Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 5. kapitola

22.08.2010 (21:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1969×

Všechny přímé řeči označené takto /„příklad,"/ jsou rumunsky.

_________________________

Pohled upírky beze jména

Kdesi v Rumunsku

Nebe přede mnou začínalo šednout, probouzelo se z noční tmy, ve které se jediným světlem staly hvězdy a měsíc, který měl dnešní noc podivnou barvu. Všechno se probouzelo, ne jen nebe. Opět bylo zataženo, tušila jsem, že celý dnešní den se slunce nevyhoupne z mohutné vrstvy mraků. Pro mě to znamenalo to, že se nebudu muset příliš vyhýbat lidem a na lov se budu moct vydat i do většího město bez toho, abych byla příliš nápadná pro lidi.

Vlastně jsem ani netušila, jak dlouho je to od doby, co jsem vyskočila z lodi těsně před přístavem. Už to asi bylo několik hodin, protože pokud vím, v tom přístavu ještě bylo světlo. Musela jsem běžet nepřetržitě celou noc. Nevěděla jsem, kam mám namířeno, jen jsem utíkala dál a dál… bez zjevného cíle a zatím jsem neměla nejmenší chuť se zastavit.

Dýchala jsem zhluboka, civilizace byla na míle daleko, ve vzduchu nebyl cítit žádný lidský pach a já si mohla v klidu užívat mé cesty, nemusela jsem se soustředit na žár v hrdle, který vyvolával pach lidí. Místo toho jsem mohla vnímat tu krásnou lesní vůni, vůni svobody.

Běžela jsem dál za sluncem, obloha už nebyla temně šedá, už nebyl úsvit, ale den. Mohlo být kolem sedmé hodiny ranní, nevím, bylo to už dlouhou, co jsem běžela kolem nějakých hodin. To bylo… hodně dávno. A běžela jsem vůbec kolem nějakých? Nejsem si tím úplně jistá, možná někde v Itálii nebo Francii.

V dáli před sebou jsem uslyšela zurčící vodu, na potok to bylo příliš silné, musela to být větší říčka. Zrychlila jsem své tempo a jakmile jsem doběhla k řece, začala jsem podél ní hledat klidnější vodu a taky že jsem ji našla. Voda tam byla dokonale průzračná a stojatá.

U břehu jsem si klekla a nahnula se. Tohle bylo poprvé, co jsem spatřila svůj odraz. Viděla jsem před sebou hnědovlasou dívku, byla krásná a měla alabastrovou pleť. Ale když jsem zahlédla ty oči, před tím jsem si myslela, že je mám topazové, jako tam ti, od kterých jsem odešla… myslela jsem si to, byla jsem o tom naprosto přesvědčená. Ty oči se těm jejich nepodobaly ani v nejmenším. Ty mé byly temně rudé, vyzařoval z nich děs a hrůza, každý, kdo by se do nich podíval, by se bál. Byly to oči lovce…

Nelíbily se mi a ve vteřině jsem jedním pohybem ruky rozčeřila vodu, abych je neviděla. Odvrátila jsem zrak a opět se dala do běhu. Ovšem netrvalo to příliš dlouho a zastavila jsem se ve strnulé poloze. Jen jsem zůstala na místě a nehýbala se. 

Cítila jsem dva podobné nasládlé pachy. Snažila jsem si vzpomenout, kde už jsem něco takového cítila. Podivné a sladké, příliš sladké, ale bála jsem se toho, co vyluzovalo tu vůni. Všechno ve mně křičelo, abych to nezkoumala a utekla. Ale já chtěla zjistit, co to je a dál jsem pátrala v paměti. A pak se mi před očima objevila vzpomínka na první okamžik mého upířího života, když jsem se poprvé nadechla, vzduch tam byl prosycen podobnou vůní, která pařila tam těm upírům… A tahle vůně patří jiným, ty jsem neznala a z toho mála, co jsem o upírech věděla, mi bylo jasné, že musím utéct… oni jsou dva a když budou chtít, zabijí mě.

Vydala jsem se na útěk opačným směrem, pryč od obou pachů… ale bylo pozdě, oni mě ucítili, určitě o mně vědí. Já nechtěla přijít o život, nebo jak to nazvat. Vždyť jsem byla stará jen pár dní, to bylo všechno… mé jediné vzpomínky. Nechtěla jsem to ztratit.

Neodvažovala jsem se otočit, ale přesto jsem věděla, že  jsou blízko. Slyšela jsem, že jeden z nich zvolil cestu po stromech, chtěli mě obklíčit, abych neměla kam utéct.

A pak se jeden z nich objevil přede mnou tak rychle, že jsem se až lekla a v tom okamžiku jsem ztuhla strachem na místě.  Čekala jsem na smrt. O vteřinu později se vedle něj objevil i druhý původce pachu. Neodvažovala jsem se ze sebe vydat ani hlásku, i když ta stvůra ve mně hlasitě vrčela a cenila zuby.

Jen jsem se sledovala a čekala na ten pohyb, kterým mě měli zabít. Stáli tam přede mnou…

Vysoký upír s černýma očima a vlasy stejné barvy, vedle něj upír, zřejmě jeho družka, ta měla kraťoučké červeno-zrzavé vlasy. Ale ani jeden z nich nevypadal, že by s mou smrtí počítali, spíš si mě prohlíželi.

„Já se moc omlouvám, netušila jsem, že tohle… loviště je zabrané, nechci způsobit problémy,“ šeptala jsem k nim. Ti dva se podívali na sebe a žena řekla cosi jazykem, který jsem neznala.

/„Jestli je to ona, musíme být opatrní. Je zmatená a má strach, kdyby chtěla, zabije nás a to ani nemusí použít sílu novorozené.“/ Byl to velmi podivný jazyk a nepodobal se ničemu, co jsem kdy slyšela. Chvíli jsem zvažovala svůj útěk, ale nakonec jsem to stejně vzdala. Určitě ti upíři byli starší, zkušenější a silnější.

/„Máš pravdu, ale první musíme zjistit, jestli je to ona,“/ odpověděl jí s lehkým přikývnutím a pak se oba otočili ke mně. Ta žena udělala krok mým směrem a zvedla ke mně ruku v gestu, abych se uklidnila, což pro mě nepřicházelo v úvahu.

„Nemáme v úmyslu ti ublížit,“ řekla anglicky vysokým milým hlasem. Fajn, smrt mi nehrozí… to je dobré, ne? Přikývla jsem.

„Jmenuji se Ileana a tohle,“  kývla k černovlasému a pokračovala, „je můj druh Aurel. Já  mám schopnost vidět auru, vím, jak se cítíš. Nemusíš z nás mít strach, chceme ti pomoct.“

Pomoct mi? Moc jsem toho o upírech nevěděla, ale nezdálo se mi, že by to byl druh, který se mermomocí snaží pomoct každému, koho potká. Vystihovalo to jediné slovo – divné.

A to, co kecala o té schopnosti, ještě divnější. A to má každý upír, nebo ona je ta jediná výjimka? To nestačí, že se třpytíme na slunci a pijeme krev, ještě můžeme mít schopnosti? A když už, nejsou to pak čarodějnice…

„Vím, že jsi stará jen pár dní a ještě nejsi obeznámená se vším, co se týká našeho druhu. Všechno ti vysvětlíme, ale první nám řekni své jméno, abychom na tebe nemuseli volat – hej ty tam,“ řekl ten druhý, co se jmenoval Aurel.

„Moje jméno? Já, já nevím… nepamatuji si ho. Nepamatuji si nic před tím ohněm, omlouvám se,“ zašeptala jsem a snažila se při tom o co nejklidnější tón, ale znělo to… poněkud… jinak, než bych si představovala.

„To je v pořádku, má drahá, nemáš se za co omlouvat. Dovedeme tě za ostatníma, neboj, nikdo ti neublíží,“ řekla Ileana.

/„Jsi příliš cenná na to, abych tě nechala jít,“/ slyšela jsem její slova, kterým jsem nerozuměla, to, co mě ale zarazilo bylo to, že to vyslovila, aniž by otevřela ústa.

Pak natáhla ke mně ruku a chytila tu mou. Zřejmě to bylo míněno jako přátelské gesto, abych šla s nimi… Místo toho, abych se zachovala jako člověk, zachovala jsem se… no, jako upír. Ihned jsem se jí s vrčením vyškubla, odskočila o několik metrů a nahrbila se do útočné pozice.

„Nesahej na mě!“ sykla jsem k ní a dál cenila zuby. Najednou jsem z obou pocítila strach, vypadali vyděšeně. Báli se, cítila jsem to. Ale proč se báli mě, jsem jen slabá upírka, nic víc.

„Dobře, dobře. Nechtěla jsem ti ublížit, jen jsem se snažila být milá,“ zašeptala upírka. Přikývla jsem a všechnu svou mysl soustředila na to, abych se dokázala narovnat a opět jít k nim. A to zvíře ve mně stále křičelo jediné slova… uteč!

Ale já se i přes to vydala na cestu s nimi. Možná jsem byla jen příliš zvědavá. Zvědavost je ta nejhorší vlastnost, vždy tě zavede do problémů. I přesto jsem běžela s nimi. Cestou si ti dva spolu něco povídali tím jejich nesrozumitelným jazykem. Jeden z nich i telefonoval, nezjistila jsem o čem, ale čím dál jme byli, cítila jsem více a více pachů, které patřily upírům. Bylo jich opravdu hodně a to bylo to nejdivnější, ani schopnosti, ani to, že mi chtějí pomoct, ale to, že je tolik upírů na jednom místě. Upíři nemají být společenští.

Ileana se i s Aurelem zastavila a já je napodobila. Hned na to jsem se rozhlédla po okolí, abych zjistila, kam jsem to vlastně doběhla. Přede mnou byla veliká kamenná budova, která z venku vypadala opuštěně, ale podle toho, co jsem cítila a slyšela zevnitř, opuštěná být rozhodně nemohla. Bylo tam několik různých hlasů, které tiše debatovaly.

Aurelse rychlým, přesto lidským tempem, vydal dovnitř. Ileana šla těsně za ním jako pejsek a já ji následovala, ale v rozumné vzdálenosti čtyř metrů. Když jsem přešla práh… Já přešla práh a bez pozvání! Aha, tady zřejmě nebydlí lidé, takže i kdyby to pozvání bylo nutné, ne v tomto případě. Objevila jsem se v docela prosvětlené místnosti, která opravdu nevypadala jako americký byt. Tohle bylo spíš jako protiatomový kryt… špinavé a šedé jak nějaká kobka. Co bych taky měla čekat, že? Tohle není sídlo královny, ale upírů.

„Pojď za námi, prosím,“ řekl tiše Aurel a s jeho slovy celá budova ztichla. Já ho poslechla a proplétala se za ním a jeho přítelkyní úzkými chodbami. Po chvilce jsme přišli mohutnými dveřmi a objevili se v něčem, co by se dalo nazvat společenská místnost.

Pokud jsem správně počítala, bylo tam přesně dvanáct upírů a to jsem nepočítala Aurela a Ileanu. Jeden z upírů nakonec přerušil to ticho a promluvil opět tím jazykem, kterému jsem nerozuměla, už mě to štvalo.

/„Je to ona, Raiso?“/ Upír s podivným hnědým účesem se podíval k upírce, která měla vlasy barvy pšenice, které se jí od ramen nekontrolovatelně vlnily. Ona mu jen přikývla.

Pak se všichni otočili ke mně. Ta pozornost mi nebyla příjemná.

„Vítej mezi námi, má milá. Všichni jsme nesmírně potěšeni z tvé přítomnosti,“ řekl mile, ale ten chladný, marně skrývaný, tón nešel přeslechnout.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 5. kapitola: