Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kříženec - 12. kapitola - Nomádi

03.05.2012 (07:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2374×

12. kapitola

Nomádi

Pohled Belly:

„Jamesi!“ zavrčela jsem.

Stála jsem naproti němu. Zatímco on vypadal úplně v klidu, muž a žena, kteří stáli vedle něj, vypadali značně nervózně.

„Proč je tady Viktorie, to chápu. Ale proč jsi tady ty, Laurente?“ podívala jsem se na něj. Vypadal překvapeně, když jsem řekla jeho jméno.

„Viktorie! Neříkej, že jsi mu uvěřila ten blábol o tom, že když mě zabijete, nikdo tohle území hlídat nebude a vy se budete moci krmit, jak budete chtít,“ zasmála jsem se, když jsem viděla Jamesův naštvaný obličej. „Jde mu o mě. Nikdy tě nemiloval. Byl zamilovaný do mě, ale já jej odmítla. Proč si myslíš, že zabíjel ty ženy? Copak sis nevšimla, že mi byly podobné?“ Na Viktorii bylo vidět, že značně znervózněla.

„Lhal jsi mi, Jamesi!“ zavrčel Laurent. „Říkal jsi, že bude snadné ji zabít. Ale vždyť je to Volturiová a ještě ke všemu čtenářka. A navíc slyším, jak sem běží ta její rodina,“ pomalu couval pryč, až se nakonec otočil a utekl.

„On byl rozumný. Možná byste si z něj měli vzít příklad.“

„Zabiju tě!“ zavrčel James a společně s Viktorii se na mě vrhl.

Pohled Edwarda:

„Nemůžeme tady jen tak sedět,“ zavrčel jsem netrpělivě. Chrise to taky štvalo, ale nemohl s tím nic udělat. A zabít jej, kvůli rozkazu, nebyl moc dobrý nápad.

„Škoda, že tady není Aro,“ postěžoval si Emmett. Všichni jsme se na něj podívali nechápavě. Jen Chris se na něj díval vítězně. Rychle vstal a už měl mobil v ruce.

„Aro! Tady Chris. Ne! Poslouchej mě! Potřebuji, abys zrušil Izzin rozkaz. Neptej se proč, pak ti to vysvětlím.“ Chvíli bylo ticho a pak se najednou Chris uvolnil.

„Jdeme,“ zakřičel a vyběhl ven.

Všichni jsme jej následovali, dokonce i Nathan, který se přeměnil na vlka.

Byl jsem strachy bez sebe, a proto jsem byl kus před mojí rodinou.

„Bello!“ zakřičel jsem zoufale, když jsem ji viděl, jak bojuje se dvěma upíry. Na nic jsem nečekal a veškerou silou vrazil do té ženy.

Hned na to se přiřítil zbytek. Všiml jsem si, jak se ostatní přesunuli blíže ke mně, jelikož viděli, že Bella jejich pomoc nepotřebuje.

Vtom se stalo několik věcí najednou.

Bella odhodila toho upíra stranou. Jenže já se na malý okamžik přestal soustředit, a to se mi stalo osudným. Upírka toho využila a odhodila mě do stromu.

„Edwarde!“ Slyšel jsem, jak Bella zakřičela a chtěla se vrhnout ke mně, ale už to nestihla, protože zezadu ji popadl ten upír a zakousl se jí do krku. Tohle všechno se stalo během pár sekund.

„Bello! Né!“ zakřičel jsem, ale to už tam byl Chris a jedním pohybem mu utrhl hlavu. O tu ženu se postaral zbytek rodiny.

Rychle jsem vstal a běžel k Belle. Klečela a rukou si svírala krk. A když mě uviděla, vykulila oči.

„Edwarde, jsi zraněný!“ zapištěla vedle mě Tanya.

Podíval jsem se na sebe a viděl na břiše dva obrovské šrámy, ze kterých vytékala krev. Co ale byla fyzická bolest oproti té psychické? Naprosto nic. Ale i přes to jsem se cítil jako ve svěráku.

„Musíme hned domů, abychom vás mohli ošetřit,“ řekl profesionálním hlasem Carlisle.

Posadil mě na Nathana. Zřejmě nevěřil, že bych zvládl cestu. Chris vzal Bellu do náruče a už jsme spěchali domů.

„Ne, Carlisle! Ošetři nejdřív Bellu!“ protestoval jsem, jakmile mě začal ošetřovat.

„Bellu ošetřuje Chris. Neměj strach,“ uklidňoval mě. Ale nefungovalo to, jelikož jsem uslyšel z vedlejšího pokoje křik.

Rychle jsem se posadil, ale Carlisle mě okamžitě zatlačil zpět do postele.

„Musel jí znovu zlomit klíční kost. Ale už je to v pořádku,“ usmál se, když zaslechl Bellu, jak častuje Chrise nadávkami.

„Tak! Teď musíš hlavně ležet. Upíří regenerace udělá své,“ zvedl se a odešel pryč.

Raději jsem zavřel oči a snažil se vypnout.

Ze zdola jsem slyšel Bellu, jak se všem omlouvá za vzniklé problémy. Denaliovi tady už nebyli. Hned, jak se ujistili, že jsou všichni v pořádku, odjeli. Prý se nechtěli zaplést do problémů.

Nevím, jak dlouho jsem tak ležel, když z ničeho nic vrzly dveře. Oči jsem však nechal zavřené. Doufal jsem, že to případného návštěvníka odradí.

Ucítil jsem, jak se vedle mě prohnula postel.

„Jak se cítíš?“ ozvalo se kousek ode mě. S trhnutím jsem otevřel oči a spatřil Bellu, jak se na mě jemně usmívá.

Chvíli jsem na ni jenom zíral, než jsem odpověděl. „Nic mi není.“ A na důkaz jsem se chtěl posadit.

Pohled Belly:

„Lež!“ zavrčela jsem na něj jemně a zatlačila ho zpátky. Na co si hraje?! Vždyť ho to musí bolet.

„Opravdu mi nic není,“ zamračil se. Pak ale jako by si něco uvědomil, zvedl ruku a jemně mi sáhl na krk.

„Jak je ti?“ zeptal se s obavami a neustále mi prohlížel krk. Trošku jsem se pousmála.

„Nejsem zase taková křehká panenka. Už mi nic není.“

Chvíli jsme se na sebe dívali, až jsem nakonec odvrátila hlavu.

„Proč jsi dala Chrisovi ten rozkaz?“ zeptal se po chvíli.

Podívala jsem se na něj. „Nechtěla jsem, aby se někomu něco stalo,“ zamračila jsem na něj. „Nebudu ti nadávat, že to byla velká nezodpovědnost, protože bych řekla, že ses tímhle dostatečně vytrestal... Co tě to, sakra, napadlo?!“

„Nebudu se omlouvat za něco, čeho nelituji a co bych bez váhání udělal znova,“ použil moje slova. Díval se na mě tak intenzivně. Nesnesla jsem ten pohled.

„Neříkej, že ses o mě bála?“ zamumlal se stopou pobavení.

Naštvaně jsem se na něj podívala. „Jsi zraněný kvůli mně, tak si z toho nedělej srandu!“ zavrčela jsem.

Edward se však naštval. „Tak kvůli tomu jsi tady?!“ zavrčel. „Máš výčitky svědomí?! A já blbec myslel, že... No to je jedno. Raději běž, nemusíš mít výčitky.“

Nevěřícně jsem ho sledovala. Idiot. Konečně jsem si uvědomila, že měl Chris celou dobu pravdu a on mě vyhazuje. To mě naštvalo.

„Fajn!“ zastavila jsem se u dveří. „Jenom jsem ti chtěla říct, že měl Chris pravdu, ty nafoukanej blbe.“ S těmi slovy jsem třískla dveřmi. Šla jsem do pokoje.

Vlezla jsem pod sprchu s tím, že mě snad uklidní.

„Sakra!“ zanadávala jsem vztekle, když ani po půl hodině jsem nebyla uklidněná.

Dlouho jsem na sebe zírala do zrcadla a přemýšlela.

„Asi bych si zase měla ostříhat vlasy,“ zamumlala jsem naštvaně. Od té doby, co jsem tady, jsem si vlasy ještě nestříhala.

„Mně se víc líbí dlouhé vlasy,“ ozvalo se ode dveří. Polekaně jsem sebou cukla.

„Zbláznil ses?!“ zavrčela jsem a snažila se zklidnit svoje srdce. Edward se jenom uculil.

„Nejsi náhodou zraněný?!“ Ještě před chvílí ležel na posteli s obrovskými škrábanci.

„Podle Carlislea jsem v pořádku,“ pokrčil rameny.

„Nepamatuji si, že bych ti dala svolení ke vstupu do mého pokoje,“ naštvaně jsem špulila pusu. Nelíbilo se mi, že mě takhle vyvedl z míry.

„Myslel jsem, že když už jsem tady byl, tak ho nepotřebuji,“ usmál se tím okouzlujícím pokřiveným úsměvem.

„Příště nemysli!“ uzemnila jsem ho a prošla kolem něj do pokoje. Otevřela jsem dveře a ukázala, ať jde.

Kupodivu neprotestoval a prošel dveřmi. Otočila jsem se s tím, že je za sebou zavře, ale z ničeho nic jsem na nich byla namáčknutá a Edward mě tvrdě líbal.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kříženec - 12. kapitola - Nomádi: