Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 1. kapitola

21.03.2011 (17:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3051×

Prolog

(pohled Belly)

Jediné možné útočiště - kam jsem se mohla schovat, abych nemusela spát někde v lese na mýtině - byl starý dům Cullenů. No, starý… spíš opuštěný. K mému překvapení, ale i radosti byl dům stále víceméně vybavený. Fajn, tím se nám to ulehčuje. Pohladila jsem si bříško, které vypadalo asi tak na třetí měsíc, i když to nemohlo být víc než týden zpátky, co jsem otěhotněla. Zjistila jsem to zhruba dva dny po Edwardově odchodu. Vzpomínky na něj stále bolely, ale nechal mi tady kousek sebe a za to mu budu navždycky vděčná. Mám si ho čím připomínat. Díky našim dětem budu vždy vědět, že nebyl pouhý výmysl mé fantazie, ale že skutečně existoval a existuje – někde.

Jen by mě zajímalo, kdyby věděl, že bude otcem, jestli by zůstal. Ale asi ne, byla jsem pro něj jen zpestřením věčnosti, jak sám říkal. Mizerná oslava. Ovšem on by si brzo našel jinou výmluvu, aby mohl odejít. Nezazlívala jsem mu to, vždycky jsem věděla, že pro něj nejsem dost dobrá. Ale já hloupá ho opravdu milovala. Nelituju toho.

Stáhla jsem igelit ze sedačky a pohodlně se usadila. Byla jsem unavená, ale spát se mi nechtělo. Místo toho jsem vzpomínala na Charlieho. Nechala jsem mu doma dopis, ať mě nehledá, že budu v pořádku a tak. Jen doufám, že moje prosby vyslyší, protože já ho nechci nijak ohrozit na životě. Moje děťátko - ano, nejsem hloupá - může být dost nebezpečné pro normální lidi, až se narodí. Je mi jasné, že v sobě bude mít i něco z upíra. Proto jsem si vypůjčila tatínkovu loveckou pušku, co schovával na půdě. Snad to zjistí až za dlouho.

Až si odpočinu, vyrazím do lesa s puškou a pár petlahvemi, abych si udělala zásobu krve pro malé, až se narodí. Kdo ví, jestli pak budu schopná jít vůbec do lesa. Taky doufám, že Charlieho netrkne, kam jsem asi tak mohla jít. Ale to snad ne, pravděpodobně si myslí, že Cullenovy nenávidím za to, že mě opustili. Bude se mi po tatínkovi i mamince stýskat, ale bude to tak lepší. Bude lepší, když jim zmizím z životů.

* * *

Už jsem tu zavřená půl druhého týdne a pomalu už se nemůžu ani hnout, jaké mám bolesti. Malé mě totiž koplo - nevím, jak se mu to povedlo - do žebra a to se zlomilo. Komplikuje mi to dýchání. Zjistila jsem také, že už ani lidské jídlo mi nechutná, a tak popíjím krev, co jsem původně připravila dětem. Budu hrozná matka.

V tom zavrzaly dveře na chodbě. To ne! Že by mě táta přece jenom hledal a našel mě? Takhle mě nesmí vidět! Nesmí mě vidět celou od krve, vyzáblou a bledou jako smrt! To se nesmí stát. I přes hroznou křeč bolesti jsem se postavila a začala se co nejrychleji sunout ke dveřím na terasu, pak zmizím v lese. Byla jsem akorát v půli cesty, když se opět projevila moje nešikovnost a já zakopla. Zhroutila jsem se na zem, v břiše bolest, jako by mě kopl kůň. To nebylo dobré. Pohladila jsem si břicho, jen abych zkontrolovala, že mu nic není. Zhrozila jsem se, když mi došlo, že to mokré, co pod sebou cítím, je má vlastní krev. Ne, ne, ne!

„Bello?!“ ozval se z chodby hlas. „Bello, jsi to ty?“ Ten hlas se rychle přibližoval, ale neměla jsem energii na to, abych určovala, komu patří. Dostavila se nová vlna bolesti - tak silné, až jsem si myslela, že to už dlouho nevydržím. Najednou mi bylo fuk, kdo je se mnou v domě, jen už jsem chtěla mít porod za sebou. To malé si to tedy umí načasovat.

„Bello! Bello, proboha…. To… zavolám ti záchranku!“ Jacob se vynořil zpoza pohovky a vyděšeně na mě zíral. Z kapsy už vytahoval mobil.

„Jacobe, ne! Nikam nevolej. Vypadni odsud!“ řvala jsem na něj a snažila se dýchat. Byl to čím dál větší problém.

„Bello, vždyť rodíš! Nemůžeš rodit bez doktora!“ Už vytáčel číslo na mobilu, když mu padl zrak na můj oběd u pohovky. Mobil mu vypadl z ruky.

„Ne, to ne… ty… on… Ne!“ zakoktal se hledal u mě pomoc, abych mu to vyvrátila.

„Běž pryč!“ křikla jsem místo toho na něj a pak zakřičela, jak se ozval další nával bolesti. Jacob se na mě ještě jednou upřeně podíval a pak něco zadrmolil, klekajíc si vedle mě.

„Nenechám tě umřít! Fajn, doktor ti nepomůže, pomůžu ti já. Hlavně dýchej, dýchej, Bello!“

Měla jsem mžitky před očima. Nemohla jsem s určitostí říct, jestli tu Jacob ještě je, nebo vážně odešel. Skoro jsem ho nevnímala. Nemohla jsem dýchat, zlomené žebro mi tlačilo na plíce. Pak jsem uslyšela křupnutí, jako když lámete kosti. Bolest od pasu dolů přestala. Vlastně už jsem necítila vůbec nic. Jen se propadala dál do temnoty…

(pohled Jacoba)

„Ne, Bello, ne! Vzbuď se, sakra!“ křičel jsem na ni, ale nepomáhalo to. To dítě nemohlo ven. Umírali oba dva a já nevěděl, co dělat. Když to nešlo přirozenou cestou, musel jsem jít tou druhou. Bolestivější. Musím provést císařský řez. Radši jsem nepřemýšlel nad tím, jakou bolest jí tím způsobím a letěl do kuchyně hledat nějaký nůž, nebo něco podobného. Když jsem ho našel, vrátil jsem se k Belle do obýváku. Ozval se nechutný zvuk a její tělo od pasu dolů se přestalo hýbat. No, takže už nic neucítí.

Sebral jsem veškerou svou odvahu a klekl si k ní. Kůže na jejím břiše byla tvrdá, nešla proříznout. Byla studená, jako upíří kůže a stejně tak neprostupná. Bella omdlela. O, ne, nesmí mi umřít!

Vtom se ozval další divný zvuk. Kůže na jejím břiše se sama rozevřela. Ne, omyl, to dítě ji prokouslo. Chtělo se dostat za každou cenu ven. No, dobře, jakmile ho dostanu ven, zavolám záchranku. To byl prozatím můj plán.

Vzal jsem Bellino dítě za ramínka a jemně ho vytáhl ven. Pak jsem postřehl, že uvnitř je ještě jedno a dusí se krví své matky. Rychle jsem ho vytáhl ven, popleskal ho jemně po zádech, aby se mohlo nadechnout a položil ho vedle Belly. Roztrhl jsem si tričko a přiložil ho na její krvácející břicho. Bella už byla v bezvědomí moc dlouho a ztratila moc krve. Umírala, jestli už nebyla mrtvá. Tady už žádná záchranka nepomůže. Po tváři se mi skutálela slza a já se přesto dál snažil oživit mrtvou dívku, kterou jsem miloval a která položila život, aby zachránila své děti.

Její děti plakaly. Jedno z nich se doplazilo až k ní a položilo jí hlavičku na rameno. To jsem si aspoň myslel, dokud jsem neviděl, jak se jí zakouslo do ramene. Rychle jsem ho od ní odtrhl. To ne, to nemůže.

Dítě jsem položil na gauč a rychle se otočil zpět k Belle. Očima jsem zamířil k ráně na rameni, ale nebyla tam. Jak to? Vždyť jsem viděl, jak se do ní její vlastní dítě zakouslo!

Pláč dětí najednou přehlušil srdceryvný křik. Bella se probrala, otevřela oči a křičela. Křičela jako o život.

„To pálí! Uhas to! Prosím, uhas to, já hořím!“ Poslouchal jsem její prosby a vyděšeně ji sledoval. Pak jsem pohledem spočinul na tom malém, co ji kouslo. Byl to chlapec a kousl ji. A ona tady teď křičí jako o život. Mění se. Mění se na upírku.

(pohled Belly)

Bojovala jsem s tou tmou. Kvůli mým dětem. Kvůli Jakovi, který se nakonec rozhodl, že mi pomůže. Bojovala jsem a prohrávala. Byla mi zima.

Pak se něco změnilo. Zima ustupovala a měnila se na teplo. Ze začátku to bylo příjemné. Zezačátku. Pak se to příjemné teplo změnilo v pekelný oheň, který mě spaloval zaživa. Křičela jsem na Jaka. Křičela jsem na něj, ať to uhasí… ať mě radši zabije. Nebral mé prosby na vědomí. Místo toho někam odešel. Proč mě tu teď nechává samotnou? Copak nevidí, že hořím? Proč mi nepomohl?!

Nakonec mi to došlo. Nehořím, neumírám. Měním se. Měním se na upírku. Ale jak to? Vždyť tu nikde žádný upír nebyl, kdo mě kousl? Že by můj andílek? A kde vůbec je?

Při přemýšlení nad mým andílkem se bolest stala snesitelnější. Věděla jsem, že to jednou přestane a já ho konečně uvidím. Moje osobní štěstí. Můj poklad. To nejcennější na světě, co mám…

Jak dlouho to mohlo trvat? Tři dny jak popisovala Alice? Zdálo se mi to delší. Ale konečně nastala nějaká změna. Bolest začala ustupovat od konečků prstů a mířila k mému srdci. Čekala jsem, kdy se zastaví, kdy naposledy udeří, ale místo toho dál frekventicky uhánělo. Nechtělo se zastavit. I bolest už odezněla, ale srdce mi stále bilo. Strašně rychle.

Otevřela jsem oči. Najednou jsem viděla tolik detailů, slyšela tolik věcí a mé pohyby byly tak strašně rychlé…

Zaměřila jsem se na místnost a snažila se najít mého andílka. Našla jsem jen Jacoba. Stál ve dveřích do kuchyně a usmíval se. Pousmála jsem se směrem k němu. Kdyby to špatně dopadlo, neusmíval by se. Ale kde je tedy můj andílek?

„Mýlil jsem se, nejsi tak docela upírka. Jsi to samé, co tvoje děti.“

„Děti?!“ vyjekla jsem hlasem, co zněl jako zvonkohra.

„Ano, máš dvojčátka.“

„Kde jsou? Proč tu nejsou?!“ Vyšla jsem k němu a pohybovala se nezvykle rychle. Dokonce jsem nabyla nezvyklou stabilitu.

„Jsou vedle v pokoji. Spí.“ Kývla jsem a prošla kolem něj. Otevřela jsem dveře do Rosaliiny a Emmettovy ložnice, odkud jsem slyšela dvě rychle tlukoucí srdíčka. Spali na jejich ohromné posteli a ze spánku se usmívali, zlatíčka moje. Byl to chlapec a dívka.

Můj syn měl tmavé vlasy, ve kterých se rýsoval přírodní melír, protože sem tam měl pramínky vlasů světlejší. V obličejíčku nebyl podobný mně, ani Edwardovi. Jediné, co jsem u něj zpozorovala jako rodinou podobu, byla ústa, která měl podobně tvarovaná jako moje matka. Byl neskutečně líbezný a vážně nevypadal na to, že jsem ho před třemi dny porodila. Vypadal už minimálně na dva týdny staré miminko.

Moje dcerka měla tmavě hnědé vlásky po mně, měly ten samý odstín. Ale to bylo asi tak všechno. V obličejíčku nepřipomínala nikoho z naší rodiny, možná někoho z Edwardovy strany, to nevím. Ze spánku se usmívala a na tvářích měla dolíčky. Byla nepopsatelně krásná a také vypadala, že jsou jí nejméně dva týdny.

Sedla jsem si na okraj postele a pohladila je po vláscích. Děťátka moje…

„Měla bys jim dát jména.“

„Renesmé a Christopher.“

„Renesmé… zvláštní jméno. Ale hezké.“ Usmál se na mě a dřepl si vedle mě na bobek. Natočila jsem se k němu.

„Jaku, děkuji… bez tebe bych to nezvládla. Nepřežila bych a ani moje děti ne.“

„Udělal jsem to rád.“

„Tak rychle rostou…“

„To ano, snad se to časem zpomalí.“ Se strachem v očích jsem se podívala na moje zlatíčka.

„Musí se to zpomalit.“ Už se neusmíval.

„Nemáš žízeň? Pohlídám je.“

„A víš, že mám? Ale nechce se mi vzdalovat, někde dole jsou petlahve plné krve.“

„Nejsou, Chris s Renesmé měli žízeň.“

„Myslím, že pár jich je ještě v lednici.“

„No, to je možné, tam jsem se nedíval.“

Usmála jsem se na něj a seběhla dolů do kuchyně. Otevřela jsem si ledničku a odzátkovala lahev. Krev nádherně voněla a ještě lépe chutnala. Všechny tři lahve, co tam zbyly, jsem naráz vypila. Brzy budu muset znovu do lesa. Jacob sešel dolů.

„Jak to chutná?“ ušklíbl se.

„Skvěle.“

„No, dobře. Ehm… nevím, ale možná by ses chtěla znovu převléknout.“ Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě jiné věci, než před porodem. Musel mě převléknout.

„Ty se červenáš, Bello!“ křikl nadšeně a přišel ke mně. „Páni, nečekal jsem, že ti to zůstane.“

„Já taky ne a nechci to. Stačí, jak vypadám normálně, k tomu ještě červená barva v obličeji…“

„Viděla ses vůbec?“ ptal se mě, zalovil v šuplíku a vytáhl stříbrný tác. Podal mi ho. Posloužil mi jako zrcadlo.

„No… páni. To snad ani nejsem já. Jak dlouho jsem vůbec byla mimo?“ nevěřícně jsem zírala na krásku na tácu. Ta mi nevěřícný pohled oplácela.

„Den a půl. Bylo to rychlejší, protože nejsi tak úplně upír. To Chris tě kousl.“ Aha, tak dokonce jen den a půl.

„Aha… Jacobe, ještě jednou děkuji. Nikdy ti to nezapomenu. Je těžké říct potom všem, co jsi pro nás udělal sbohem, ale –“

„Jaké sbohem?! Já nikam nejdu!“ vypadal naštvaně.

„Ty ne, ale my. Nemůžeme tu zůstat. A vím o jednom místě, kde se o nás dobře postarají.“ Navíc mi tam pomůžou zjistit, jestli se mám ohledně růstu svých dětí bát, nebo ne, ale to jsem si nechala pro sebe.

„Jdu s vámi.“

„Jacobe, ne! To nemůžeš, musíš tu zůstat!“

„Nemůžu tu zůstat. Oficiálně jsem teď zrádcem kmene a nepřítelem smečky. Už nebudu v La Push vítán. Musím jít s vámi, i kdybych nechtěl.“

„Smečky?“ ptala jsem se udiveně. Jakou smečku myslí?

„Ach jo, to bude na dlouho….“ povzdechl si a dal se do vyprávění.

Tak co myslíte? Má cenu pokračovat?

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 1. kapitola: