. Ale bez toho, že tě opustil, bychom tu nebyli. Ber to takhle,“ uklidňoval mě.

„Jakože mi vlastně pomohl?“

„Jo.“

„To moc neuklidní.“

Jake chvíli mlčel.

„Ty ho pořád miluješ, že je to tak?“ zašeptal. To mě opět donutilo se zastavit.

„Nevím,“ odtušila jsem po pravdě. Jake nadzvedl obočí.

„To je složité a zrovna s tebou se to rozebírá docela těžko,“ zamručela jsem.

„Proč?“ nedal mi pokoj.

„To je jedno,“ zařadila jsem zpátečku.

„Proč?!“ zamračil se a přišel ke mně.

„Říkám, že je to jedno,“ odpověděla jsem. Jakovi ale tahle odpověď nestačila. Když jsem se k němu zase chtěla otočit zády, chytl mě za loket a donutil mě tak zůstat na místě. Zlostně jsem se na něj otočila.

„Proč?“ zopakoval klidně. Naštval mě.

„Protože tě mám ráda, sakra!“ zavrčela jsem na něj, takže to zrovna moc věrohodně neznělo.

Chvíli tam tak stál a pozoroval mě. Asi přemýšlel, jestli to myslím vážně.

Ano, měla jsem ho ráda. Moc. Jestli to byla láska? Bylo to něco silnějšího. Nebylo to pouhé pobláznění. Bez Jaka už bych nedovedla normálně žít. Tím jsem si už byla naprosto jistá.

A Edward? Jo, jedna moje část mu toužila odpustit a skočit mu kolem krku. Ale ta větší ho začínala slušně nenávidět. Co má vůbec tu drzost mě sledovat, když mě opustil?!

Pak jsem znova zvedla pohled k Jakovi, který stále nijak nereagoval.

„Jaku?“ zašeptala jsem váhavě jeho jméno.

„Konečně.“

„Co konečně?“ nechápala jsem.

„Konečně sis to přiznala!“ zvolal a na tváři se mu rozlil úsměv. Vypadal v tu chvíli jako nejšťastnější člověk na světě. Než jsem se nadála, nebo nějak stihla zareagovat, stáhl si mě do náruče, zvedl mě ze země a zatočil se se mnou dokola.

Potom mě konečně sundal dolů a něžně, váhavě mě políbil. Ano, už jednou (asi před měsícem) jsem ho políbila. Ale to jsem si ještě nebyla jistá, co chci. Dneska mi to došlo. Edwarda už nepotřebuju. Ale Jacoba ano.

Takže jsem mu polibek opětovala. Stejně váhavě, ale opětovala.

Po chvilce se odtáhl a usmál se na mě. V očích mu hrály veselé jiskřičky.

„Takže tentokrát žádné ohlížení se do minulosti?“ zeptal se pro jistotu.

„Ne. Asi ne.“

„Asi?“ nadzvedl obočí znovu.

Usmála jsem se.

„To záleží na tom, jak rychle to všem vyžvaníš,“ utahovala jsem si z něj.

„Já a vyžvanit to, že chodím s nejkrásnější a nejbáječnější holkou pod sluncem? Ach, to mě přímo uráží,“ urazil se naoko. Pokrčila jsem rameny. Potom jsme se oba začali smát.

Netrvalo dlouho a přitáhl si mě pro další polibek. Tentokrát už nebyl tak váhavý, ale stejně něžný. Myslím, že bych tady takhle dokázala stát a líbat se s ním celou noc. Ale na to prostě nebyla vhodná situace, takže jsem se po chvilce odtáhla já. Pak jsem ho objala a zabořila mu obličej do košile. On mě taky objal. Doslova jsem se v jeho ohromné náruči ztrácela.

Jake sklonil hlavu a já ucítila jeho rty ve vlasech. Uklidňovalo mě to, ale stejně jsem musela vyslovit svoji obavu nahlas.

„Co když to prohlédne? A dozví se o dětech?“ zamumlala jsem.

„Má smůlu. Já se o ně dělit nehodlám,“ prohlásil.

Zvědavě jsem se odtáhla.

„Ty?“ usmála jsem se.

„No, předpokládám, že ty taky ne, takže jsem spíš měl říct my,“ opravil se s úsměvem na rtech. Bože, co bych si bez něj počala…

V odpověď jsem se krátce zasmála a zaposlouchala se do dění na hradě. Nevypadalo to, že by někdo směřoval k mému pokoji, takže jsem se alespoň částečně uklidnila.

Nakonec jsem raději změnila téma.

„Stejně se to snaž zatím nikomu nevykecat. Chci to říct napřed dětem a nechci, aby se to dozvěděli od někoho jiného,“ varovala jsem ho. Vtom Jake ztuhl. Vadí mu to snad?

„Myslím, že o to se už bát nemusíš, že se to dozvědí od někoho jiného,“ zamumlal mi do ucha a mírně mě postrčil, abych se otočila.

A tam ve dveřích stáli moji dva andílci s kamennými výrazy ve tvářích. Nejistě jsem se usmála a vykročila k nim.

„Nessie, Chrisy… no, teď už to stejně víte, takže… nebude se zlobit, když já a strejda Jake, no -“

Ani jsem to nestihla dopovědět.

Oba dva se v mžiku rozzářili.

„No konečně!“ zasmála se ta moje cácorka a skočila mi kolem krku.

„To teď bude Jake něco jako náš táta, ne?“ usmál se Chris a taky mě objal, ovšem umírněněji než jeho sestra. Nejistě jsem se ohlédla na Jaka a zjistila, že se usmívá. Pak jsem se otočila zpátky na mé dva andílky.

„To je odjakživa,“ konstatovala jsem hrdě.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 14. kapitola: