Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 35. kapitola - Konec

04.04.2011 (09:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 8915×

Květiny pro Bellu – 35. kapitola - Konec

„O co ti jde?“ zabručela. Nenechal jsem se odradit a rukou ji chytil zezadu za krk. Přestala sebou škubat a zůstala na mě konsternovaně hledět. To by mohlo být dobré znamení, napadlo mě. I když… musela být zmatená, protože kdyby měla jasnou mysl, Alice by viděla její rozhodnutí. Ale ta viděla jen mě a v duchu mě povzbuzovala, že tohle by mohlo vyjít.

Bella

Netušila jsem, že se tak brzy seznámím s pachem lidské krve. Jen okrajově jsem si pamatovala pach té zvířecí, kterou jsem poprvé cítila před pár minutami. Té lidské se ale zvířecí nemohla vyrovnat. Monstrum ve mně bojovalo jako lev. Nabádalo mě, že kdyby se mi podařilo vyškubnout se jim, nebyl by problém toho člověka doběhnout a jeho krví ukojit svoji žízeň.

Jenže… Edward stál přede mnou, držel mě pevně jednou rukou za paži a druhou za krk a rozhodně nevypadal, že by mě hodlal pustit bez boje. Alicein stisk jsem téměř nevnímala. Kdyby tu byla jen ona, neměla by šanci mě udržet. Ten starý muž by mi teď ležel mrtvý v náruči, monstrum by dosáhlo svého a plameny v mém krku by se konečně uhasily. Nebo alespoň zmírnily.

Ale i když jsem byla na oba hrozně naštvaná, že mě vyrušili při lovu, vnitřně jsem cítila, že bych jim nemohla ublížit. Nedokázala bych to. Alice byla jako moje sestra a při pohledu na Edwarda jsem viděla kluka, který ze mě sice udělal monstrum horší, než byl sám, ale kterého jsem i přesto milovala. A ten cit začínal vyplouvat na povrch.

Uhnula jsem pohledem z jeho obličeje a zahlédla toho muže o holi, jak mizel z mého zorného úhlu. Přece ho nenecháš odejít? Jeho krev tak krásně voní… Domáhalo se monstrum svého. Instinkt mi říkal, že bych se za ním měla vydat a vzít si, po čem mé tělo toužilo. Ale touha po krvi se ve mně bila s touhou, být Edwardovi ještě blíž. Nechápala jsem to. Byla jsem rozpolcená. Říkali mi, že jediné, po čem teď budu toužit, bude krev. Ale mýlili se.

Nedokázala jsem se pohnout. Podívala jsem se Edwardovi do očí a viděla v nich odhodlání. K čemu se odhodlával?

Náš pohled trval jen pár vteřin. Pak se ke mně začal pomaličku sklánět a mně došlo, co se chystal udělat. V duchu jsem ho nabádala a prosila, aby už svoje rty spojil s mými. Nic jsem nyní nedbala hlasu monstra, které mi říkalo, křičelo na mě, že se mám vydat za tím člověkem. Ignorovala jsem oheň, který mi propaloval hrdlo.

V momentě, kdy se jeho rty dotkly mých, zavřela jsem oči. Ten pocit, znovu cítit jeho rty na svých, byl k nezaplacení. Samovolně se mi vybavila vzpomínka na naše líbání, když jsem byla ještě člověk. Tenhle polibek byl jiný, lepší.

Nemohla jsem si pomoct. Na chvíli jsem zapomněla na to, jak moc jsem se na něj zlobila a plně se oddala polibku. Jakoby mi narostla křídla a já se vznášela. Bylo to tak intenzivní.

Ani nevím, jak dlouho jsme se líbali, když jsem ucítila, že se ode mě začal Edward odtahovat. Byla jsem zmatená. Udělala jsem snad něco špatně?

V tom okamžiku mi mozek naservíroval připomínku toho, co bylo příčinou, že jsem se na něj zlobila. Zamračila jsem se na něj.

Nadechla jsem se a zjistila, že i když jsem si velice dobře pamatovala pach krve toho staříka, teď jsem ho necítila. Buď byl už hodně daleko, ale to se mi nezdálo pravděpodobné, vzhledem k tomu, jakou rychlostí se o holi pohyboval, nebo vál vítr jiným směrem, takže se ten pach mému nosu vyhnul.

Plameny mi pořád spalovaly hrdlo, ale naštěstí už jsem dokázala přemýšlet, což bylo dobře.

Oba měli pravdu, Alice i Edward. Kdybych toho starého pána vysála, pak bych si to vyčítala. Nechtěla jsem být vrah. Ale bylo mi jasné, že lidské krvi holt zatím bez pomoci ostatních odolat nedokážu.

Alice mě pustila a Edward ji po chvíli váhavě napodobil. Zdálo se mi, že mezi nimi probíhala nějaká komunikace beze slov.

„Bello, jsem rád-“ začal opatrně Edward, ale já jsem ho pozvednutým ukazováčkem před jeho obličejem zastavila.

„Ty za to můžeš. Kvůli tomu, co jsi ze mě udělal, jsem dnes málem zabila člověka,“ říkala jsem mu vyčítavě. „A aby bylo jasno, to že jsem ho nezabila, bylo jen moje rozhodnutí. Ovšem…“ pokračovala jsem zamyšleně, „musím uznat, že políbit mě… to chtělo velkou odvahu a troufám si tvrdit, že to mému rozhodnutí přece jen maličko pomohlo,“ přiznala jsem potichu.

„Mrzí mě to,“ zašeptal Edward s pohledem upřeným do mých očí.

„Já vím,“ odvětila jsem mu smířlivě. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkala Alice. Vážně jsem se chovala až tak chladně? Trvalo mi jen chviličku, abych si přehrála v hlavě těch několik vět, které jsem od přeměny řekla Edwardovi. A musela jsem uznat, že měla pravdu. Edward si sice moje odpuštění nezasloužil, ještě jsem nebyla schopná mu odpustit, ale milovala jsem ho, to jsem popřít nemohla. A nechovala jsem se k němu moc hezky.

Plameny v mém krku opět zaútočily. Zhluboka jsem se nadechla a znovu ucítila pach zvířecí krve. Po té lidské už naštěstí nebylo ani památky.

„Díky, oběma. Teď bych si ale opravdu potřebovala zalovit,“ sdělila jsem jim.

„Edwarde, jestli nejsi proti, mohl bys zůstat někde poblíž? Mám strach… Co kdyby se tu vyskytl zase nějaký člověk?“ požádala jsem ho a on se na mě usmál. Tak krásně se smál…

„Rád, lásko,“ odpověděl mi, a když jsem při tom oslovení přimhouřila oči, jen omluvně pokrčil rameny.

Alice mi zopakovala instrukce ohledně lovu. Znovu jsem se nadechla a vyrazila za stádem srnek. Ti dva běželi za mnou. Další „malér“ už se po cestě nevyskytl. Naštěstí.

Lov probíhal přesně podle toho, jak mi řekla Alice. Nechala jsem svůj instinkt lovce, aby dělal co má.

Poté, co jsem vysála tři srnky a oheň v mém hrdle maličko polevil, rozhlédla jsem se kolem, abych našla ty dva. Stáli nedaleko opření o strom a vyloženě si pohled na mě užívali.

„Myslím, že mám pro tuto chvíli dost,“ oznámila jsem jim, jakmile jsem doběhla k nim.

Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší si promluvit s Edwardem tady. V domě bude slyšet každé slovo a to jsem nechtěla.

„Alice-“

„Je mi to jasné, Bello. Tak se zatím mějte,“ vypískla Alice, aniž by mě nechala domluvit. Zatvářila jsem se nechápavě a ona si jen poklepala prsty na spánek. No jasně, její vidění.

„Díky, Alice,“ stačila jsem jí ještě říct. Pak se rozběhla do lesa a za okamžik už po ní nebylo ani vidu ani slechu.

S Edwardem jsme osaměli. Najednou jsem nějak nevěděla, kde začít. Bylo to snad tím, že jsme spolu byli poprvé od mé přeměny sami?

„Bello, vím, že to pro tebe není jednoduché, ale zkus pochopit moje počínání,“ spustil Edward po pár vteřinách, když ze mě nevypadlo žádné slovo a jen jsem na něj zírala.

„Tak mi to svoje počínání vysvětli. A pěkně podrobně,“ vyzvala jsem ho. Edward se nadechl a zakroutil hlavou.

„Je tak těžké pochopit, že jsem si nedokázal představit život bez tebe? Kdyby byla jiná možnost… Kdybychom tě dokázali zachránit…“ vysvětloval mi zlomeným hlasem. Skutečně pro mě bylo tak těžké pochopit, že mě přeměnil kvůli tomu, že o mě nechtěl přijít? Byl tohle důvod, kvůli kterému bych mu měla odpustit, že ze mě udělal monstrum, které lační po krvi?

„Řekni něco, prosím,“ zašeptal sklesle.

„Edwarde, všechno je pro mě nové. Své rodiče asi hodně dlouho neuvidím, nevím, jak se vyrovnají s tím, že o mě přišli, že jsem prostě zmizela nebo jak jim to vlastně hodláte vysvětlit,“ říkala jsem mu nešťastně. „Potýkám se s touhou po krvi, málem jsem zabila člověka a asi to nebude naposledy, co budu chtít něco takového udělat…“ dodala jsem po chvilce.

„Máš mě, teda nás,“ opravil se rychle, „pomůžeme ti to zvládnout. Brzy se přestěhujeme na místo, kde bude jen minimální výskyt lidí,“ dořekl.

„Budeme se stěhovat? I já?“ zeptala jsem se ho zmateně. Edward se zamračil a najednou vypadal zmateněji jak já.

„Bello, teď jsi součástí naší rodiny. Stěhování se týká nás všech, tedy i tebe. Bude to tak nejlepší… pro tebe,“ objasnil mi.

Zamyslela jsem se nad jeho slovy. Byla jsem součástí upíří rodiny. Než jsme se přestěhovali do Forks, ani ve snu mě nenapadlo, že by mohli existovat upíři. A teď jsem byla jednou z nich. A ještě ke všemu jsem byla jako novorozená nebezpečná pro všechny lidi okolo.

„Asi bychom se měli vrátit,“ navrhla jsem po chvíli. Byla jsem v koncích. Kdykoli jsem si připomněla, kým jsem se stala, vzedmula se ve mně zloba. A já na něj nechtěla být zlá.

„Jak myslíš,“ odpověděl a já se rozběhla k domu Cullenových.

„Bello, miluji tě, navždy,“ zakřičel na mě Edward. Ohlédla jsem se na něj. Běžel za mnou, ale vzhledem k mé rychlosti se mi s každým dalším „krokem“ vzdaloval.

„I já tě miluji,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe a zpomalila jsem. Doběhl mě a já přizpůsobila svůj běh jeho. Dál jsme pokračovali beze slov.

Před domem jsem se zastavila a podívala se na Edwarda.

„Kde je vůbec moje auto?“ zeptala jsem se ho. Ta otázka mě napadla v momentě, kdy jsem zahlédla jeho Volvo.

„Emmett s Jasperem se o něj postarali. Myslím, že ho nikdo v nejbližších letech nenajde,“ sdělil mi. Víc jsem se neptala. Vběhla jsem do domu a zamířila ke schodům.

„Kde budu spát?“ položila jsem mu další otázku z jiného soudku. Trochu se usmál, než mi odpověděl.

„Upíři nespí, Bello.“

„Nikdy?“ ptala jsem se ho zaskočeně. Z patra se ozval smích. Jistě, Emmett ze mě měl srandu, pacholek.

„Nikdy,“ zněla jeho stručná odpověď. Nedokázala jsem si představit, co budu dělat celé dny, natož pak noci, když nebudu moct spát. Teda… jednu věc jsem si představit dovedla, ale… Nad tou viselo jedno velké ALE.

Náhle mi vytanuly na mysl vzpomínky na společné noci s Edwardem v našem bytě. Vlastně to byly vzpomínky na všechny naše společné noci. Nebylo jich moc, ale došlo mi, že on ani jednu tu noc nespal.

„Co jsi dělal po čas toho, co jsem já spala?“ vyhrkla jsem na něj. To už jsme akorát došli k jeho pokoji. Zůstala jsem stát přede dveřmi a přemýšlela nad tím, že pokud se budeme opravdu stěhovat, bylo by dobré, kdybych měla v novém domě svůj vlastní pokoj.

„Když jsem si byl jistý, že tvrdě spíš, šel jsem si zalovit, abych pro tebe byl co nejméně nebezpečným. A po zbytek noci jsem tě pozoroval, jak pravidelně oddechuješ, občas ses usmála, někdy jsi mumlala moje jméno… Věř mi, že se mi po tom bude stýskat,“ ujišťoval mě. A co teprve mně. Už nikdy si nelehnu unaveně do postele, nezachumlám se pod peřinu a neocitnu se v říši snění…

„Půjdeš ke mně nebo bys měla raději soukromí?“ zeptal se mě, když jsem stále stála za dveřmi a rozmýšlela, kam bych si mohla zalézt jen se svými myšlenkami.

„Mohla bych se u tebe osprchovat? Jestli ti to teda nevadí.“ Nevěděla jsem, kam jinam jít, tak jsem se rozhodla využít „služeb“ jeho koupelny. Ve sprše jsem mohla nerušeně přemýšlet.

Sledovala jsem Edwarda a čekala na jeho svolení. Zdálo se mi to nebo jsem v jeho očích zahlédla smutek a překvapení?

„Jistěže nevadí,“ řekl mi tónem hlasu, kterým jakoby mi naznačoval, že nechápe, proč se ho na to vůbec ptám. „Alice ti koupila nějaké nové oblečení. A než se přestěhujeme z Forks, zajedu ještě vyzvednout do bytu zbytek našich věcí,“ informoval mě. Náš byt… Připadalo mi to, jako by to bylo už tak dávno, co jsme tam spolu trávili šťastné chvíle.

„Jak je, Bello?“ uslyšela jsem za sebou Jaspera, který právě vykoukl ze svého pokoje.

„Jsem „nakrmená“, takže lépe,“ odpověděla jsem mu a sáhla na kliku od Edwardova pokoje.

„Tak to jsem rád,“ pronesl Jasper, zapadl zase zpátky a zavřel za sebou dveře.

„Za hodinu se všichni sejdeme u mě v pracovně. Musíme se poradit, kam se přestěhujeme,“ zahlaholil Carlisle do domu.

Na nic už jsem nečekala, otevřela dveře a vešla dovnitř. Svlékla jsem si oblečení až na prádlo a zalezla do koupelny. Ještě jsem zaslechla, jak Edward zavíral dveře od svého pokoje. V koupelně jsem si sundala prádlo a vlezla do sprchového koutu. Pustila jsem vodu a jen tak tam stála a nechala sklouzávat kapky po svém těle. Kdybych byla člověk, musela by mi co nevidět prasknout hlava od spousty myšlenek, které se tlačily jedna přes druhou a domáhaly se mojí pozornosti. Stop! zavelela jsem, zavřela oči a soustředila se, abych pro tuto chvíli vypnula mozek a vnímala jen sprchu, která byla hrozně osvěžující.

Po sprše jsem se nevyhnula pohledu do zrcadla. Nešlo to. Moje oči vypadaly hrůzostrašně. Takhle jsem vážně nikam nemohla. I kdybych dokázala ovládnout svou touhu po lidské krvi, což jsem zatím nedokázala, před mým pohledem by stejně všichni lidé určitě utekli. Moje pleť teď byla ještě světlejší, než bývala. Vlasy nabraly na síle, tělo se mi zpevnilo… Byla jsem to pořád já, ale vypadala jsem tak jinak. Někdo by možná řekl, že jsem byla krásná.

Jen s ručníkem omotaným kolem těla jsem vyšla z koupelny. Edward seděl na posteli a v ruce držel knížku. Zvedl hlavu a přejel mě celou pohledem. Dokonce jsem měla dojem, že jsem v jeho očích zahlédla jiskřičky.

„Alice ti nachystala nějaké oblečení,“ pronesl zastřeným hlasem, odložil knihu a zvedl se z postele. „Budu dole,“ oznámil mi a vydal se ke dveřím. Vnitřní hlas mě nabádal, abych ho zadržela, ale i když jsem toužila po jeho přítomnosti, nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. A tak jsem ho nechala odejít.

Jen co se za ním zavřely dveře, plácla jsem sebou na postel. Bylo zcela zřejmé, že jsem mu svým chováním ubližovala. Ale ubližovala jsem si jím i sama sobě. Jenže jsem si nemohla pomoct. Dokud jsem sama v sobě neměla stoprocentně jasno, nešlo to jinak.

Již oblečená jsem sešla po schodech do obýváku. Edward seděl u televize, ale nevypadal, že by jí věnoval pozornost. Zato Emmett sledoval s nadšením a hlasitými komentáři nějaký fotbalový zápas. Jen jsem přišla blíž, Rose, která seděla vedle něj, mi věnovala soucitný pohled.

„Jak je?“ zeptala se mě tichým hlasem.

„Zvykám si,“ odvětila jsem jí stručně a ona si povzdechla. Nevěděla jsem, co přesně si o tom myslet, ale nechtělo se mi to teď zjišťovat. Na to bude dost času později.

„Můžete přijít za mnou do pracovny?“ ozval se z patra Carlisleův hlas. To už uběhla hodina?

„Nemůže to počkat pár minut?“ žadonil Emmett.

„Dobře, tak jakmile skončí zápas, sejdeme se všichni u mě,“ souhlasil Carlisle.

Prošla jsem kolem Edwarda a sedla si mezi něj a Emmetta. Emmett po mně střelil pohledem, usmál se a hned se zase otočil k obrazovce a začal hlasitě skandovat. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale nemohla jsem se přinutit, abych se na něj podívala.

Asi po dvaceti minutách jsme se všichni přesunuli do Carlisleovy pracovny.

„Bello,“ začal Carlisle s pohledem upřeným na mě, „chtěl bych tě ujistit, že kdyby byla možnost, jak ti zachránit lidský život, neváhali bychom. Avšak vše dopadlo jinak, než jsme doufali. Nyní jsi členem naší rodiny a tímto tě tedy oficiálně vítám mezi námi,“ pronesl k mojí osobě a usmál se na mě.

„Děkuji,“ zašeptala jsem. Na nic jiného jsem se nezmohla. Nebyla jsem nadšená tím, že ze mě byl upír, ale už se stalo. Nezbývalo mi, než je přijmout jako svoji novou rodinu, protože jsem si nedovedla představit, že bych se měla jako novorozená protloukat tímto životem sama.

„A teď můžeme přikročit k tomu, proč jsem si vás všechny zavolal. Čeká nás stěhování,“ oznámil nám. „Byl bych rád, kdybychom se shodli na nějakém místě, kde bude minimum lidí. Než se Bella naučí ovládat svou touhu po krvi, bude to tak pro ni nejlepší,“ pokračoval. „Máte nějaké návrhy?“

Až teď mi naplno došlo, že se stěhují JEN kvůli mně.

„Mrzí mě, že se kvůli mně vzdáváte všeho, co tu máte,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu. Na rameni jsem ucítila Edwardovu ruku.

„Bello, jak už jsem řekl. Teď jsi součástí naší rodiny. A jako rodina držíme při sobě,“ pronesl Carlisle. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. „Stěhujeme se často. Není to pro nás nic nového, takže tě nemá co mrzet,“ dodal a usmál se na mě. „A teď zpátky k návrhům. Kdo začne?“ vyzval nás.

„Já bych byl pro Aljašku. Už jsme tam žili a nebylo to špatné. Zvěře je všude kolem dost a na člověka se tam dá narazit jen zřídka,“ zazněl Emmettův návrh.

„Pro Bellu by byla Aljaška ideální, ale já tam budu trpět. Vždyť tam není žádný obchodní dům. Kam budu jezdit nakupovat?“ zeptala se nejistě Alice a hodila na mě omluvný pohled.

„Ani mně se na Aljašku nechce. Po pravdě, líbí se mi ve Forks,“ vyjádřila svůj názor Rose.

„Má někdo jiný nápad?“ ptal se nás ostatních Carlisle s pozvednutým obočím.

„Pokud se vám nelíbí Aljaška, tak co třeba poblíž Londýna?“ ozval se Edward. „Tam to ale bude s lidmi horší,“ dodal zamyšleně.

„Jak jsem říkal, nejlepší bude Aljaška,“ zopakoval Emmett a objal Rose. Ta mu však proklouzla pod rukou a postavila se vedle mě.

„I já jsem pro Aljašku,“ přidal se Jasper k Emmettovi. „Promiň, lásko,“ omluvil se Alice, která se na něj zamračila.

„Bello?“ vyzval mě Carlisle. Nervózně jsem si přešlápla z nohy na nohu a na sucho polkla.

„Pokud myslíte, že pro mě bude Aljaška ideální, tak jsem pro. Nechce se mi z Forks, ale… pro obyvatele města jsem teď nebezpečná,“ přiznala jsem. „Včetně mých rodičů,“ dodala jsem ještě šeptem.

Carlisle nás všechny přejel pohledem a zastavil se jím u Rose. „I nám se ve Forks líbí, ale tady zůstat nemůžeme. Věřím, že bychom Bellu dokázali uhlídat, ale nechci nic riskovat, Rose,“ vysvětloval jí. Pak se podíval na Alice. „A co se týče tvé nakupovací vášně, Alice, to pro mě není pádným důvodem k tomu, abychom neodjeli na Aljašku. I tam jsou nakupovací centra. Sice dál, ale budeš si tam moct zajet kdykoli, kdy jen budeš mít náladu,“ promlouval Alice do duše. Ta se jen ušklíbla a rezignovaně pokrčila rameny.

„S Carlislem jsme tajně doufali, že si vyberete Aljašku, takže jsem nám tam v předstihu našla dům,“ prozradila nám Esme. „Rekonstrukce už je téměř dokončená. Myslím, že nám nic nebrání v tom, abychom se sbalili a vyrazili co nejdříve,“ informovala nás.

„Super, jede se na Aljašku,“ zahlaholil Emmett se smíchem. Podívala jsem se na něj a musela se usmát. „Vezmu tě na medvědy, ségra, to se ti bude určitě líbit,“ vyhrkl nadšeně po pár vteřinách. Rozhlédla jsem se zmateně kolem sebe, komu že to říká.

„No, tebe jsem myslel, Bello,“ ujistil mě. „Jsi moje, teda naše, nová sestřička,“ objasnil mi a opět se mu roztáhla ústa do úsměvu.

No jo, až teď mi to došlo. Vždy jsem si přála mít sourozence, alespoň jednoho, ale to se mi bohužel nesplnilo. A nyní jsem měla sourozenců pět. Včetně Edwarda. De facto jsem ho jako bratra brát nemohla, ale pro okolní svět budeme vystupovat jako adoptované děti manželů Cullenových, tudíž budeme všichni sourozenci. Byl to zvláštní pocit, mít najednou velkou rodinu, kterou jsem nikdy nepoznala. Milovala jsem svoje rodiče a věděla jsem, že pokud by to bylo možné, měla bych určitě sestru nebo bratra, možná oba. Naši to tak chtěli.

„Nejsem si jistá, bráško, zda zvládnu ulovit medvěda,“ svěřila jsem se Emmettovi se svou obavou. Bráško… Moc se mi k němu to oslovení nehodilo, vzhledem k jeho velké postavě, ale i přesto… Znělo to pro mě nově a byl to bezva pocit.

„Pomůžu ti, neboj se,“ řekl a mrkl na mě. Věnovala jsem mu úsměv, a jakmile se všichni začali trousit z pracovny, i já jsem se otočila ke dveřím a vyšla na chodbu. Opřela jsem se o zeď a přemýšlela, kam se vrtnout. Neměla jsem tušení, kam mi dala Alice všechno nové oblečení.

„Carlisle, rád bych ještě před cestou na Aljašku zajel do Vancouveru vyzvednout zbytek našich věcí,“ zaslechla jsem Edwardův hlas z pracovny.

„Nevidím v tom problém, ale bylo by asi nejlepší, kdybys vyrazil co nejdřív,“ odpověděl mu Carlisle.

„Dobře, tak já vyjedu hned, abych byl brzy zpět a nic nám nebránilo odjet na Aljašku,“ oznámil mu Edward a vyšel z pracovny.

„Mohla bych jet s tebou?“ zeptala jsem se ho šeptem, když došel až ke mně a zastavil se.

„Bello, ani nevíš, jak rád bych tě vzal s sebou, ale vzhledem k tomu, že jsi novorozená… To není dobrý nápad. Sama víš, že je tam všude spousta lidí. A já tě zastavit nedokážu, sám ne,“ vysvětloval mi. Na chvíli jsem se zamyslela. Bylo ode mě troufalé ho o to žádat. Ale chtěla jsem ještě naposledy vidět náš byt. Přála jsem si být s Edwardem na chvíli úplně sama. Ale měl pravdu. I když nerada, musela jsem si přiznat, že na to, abych vyšla mezi lidi, jsem ještě neměla.

„Škoda,“ řekla jsem s povzdechem. „Můžeš mi, prosím, říct, kam mi dala Alice moje věci? Chtěla bych si zabalit, než se vrátíš.“

„Jsou ve skříni u mě v pokoji,“ sdělil mi.

„A můžu tam, když tu nebudeš?“ zeptala jsem se ho nesměle a skousla si přitom ret. Edward naklonil hlavu na stranu a zkoumavě si mě prohlížel.

„Myslíš to vážně?“ ptal se mě udiveně. Byla jsem překvapená jeho reakcí. „Bello, proč bys tam nemohla? Doufal jsem, že to bude náš společný pokoj, stejně jako ten na Aljašce,“ přiznal mi. Stála jsem, sledovala ho a nedokázala se pohnout. „Ale neboj, Esme už ti zařizuje pokoj v novém domě. Bude jen tvůj,“ dodal po chvíli zklamaně.

Vyvodil snad z mého chování, že jsem chtěla mít pokoj pro sebe? Ano, přemýšlela jsem nad tím, ale vážně jsem to chtěla? Uvnitř mě hřálo, že se mnou chtěl sdílet pokoj, ale navenek jsem se to snažila nedat najevo. Trápila jsem ho, věděla jsem to, a i když už jsem byla nalomená a naštvanost ze mě pomaličku vyprchávala, ještě pořád jsem mu nedokázala odpustit.

„Nechceš, abych ti také zabalila?“ navrhla jsem mu. „Stejně mě nenapadá, čím jiným bych se mohla zabavit.“

Edward se na mě maličko usmál a začal ke mně natahovat ruku. Zamrkala jsem a to ho zřejmě vystrašilo, takže ji zase stáhl.

„Budu pryč jen pár hodin. Jestli nenajdeš lepší zábavu, klidně mi můžeš naházet věci do tašek,“ pronesl. Viděla jsem na něm, jak se odhodlává k tomu, aby mě pohladil, dotkl se mě, možná mě i objal. Chvíli měl ruce v kapsách u kalhot, pak si je složil na hruď, spustil je podél těla… Vypadal tak roztomile a nesměle. Jakoby to bylo poprvé, co se spolu bavíme o samotě.

Odhodlala jsem se, udělala krok k němu a zkrátila tak vzdálenost mezi námi.

„Jeď opatrně,“ požádala jsem ho a v rychlosti, aby si to třeba můj mozek ještě nerozmyslel a nerozkázal „stop“ mým rukám, jsem ho objala kolem krku a políbila ho na tvář. Cítila jsem, jak se zachvěl, položil mi ruce na záda a lehkým tlakem si mě přitáhl blíž k sobě.

„Ale, ale, co to vidím. Že by nám v ráji zase vysvitlo sluníčko?“ zahlaholil Emmett kousek od nás. Byla jsem tak soustředěná na Edwardovy doteky, že jsem si vůbec nevšimla, že se objevil na chodbě.

„Brzy se vrátím,“ pošeptal mi Edward do ucha a jakoby náhodou mi po něm přejel rty. Teď jsem se zachvěla já. Pustila jsem ho, o krok couvla, a jakmile jsme měli mezi sebou „bezpečnou“ vzdálenost, podívala jsem se na Emmetta a zašklebila se na něj.

„No co, vždyť jsem toho zas tolik neřekl. Je super, vidět vás dva zase pohromadě,“ bránil se. Nenuceně jsem se na něj usmála. Tenhle velký kluk, můj nový bratr, byl hrozný dobrák, až mě to vzhledem ke stavbě jeho těla překvapovalo. Kdekdo by se ho asi při prvním pohledu lekl, ale já věděla, že měl dobré „srdce“.

„V pohodě, Emmette,“ řekla jsem mu a on prošel s lišáckým pohledem kolem nás a zamířil ke schodům. Edward se nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale místo toho mě jen pohladil po tváři a rozběhl se ke schodišti. Za chvíli už jsem slyšela zvuk motoru jeho Volva, jak se vzdaluje od domu.

Mrzelo mě, že jsem nemohla s ním. Vidět tak ještě jednou náš byt - naposledy, ve kterém se toho tolik událo…

S povzdechem jsem došla k jeho pokoji a vstoupila dovnitř. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, čím bych se mohla krom balení zabavit. Mohla bych jít za ostatními do obýváku nebo bych si mohla číst. Rozhlédla jsem se po pokoji a pohled mi padl na knihovnu. Vstala jsem z postele a vydala se k ní. Rukou jsem přejížděla po hřbetech knih a četla tituly. Většinu, co tam měl, už jsem četla. Některé dokonce víckrát. Měl tam ale i knihy, které vypadaly hodně staře, a ty jsem rozhodně nečetla.

Jak staré asi mohly být? Kolik asi bylo Edwardovi? Jak dlouho už byl upírem? A co ostatní? V hlavě se mi začaly rýsovat otázky, na které jsem chtěla znát odpovědi. Zajímalo mě, kdo se stal jako první z Cullenových upírem. V jakém pořadí přibývali ostatní, v jaké době žil Edward, když byl ještě člověkem, kdo ho přeměnil a proč… Bylo toho tolik.

Stala se ze mě upírka, aniž bych o upírech cokoli věděla. Vlastně jen jedním jsem si byla naprosto jistá. Že se živili krví. Krev… Opět jsem ucítila plameny v krku, které si žádaly další přísun té lahodné tekutiny. Vzpomněla jsem si na pach lidské krve. Možná bych se mohla nenápadně vytratit z domu a podívat se do Forks. Venku už byla tma, kdybych byla rych-

„Bello!“ zakřičela na mě Alice, která se přiřítila do pokoje jako velká voda. Sakra, to její vidění mě začínalo štvát. „Na to zapomeň!“ křičela a šermovala mi výhružně prstem před obličejem. Kdybych byla člověk, měla bych teď tváře červené jako rajčátka. Styděla jsem se za svoje myšlenky.

„Omlouvám se, ale ono je to silnější jak já,“ zašeptala jsem stydlivě.

„Víš co? Řeknu Jasperovi a zajdeme si na lov,“ pronesla už klidnějším hlasem a hned nato vyběhla z pokoje.

Za pár vteřin přišla v doprovodu Jaspera, otevřela v pokoji okno a ladně vyskočila ven. Vykoukla jsem za ní, jestli se jí něco nestalo, ale ona stála u domu, ruce měla založené na prsou a na tváři úsměv.

„Neboj se, nemůžeš si ublížit,“ řekl mi Jasper a vyskočil za Alice. Opravdu ne? Bylo to docela vysoko. Opatrně jsem si stoupla do okna, přidržovala jsem se rámu a koukala na ty dva, jak mají srandu z mého strachu.

„No tak, Bello,“ popoháněla mě Alice. Jim se nic nestalo, tak proč by mělo mně? Zhluboka jsem se nadechla a udělala krok do prázdna. Než jsem stihla mrknout, už jsem stála na zemi.

„Super,“ vydechla jsem nadšeně.

„Nic to nebylo, že?“ zeptala se mě Alice a zamířila společně s Jasperem do lesa. Vydala jsem se za nimi. Překvapovalo mě, že i když už byla tma, neměla jsem problém s viděním.

Po lovu, kdy jsem zdárně ukojila touhu po krvi a oheň v krku se opět zmírnil, jsme zamířili domů. Na žádného člověka jsme naštěstí po cestě nenatrefili. Kdo by se také vydal za tmy do lesa. To by musel být blázen. Ani kdybych nevěděla o existenci upírů - nikdo by mě nedokázal přinutit jít do lesa. Cestou jsme toho moc nenapovídali. Ale vypadalo to, že to ani jednomu z nás nevadilo.

Doběhli jsme před dům. V tu chvíli mě něco přinutilo zastavit. Neměla jsem ani páru, co to bylo. Ale jen co jsem se nadechla, došlo mi to. Člověk. Byl tu člověk. A dokonce bych si troufla tvrdit, že jsem ten pach znala. Koho mi jen připomínal?

„Alice?“ procedila jsem skrz zuby. Přestože jsem byla nakrmená a krev mi žbluňkala v žaludku, plameny pálily moje hrdlo nanovo.

„Promiň, Bello, ale musela jsem to udělat. Charliemu bys určitě ublížit nechtěla, že ne?“ Zírala jsem na ni. Charliemu? Znovu jsem se nadechla…

„Táta?“ zeptala jsem se potichu. Alice jen přikývla. „Proč tu byl?“

„Viděla jsem, že se rozhodl zajet za Carlislem, aby se zeptal, zda o tobě neví něco nového,“ odpověděla mi. Museli o mě mít s mamkou hrozný strach. Tak ráda bych ho viděla a řekla mu, že jsem v pořádku. A maminku… Ovšem přímý „střet“ s pachem jeho krve mě přikoval k zemi. Jako člověk jsem samozřejmě pach krve nevnímala tak jako teď. Ale nebyla to jen krev, kterou jsem cítila. Bylo tu i něco dalšího, známého, co ve mně vyvolávalo stesk po domově, po rodičích. Tátova vůně, které jsem si nikdy předtím nevšimla.

„Měli bychom jít dovnitř,“ pronesl Jasper. Ale jen co se ke mně přiblížil, zavrčela jsem na něj. To už se venku objevil i Emmett a nespouštěl ze mě zrak. Mysleli si, že se rozběhnu domů? I když mě pach krve dráždil a plameny mi sžíraly hrdlo, nikdy bych neohrozila život rodičů. Nikdy!

„Tak jdeme,“ řekla jsem jim, ještě naposledy se nadechla a odhodlaně se rozešla ke vchodovým dveřím. Po několika krocích jsem zpomalila a otočila se na ostatní. „Vy budete venku?“ houkla jsem na ně. Asi si mysleli, že jen co se ke mně přidají, prosmýknu se mezi nimi a rozběhnu se do Forks. Podívali se jeden na druhého a teprve až v momentě, kdy Alice pokrčila rameny a vydala se za mnou, ji kluci následovali.

„Bello, nezlobíš se?“ zašeptala Alice nejistě. To už jsme všichni stoupali po schodech do patra. Asi mi stále nevěřili, že jim neuteču.

„Ne, Alice. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem tátu neviděla, ale na druhou… I když jsem teď přesvědčená, že bych mu neublížila, nevím, jak by to dopadlo, kdybychom se skutečně setkali,“ svěřila jsem se jí.

„Jednou se setkáš s oběma, mamkou i tátou, uvidíš. Jen tomu den čas,“ ujistila mě. Ani nevím proč, ale věřila jsem jí.

„Jdu balit, abychom mohli brzy odjet. Musím odtud pryč,“ přiznala jsem jí ztrápeně. Otevřela jsem dveře od Edwardova pokoje a dřív, než jsem vešla dovnitř, ještě jsem se na ni otočila. „Díky, sestřičko.“ Alice se jen usmála a já zapadla do pokoje.

Plácla jsem sebou na postel a potichu jsem vzlykala. Proč? Proč jsem tímhle musela procházet? Měla jsem sice novou rodinu, upírskou, ale ta mi nemohla nahradit mamku s tátou. Jak jim asi musí být, když o mně nemají žádnou zprávu? Co se jim asi honí v hlavě? Jednou se setkáš s oběma… Za jak dlouho bude to jednou? Budu jim moct vysvětlit, proč jsem musela zmizet? Kdybych tak mohla usnout a vše zaspat. Kruci!

Povzdechla jsem si, zvedla se na nohy a šla ke knihovně. Sáhla jsem po jedné z těch starých knih a vrátila s ní k posteli. Tentokrát jsem si lehla na břicho a podívala se na název knihy. Láska až za hrob. Jak příznačné. Tak jo. Naplánovala jsem si, že si prvně přečtu knihu, abych si ukrátila čas. Byla poměrně úzká, a jak jsem zjistila při otočení první stránky, byla plná básniček. Pak bych mohla zabalit svoje a Edwardovy věci. To by mě mohlo také na chvíli zabavit, než dorazí. A dál se uvidí.

Při čtení třetí básničky jsem se přistihla, že se nemůžu dočkat, až se Edward vrátí. Možná tomu pomohla ta poezie, která byla protkaná milostnými verši. A možná se mi prostě jen stýskalo. Za tu dobu, co jsme se znali a milovali se, jsme byli víc času od sebe jak spolu. Tak moc jsem se trápila, když jsem byla bez něj… A teď jsem s ním mohla být… navždy. On to tak chtěl. Chtěl být se mnou, nechtěl mě ztratit… A tak ze mě udělal to, čím byl on. Monstrem, které se živí krví. Bello, přijmi tu skutečnost a užívej si života, nabádalo mě mé vnitřní já. Vždyť ho miluješ. Není tak těžké pochopit, proč tě přeměnil místo toho, aby tě nechal zemřít.

„Nech mě!“ zakřičela jsem a zaklapla knihu. Položila jsem si hlavu na ruce a snažila se na nic nemyslet. Ale copak to šlo?

„Bello, co se děje?“ vyhrkla Rose, jen co vletěla do pokoje. Zvedla jsem hlavu a zmateně se na ni podívala.

„Co by se mělo dít?“ zeptala jsem se jí nechápavě.

„Křičela jsi,“ řekla a posadila se ke mně na postel.

„Fakt?“ ptala jsem se jí udiveně. Myslela jsem, že to byl jen křik v mé hlavě.

„Bello, chápu, jak ti je. Sama jsem si prošla něčím podobným,“ zašeptala s očima upřenýma na svoje ruce. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co jí na to říct. Netušila jsem, zda mi k tomu bude chtít povědět něco víc a vyzvídat jsem nechtěla. Zřejmě se i ona sama rozhodovala, zda mi povyprávět svůj příběh či nikoli.

Po několika vteřinách ke mně otočila hlavu a podívala se mi do očí.

„I když s tím, co ti Edward udělal, nesouhlasím, vím, že tě miluje, Bello. Proto tě přeměnil na upírku. Život by pro něj bez tebe neměl smysl,“ přesvědčovala mě. „I ty ho miluješ. A až se srovnáš s tím, co se ti stalo, určitě spolu budete šťastní… po zbytek věčnosti,“ dokončila svoji řeč. Pak vstala a rozešla se ke dveřím.

„Zvykneš si. I já si zvykla. A za nějakou dobu zjistíš, že být upírem není zase až tak špatné.  Zažiješ různé věci, které bys jako člověk nikdy nezažila. Akorát mě mrzí, že nemůžeme mít děti,“ dodala ještě se smutkem v hlase, mrkla na mě a opustila pokoj.

Její slova mě docela překvapila. Nečekala jsem, že by mi zrovna ona něco takového řekla. Byla jediná, kdo mě nepřišel „přivítat“ do nového života. Jak jsem teď pochopila, bylo to jejím nesouhlasem s tím, že mě Edward nenechal zemřít. Čím si asi prošla ona?

Nechala jsem ležet knihu na posteli, postavila jsem se a vydala se ke skříni. Otevřela jsem ji a uviděla oblečení srovnané do pravidelných komínků. Musela jsem se tomu pousmát. Moje věci zabíraly asi třetinu skříně. Zbytek byl Edwardův. Nahnula jsem se k jeho košilím, které visely na ramínkách, rukáv jedné vzala do ruky a přiložila si ho k nosu. I když byla košile, stejně jako ostatní prádlo, vypraná a voněla po aviváži, stejně jsem z ní cítila charakteristickou Edwardovu vůni, kterou jsem tak zbožňovala.

Po chvíli jsem se zaměřila na svoje věci. Většinu z nich jsem neznala. To musely být ty, co mi koupila Alice. Postupně jsem je začala pomalu skládat do své tašky, kterou jsem našla na dně skříně. Měla jsem spoustu času, takže jsem si každý kus oblečení pečlivě prohlédla. Byly mezi nimi také tři sukně. No, ty mi Alice pořizovat nemusela. Nebyla jsem zrovna „sukňový“ typ. A pár jsem jich měla už z dřívějších nákupů. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kdy to bylo naposled, co jsem některou z nich měla na sobě.

Na prádlo, které jsem našla v komodě vedle skříně, jsem jen udiveně civěla. Nechápala jsem, jak došla Alice k závěru, že bych mohla tohle někdy nosit. Zakroutila jsem hlavou a natáhla se ještě pro jednu tašku, kterých měl Edward na dně skříně plno.

Poté, co jsem dobalila svoje věci, pustila jsem se do těch jeho. Poctivě jsem skládala každé tričko a každou košili, aby se co nejméně zmačkaly a pokládala je do tašek.

Snažila jsem se balit opravdu pomalu, abych tím zabila nějaký čas, ale za půl hodiny jsem měla i přesto hotovo. Co teď?

Rozhlédla jsem se po pokoji. Bude si chtít Edward vzít s sebou i knihy a cédéčka? Vylovila jsem z kapsy mobil a našla si jeho číslo.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě do telefonu.

„Ahoj, jak jsi daleko?“ vyzvídala jsem.

„Za chvíli budu ve Vancouveru,“ oznámil mi. Za chvíli? Věděla jsem, kdy odjel i kolik bylo teď hodin.

„Ty asi moc nedodržuješ předpisy, co?“ zeptala jsem se ho káravě.

„Moc ne,“ přiznal. „Chci být brzy zpátky u tebe,“ dodal.

„Edwarde, sbalila jsem ti věci ze skříně a z komody. Mám ti zabalit i knihy, cédéčka a ostatní drobnosti, které máš v pokoji?“

Na chvíli zaváhal, než mi odpověděl. „Ještě nevím, co přesně si s sebou chci vzít.“

„Pochopila jsem to správně, že ti ty ostatní věci balit nemám?“

V telefonu se ozval jeho krásný smích. „Pochopila jsi to naprosto přesně, lásko. Díky.“

„Ok, tak já se jdu asi koukat na televizi,“ oznámila jsem mu. „Jeď opatrně, jo?“

„Jasně,“ řekl a ještě než jsem stihla ukončit hovor, zaslechla jsem tiché: „Miluji tě.“

„I já tebe,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že už to nemohl slyšet.

Sešla jsem po schodech do obýváku a sedla si na zem před televizi. Překvapilo mě, že tu nikdo nebyl. Ale alespoň jsem si mohla vybrat program podle svého vkusu. Sáhla jsem po ovladači, který ležel na stolku, a zapnula telku. Přepínala jsem z jednoho kanálu na druhý a nemohla se rozhodnout, co chci vlastně sledovat. Nikde nic pořádného nedávali.

„Hej, ségra, za chvíli tam budu mít zápas,“ zavolal na mě Emmett ze schodů.

„Emmette, co děláš, když se nudíš?“ zeptala jsem se ho, jen co se posadil vedle mě a vyškubl mi ovladač z ruky.

„Já a nudit se? Neznám. Nikdy se nenudím,“ odpověděl mi. Nadzvedla jsem jedno obočí a nespouštěla z něj zrak.

Emmett si po chvíli odfrkl a neochotně spustil: „Čumím na telku, jdu si zalovit, čtu si, hraju s Jasperem šachy, občas zajedu s Rose do města, kde si zajdeme do kina nebo na nákupy a tak.“

„Hmm, to jsi mi moc nepomohl. Telka a kniha, to jsou jediné činnosti, kterými bych se mohla sama zabývat. Šachy neumím, na lov jít sama nemůžu, i když bych moc chtěla a nákupy? Nikdy mě nakupování až tak nebavilo, ale teď bych si s chutí vyrazila do města a procházela se po obchodech,“ odvětila jsem mu mrzutě.

„Jo,“ vyhrkl a v očích mu zajiskřilo. Rozhlédl se kolem, pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Ještě se s Rose to… víš co? A to je úplně nejlepší.“

Hmm, to jeho to by mě taky dokázalo zabavit, ale v tuhle chvíli tu nebyl ten, se kterým bych to chtěla dělat a i kdyby byl… Nebyla jsem si úplně jistá, zda už jsem na to byla „připravená“. Faktem ale bylo, že představa mě a Edwarda, jak… byla dost lákavá.

„Emmette, můžu mít dotaz?“ ptala jsem se potichu. Přikývl a tak jsem se „na odhodlanou“ nadechla a po krátkém zaváhání, kdy jsem se zamyslela, zda byl Emmett tím pravým, kterého bych se měla ptát na takovéhle věci, jsem mu zamyšleně položila otázku: „Jak moc se liší čistě upírský sex od toho lidského nebo napůl lidského?“

Emmett se prvně zašklebil, jakoby mi říkal – „Děláš si ze mě srandu?“ – a pak se znovu rozhlédl okolo nás, a když se ujistil, že jsme tu byli sami, velice tiše mi sdělil: „Je to úplně jiné, intenzivnější, krásnější. Stále máš dost sil. Vlastně „můžeš“ pořád. Teda my chlapi. Víš, jak to myslím. Necítíš únavu, takže se můžeš oddávat opakovanému milování třeba týden v kuse.“ Jen to dořekl, mrkl na mě, zvedl se – zápas nezápas – a rozběhl se po schodišti nahoru. Nevěřícně jsem na něj zírala, dokud mi nezmizel z dohledu. Že by ho ta slova, co říkal, tak naladila a tak se vydal ukojit svou vášeň na Rose? Já jsem raději uzdu své fantazie nepopouštěla. Natáhla jsem se pro ovladač, který nechal Emmett při svém rychlém odchodu – možná spíš úprku - ležet na sedačce, a našla si v televizi nějakou vědomostní soutěž.

V průběhu sledování pořadu jsem zaslechla opakované, tlumené vzdechy. Takže jsem se nemýlila, když jsem se domnívala, že spěchal za Rose. Proč musí mít upíři tak dobrý sluch? Mrzutě jsem vypnula televizi, odložila ovladač a rozešla se ke schodům. Nahoře jsem se zastavila před Carlisleovou pracovnou a zaklepala na dveře.

„Pojď dál, Bello,“ vyzval mě Carlisle.

„Carlisle, nemohla bych s něčím pomoct? Nemáš pro mě nějakou práci?“ začala jsem. „Nebo bys mi mohl říct něco o upírském světě. Kolik vás… vlastně nás je a tak,“ navrhla jsem mu.

Carlisle zvedl hlavu od stolu a zkoumavě se na mě podíval.

„Nudíš se?“ odhalil mě. Přikývla jsem. „Chápu. Tvoje možnosti jsou poněkud omezené,“ dodal zamyšleně. „Dobře. Tak se posaď. Něco ti o nás povím.“ Sedla jsem si naproti němu a čekala, až spustí.

Dozvěděla jsem se o základním pravidle, které nesmělo být v žádném případě porušeno. Napadlo mě, že i tohle mohlo být jedním z důvodů, proč Edward tak dlouho otálel s tím, aby mi sdělil kým je.

Dále jsem si v souvislosti s pravidlem „neprozrazení se před lidmi“ vyslechla o našich vládcích, kteří se jmenovali Volturiovi a žili v Itálii. Dokonce jsem si je mohla prohlédnout na obraze, který visel na stěně v pracovně.

„Jak se z tebe stal upír?“ zeptala jsem se Carlislea se zaujetím, když na chvíli přerušil svoje vyprávění.

Během asi dvou hodin jsem věděla, že různě po světě žily další skupinky upírů, jak byl kdo v rodině starý, jak se rodina postupně rozrůstala, kde všude pobývali…

„Ještě něco tě zajímá, Bello?“ otázal se mě, když domluvil. Podívala jsem se na něj, zda už není „unavený“ z mého dotazování. Ale on se usmíval v očekávání mé další otázky.

„No, řekneš mi, prosím, jak je to s nesmrtelností? Vážně nemůžeme… umřít?“

„Tak, jak si asi představuješ, ne. Pokud dojde k oddělení třeba upírovy končetiny, po jejím přiložení k tělu se rána díky jedu zacelí. Avšak v případě, že by byl například v boji protivník silnější a stihl hodit oddělené části do ohně, pak by to znamenalo konec.“

„Aha. A bojují upíři často?“

„Zřídka. Kdyby se ale někde na světě vyskytl nějaký konflikt mezi upíry, většinou se na tom místě objeví Volturiovi se svou gardou a sjednají pořádek. Je to v rámci zachování pravidla, aby se o nás nedozvěděli lidé, jak jsem ti říkal na začátku.“ Otočila jsem se k obrazu vládců. Museli být asi silní a mít hodně stoupenců, napadlo mě.

„Rose mi říkala, že nemůžeme mít děti,“ zamumlala jsem po chvíli.

„Je to tak. Mrzí mě to, Bello. Když se stane z člověka upír, jeho tělo už se pak nemění. Nerostou mu nehty, vlasy ani vousy… A nemůže tedy dojít ani k tomu, že by byla žena upírka těhotná,“ vysvětlil mi.

Nikdy nebudu mít děti. Přeměnou jsem ztratila šanci být někdy v budoucnu mámou. Překvapilo mě, že tenhle fakt mi… nijak zvlášť nevadil. Zatím jsem nepřemýšlela nad tím, že budu mít jednou děti a budu se o ně starat. Na takové myšlenky jsem byla ještě mladá, takže se ve mně mateřské pudy nestihly probudit.

Protože mě už nenapadaly další otázky, poděkovala jsem Carlisleovi, rozloučila se s ním a pomalu se vyšourala z pracovny.

„Jakmile se naučíš ovládat touhu po krvi, budeš mít na výběr z více možností, kterými se zabavit. Ale musíš být trpělivá,“ houkl na mě, ještě než jsem za sebou zavřela dveře.

„Já vím,“ pronesla jsem potichu a vrátila se zase do Edwardova pokoje.

Spát, tak moc jsem chtěla spát. Možná by se mi zdál sen o tom, že jsem se stala upírkou a až bych se probudila, vše by bylo zase jako dřív a já bych byla člověk.

Bouchly vchodové dveře a to mě vyrušilo od čtení. Edward! Byla jsem jako na trní. Nevěděla jsem, jestli se za ním mám rozběhnout nebo na něj počkat v pokoji. Vyskočila jsem z postele a vřítila se do koupelny. Zkontrolovala jsem svůj vzhled, trochu si uhladila vlasy a snažila se uklidnit. Uvědomila jsem si, že jsem na okamžik zapomněla na to, jak jsem se na něj zlobila. Buď na něj hodná, Bello, ale sbližuj se s ním pomalu. Nikam nespěchej, radil mi můj vnitřní hlas. Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. To nebyl úplně špatný nápad.

„Bello?“ zavolal na mě Edward z pokoje. Trhla jsem sebou, zhluboka se nadechla a s úsměvem vešla do pokoje.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Stýskalo se mi,“ zašeptal a rozešel se ke mně. Něco se mi na něm… Jednu ruku měl za zády. Přimhouřila jsem oči, a jakmile se zastavil asi půl metru ode mě, objevila se mezi námi obrovská kytice slunečnic.

„Ty jsou pro mě?“ zeptala jsem se ho nadšeně. Usmál se a přikývl. „Děkuji, jsou moc krásné.“ Vzala jsem si od něj kytici a přitiskla si ji na hruď. „Kde jsi je teď sehnal?“ divila jsem se.

„Stavil jsem se do našeho, teď už tedy bývalého květinářství,“ prozradil mi. Kruci. Na jejich květinářství jsem skoro zapomněla. I o to jsem je připravila.

„Kdybys mě nepřeměnil, mohli jste tu zůstat a dál prodávat květi-“

„Bello, tohle už, prosím, nikdy neříkej. Kdybych tě… nepřeměnil,“ řekl zastřeným hlasem a zakroutil u toho hlavou, „stejně bych tu nemohl zůstat. Bez tebe ne.“ Jeho hlas zněl tak smutně.

„Přivezl jsi naše věci? Všechny?“ Musela jsem změnit téma. Přivést ho na jiné myšlenky. Smutek v jeho hlase mě ničil.

„Jsou v autě,“ oznámil mi. „Myslím, že ani nemá cenu je nosit nahoru.“

Odložila jsem kytici na postel a vydala se ke dveřím. Edward neměl v pokoji žádnou vázu ani džbán.

„Bello, počkej,“ požádal mě a chytil mě za ruku. Zastavila jsem se a otočila se na něj.

„Omlouvám se. A pokud by to mělo pomoct k tomu, abys mi odpustila, budu se ti omlouvat po zbytek věčnosti,“ řekl mi smutným hlasem. Bolel mě pohled do jeho očí. Trápil se.

„To po tobě nechci. Jen… mi dej čas, prosím,“ požádala jsem ho a pohladila ho po tváři.

„Miluji tě a vždy tu budu pro tebe,“ vyznal se mi a pustil mi ruku. Usmála jsem se na něj a rozešla se zase ke dveřím.

V obýváku jsem po chvilce hledání našla džbán. Vyběhla jsem zpátky za Edwardem, do džbánu jsem napustila v koupelně vodu a dala do něj kytici. Pak jsem ho postavila na komodu.

„Mám ti pomoct s balením zbytku věcí?“ zeptala jsem se ho. Cítila jsem se lehce nervózní, když jsem s ním byla sama.

„Budu rád,“ řekl a věnoval mi krásný úsměv.

Brzy ráno jsme se všichni sešli v obýváku.

„Máte sbaleno?“ zeptala se nás Esme. „Dům na Aljašce už je připravený.“

„A kam že se to vůbec stěhujeme?“ vyzvídal Emmett.

„S Carlislem jsme pro nás vybrali místo poblíž městečka Talkeetna,“ odpověděla mu Esme. „Má jen necelých 800 obyvatel a nedaleko jsem našla velký opuštěný dům, který přesně vyhovuje našim podmínkám,“ obeznámila nás s místem našeho nového domova.

„Paráda,“ pronesla Alice s ironií v hlase.

„Alice, je to jen dvě a půl hodiny od Anchorage, největšího města na Aljašce,“ oznámila jí Esme a mrkla na ni.

„V tom případě jsem spokojená,“ prohlásila Alice nadšeně a ústa se jí roztáhla do úsměvu.

„Cesta tam trvá autem dva dny. No, vzhledem k tomu, že nepotřebujeme dělat přestávky na spaní a zastavovat budeme jen na benzinkách, mohli bychom tam být o dost dřív,“ sdělil nám Carlisle.

„Tak můžeme vyrazit,“ zahlásil Emmett, a aniž by čekal na jakoukoli reakci ostatních, rozběhl se po schodech do patra.

„Pojedeš v autě se mnou?“ zeptal se mě Edward s nadějí v hlase po cestě do jeho pokoje.

„Jasně,“ odpověděla jsem mu vesele. Vůbec jsem nepomyslela na to, že bych snad měla jet s někým jiným.

V pokoji jsem popadla svoje tašky, Edward si vzal svoje a vydali jsme se k jeho autu.

„A vybavení domu zde necháte? Není to škoda?“ ptala jsem se ho venku. Kufr auta už byl plný, tak jsme dali zbytek tašek na zadní sedačky.

„V domě na Aljašce už bude nový nábytek. Vždy to tak děláme. Opouštíme dům jen se svými osobními věcmi. Nikdy nevíme, kdy se na to místo zase vrátíme,“ vysvětloval mi.

„To vás musí stát dost peněz,“ pronesla jsem zamyšleně. Kolik takových domů asi měli?

„Bello, peníze jsou to poslední, co nás zajímá. Máme jich hodně,“ prozradil mi.

Opřela jsem se o auto a sledovala ostatní, jak si rovnali věci do kufrů. Kytka!

„Hned jsem zpět,“ křikla jsem na Edwarda a zamířila k vchodovým dveřím.

„Počkej, kam běžíš?“ zavolal na mě.

„Zapomněla jsem tam kytici,“ zakňourala jsem.

„Bello, koupím ti jinou. Slibuji,“ zašeptal těsně za mnou. „Tahle by tu cestu stejně nepřežila.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasila jsem. Stála jsem v obýváku a rozhlížela se po domě.

Edward si toho všiml. „Třeba se sem jednou vrátíme,“ řekl šeptem a chytil mě kolem pasu. Podívala jsem se na něj, stoupla si na špičky a dala mu pusu na tvář. Volnou rukou mě pohladil po vlasech a usmál se.

„Měli bychom jít. Ostatní už čekají.“ Kývla jsem na souhlas a spolu jsme se rozešli k autu.

Byla jsem ráda, že jsme nejeli přes Forks. Kdybych zahlédla náš dům, nevím, jak bych se zachovala. Mamka s tátou asi ještě spali. Nebo už byli vzhůru a právě v kuchyni snídali. Možná bych jim mohla zavolat z Aljašky, abych je ujistila, že jsem v pořádku. Ale jak bych jim vysvětlila, kde jsem a proč mě nemůžou vidět? Povzdechla jsem si.

„Co tě trápí, Bello?“ zeptal se mě Edward.

„Jen jsem si vzpomněla na rodiče,“ zamumlala jsem potichu. Viděla jsem, jak sevřel volant pevně v rukou, ale víc se neptal.

Po dvou týdnech na Aljašce

Stála jsem u okna a rozhlížela se po krajině. Bylo tu krásně. Za pomoci Emmettových rad jsem už ulovila svého prvního medvěda. Měl z toho hroznou radost. A já vlastně také. Na lov se mnou chodili ve dvojicích. Různých. Dokonce jsem byla na lovu i s Rose a Edwardem. Rose na něj byla ještě pořád trochu naštvaná, ale už se s ním dokázala normálně bavit. Bez jízlivých a zlostných poznámek.

Alice už stihla omrknout obchodní domy v Anchorage a přijela úplně nadšená. Záviděla jsem jí. Já jsem byla zavřená doma a jediné kam jsem mohla, bylo do lesa. A to ještě s doprovodem. Postupně jsem si začala zvykat na sledování sportovních přenosů v televizi s Emmettem. Občas se k nám přidali i ostatní.

Dům byl podobný tomu ve Forks. Jak mi Edward slíbil, měla jsem tam svůj vlastní pokoj. Abych zahnala nudu, hodně jsem četla. Naštěstí měl Carlisle velké množství starých knih, které jsem vůbec neznala.

Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Dále,“ křikla jsem, a aniž bych se otočila, poznala jsem, kdo vešel. Jeho vůně zaplavila celý pokoj.

„Nechceš si zajít na lov?“ zeptal se mě a čekal pár kroků ode mě na odpověď. Bylo fajn mít svůj pokoj, ale v posledních dnech jsem čím dál častěji zjišťovala, že mi jeho přítomnost chyběla. Mluvili jsme spolu, jak jen to šlo. Zlehka jsme se dotýkali, ale víc nic. On se neodvážil a já mu nedala najevo, že smí. Chtěla jsem, moc jsem chtěla, ale…

„No… A víš, že i jo?“ odpověděla jsem mu a pomalu se k němu začala otáčet. To, jak byl oblečen, ve mně vyvolalo vzpomínky. Měl na sobě světlé rifle a modrou košili, kterou jsme mu vybraly s Alice a Rose tenkrát o prázdninách v Port Angeles. Tak moc mu to slušelo. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Dokonce jsem se přistihla, že mi tělem projela vlna vzrušení. Na sucho jsem polkla.

„Bello, děje se něco?“ položil mi otázku a já se snažila najít hlas, který se mi někam schoval. Zakroutila jsem hlavou a on se na mě usmál. Tohle už bylo moc. Stýskalo se mi po jeho náruči, po něžných dotycích, po polibcích. Stýskalo se mi po něm.

V rychlosti jsem vyběhla z pokoje a hnala se jak střela do lesa. Až když jsem byla dost daleko od domu, trochu jsem zpomalila, aby mě mohl doběhnout.

„Poběž za mnou, něco ti ukážu,“ vyzval mě a zabočil doprava. Běžela jsem asi metr za ním a nemohla se nabažit pohledu na jeho pozadí. Připadala jsem si divně, že jsem ho tak okukovala, ale fakt jsem si nemohla pomoct. Můžeš si za to sama. Miluješ ho, tak se tomu poddej! Trápíš ho, ale hlavně trápíš sebe! křičel na mě hlas v mé hlavě. Byla jsem hloupá. Odpírala jsem si to, po čem jsem tak moc toužila.

Už tolikrát se mi omluvil a vykoupil si tak svými omluvami a květinami moje odpuštění. Stejně jsem mu to ale nedokázala říct nahlas. Zbaběle jsem čekala, až se neudrží a udělá ten krok, který rozbije zeď, kterou jsem mezi námi vytvořila.

„Jsme tu,“ oznámil mi po několika minutách. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Před námi se rozprostíralo jedno z jezer, kterých bylo v blízkosti Talkeetny docela dost.

„Krása,“ vydechla jsem.

„Krása to je, ale s tvojí krásou se to nedá srovnat,“ zašeptal těsně u mého ucha, až jsem se zachvěla.

„Díky,“ zamumlala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila pach zvířecí krve. Rozběhla jsem se tím směrem a Edward mě následoval.

„Začneš zase chodit na vysokou?“ zeptala jsem se ho při cestě domů. Běželi jsme pomalu, nebylo kam spěchat.

„Teď už to nemá cenu. A po prázdninách se uvidí.“

„Do Juneau? Nebo kam?“ Mluvila jsem tak tiše, že jsem se skoro ani sama neslyšela. Bála jsem se zeptat, ale ještě víc jsem se bála jeho odpovědi. Nedokázala jsem si představit, že by odešel někam daleko na vysokou. Já mezi lidi ještě nemohla. Co bych tady pak bez něj dělala?

Po cestě na Aljašku jsem z auta pár lidí zahlédla, ale pach jejich krve se ke mně naštěstí nedostal. A za těch čtrnáct dní, co jsme žili nedaleko Talkeetny, jsem žádného člověka nepotkala. Jako bychom se přestěhovali na konec světa.

Jak jsem neměla moc ráda nakupování a „praktikovala“ jsem ho pouze v případech, že jsem něco opravdu potřebovala, teď bych dala nevím co za to, abych mohla jet s Alice do Anchorage a strávit tam celý den v obchoďáku. Ale věděla jsem, že na to ještě nemám. Bohužel.

„Bello?“ oslovil mě Edward. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ho přestala vnímat.

„Promiň, jen jsem se zamyslela. Říkal jsi něco?“ omluvila jsem se mu.

„Dneska se mi zdáš stále nějak zamyšlená. Je snad něco, s čím bych ti mohl pomoct? Vážně, Bello, co se děje? Mně to přece můžeš říct,“ přesvědčoval mě.

„Opravdu chceš začít po prázdninách zase chodit do školy?“ zamumlala jsem a byla jako na trní. Tak moc jsem se soustředila na jeho odpověď, že jsem si až po několika vteřinách uvědomila, že není vedle mě a ani neslyším jeho kroky. Otočila jsem se a zjistila, že stál asi sto metrů ode mě opřený o strom, s rukama založenýma na prsou. Rozběhla jsem se k němu.

„Promiň,“ řekla jsem šeptem, jakmile jsem se zastavila před ním.

„Bello, vážně si myslíš, že bych odjel na školu, zatímco ty bys musela zůstat doma?“ zeptal se mě a povytáhl jedno obočí. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Tak jsem jen zmateně zamrkala a lehce pokrčila rameny.

„Proti tvé vůli jsem z tebe udělal upírku, protože tě miluji a nemohl jsem tě nechat zemřít,“ začal tichým hlasem. „Vím, že se na mě za to zlobíš, ale i přesto ti musím říct, že jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal. Nemohl bych žít ve světě, ve kterém bys ty už nebyla. Prostě nemohl,“ pokračoval ztrápeně. „Mrzí mě, že ti nedokážu číst myšlenky, protože se v tobě něco odehrává a já nemám ani páru, co to je. A od přeměny nejsi moc sdílná, co se týče svých pocitů a stavu mysli. Nenutím tě, aby ses mi svěřovala, ale trápí mě vidět tě zamyšlenou a nesoustředěnou a nevědět, proč to tak je,“ dokončil svoji řeč a povzdechl si.

„Sama se v sobě moc nevyznám,“ přiznala jsem mu upřímně, s pohledem upřeným do jeho očí. Edward si mě zkoumavě prohlížel, jakoby se snažil vyčíst z mé tváře a očí co se mi honilo v hlavě.

A pak, pro mě zcela nečekaně, ke mně natáhl ruku, chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Nebránila jsem se, zcela samovolně jsem ho objala kolem krku, a když ke mně začal sklánět hlavu, aniž by se mi přestal dívat do očí, přála jsem si, aby to neprotahoval a políbil mě.

„Miluji tě, Bello. Vždy tě budu milovat. Kašlu na školu. Nemohl bych odjet. Ne bez tebe, blázínku,“ vydechl a přitiskl svoje rty na moje. Celé tělo se mi při tom doteku našich rtů zachvělo touhou.

„Miluji tě a odpouštím ti,“ zašeptala jsem do polibku. Cítila jsem šílenou úlevu, že jsem to, co jsem cítila, konečně dokázala přiznat nahlas.

Edward se ode mě maličko odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí a já nesouhlasně zavrčela.

„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se.

„Tak vážně jako nikdy,“ odvětila jsem mu zastřeným hlasem. „Mohli bychom se teď vrátit k líbání? Hrozně se mi stýskalo po tvých rtech, po dotecích… po tobě,“ přiznala jsem mu.

Edward se usmál, pohladil mě po tváři, palcem mi přejel po rtech a řekl: „A mně jak se stýskalo. Myslel jsem, že se z toho zblázním.“

Pak zaklonil hlavu a zavolal do lesa: „Moje Bella je zpátky!“

Zasmála jsem se tomu. A byl to takový ten šťastný smích. Edward mě chytil pevně kolem pasu, zvedl mě ze země a otočil se se mnou několikrát dokola. Smála jsem se. Upřímně a šťastně. Ta „zeď“, kterou jsem mezi námi vytvořila, byla pryč. A už jsem ji nikdy nechtěla zpátky. Pocit štěstí, který se mi rozléval do každé částečky mého těla, byl nádherný. A nebyla jsem to jen já, kdo to tak cítil. Hlavní pro mě bylo, že z jeho tváře zmizel smutek a trápení. ON byl šťastný. Kdybych mohla plakat, plakala bych. Všechna ta zloba odplula nenávratně pryč. Viděla jsem jeho rozzářený obličej, úsměv na jeho krásné tváři…

Až teď jsem plně pochopila, proč to udělal. Proč mě přeměnil. A až teď jsem konečně vnitřně dospěla k tomu, že jsem mu za to byla vděčná. On byl láskou mého života. Milovala jsem ho nade vše. A byla jsem přesvědčená o tom, že kdyby byla ta situace opačná, já bych byla upír a on člověk, který by mě prosil o to, abych ho nechala zemřít, nedokázala bych to. Stejně jako to nedokázal on.

Postavil mě na zem a zmocnil se mých rtů. Vášnivě a naléhavě. Cítila jsem jeho ruce… všude.

„Moje nebo tvoje postel?“ vydechla jsem vzrušeně, když se jeho rty přesunuly na můj krk. Chtěla jsem ho tak moc, ale svoje první upírské milování jsem nechtěla zažít v lese. I na to ale jednou dojde, slibovala jsem si v duchu.

Na malý okamžik zaváhal, zvedl hlavu a soustředěně si mě prohlížel.

„Jsi si jistá?“ vypravil ze sebe udýchaně.

„Jako nikdy,“ pípla jsem. V tom okamžiku mě chytil za ruku a rozběhli jsme se k domu.

Běželi jsme jako vítr. Pocit vzrušení a štěstí nás vybičoval k neuvěřitelné rychlosti. Dokonce jsem ani neměla dojem, že by mi Edward nestačil.

Během chvilky jsme vbíhali do domu.

„Edwarde, Bello, nechcete si zah-“

„Teď ne, možná později,“ procedil Edward skrz zuby a nenechal tak Emmetta dokončit větu. Ten na nás zíral s otevřenou pusou. Prohnali jsme se obývákem, schody jsme brali po dvou a zastavili jsme se až před Edwardovým pokojem.

„Nerozmyslela sis to?“ zeptal se mě nejistě, než otevřel dveře.

Stoupla jsem si na špičky a lehce ho políbila na rty. „Měla bych?“

Ozvalo se zavrčení a hned na to jsme vpadli do pokoje a jen co se za námi zavřely dveře, okolní svět pro nás přestal existovat. Byli jsme tu jen já a on, prostě MY. Navždy!

Po roce

Pohled vypravěče

„Jak jsi na tom, lásko?“ zeptal se Edward Belly z pokoje.

„Ještě se učešu a můžeme vyrazit,“ oznámila mu Bella z koupelny.

„Jsi krásná, i když nejsi učesaná.“

„Edwarde, naši mě hrozně dlouho neviděli. Chci vypadat co nejnormálněji. Jakoby nestačilo, že jsem bílá jako stěna, mám medově zlaté oči…“ vysvětlovala mu. S rodiči zatím mluvila jen po telefonu. Když jim volala poprvé, což bylo zhruba před dvěma měsíci, mysleli si, že se jim to zdá. A pak jim volala každý týden. Stále se vyptávali, kde byla tak dlouho, proč se jim neozvala… Nezlobili se, byli šťastní, že je naživu.

Po telefonu jim Bella nic vysvětlovat nechtěla, ale navrhla jim, že přijede. Běžně už se pohybovala mezi lidmi a její sebeovládání bylo natolik silné, že si věřila, že se s rodiči dokáže setkat, aniž by jim ublížila.

Celá rodina dlouho diskutovala o tom, co má Bella - a hlavně může – rodičům říct. Jak jim vysvětlit, že se vzhled jejich dcery tak změnil a takovou dobu se jim neozvala, aniž by jim mohla říct, že se z ní stala upírka a pokud by se setkali, byl by jejich život v ohrožení? Cullenovi věděli, že v žádném případě nesměli porušit pravidlo mlčenlivosti o světě upírů. Nedokázali však přijít na žádné uvěřitelné vysvětlení…

Když se přiblížil čas Bellina odjezdu za rodiči, přišel Carlisle s nápadem, že by jim Bella mohla říct, že na cestě kolem světa, kam se vydala s Edwardem, těžce onemocněla. A aby se její rodiče netrápili ještě víc, než už ztrápení byli, Cullenovi je o tom neinformovali a raději se odstěhovali z Forks.

„Jak jim ale vysvětlím, že jsem vám teď tak podobná?“ ptala se ho Bella. Nápad to sice nebyl špatný, ale její rodiče nebyli hlupáci a nebyli slepí. Měla za to, že si určitě všimnou její podobnosti vzhledu s Cullenovými.

Carlisle si položil ukazováček na bradu a lehce s ním o ni poklepával. Přemýšlel, ale na nic nepřišel.

„A co kdybychom jim prostě řekli, že Bella onemocněla a procházela určitou přeměnou, ale více bychom tu přeměnu nespecifikovali?“ navrhl Edward. „A kdyby se dál vyptávali, tak bychom jim sdělili, že existují tajemství, která musí zůstat utajená,“ dodal.

„To nezní špatně,“ prohlásil Emmett. „Jen nevím, zda bude tohle vysvětlení Charliemu a Renée stačit.“

„Tím si také nejsem jistá. Ale na nic lepšího asi nepřijdeme,“ pronesla Bella.

„Neboj, budu tam s tebou. Nějak to uhrajeme,“ zašeptal jí Edward do ucha a políbil ji na tvář.

„Tak můžeme vyrazit,“ prohlásila po pár minutách a vyšla z koupelny.

„Sluší ti to,“ pochválil ji Edward, vzal jejich tašky a oba vyšli z pokoje.

Alice se nabídla, že je zaveze na nedaleké letiště v Talkeetně. Edward tam zamluvil menší letadlo, které je mělo dopravit do Port Angeles. Autem by to trvalo dva dny, takhle tam budou za pár hodin.

„Už jsme skoro tam,“ pronesl Edward, když byli téměř u cíle. „Budou nás vaši čekat na letišti?“ zeptal se.

„Poprosila jsem je, aby zůstali doma. Bude toho moc, co jim budeme muset vysvětlit a jak znám naše, tak by se začali vyptávat už na letišti a to se mi nezdálo jako vhodné místo pro to, co jim chceme sdělit,“ vysvětlovala mu.

„Máš strach?“ Bella se zamyslela, než mu odpověděla. Strach… Pořád si pamatovala pach tátovy krve, ale už ji nedráždil. Jak asi bude vonět maminka?

„Zvládnu to,“ řekla rozhodně.

„Všechno?“ Věděla, jak to myslel. Už když se ptal, zda má strach, netýkal se jeho dotaz jen toho, jestli si je jistá tím, že v sobě dokáže potlačit touhu po lidské krvi.

„Budu muset,“ odpověděla mu tentokrát ne úplně přesvědčivě.

Edward ji chytil za ruku a věnoval jí úsměv. „Spolu to zvládneme,“ zašeptal a ona neměla důvod mu nevěřit.

Na letišti si půjčili auto a vydali se na cestu do Forks. Po cestě mlčeli. Oba byli zahloubaní do svých myšlenek.

Když projížděli náměstíčkem ve Forks, vzpomněla si Bella na pana Webera a jeho knihkupectví. A také si všimla květinářství, které neslo stále název Ráj květin u Cullenových.

„Mamka se dohodla s novou majitelkou, že by byla ráda, kdyby ještě tři roky neslo květinářství naše jméno. A ona s tím neměla problém,“ pronesl, když si všiml Belly, jak zírá na název obchodu.

Před domem vystoupili z auta, z kufru si vzali tašky a pomalu se blížili ke dveřím.

„Uklidni se, Bello. Jsem tu s tebou,“ zašeptal k ní Edward a volnou rukou ji pohladil po vlasech. Věděl, že jí musí být oporou.

„Díky,“ špitla a zhluboka se nadechla. Cítila pach lidské krve. Ten otcův se mísil s matčiným. Malý plamínek v jejím hrdle zadoutnal, ale hned na to zhasl. Viditelně si oddechla.

„Je to dobré. Teď ještě vyřešit ten zbytek,“ oznámila Edwardovi.

„Spolu to zvládneme,“ ujistil ji znovu, stejně jako v letadle.

Najednou se otevřely dveře, z nich vyběhla Renée a za ní spěchal Charlie. Přiběhli k Belle a radostně ji začali objímat. Renée se neubránila pláči a i Charlieho oči nesly stopu po slzách. Kdyby to bylo možné, i Bella by plakala. Tiskla k sobě oba rodiče a stále měla na paměti, že se musí kontrolovat, aby nepoužila svoji přirozenou sílu.

„Holčičko, tolik jsi nám chyběla,“ vzlykala Renée do Bellina ramena. Po několika vteřinách, které vypadaly, že nikdy neskončí, se oba přivítali i s Edwardem a pozvali děti do domu.

Jen vstoupili dovnitř, Bella nasála vůni domova, po které se jí tak stýskalo.

Edward s Bellou se posadili na sedačku a Charlie s Renée do křesel. Belle ani Edwardovi neuniklo, že se pohled rodičů střídal z jednoho na druhého. Edward věděl, nad čím přemýšleli. A Belle, aniž by dokázala číst jejich myšlenky, to došlo.

„Asi bych vám měla vysvětlit, proč jsem se tak dlouho neozvala,“ pronesla a otočila se na Edwarda. Ten jen nepatrně kývl hlavou. A tak se dala Bella do vyprávění připraveného příběhu a doufala, že se rodiče nebudou moc vyptávat.

„Jsi tak bledá, srdíčko,“ poznamenala Renée, jen co Bella skončila s vyprávěním.

„Já vím, mami. Ale jsem… živá,“ odpověděla jí Bella a při slově živá se na chvíli zarazila.

„Prožili jste si toho hodně, děti. A my jsme s tatínkem šťastní,“ řekla a podívala se na Charlieho, „že jste spolu a v pořádku.“ Bellu trošku udivilo, že rodiče přijali její verzi toho, proč se tak vzhledově změnila a vůbec, že o sobě nedala tak dlouho vědět. Ani na její hlas nereagovali překvapeně… Ale byla za to ráda.

Edward, který seděl vedle Belly, se natáhl pro její ruku a lehce jí ji stiskl. Na sucho polkla. Tenhle smluvený signál znamenal jen jedno - byl čas.

„Mami a tati, rádi bychom vám s Edwardem něco sdělili,“ řekla trochu nervózně. Edward se postavil a za doprovodu pohledů těch tří, co zůstali sedět v obýváku, vyběhl k autu a ze zadní sedačky vzal obrovskou kytici červených gerber a láhev kvalitní whiskey.

Vrátil se zpět do obýváku a stoupl si před Belliny rodiče. „Renée, Charlie, miluji vaši dceru a chtěl bych vás požádat o její ruku,“ pronesl pevným hlasem, Renée předal květiny a Charliemu whiskey. Poté se zase posadil vedle Belly a objal ji kolem ramen. Renée na něj vykulila oči, pak jimi střelila po Belle a po tvářích se jí začaly kutálet slzy.

„Vy se budete brát?“ vysoukal ze sebe Charlie. Stejně jako Renée vypadal zaskočeně.

„Pokud nebudete mít nic proti, tak ano,“ oznámila jim Bella. Edward cítil, že se maličko chvěla. Tušil, proč to tak bylo. Pro Bellu bylo důležité, aby měla k sňatku souhlas svých rodičů. Jenže když se na ně dívala a viděla, jak zaskočeně vypadají, obávala se jejich reakce. On už ale díky své schopnosti věděl, že jsou její obavy naprosto zbytečné.

Maličko k ní otočil hlavu a počkal, až si toho všimne. V momentě, kdy se jejich pohledy setkaly, usmál se na ni. Bella na chvíli strnula, ale když jí došlo, co se jí Edward snaží naznačit, uvolnila se a úsměv mu oplatila.

Renée vstala z křesla, odložila kytici na stolek a stoupla si před Bellu a Edwarda. Oči měla plné slz, jak byla dojatá.

„Děti, jsem tak šťastná,“ prohlásila, a jakmile se oba postavili, mateřsky je objala.

„Děkujeme, maminko,“ zavzlykala Bella bez slz dojetím.

„Děkujeme,“ přidal se s děkováním i Edward.

„A moje slovo tu nemá žádnou váhu?“ ozval se Charlie chraplavým hlasem po pár vteřinách. Odkašlal si, když se na něj upřely tři páry očí.

„Jen jsem chtěl říct,“ začal a hlas se mu zlomil, „že máte moje požehnání,“ dořekl a utřel si z oka jednu slzu, která se téměř přehoupla přes okraj.

„Tati,“ vykřikla Bella a rozběhla se k němu. „Mám vás tak ráda,“ vydechla a objala ho kolem krku.

Bella seděla opřená o Edwarda. Za necelou hodinu jejich letadlo přistane v Talkeetně. Na letišti na ně bude čekat zase Alice, která už jim několikrát volala, aby se ujistila, že platí, co jí slíbili, než odjeli, a to, že bude hlavní organizátorka svatby.

„Miluji tě,“ zašeptala Bella a přitulila se ještě blíž k Edwardovi.

„A já tebe, lásko,“ odvětil jí a objal ji rukama. „Nevadí ti, že spolu nikdy nebudeme mít děti?“ zeptal se jí hned vzápětí.

Bella se vymotala z jeho objetí a podívala se mu do očí. „Proč se mě na to teď ptáš?“

„Tvoje máma… Když jsme se domlouvali na svatbě, přemýšlela nad tím, zda náhodou nejsi těhotná. Měl jsem pocit, že by ji to snad i potěšilo, kdyby byla za pár měsíců babičkou,“ vysvětloval jí šeptem.

Bella se na chvíli zamyslela a pak řekla: „Budu jí to muset nějak vysvětlit. Byla jsem přeci nemocná, ne? A ta nemoc způsobila, že nemůžu mít děti.“

„Tím jsi mi ale neodpověděla na moji otázku,“ připomněl jí.

„Edwarde, všechno má své pro a proti. Jsem šťastná, že mám tebe. Kdybychom byli lidmi, chtěla bych s tebou mít kupu dětí, ale takhle… Ne, nevadí mi to,“ odpověděla mu zamyšleně. Edward to cítil podobně. Byl přesvědčený o tom, že kdyby byli oba lidmi a měli děti, byl by jim dobrým otcem a Bella dobrou matkou. Ale nemělo cenu se zabývat myšlenkami na děti, když byli tím, kým byli.

Pohladil Bellu po tváři a ona mu věnovala jeden ze svých krásných úsměvů.

„Můžu mít jedno přání?“ zeptala se ho stále s úsměvem na tváři.

„Jen jedno?“ odpověděl jí laškovně.

„Přála bych si, abys mi uvázal svatební kytici,“ zašeptala s pohledem upřeným do jeho očí. „Ze spousty slunečnic,“ dodala ještě.

Vzájemně si hleděli do očí a Edward se nemohl nabažit toho, co viděl v těch jejích.

„Oči jsou okna do srdce. Pro tebe udělám cokoli, lásko,“ řekl šeptem. Pak jí položil ukazováček pod bradu a přitáhl si její rty ke svým, aby jí mohl ukrást polibek.

Konec

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A je to.

Holky, pokud jste se prokousaly až sem, máte můj obdiv. ;-)

První kapitola Květin pro Bellu vyšla 28.07.2010. Některé si vzpomínáte, že jsem po vydání první kapitoly vůbec nevěřila tomu, že by mohla povídka zaujmout větší okruh čtenářů.

To, čemu jsem nevěřila, se však stalo skutečností. Chtěla bych vám všem, které jste četly každou kapitolku KpB, poděkovat. Nejen za to, že jste si vyšetřily čas a přečetly si tuto povídku, ale i za podporu a trpělivost.

Můj speciální dík patří čtenářkám, které mi napsaly pod kapitolky nějaká ta písmenka nebo alespoň hodily smajlíka.

Jak jsem zjistila, podle hlasů do ankety o Nej povídku měsíce nebo komentářů na mém shrnutí, povídku četly i čtenářky, které mi u kapitol nenechávaly komentáře. Nezazlívám jim to. Nikoho nenutím, aby psal komentáře (i když každý autor ví, že komentáře dokážou nakopnout a povzbudit k dalšímu psaní). Chtěla bych tedy poprosit i je, aby mi pod touhle poslední kapitolou zanechaly pár písmenek, kterými zhodnotí celou povídku. Názor čtenářů je pro mě důležitý.

Ještě jednou bych vám chtěla poděkovat za hlasy v anketách o Nej povídku měsíce. Díky, díky, díky.

A to bude asi vše. Budu se na vás těšit u některé mé další povídky.

Vaše EdBeJa

34. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 35. kapitola - Konec: