Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kříženec - 2. kapitola - ,,Šťastný´´ návrat

15.03.2010 (12:15) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4286×

2. kapitola

"Šťastný" návrat

Pohled Belly:

Za pár dní to budou přesně tři roky od smrti rodičů. Už si téměř na ně nevzpomenu, což je smutné. Nedokážu si vybavit mámin úsměv nebo tátovo bručení. To že si své mrtvé rodiče nedokážu vybavit bych ještě chápala, ale to, že si nedokážu vzpomenout na svého ŽIVÉHO bratra je trochu divné. Nathana jsem neviděla téměř tři roky. Vlastně jsem jej viděla naposledy krátce po jejich smrti, pak už jsem jela sem. Nenávidím to tady. Nenávidím tu ,, prestižní,, školu. A hlavně nenávidím svého bratra, který mě sem poslal. Dříve jsme měly s Nathanem skvělý vztah, ale po smrti rodičů se všechno zhroutilo jako domeček z karet. Ještě dnes si pamatuji ten šok, který jsem měla, když mi chladnokrevně oznámil, že odjíždím studovat do Evropy. Tehdy jsem to moc nechápala, myslela jsem si, že mi chce dopřát to nejlepší vzdělání, ale po příjezdu mi oznámily moje spolubydlící, že tohle je škola pro děti, o které se jejich příbuzní nechtějí starat. Tenkrát jsem měla obrovský vztek, že jsem se málem přeměnila. Naštěstí se tak nestalo.

Doufala jsem, že se to třeba zlepší, ten pocit samoty, ale naopak. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se hned po příjezdu uzavřela do sebe. A nebo možná tím, že jsem se tolik lišila od ostatních. V každém případě, jestli jsem nezapadla hned po příjezdu, tak od mých šestnáctých narozenin jsem neměla už vůbec šanci.

Stala se totiž taková zvláštní věc… No i když pro někoho, kdo žije v nadpřirozeném světě, to až tak zvláštní nebude. Prostě jsem se jednoho dne probudila a bylo mi nějak divně. To by mi zvláštní nepřišlo, ovšem, když jsem zjistila, že mám horečku, okamžitě jsem věděla, co se děje. Začala jsem se přeměňovat. A to nebylo dobré v blízkosti lidí. Tak jsem raději odešla do lesa, abych nikomu neublížila.

Ale osud mě zřejmě nemá rád, protože sotva jsem ušla pár kroků objevil se před mnou krásný muž. Kdybych byla člověk, okamžitě bych začala slintat nad jeho krásou, ale to já nejsem. Poznala jsem, že je upír a velmi hladový upír, co pro mě neznamenalo nic dobrého. Jelikož jsem se ještě nepřeměnila, voněla jsem mu jako normální člověk.

Bohužel pro mě, později spíše pro něj, mě kousnul. Čekala jsem, bolestivou smrt, ale místo toho mě čekala bolestivá přeměna. Svíjela jsem se v lese asi dva dny. Sama, bez nikoho. Dokonce i ten upír raději zmizel.

Když jsem procitla, všechno bylo jiné. Viděla jsem každé zrnko prachu. Slyšela jsem na kilometry daleko. A taky jsem měla větší sílu.

Věděla jsem, že bych se neměla vracet do školy, ale nechtěla jsem se vrátit za Nathanem, takže mi nic jiného nezbylo.

Když jsem se vrátila, čekala jsem, že mě aspoň postrádaly, ale nic. Od té doby jsem se ve škole zlepšila. Nepotřebovala jsem spát, dokázala jsem si všechno hned zapamatovat. Ale bohužel jsem potřebovala jíst. A jak jsem později zjistila, potřebovala jsem i krev. Naštěstí pro moje spolubydlící, mi nevoněla lidská krev. Jednoho dne jsem se stalo to, že…

Ze vzpomínek mě vytrhlo zazvonění telefonu.

„Halo?” zeptala jsem se otráveně. Kdo by mi mohl tak pozdě volat?

„Ahoj Bello. Tady Nathan,” ozval se z telefonu hlas mého bratra. Naposledy jsem ho slyšela minulý měsíc, když se chtěl připomenout.

„Jonathane… Co chceš?” Jonathane jsem mu říkal, když jsem byla naštvaná. Což taky pořád jsem. Mám právo být naštvaná.

„Chtěl jsem se Tě zeptat, jestli se nechceš vrátit domů,” řekl a já přestala dýchat. On chce, abych se vrátila?! Po tom všem?! Vždyť to byl on, kdo mě sem poslal, tak proč bych se měla vracet?!

„Proč?” zeptala jsem se na nejdůležitější otázku.

„Stýská se mi Bells. Chci Tě mít u sebe, jako za starých časů,” kňučel mi do telefonu. Dříve bych se zasmála, že kňučí jak štěně, ale teď už ne. Zhluboka jsem se nadechla.

„Fajn,” vypadlo ze mě. Ani nevím proč jsem to říkala. Možná, že jsem ho chtěla vidět, ale možná to byla pouze automatická odpověď.

Nathan se okamžitě začal radovat. Zavěsila jsem, protože jsem nechtěla poslouchat jeho nadšení. Já smysl života už dávno ztratila. A teď nemám ani smysl věčnosti.

Zarezervovala jsem si letenku na zítřejší odpoledne, tak abych dorazila večer. Sice se na slunci netřpytím, jako ostatní upíři, ale i tak.

Sbalila jsem si všechny věci, kterých ovšem moc nebylo a lehla si na postel a opět se ponořila do vzpomínek.

Ten den jsem byla velmi neklidná, jako by se mělo něco důležitého stát. A taky stalo. Byla jsem zrovna na lovu, když mě napadl cizí upír. Samozřejmě jsem se začala bránit, ale za chvíli na mě dva a pak dokonce tři. Myslela jsem si, že nemám šanci, ale opak byl pravdou. Jednomu z těch upíru jsem utrhla ruku, a když jsem se chystala utrhnout mu hlavu, tak ta jejich vůdkyně zavelela příměří. Nechtěla jsem problémy, a tak jsem ho nechala naživu. Dozvěděla jsem se od nich, že to jsou Demetri, Felix a Jane Volturi. Pozvali mě, abych se ukázala jejich pánům. Zezačátku jsem nechtěla, ale když na mýtinu přišlo další pět upírů, nezbylo mi nic jiného. A tak jsem se setkala se Arem a jeho bratry. Stala jsem se Arovým miláčkem, trénovala svoje štíty a svoji sílu. Chodila jsem do bitev a pokaždé jsem vyhrála. A Aro si mě velice cenil a cení si mě dodnes. Jsem totiž jedná svého druhu. Nepatřím ani mezi upíry a ani mezi vlkodlaky. Jsem totiž KŘÍŽENEC.

Ráno přišlo nečekaně brzy. Když jsem odjížděla, naposledy jsem se ohlédla a doufala jsem, že ve Forks to bude lepší, než tady.

Let do New Yorku byl klidný. Což se ovšem o letu do Seattlu říci nedalo. V letadle se mnou letěly i studenti ze střední školy Forks. A jestli se takhle chovají i ve škole, tak tam musím mít místo tříd klece, protože jinak nevím, jak je můžou zvládnout. Kdyby to bylo to jediné, co nebylo v klidu, tak bych to možná zvládla. Kluci z té školy mě snad padesátkrát zkoušely pozvat na rande. A ani jim nevadilo, že mám krátké vlasy. Jo moje vlasy jsem si nechala ostříhat, protože mi vadily při boji. Krátké vlasy má většina gardy a já nejsem výjimka.

Když letadlo dosedlo, málem jsem z něho vyskočila, ale naštěstí jsem se udržela. Doufala jsem, že mě Nathan nebude čekat na letišti, protože nevím, jak bych vysvětlovala auto, které mi nechal přivést Aro, když jsem mu ještě včera večer říkala, že se vracím do Forks. Ale musím říct, že auto to bylo hodně dobré.

Nastoupila jsem a jela vstříc budoucnosti a minulosti zároveň. Už z dálky jsem viděla náš dům. Co mě ale překvapilo, bylo to, že jsem na schodech uviděla stát osm osob namísto jedné.

Pohled Nathana:

Oněměl jsem. Tohle, že je moje sestra?! Tohle, že je ta jemná Bella. Ne… To není možné. Ta osoba, co vystoupila z auta nemůže být moje sestra.

Navíc je na měniče hrozně bledá. Není bledá jako upír, ale je dost bledá na měniče. A navíc, Bella měla vždycky dlouhé hnědě vlasy a tahle osoba je má krátce zastřižené. Ne! To určitě není Bella.

Stál jsem jako socha a díval se na ni. Do očí jsem ji neviděl, protože měla sluneční brýle. Asi minutu bylo ticho, které jsem až já přerušil.

„Bello?” zeptal jsem se nevěřícně.

„Ahoj Jonathane,” odpověděla mi zpěvavým hláskem. Zalapal jsem po dechu a nebyl jsem sám. Tak krásně melodický hlas nemají ani upíři.

„Jsi to ty Bello?” zeptal jsem se jako největší idiot.

„Ano jsem to já… Čekal jsi snad někoho jiného?” zeptala se arogantně. Takhle se Bella nikdy nechovala. Asi ji ta Anglie změnila mnohem více, než jsem si myslel.

„Ne jen… změnila ses,”  konstatoval jsem zjevný fakt.

„Možná jsem se změnila víc, než si myslíš Jonathane,” usmála se a při tom si sundala brýle. Zalapal jsem podruhé po dechu. Bella měla zlaté oči, jako mají Cullenovi. Ale zřejmě jsem nebyl jediný, kdo to nechápal.

„Bello. Jsem Carlisle Cullen. Můžu se Tě zeptat, jak je možné, že máš stejné oči jako my?” promluvil Carlisle a Bella na něj upřela svůj pohled. Zamyšleně se na něj chvíli dívala a vypadala, jako by se na něco soustředila.

„Celkem by mě zajímalo, co tady VY děláte?”  zeptala se naštvaně.

„Budeme to probírat tady? Já bych raději šel dovnitř co říkáš?” navrhl diplomaticky Carlisle.

Esme se usmála a všichni jsme se odebraly dovnitř. Posedaly jsme se na sedačku a do křesel, jenom Bella zůstala stát. Edward už jí chtěl nabídnout místo, ale ona jej pohybem ruky zastavila. Atmosféra v místnosti se dala krájet, jak jsme všichni byly napnutí. Bella se nadechla.

„A co chcete vědět?” Zvedla k nám svůj obličej a najednou měla zase čokoládově hnědé oči. Párkrát jsem zamrkal, jestli se mi to nezdá, ale nezdálo. To není možný, přece nejsem blázen, pomyslel jsem si.

„Jak je tohle možné?” zašeptal jsem si pro sebe. Nikdo se však k vysvětlení neměl. A ticho prořízl až Emmet svou možná trochu neomalenou otázkou.

„Co jsi zač?!” vypálil na ni a až potom si uvědomil, jak to vyznělo. Bella se však jenom ušklíbla. Ale po chvíli se nadechla a…

Shrnutí

<< 1. kapitola — 3. kapitola >>

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kříženec - 2. kapitola - ,,Šťastný´´ návrat: