Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 12. kapitola

08.01.2012 (08:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1847×

12. kapitola – Ještě nejsem připravená

(pohled Belly)

Když to tak zpětně hodnotím, musím uznat, že v tu chvíli jsem absolutně ztratila rozum. A taky, že mi to v tu chvíli bylo fuk.

Byla jsem tu jen já a Jake. Kluk, kterého znám prakticky od narození. Kluk, který byl vždy mým nejlepším přítelem a ve všem, co jsem kdy udělala (až na aférku s Edwardem), mě podpořil. Chápal úplně do detailu, proč a nač vše dělám.

Byl u toho, když se mé děti narodily. Ty poslední dva roky jim nahrazoval tátu. Ne, on byl lepší než jejich otec, který mě využil a odešel. Jake s námi zůstal a postaral se o nás. A taky ještě jedna věc mi přišla na mysl. Ta, kterou jsem si až do dneška odmítala připustit. Celou tu dobu mě miluje.

Doopravdy jsem v tu chvíli neměla důvody, abych se mu bránila. Vlastně naopak. Tak nějak jsem tušila, že jestli kdy kdo dovede slepit moje na střepy rozpadlé srdce, bude to on. Jen on…

Jakmile viděl, že se nebráním, dokonce se sama zapojuji, přitáhl si mě až úplně k sobě a do polibku vložil víc vášně. Bylo to úžasné…

A už to svědčilo o tom, že to něco muselo pokazit. A taky, že ano.

„Mami, já nemůžu usnout, nemohl bych tu být ještě chvíli s tebo–“ Chris se zastavil uprostřed věty i kroku.

Všechny ty úžasné pocity někam utekly a já se najednou vrátila do reality, kde jsem si uvědomila, že to byla chyba. Okamžitě jsem od Jaka odskočila na metr daleko. Jake se otočil stranou a vyhýbal se Chrisovu pohledu.

„Snad abych už šel,“ zašeptal a než jsem stačila zareagovat, odešel pryč. Se strachem z odsouzení jsem se otočila ke svému synovi. Měl otevřenou pusu a stále zíral na místo, kde jsme ještě před chvilkou s Jakem stáli.

„Já… ehm… nějak – nějak ti to vysvětlím… ano?“ dostala jsem ze sebe. Chris se na mě konečně podíval, v očích absolutně nechápavý výraz.

„Ehe?“ vyrazil ze sebe. Kdyby se tady právě nestalo to, co se stalo, začala bych se smát. Mého syna něco z rovnováhy jen tak nevyvede. Super.

„Pojď si sednout…,“ poprosila jsem ho a sedla si na pohovku. Chris konečně srovnal svůj výraz a sednul si ke mně. Nadechla jsem se.

„Víš… já… nevím, jak–“

„Máš Jaka ráda, mami?“ skočil mi do řeči.

„Ehe?“ zareagovala jsem tentokrát tak chytře zase já.

„Nejsem úplně slepý ani hloupý, mami. Máš ho ráda?“ zeptal se znovu.

„Já… já… vlastně nevím… ano… ale i tak si neumím představit, že bych měla začít další vztah.“

„To kvůli tátovi?“ pokračoval v kladení otázek a mě až mrazilo, jak je můj syn neskutečně chytrý a jak si vše dokáže dokonale odvodit. Byl až moc chytrý - na dvouleté dítě, i když je to poloupír.

„To taky–“

„On ti hodně ublížil, viď?“ zeptal se znovu a v očích se mu zlověstně zablesklo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je svému otci hodně podobný. Přesně takovýhle výraz v očích míval Edward, když jsem si troufla mu v něčem odporovat.

„To je trochu složitější.“

„Takže ano,“ přeložil si to úspěšně.

„Nechci, abys ho kvůli tomu odsuzoval. Při mém štěstí na něj někdy narazíš a nechtěla bych, abys na něj byl zlý,“ vysvětlovala jsem mu trpělivě.

„Chci ho potkat. Až budu starší – abych mu mohl dát přes hubu. Mojí mámě nikdo ubližovat nebude!“

„Chrisi!“ napomenula jsem ho, ale v duchu si říkala, že jsem moc ráda, jak se o mě strachuje.

„Je to tak. Kdybych ho potkal, namlátím mu. Jaký je to vůbec táta, když od nás odešel?“ odporoval nabručeně.

„Odešel dřív, než jsem mu stačila říct, že jsem těhotná a budu mít vás dva andílky,“ zamumlala jsem.

„I tak. Jake byl s námi od našeho narození, i když to po něm nikdo nechtěl. Byl na nás vždycky hodný, a to jsme vlastně úplně jiný druh než on. Podle přírody bychom se správně měli z celého srdce nenávidět. Já mam Jaka rád a ségra taky. Jestli si někdo zaslouží titul mého a Nessiina táty, tak je to Jake. A jestli ho máš ráda, tak se na nás dva neohlížej. My budeme vlastně rádi, že bude oficiálně patřit do rodiny,“ pronesl Chris nejdelší a nejkrásnější řeč v jeho životě. Úplně mě dojala.

Rychle jsem ho objala.

„Děkuji… Jsem ráda, že vám to nevadí. Nebo alespoň tobě,“ štkala jsem mu do vlásků.

„Neboj, mami, Nessie to taky vadit nebude. Klidně se můžete vzít!“ navrhl mi vesele a já poznala, že v něm stále kousek dítěte je. Prozradila mi to jeho logika.

„Víš, to je složitější. A jak už jsem řekla, napřed se trošku potřebuju vzpamatovat z vašeho tatínka,“ řekla jsem přes slzy, co se mi draly do očí.

„Jak chceš,“ přikývl ten můj andílek a stoupnul si. Potom se protáhl a zívnul. Ten náš rozhovor ho asi unavil. No, koho ne.

„Půjdu spát.“

„Dobře, a Chrisi?“ Zastavil se těsně u dveří do dětského pokoje.

„Jo?“

„Co kdyby to zatím bylo takové naše malé tajemství?“ navrhla jsem mu. Nemusí to vědět celý hrad.

Zamyslel se nad tím a nakonec řekl: „Vaše tajemství je u mě v bezpečí.“ Poklonil se jako nějaký rytíř, co zrovna složil nějakou přísahu, a zmizel za dveřmi.

Já se chytla za hlavu, lehla si na pohovku a přemýšlela.

Všechno to, co se mi honilo hlavou při našem polibku, byla sice pravda, ale i to, že Edwardův odchod mě stále bolí. Chce to ještě nějaký čas. Jestli mě má Jake opravdu tak rád, jak to vypadá, bude si muset ještě chvíli počkat. V žádném případě nechci, aby to tak docela vzdal… Ale na opravdový vztah ještě prostě připravená nejsem.

Někdy během přemýšlení o tom, jakým směrem se začal náš vztah ubírat, jsem usnula. Ráno mě probudil až hlas té mé malé rozárky.

„Mami! Mami, jak to, že spíš tady?“ ptala se. Ospale jsem se posadila a rozhlédla se. Šíleně mě bolelo za krkem. Trochu jsem si ho promasírovala a odpověděla jsem: „Asi jsem tu večer usnula, když jsem nad něčím uvažovala. To nic, princezno. Běž se obléct, ať se můžeme jít projít do zahrady, jak jsme si původně plánovaly,“ navrhla jsem jí.

„A může mi poradit teta Jane?“ vypískla. No, tak to by bylo na půl dne. Ale tak nějak mi došlo, že vlastně musím po hradě provést ještě Melanii, takže se mi to i hodí.

„Dobře, to se mi hodí. A kdybyste s tou módní přehlídkou skončily dřív, než kolem dvanácté, vyřiď Jane, že ji prosím, abys u ní alespoň ještě do půl jedné zůstala, ano?“

„Vyřídím, mami!“ vyhrkla, vlepila mi pusu na tvář a už běžela do svého pokojíku. Vzít si alespoň nějaké tričko a tepláky. No jasně, co kdyby ji někdo na hradě viděl, jak tu běhá takhle nevhodně oblečená (myslím tím pyžamo). Protočila jsem oči.

Ve dveřích dětského pokoje se objevil Chris, opřel se o futra, založil si ruce na prsou a usmál se na mě. Touhle neúmyslně frajerskou pózou mi opět připomněl svého otce. Nešťastně jsem si uvědomila, že takhle brzy vyjde najevo, s kým své andílky mám. Nebála jsem se ani tak toho, že to zjistí oni dva, jako spíš toho, že si mí přátelé (jmenovitě Victoria, Jane, Alec, Aro...) pana Cullena při nejbližší příležitosti podají za to, jak mi ublížil. Zatřásla jsem hlavou a pokusila se vyhnat podobné myšlenky.

Chris pak udělal čelem vzad a začal kritizovat svoji sestru.

„Víš jistě, že ty béžové balerínky ladí s těma hnědýma kalhotama?“ zeptal se, v hlase jasný sarkasmus.

„Jdi do háje, bráško!“ zakřičela moje dcera a hodila po něm plyšového medvídka, kterému se Chris bravurně vyhnul.

„Já myslel, že tam jdeš dneska ty, ne?“ dobíral si ji dál.

„Ne, my jdeme do parku kolem hradu, viď, mami?“ obhajovala se a vyplázla na něj jazyk. Chris se na ni také zašklebil.

„Mami, já chci svůj pokoj,“ zanaříkala Nessie.

„Možná napřesrok, zlatíčko. Teď spolu ještě nějakou chvilku budete muset vydržet,“ zamítla jsem to. Musí se přece naučit spolu vycházet, vždyť jsou to dvojčata a stráví spolu celou věčnost. Doslovně. Ale na druhou stranu, chápu, že někdy je takovéhle pošťuchování mezi sourozenci nevyhnutelné. Ještě, že já jsem jedináček.

Nessie udělala na Chrise ještě jeden obličej, zamávala mi a svou přirozenou rychlostí se rozběhla do pokoje Jane.

„Já teď půjdu Melanii ukázat něco z naší knihovny. Máš už na dnešek nějaký program nebo půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se svého syna, když jsem na sebe hodila čisté oblečení.

„Alec mi slíbil, že mě naučí pár bojových triků,“ oznámil mi Chris jakoby nic. Jako na zavolanou se ve dveřích zjevil Alec. Samozřejmě až potom, co zaťukal.

„Ahoj, Bello,“ usmál se.

„Můžeš mi vysvětlit, co to hodláš dnes s mým synem provádět?“ zavrčela jsem na něj. Potěšilo mě, že o krok couvnul.

„No, víš, čím dřív začne, tím lépe se bude umět bránit v dospělosti. Přece nechceš, aby byl snadným terčem pro nepřátele!“

„To ne, ale–“

„Tak mě, proboha, nech dělat moji práci! Už není tak malý a víš dobře, že ode mě mu žádné nebezpečí nehrozí. Navíc jsem ho nechtěl hned učit bojovat. Naopak, chtěl jsem ho zatím naučit pár lstí, jak by se mohl někomu schovat, utéct či vysmeknout, kdyby po něm někdo šel. Tak pošahaný, abych ho učil ve dvou letech bojovat, zase nejsem,“ odporoval mi a vypadal dokonce uraženě.

Podívala jsem se na Chrise, který na mě upřel žadonící oči. A moje odhodlanost byla v tahu.

„Tak dobře, ale jestli se mi večer vrátí a bude mít na těle jediný šrám nebo modřinu, tak–“

„Tak mě vykastruješ, je mi to jasný. Chrisi, jdeme,“ zavolal na něj a na mě ještě mrkl. Jakmile se ocitli ti dva na chodbě, slyšela jsem Chrise, jak se ptá, co to znamená někoho vykastrovat. Vyprskla jsem smíchy. No, to jsem na Aleca zvědavá. Ha, ha.

Snad mu ale nenavykládá nějaké hlouposti… Nebo naopak až moc detailně nepopíše pravdu.

Povzdechla jsem si a zrovna chtěla vyrazit, když se ozvalo nesmělé klepání na dveře. Předem jsem tušila, že je to Melanie, tak jsem ji vyzvala dál. Měla jsem pravdu.

„Ahoj,“ pípla nesměle.

„Ahoj,“ usmála jsem se a vyrazila k ní. Když jsem prošla kolem ní, trošku couvla. To mě zamrzelo, ale ono se to časem spraví. Začne nám všem věřit. Určitě.

„Tak, jak se ti líbí tvůj pokoj?“ zeptala jsem se cestou do knihovny.

„Moc! To vybavení je úžasné,“ rozzářila se, a pak jakoby si uvědomila, že udělala nějakou chybu a znovu se zatvářila trošku provinile.

„To jsem ráda. A neboj se pořád, tady tě nikdo neukousne. Tááák… Jsme tady,“ řekla jsem a otevřela dveře knihovny, kde byly velice staré knihy, ale dokonce i svitky. Aro však trval na tom, že do knihovny musíme pořídit i nějakou současnou literaturu, a tak tady bylo oddělení i s knihami, které vyšly nedávno.

„Tak dobře, co čteš nejraději? Historické romány? Fantasy? Horory? Detektivky nebo dokonce červenou knihovnu?“ optala jsem se.

„Vlastně čtu všechno,“ přiznala se Melanie. Pokývala jsem hlavou a vydala se k jednomu zaprášenému regálu. Poté jsem vytáhla jednu méně zaprášenou knihu.

„Potom bych ti mohla doporučit tuhle knihu – je má oblíbená,“ usmála jsem se.

Melanie se podívala na název a usmála se taky.

„Dracula,“ přečetla nahlas.

„Ano. Nevím proč, ale mám tu knihu ráda. Je to trošku ironie. Tak snad se ti bude líbit, Melanie. Tedy pokud už jsi ji nečetla.“

„Ne, ale už jsem o ní slyšela. A prosím, jenom Mel,“ řekla už trošičku jistěji. V duchu jsem zajásala. Ono to půjde. Já ji rozmluvím!

„Dobře, Mel,“ kývla jsem. Potom jsme v knihovně strávily asi další hodinu a prohledávaly jednotlivé regály. Hledaly jsme knihy, co by nás nějak podle názvu zaujaly. Ani já jsem nepřečetla zdaleka všechny, knihovna je velice rozsáhlá.

Zrovna, když se Mel začetla do nějaké knihy o architektuře starých panských sídel, ucítila jsem v knihovně přítomnost další osoby. A té tlouklo srdce. Ach, ne.

Zvedla jsem pohled od nějaké novější knihy, do které jsem se stejně nedokázala pořádně začíst, a střetla se s Jakovým pohledem. Pohodil hlavou a naznačil mi, ať jdu ven.

Položila jsem knihu na stůl a Mel vzhlédla.

„Budeš se na mě zlobit, když už půjdu? Ještě si potřebuji něco zařídit,“ omluvila jsem se. Mel se nejistě usmála.

„Nevadí… Smím tu zůstat?“

„Jak dlouho budeš chtít. Ale večer se za mnou zastav v mém pokoji, měly bychom si promluvit.“

„Udělala jsem něco?“ strachovala se hned a klopila oči.

„Ne, nic. Neboj se, chtěla jsem si popovídat jen tak. Jako dvě staré přítelkyně.“

Mel se pousmála. Kývla jsem na ni a vyšla za Jakem, který se schovával za jedním regálem.

Cestou do mého pokoje ani jeden z nás nepromluvil. Oba jsme čekali, až nás neuslyší celý hrad.

Když se zaklaply dveře mého pokoje, přepadla mě nervozita a Jaka očividně taky.

„Jak to vzal?“ zeptal se po chvíli. Podívala jsem se mu do očí.

„Celkem slušně. Začal nám plánovat svatbu,“ odpověděla jsem popravdě. Jake se k mé úlevě začal chechtat. Po chvilce se uklidnil a přišel ke mně.

„To je dobře, že mu to nevadí,“ zamumlal a pokusil se mě vzít kolem pasu a políbit. Já se mu ale zapřela o hruď.

„Jaku… To nejde,“ zašeptala jsem.

„Proč? Dětem to snad nevadí, ne?“ odvětil nechápavě a tentokrát mě doopravdy políbil. Pomalu, něžně… přesto vášnivě. Já se ale odtrhla.

„Já… já ještě nechci žádný vztah,“ zamumlala jsem a patrně zrudla. Takže jsem radši sklopila hlavu. To se mu ale nelíbilo, protože mě donutil, abych ji zvedla.

„To ten parchant, že jo? Pořád ho miluješ,“ konstatoval úplně klidně a v očích měl výraz, ze kterého jsem nebyla schopná nic vyčíst. Neodpověděla jsem a on to vzal jako ano.

„Myslím, že chápu, jak moc ti ublížil. Ale já se tě nevzdám,“ řekl až trošku výhružně a přitáhl si mě blíž. Ale jenom objal. Možná jsem si to jen vymyslela, ale pak zašeptal něco ve smyslu: „I kdybych měl čekat celou věčnost.“

Jo, určitě jsem si to vymyslela. Pak jsem se mu jen stulila do náruče a začala brečet. Emoce, co se ve mně shromáždily za ty dva roky, šly najednou ven. Přímo se ven bily. A Jake tam jen tak stál, držel mě v objetí a šeptal mi slova útěchy.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 12. kapitola: