Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 7. kapitola

Stephenie Meyer apple


Láska jako nepřítel - 7. kapitolaKdo pozorně poslouchal ve filmech a nebo jenom četl v knihách, určitě odhalí o čem bude dnešní kapitola. Zaměříme se totiž na Caiovu největší zábavu.
Tušíte o čem asi mluvím?

7. kapitola

Rok 804 n. l. - 810 n. l.

Arovo prvotní nadšení z nově objevených darů se pomalu vytrácelo. Jane s Alecem byli stále ozdobou naší gardy, ale větší nadšení pro jejich připojení se k nám, jsem projevoval já. Aro brzy z Jane vycítil jistou upíří touhu po ničení, bolesti a krutosti. Byla to osobnostní stránka, která tak úplně nekorespondovala s dívkou jejího vzhledu. Avšak mě se velmi zamlouvala.

Nedlouho po incidentech s nesmrtelnými dětmi a vyvražďováním celých vesnic, jsme si totiž začali všímat obdobných problémů po většině území. A netýkalo se to pouze Itálie. Do povědomí se nám dostávaly další a další zprávy o podobných útocích, až jsem se jednou rozhodl to prověřit.

„Beru si sebou Jane, Aleca, Felixe a Demetriho,“ prohlásil jsem, když jsem si v sále přehazoval přes ramena svůj černý plášť.

„Přemýšlel jsi nad tím, že bys sebou vzal ještě někoho? Vaše skupinka není nijak početná, a pokud by se jednalo o novorozené, mohlo by to být ošklivé,“ zauvažoval Aro, ale já odmítl. Neměl jsem strach z nikoho. Navíc Alecův dar nám umožňoval omezit v pohybu každého, dokonce i početné skupinky, a my tak mohli všechny bez problému zlikvidovat.

„Vrať se v pořádku,“ loučila se se mnou Dora a Jane u toho jenom převrátila oči. Nijak náš vztah od prvního dne nekomentovala, ale myslela si své. Rád bych ji viděl, jak by se chovala, kdybych si na výpravu vzal jenom Aleca a ji nechal doma. Určitě by o svého bratra měla obavy.

„Měli bychom vyrazit, za chvíli se setmí a v cestě nám nebude nic překážet,“ rozhodl jsem a dopl sponu s naším erbem. Ta se lehce zatřpytila v zapadajícím slunci, které si našlo cestu i přes okna umístěná vysoko nad našimi hlavami.

Vyrazili jsme dlouhou podzemní chodbou pryž z hradu a jen, co jsme se octli venku, srovnala Jane krok s tím mým.

„Demetri, najdi mi Stefana s Vladimirem, nebylo by špatné prověřit, kde se právě nacházejí,“ pobídl jsem ho a Jane ke mně vzhlédla s podezíravým výrazem ve tváři.

„Očekáváš, že se ti dva opět spojili a vytvořili armády novorozených, aby se pomstili za zničení jejich rodu?“ zajímala se a já sotva patrně přikývl. Netušil jsem, co mám čekat, ale tohle byla jedna z možných variant, se kterou bych měl počítat.

„Stefan posledních pár desetiletí hodně cestoval a nikdy se na jednom místě moc dlouho nezdržel. Docela by mě zajímalo, co ty jeho cesty měly znamenat,“ prohodil jsem a rozběhl se lesem směrem na sever, k místu kde došlo naposledy k vyhlazení celé vesnice. Tyhle situace se opakovaly, ale už jenom kvůli té pravidelnosti s jakou se odehrávaly, mi to na novorozené moc nesedělo. Ačkoliv – setkat se se Stefanem jsem opravdu toužil. Měl jsem na něj pár otázek, které už třistadvacetpět let čekaly na zodpovězení.

Přestože jsem se před Athenodorou a ostatními docela krotil, nedokázal jsem Asu dostat z hlavy. Myslel jsem na to, co mi to mohla provést. Stále jsem se přesvědčoval, že za ty mé podivné stavy může její dar, o kterém jenom Vladimir nevěděl. Nechtěl jsem si totiž přiznat, že bych mohl k nějaké rumunské holce cítit lítost anebo dokonce lásku. S největší chutí bych všechny Rumuny do jednoho zlikvidoval, tak proč by ona měla být výjimka?

 

„To nevypadá na novorozené,“ podotkla Jane, jen co jsme dorazili na místo určení. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se zavětřit nějaký povědomý zápach, ale kromě spáleného dřeva, kadidla, čerstvého vzduchu a posledních zbytků hniloby a krve, jsem nic necítil. Obyvatelé sousední vesnice se o ten nepořádek postarali a většina zmrzačených těl už byla pohřbena. Domy, které nešlo vyčistit, spálili a ostatní nechali vyčistit kadidlem a vonnými bylinami.

„Zajdu zkontrolovat poslední těla, která ještě nepohřbili,“ informoval mě Demetri a proklouzl do posledního domu, který stál bokem od ostatních. Netrvalo mu to ani minutu a už se vracel. „Nebyl to upír. Na to bylo v těle a okolo stále dost krve. Navíc ta lidská těla byla potrhána jako od nějakého zvířete. Viděl jsem i značné poranění od drápů,“ prohodil a já jenom nepřítomně přikývl.

Trochu jsem doufal v to, že to budou upíři, ale takhle…

„Vlk nebo jiná šelma by stěží vyvraždila celou vesnici, aniž by ji někdo zavčasu zabil,“ podotkla Jane.

Přešel jsem kolem ní o pár kroků dál a potom hned zpátky. Zvažoval jsem, co se tady mohlo stát. Novorození nepadali v úvahu a lidé se šelmám dokázali snadno postavit. Štvalo mě, že nejsem schopen podle pachu určit, s kým máme tu čest. Lidé byli důslední a až moc rychlí v odklízení mrtvol. Stačil by mi jenom nepatrný závan a už bych byl pachateli na stopě.

„Vzhledem k té pravidelnosti bych hádal, že máme necelé tři týdny na to, abychom pachatele našli,“ prohodil Demetri a já přikývl. Tři týdny zněly jako dost času, ale to pouze za předpokladu, že bychom věděli, po kom pátráme.

„Pojďte se podívat, co jsem našel!“ zavolal naším směrem Alec, který se rovněž dal do průzkumu.

S neskrývanou zvědavostí jsem se vydal k místu, odkud nás volal. Byl to předposlední dům v téhle malinké vesničce. Byl vyčištěný stejně jako ty ostatní, proto jsem nechápal, co mohl Alec najít a čeho si lidé nevšimli.

Spolu s Jane, Demetrim a Felixem jsem vstoupil do domku a spatřil Aleca, jak klečí na dřevěné podlaze. Zmateně jsem se zamračil a chtěl se ho zeptat, co vlastně dělá, když v tom Alec rozdrtil v rukách část dřevěného prkna, kterým byla pokrytá podlaha. Dřevo bylo nasáklé kadidlem a nějakým mořidlem, aby bylo odolné proti vodě, ale to bylo vedlejší. Alec si oprášil ruce od zbytků dřeva a pak se naklonil nad díru, kterou vytvořil.

„Co tam máš?“ zajímal jsem se netrpělivě.

„Myslím, že jsem našel stopu, ve kterou jsi doufal,“ poznamenal a znovu se narovnal.

Na tváři měl spokojený úsměv. Podezíravě jsem si ho měřil. Ten kluk se mi nezamlouval tolik jako Jane, ale dost se své sestře podobal v sadistických choutkách. U Jane to však bylo přece jenom jiné vzhledem k jejímu velmi nevinnému vzhledu. U Aleca se to asi dalo očekávat – byl to přece kluk a ti mají ničení v krvi už od dětství.

„Přestaň se tvářit tak spokojeně a řekni mi, cos našel!“ okřikl jsem ho, když Alec prodlužoval tu chvíli ticha, která v domě panovala. Všichni jsme stáli kolem něj a Alec se až teď přestal spokojeně šklebit.

„Nevím, nakolik to Demetrimu pomůže, vzhledem k tomu množství kadidla, ale nepřijde mi, že by to vonělo jako vlk,“ prohodil Alec a podal Demetrimu několik chlupů. Demetri je okamžitě zlehka promnul mezi prsty tak, aby je neproměnil v prach a nakonec si přičichl.

„Alec má pravdu, není to obyčejné zvíře… Jako bych z něj cítil člověka… Myslím si, že by neměl být problém ho vystopovat,“ prohlásil a tentokrát jsem se vítězně usmál já. Tenhle pokrok se mi líbil, ačkoliv – opravdu by jediný člověk zvládl takový masakr?

 

Vydali jsme se na cestu z vesnice a já nad tou záhadou pořád musel myslet. Člověk a vlk. Ani u jednoho nedávalo něco podobného smysl, ale zároveň to nemělo jiné vysvětlení.

Jakkoliv byl Demetri skvělý stopař, jeho talent byl přece jenom posazen na trochu jinou úroveň, než soustředit se na pachy. Demetri dokázal stopovat mysl ostatních, ale s tímhle prapodivným člověkem se nikdy nesetkal, takže nám nezbylo nic jiného, než prohledat celé okolí vesnice a doufat, že nám ten člověk někde nechal stopu, po které bychom se mohli vydat.

Procházeli jsme lesem a už dobrou půl hodinu, když jsem si všiml krvavé šmouhy na jednom kmeni. Vypadalo to jako otisk lidské dlaně, ale ta dlaň byla podivně zdeformovaná. Jako by na ní byly drápy a byla alespoň dvakrát tak větší, než obvykle bývá. Zkusmo jsem k té šmouze přiložil ruku. Krvavý flek byl skutečně obrovský.

Nasál jsem do nosu vůni, která se na kmenu usadila a skutečně se podobala té, kterou se Demetri snažil stopovat.

„Tudy!“ zavelel jsem na ostatní, kteří ve větší rojnici pročesávali okolí. Stopování potom už nebylo nijak těžké. To zvíře za sebou nechávalo dostatek stop. Kůru sedřenou ze stromů, ulámané větve, zbytky krve a sem tam i nějakou srst. Ať už ty vesničany měl na svědomí kdokoliv, vůbec se nenamáhal zakrýváním stop.

Po dvou hodinách jsme dorazili na malou mýtinu, přes kterou tekl potůček. V jednom místě byla tráva zválená a pokrytá posledními zbytky krve a srsti. Zvíře zde muselo uhasit svou žízeň, než pokračovalo v cestě. Pach se zde držel o trochu víc než v lese. Tady se zvíře nějakou chvíli zdrželo, než pokračovalo v cestě. Když jsem se však trochu víc soustředil na tu podivnou esenci, zjistil jsem, že se nepatrně změnila. Začala se více podobat té lidské.

„Zdá se to jenom mě, nebo se z toho zvířete musel stát člověk?“ zeptal se Alec a krčil nos nad místem, kde zvíře nějakou dobu muselo ležet.

„Vlkodlak?“ vyslovil jsem poprvé to slovo a konečně začínalo všechno zapadat do sebe.

Vybavoval jsem si ty prastaré písemnosti ještě z antického Řecka. Byl tam příběh o kmeni Neurů, jehož všichni příslušníci se každý rok na několik dní proměnili ve vlky… Potom tu byl další řecký příběh, mýtus o králi Lykáónovi neboli Vlkovi, který údajně obětoval Diovi Lykaiovi dítě a ten jej za to potrestal proměnou ve vlka. Následně v Ovidiových básních se opět vyskytoval král Lykáón a jeho padesát synů – ten padesátý byl předložen Diovi jako pokrm, což boha rozčílilo a následně krále i jeho čtyřicet devět synů proměnil ve vlky.

„Zvláštní, že mě to nenapadlo dřív,“ zamumlal jsem a znovu se nadechl. Skutečně jsem cítil víc člověka než to zvíře, ale ten pach byl tak podivný. Míchal se samozřejmě s krví vesničanů, ale i přesto…

„Možná na tom něco bude,“ přitakala Jane a nepatrně se usmála a pohlédla na Aleca po jejím boku. „Vzpomínáš na ty příběhy o příšerách, které nám vyprávěla matka, než se vesničané rozhodli, že ty příšery jsme mi?“ Její úsměv byl chladný a já se tomu nedivil. Pochyboval jsem, že někdy překoná fakt, že ji chtěli zaživa upálit.

„Matně,“ přitakal Alec a pohled se mu trochu zamlžil, jak se ponořil do vzpomínek.

„Příběh je to tři sta let starý. O každém úplňku se údolím rozléhalo vití. A příští ráno našli vesničané dobytek roztrhaný a sežraný.“ Jane se dala do vyprávění a na tváři ji pohrával úsměv malého dítěte. Takový ten úsměv, který říkal, že mě jenom tak nevystrašíte.

„Takové příběhy byly jenom zástěrkou pro zloděje. Ukradnou ovci a svedou to na vlka,“ nechal se po dlouhé době, vlastně poprvé během naší cesty, slyšet Felix. Během našich výprav toho nikdy moc nenamluvil. Většinou jsme ho sebou brali hlavně kvůli síle. Takový vojáci byli vždy ti nejoddanější a u Felixe to platilo dvojnásob. Neměl žádné vůdcovské ambice.

„Někdy se však ztratilo i dítě. Jednou za generaci se z domova ztratil některý chlapec…“

„Popisovala vám matka to stvoření?“ zajímal jsem se. Dychtil jsem vědět toho víc. Konečně jsme věděli, po kom to jdeme a já byl opravdu zvědavý. Jane nám mohla vyprávět strašidelnou pohádku na dobrou noc, ale zároveň v tom mohlo být i zrníčko pravdy.

„Máma tvrdila, že viděla nějaké dřevoryty. Ale nebyl to pouhý vlk, bylo to něco víc… Je to muž, který se mění ve zvíře. Pro naši matku to nebyl jen příběh. Věřila tomu… Byla to hlupačka.“ Jane svou matku okamžitě odsoudila. Nedělala si velké trápení s tím, co o ostatních řekne. Stále přemýšlela jako dítě, kterým po zbytek věčnosti zůstane. Povrchní dítě, které nikdy nedozraje, aby trochu víc uvažovalo nad svými činy nebo slovy.

„Zřejmě však měla pravdu,“ poznamenal jsem a přejel prsty po uležené trávě. Ulpěla mi na nich slabá vrstva krve a já pocítil hlad. I přesto, že krev byla smíchána s tím nelibým zápachem, který po sobě vlkodlak zanechal, měl jsem touhu se napít.

 

Ten vlkodlak se skrýval a dařilo se mu to velmi dobře. Propátrali jsme velkou oblast a dny postupně míjely. Jeden za druhým až tu byl najednou den před úplňkem. Ráno toho dne jsem byl podrážděný. Nelíbilo se mi, že prošvihneme jeho proměnu a že nejspíš dojde k vyvraždění nějaké další vesnice. Těch vesničanů mi líto nebylo, ale nechtěl jsem, aby to v ostatních klanech upírů vyznívalo jako nepotrestané činy nějakého jiného upíra.

Celé tři týdny jsem byl ponořen myšlenkami do starověkých děl a do Ovidiových básních o Lykáósovi, takže jsem na Asu ani nepomyslel. Na mysli mi však vytanula v okamžiku, kdy jsem se rozzuřil a jedinou ranou poslal k zemi ztepilý smrk. Nelíbilo se mi, že mi dokáže někdo tak bravurně utíkat. To zvíře nemohlo být stejně šikovné jako ta malá potvora z rumunského hradu!

„Zase ten jeho amok,“ zaslechl jsem zamumlat Jane ke svému bratrovi a zuřivě jsem se na ni podíval.

„Jane, buď potichu,“ káral ji její bratr dobrosrdečně.

„Oba byste měli mlčet,“ upozornil jsem je a Jane uraženě a bojovně zvedla bradu vzhůru. Chtěla se mi postavit, ale nakonec stejně zmohla tak akorát tohle. Vazba, kterou ji k mé rodině připoutala Chelsea, se nedala jenom tak vyrušit.

„Můžeme to zkusit v nejbližší vesnici,“ navrhl Demetri a já trudnomyslně přikývl. Neměli jsme stejně moc šancí, že na to zvíře natrefíme. Společně jsme se tedy vydali dál. Další vesnice se nacházela až za velmi hlubokým lesem. Jak jsme se tak přesouvali, dostávali jsme se stále severněji a proto i jednotlivá lidská obydlí od sebe byla vzdálena velmi daleko.

Na okraj vesnice jsme se dostali až se setměním. Pohlédl jsem na oblohu, kde už byl vidět takřka celý měsíc. Všude kolem nás však panoval klid. Trpce jsem se usmál, tohle musela být špatná vesnice. Ara jistě nepotěší zpráva, že jsme se o to zvíře nepostarali.

Naší skupinky si všiml pár lidí, ale já je nevnímal. Víc jsem se soustředil na Demetriho, který velmi zhluboka vdechoval vzduch do nosu.

„Cítíte to?“ zeptal se a já zavrtěl hlavou, ale rovněž jsem se nadechl.

Ve vzduchu naplněném rozličným množstvím lidských pachů, pachů dobytka, ohně, lidského jídla… Prostě pachů toho všeho jsem zaznamenal ten známý zvířecí. Zatím byl slabý, ale mohl jsem vsadit krk na to, že brzy zesílí. Vydal jsem se tedy po stopě a nakonec jsem rozrazil dřevěné dveře do nějaké stodoly.

„To je nádhera,“ zamumlal jsem, když jsem spatřil to zvíře zamknuté v kleci. Nechápal jsem, jak se to někomu povedlo, nebo zda to byl úmysl toho člověka ještě předtím, než se měl proměnit, ale bylo mi to jedno. V kleci, která mohla být tak metr vysoká, metr široká a metr hluboká se krčilo obrovské zvíře. Tlamu mělo prostrčenou přes ocelové mříže a řvalo. Předními tlapami zacházel jako s rukama. Sevřel v nich mříže a škubnul. Mříž hned povolila a klec se začala bortit. Zvíře se vzepjalo na všech čtyřech a zády nabralo zbytek z toho provizorního vězení.

Okouzleně jsem pozoroval toho vlka, jak se postavil na zadní a předními tlapami po mě hodil kus té klece.

„Co teď?“ zeptal se Alec, ale to už Jane neváhala a opřela na zvíře před námi svůj intenzivní pohled. Vlk okamžitě zakolísal a zakňučel. Jane se spokojeně usmála, když zjistila, že její dar funguje.

„Takhle to ale není žádná zábava,“ prohodil nespokojeně Felix. Překvapeně jsem se k němu obrátil. Tohle vážně nemíval ve zvyku. Obvykle to byla tichá hromada svalů. Tentokrát jsem s ním však musel souhlasit.

„Jane,“ oslovil jsem drobnou dívku a ta na mě pohlédla. V ten moment na vlka přestal působit její dar a on se hned vzpamatoval. Velmi mrštně se mu podařilo dostat z trosek klece a bez zaváhání na nás zaútočil. Stál jsem v čele, takže jsem byl první na ráně. Zajímalo mě, jakou silou to zvíře disponuje. Podařilo se mu sice rozbít klec, ve které byl vězněn, ale to ještě nic neznamenalo.

Jeho obrovská tlapa mě odhodila na druhou stranu stodoly, a to už se na něj vrhl Felix s Demetrim. Alec s Jane se drželi bokem. Na můj příkaz nepoužívali svoje dary, abychom se my tři mohli pobavit. Bleskově jsem se tedy vyhrabal na nohy a jedním skokem jsem se dostal vlkovi na záda. Všechnu jeho dosavadní pozornost zaměstnávali Demetri s Felixem, takže to nebyl velký problém. U vlkodlaka to však vzbudilo velkou nevoli. Začal sebou neskutečně šít a já měl trochu problém se na něm udržet.

I tak jsem však cítil podivnou eufórii. 

Stodolou se ozývalo vytí a divoké vrčení. Bylo s podivem, že to nepřitáhlo pozornost lidí, kteří vždy chodí tam, kde jich je co nejméně potřeba. Tentokrát však měli štěstí. Po krátkém boji jsem vlkodlakovi zakroutil krkem. Cítil a slyšel jsem, jak mi křuply obratle a hned na to se mu podlomily tlapy a vlkodlak se skácel k zemi.

Trvalo to ještě pár chvil, ale následně se ze zvířete stal opět člověk, na kterého dopadalo měsíční světlo, které si sem prodralo cestu mezi netěsnosti střechy a taky novými otvory ve stěně, které jsme společným bojem vytvořili. Kopl jsem do jeho těla a člověk se převrátil na záda. Byl to muž – vlastně mladík. Odhadoval jsem ho tak na dvacet možná o trochu víc. Ten vlkodlak byl ještě mládě.

„Zbavte se toho těla, ať můžeme vyrazit domů,“ pobídl jsem Felixe a sám jsem šel ven.

Ten večer to však nebylo naposledy, co jsem se porval s vlkodlakem. Vždy stačila pouhá zmínka o podivných úmrtích během úplňků a já na to slyšel. Zabíjení vlkodlaků se stalo mým novým cílem. A taky novou zábavou. Zdokonalovali jsme se v jejich stopování, a nakonec jsme ani nečekali na to, až se dozvíme o dalším útoku.

V průběhu šesti let jsme procestovali celou Evropu a část Asie, pozabíjeli jsme bezpočet vlkodlaků a já si užíval pokaždé, když jsme narazili na staršího jedince. Boje byly o to zákeřnější a nevyzpytatelnější. Dora mě před nimi varovala, jelikož jsem se nejednou vrátil se šrámem, který mi vlk způsobil, ale já její slova ignoroval. Na rozdíl od mé sestry měl z mých výprav radost hlavně Aro. Těšilo ho, že nesedím zamyšleně a navztekaně v trůnním sále. A já byl rád, že mám něco, co odvádí mou pozornost od Asu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!