Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 11. kapitola

19.12.2011 (10:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1853×

11. kapitola – Schovanka

(pohled Belly)

Ta dívka mě upoutala, mohla mít nanejvíš šestnáct let. Byla tedy ještě mladší než já a tvářila se vyplašeně.

Byla krásná, jako všechny upírky. Měla blond vlasy, co jí po zádech splývaly v loknách. Byla štíhlá a docela malá. Možná jako Jane. Rysy jejího obličeje nepatřily ani dítěti, ale ani dospělému. Zasekla se přesně v těch letech, kdy se z ní začala stávat žena. Možná proto vypadala tak křehce. Nemohla jsem uvěřit, že tahle dívka by mohla bojovat a přežít.

Moje rozjímání ale přerušil Jake, který vystoupil z řady a mírně se vládcům poklonil. Aro mu pokynul.

„Jsme zpět z výpravy, která skončila úspěšně, i když jsme museli čelit několika ztrátám, které nás všechny hodně zasáhly,“ promluvil. V hlase mu doopravdy zazníval smutek. Něco mi říkalo, že i mezi upíry si dokázal najít přátele.

„Vítejte zpět, jsme rádi, že alespoň vám se nic nestalo. Za chvíli vás nechám odebrat se do vašich komnat a ztišit tak žal, ale napřed. Kdo je ta dívka, kterou jste sebou přivedli?“ zeptal se Aro.

„To je jedna z upírů, co proti nám bojovali. Vzdala se. A navíc máme tušení, že je nějak nadaná. Dokázala nás všechny zmást a utéct. Tři dny jsme ji pak stopovali,“ zamručel Jake.

Aro se na ni zamyšleně podíval. Dívka sklopila oči. Pak vrhla prosebný pohled… ke mně.

„Jak se jmenuješ?“

„Melanie,“ kuňkla dívka.

„Malanii, pojď ke mně. Byla bys tak laskavá a podala mi ruku?“

Dívka mírně vykulila oči, asi se obávala, co bude následovat. Ale poslechla, přišla k Arovi a podala mu svoji ruku. Aro byl na chvilku jako v tranzu a pak on sám její ruku pustil.

„Zajímavé… avšak nevidím tu žádné možné nebo významné nadání. Nevím, jak vás zmátla, aby vám utekla. Možná prostě použila ženských zbraní… Navíc byla proměněna moc mladá, než aby mohla zvládat svoji touhu po krvi… Je mi líto… Felixi, Demetri, budete tak hodní?“

Dívka jakoby tušila, co bude následovat a znovu ke mně vrhla prosebný pohled.

„Počkat!“ vyhrkla jsem a postavila se před ni.

Aro nadzvedl obočí. Ani já nechápala, co to do mě vjelo, ale přece se tu nebudu dívat, jak vraždí nevinné dítě!

„Nechte mi ji! Jako schovanku… Postarám se oni. Já… zaručím se za ni. Naučím ji ovládat její touhu po krvi a pokusím se zjistit, jestli má i nějaký dar… jen, prosím. Nezabíjejte ji. Je to ještě dítě,“ zamumlala jsem a zabodla oči do země. Dívali se na mě právě všichni v sále. Asi jsem si dovolila hodně, prošlo mi hlavou.

„Isabello, to je veliká zodpovědnost a malá naděje na úspěch… Přesto… Trváš na tom, co jsi tady teď prohlásila?“ ozval se po chvilce přemýšlení Aro.

„Ano. Ano, trvám.“

„Pak je to tedy na tvoji hlavu,“ zamračil se Aro, ale kývl na Demetriho a Felixe, ať se stáhnou. Pak tleskl a dal tak znamení, že všichni přítomní smí, nebo respektive mají, odejít.

Otočila jsem se na Melanii.

Ona zvedla hlavu, podívala se mi do očí a naznačila rty: „Děkuji.“

Usmála jsem se a chytla ji za rameno. Otočila jsem ji a vydala se s ní za dětmi.

„Melanie, tohle jsou Renesmé a Christopher, moji andílci,“ představila jsem je. Chris protočil oči a zamával. Nessie udělala pukrle.

„Máš krásné děti,“ usmála se Melanie.

„To má,“ ozvalo se za námi. Neuvěřitelně rychle jsem se otočila a skočila té osobě kolem krku. Jake to nečekal a málem spadl na zem, musel se opřít o trůn.

„To abych odjížděl častěji,“ zašeptal mi do ucha. Věnovala jsem mu letmý pohlavek a držela se ho stejně jako klíště.

„Ještě jednou o sobě nedáš tak dlouho vědět a dojedu si pro tebe osobně,“ vztekala jsem se.

„Mami?“ ozvalo se dvojhlasně. Uvědomila jsem si, jak to asi vypadá, tak jsem Jaka urychleně pustila a nechala děti, aby se s ním přivítali.

Mezitím jsem se otočila na Melanii, která to vše smutně pozorovala. Ona určitě nikoho blízkého nemá, došlo mi a zastyděla jsem se za se své předešlé chování.

„Asi bych ti měla ukázat tvůj pokoj, po té cestě by sis jistě ráda chvíli odpočala,“ nadhodila jsem.

„Ano, to ano,“ zamumlala. Byla hodně nesmělá.

„Tak pojď,“ řekla jsem a opustila Jaka i děti. Přivítat se s ním lépe, na to budu mít ještě hodně možností.

Trochu jsem ji provedla hradem a vysvětlila, kde co najde. Všimla jsem si, jak jí zasvítily oči zájmem, když jsme procházely kolem knihovny. Možná ráda čte…

Melanie ale doopravdy moc nemluvila, byla hrozně plachá. Vše jsem z ní musela páčit. Přesto jsem si byla jistá ohledně svého rozhodnutí. Jak by někdo mohl zabít takhle nevinnou dívku?

Zastavily jsme se až před mým pokojem. Z háčku vedle něj jsem sundala klíč a popošla o jedny dveře dál. Podala jsem Melanii klíč a řekla: „Tohle teď bude tvůj pokoj, je hned vedle toho mého,  tak kdybys něco potřebovala, stačí zaklepat. Neboj se, doopravdy můžeš přijít s čímkoliv, i pokud by sis potřebovala jen promluvit, jsem tu pro tebe.

A ostatních se nemusíš bát, jsou teď jen smutní z toho, že ztratili někoho, na kom jim záleželo.“ Pokusila jsem se o úsměv.

„A já byla v té armádě, co je zabila,“ zašeptala a opět sklopila hlavu.

„Ale pokud vím, nebojovala jsi, ne? To je důležité, nikdo se tu na tebe nebude koukat z skrz prsty jenom proto, že jsi byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Takhle to tady doopravdy nechodí. V tomhle mi věř, najdeš tu přátele, rodinu a jednou možná i lásku. Vím, že jsi teď zmatená. Jsi novorozená, mladá. Ztratila jsi možnost prožít normální život… Ale i tahle existence má svoje výhody. A já ti je pomohu objevit.

Ale nesmíš to vzdávat, protože když to vzdáš, přestane ti na všem záležet, a to i na životech lidí, budeš zbytečně zabíjet a Aro tě bude muset potrestat. Pak už ti ani já nepomohu… Takže hlavu vzhůru, všechno přebolí časem… a mi ho máme mnoho,“ mrkla jsem na ni a odemykala už vlastní pokoj.

„A ještě něco, co bys řekla tomu, jít zítra na lov a pak třeba do knihovny?“ Viděla jsem, jak jí znovu zazářily oči.

„To bych ráda,“ pípla.

„Tak zítra ráno v osm tady, ano?“ navrhla jsem.

„Pokud tedy nebudeš něco potřebovat, pak můžeš přijít i dřív,“ dodala jsem rychle.

„Dobře… děkuji,“ zamumlala.

„Není zač,“ řekla jsem, když zavřela dveře od pokoje a věděla jsem, že mě přesto uslyší.

Jakmile jsem vešla, už mi Nessie visela kolem krku. Být člověk, uškrtila by mě. Ještě, že jsem poloupír.

„Mami, kde jsi byla?“ ptala se.

„Provést Melanii po hradě. A co jste dělali vy dva?“

„Byli s Jakem,“ prozradil mi Chris, když Jake zrovna vyšel z jejich pokoje. Než jsem ho stihla znovu obejmout, vpadla mi do pokoje Jane s Rileym, Viktorií a Alecem v závěsu. Ihned jsem běžela obejmout i Rileyho, přece jenom jsme toho spolu nezažili málo a já byla ráda, že je doma a nic mu není.

„Jsem tak ráda, že jste oba v pořádku,“ řekla jsem nahlas. Ti dva se jen usmáli.

„To je nám jasný,“ zasmáli se a já na ně vyplázla jazyk. Pak jsem si sedla na sedačku, vzala si Nessie na klín a povídala si se svými přáteli. Se svou rodinou.

*    *    *

Všichni odešli až kolem půlnoci, a to stejně jen kvůli dětem, které odmítaly jít spát dříve, než půjdeme i my. Když se tedy můj pokoj vyprázdnil, uložila jsem své andílky.

Nessie mi ještě před tím, než stihla usnout, řekla: „Zase se usmíváš, mami. Sluší ti to.“ Musela jsem se usmát. Políbila jsem ji na čelo, Chrisovi rozčepýřila vlasy na hlavě a potichounku zavřela dveře od jejich pokojíku, protože už stačili usnout.

Povzdechla jsem si, otočila se a málem vyletěla z kůže. Přede mnou stál Jake a já ho vůbec neslyšela. Buď jsem vyšla za cviku, nebo naopak on byl moc dobrý.

„Ahoj,“ usmál se.

„Ahoj,“ odpověděla jsem… Neudržela se a znovu mu skočila kolem krku.

„Hrozně jsem se o tebe bála, víš to?“ stěžovala jsem si, když mě i on začal drtit v objetí a mně začal docházet vzduch.

„Jo, to je mi jasné. Já o tebe taky.“ Nadzvedla jsem obočí, nedostávalo se mi totiž dechu.

„No, jestli tě ti dva raubíři ještě neutrápili k smrti,“ řekl a pustil mě.

„Ne, vlastně byli docela hodní. Chyběl jim třetí do party,“ zasmála jsem se potichu.

„Aha,“ řekl a posadil se. Posadila jsem se vedle něj. Bylo na něm vidět, že je unavený a není zrovna ve své kůži.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic, jenom jsem rád, že jsem doma. A… ale nic.“

„Co?“

„Neřeš to.“

„Co je?“

„Nic, vůbec nic.“

„Jaku, prosím, řekneš mi, co tě trápí?“

„Já jen… Nelíbí se mi, co jsi udělal pro tu holku… Je zvláštní… Vůbec nechápu, jak nám mohla utéct. Mám z toho špatný pocit. Nic víc.“

„Je to ještě dítě, Jaku. Nechal bys zemřít dítě?“

„Ne… asi ne.“

Kývla jsem hlavou.

Seděli jsme tam na pohovce asi ještě hodinu a povídali, než se Jake zvedl, že už půjde. Chtěla jsem ho doprovodit alespoň ke dveřím, když jsem zakopla. Opravdu bych měla to svoje poloupírsví reklamovat.

Jake mě naštěstí zachytil. Vlastně jsem mu vpadla přímo do náručí. Měla jsem podpatky, takže jsem se mu dívala přímo do očí… které byly plné něčeho, co se ani nedalo slovy popsat.

Neměl se k tomu mě pustit… a já v tu chvíli byla, jakoby mi někdo vymyl mozek…

Začal ke mně trochu sklánět hlavu. A já neuhnula. Vlastně jsem sama přitiskla své rty na ty jeho…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 11. kapitola: