Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kobka lásky 10. kapitola

31.10.2010 (19:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 9916×

Půl roku, bylo to půl roku od doby, co jsem se seznámila s Edwardovou rodinou, půl roku, co jsem opustila Švýcarsko a půl roku, co žiju na severu Skotska se sedmi upíry. Za těch šest měsíců strávených s Cullenovými, jsem si je zamilovala. Rosalie byla chladná královna zakládající si na rodině, když jste ji ale poznali, nemohli jste jinak, než ji milovat. S Emmettem to bylo mnohem jednodušší, on byl smíškem rodiny, šaškem, který si svou roli užíval. Alice byla šílená nakupující maniačka, která měla vždy argument, proč je nutné koupit něco nového. Jasper byl ten opatrný a vždy předvídavý článek, to ovšem neznamenalo, že někdy nebyl mnohem horší než Emmett. Esmé byla matkou, to bylo slovo, co se k ní dokonale hodilo a vystihovalo ji, byla starostlivá, milující a rázná, když bylo potřeba. Co se týče Carlislea, vnímala jsem ho jako našeptávače, člověka, který vás pomocí drobných a nepatrných rad nutí přemýšlet o svých skutcích, byl to prostě rozený vůdce. Znala jsem je chvilku a milovala je, plně mi nahradili rodinu, na kterou sice nikdy nezapomenu, ale rovněž se nemůžu donekonečna užírat jejich ztrátou, to mi ukázala smrt Renée. Tehdy jsem neměla nikoho, s kým bych se o svou bolest podělila, Charlie měl tu svou a já ho nechtěla zatěžovat, a tak jsem se stáhla do sebe a hrála silnou holku. Teď, když mi bylo smutno, měla jsem Edwarda, kterému jsem mohla říct cokoliv, Jaspera, který mě dokonale chápal, a Esmé, která mě objala a vtiskla mateřský polibek do vlasů.

Potom tady byl Edward, můj naprosto dokonalý přítel, který se stále k ničemu neměl, tělesnost byl poslední aspekt našeho vztahu, který jsme nepřekonali. Edward a jeho cudnost… skoro jsem si připadala jako chlípný strejda, který se snaží svést svou nevinou neteř, chápala jsem ho, ale… Vlastně nechápala! Nebylo co chápat, dokázal odolat mé krvi, strávit se mnou vyhladovělý měsíce v jedné cele a teď není schopen udělat ten poslední krok.

„Bello, nestůj tam jak solný sloup a pojď sem.“ Alice mě probrala z mého zamyšlení a já se vydala za ní do mé šatny, vlastně mé a Edwardovy. Sotva jsem vešla, hodila po mně záplavu tmavě modrého hedvábí a přikázala mi, abych si to oblékla. Poslušně jsem se začala soukat do šatů a přemýšlela nad dnešním dnem.

Ráno jsem se jako vždy probudila v Edwardově objetí, po pár sladkých polibcích mi byly naservírovány ještě sladší vafle od Esmé. Následovalo dopoledne strávené s Emmettem a Jasperem v obýváku, kdy mě nutili sledovat sportovní kanály a hrát hry. Co bylo ovšem ještě divnější, byl fakt, že Alice jela na nákupy, vzala sebou Edwarda a já mohla zůstat doma, to bylo snad poprvé za dobu, co ji znám. Když se vrátili, dostala jsem polibek a následně Edward zmizel s bratry, prý na lov. A já se dostala do spárů toho malého, bláznivého elfa. Po důkladné koupeli, kdy mě naložila do oleje a vlasy umyla kdo ví čím, jsem si na sebe musela napatlat krásně vonící olejíček, na obličej mi dala masku, nehty dostaly zcela novou manikúru, vlasy mi vyčesala do prapodivného, ale krásného účesu, na obličej nanesla make-up a vrcholem byly šaty, které mi právě zapnula. Ze skládaných ramínek se spouštělo tmavě modré hedvábí vypasované pod prsy a končící u mých kolenou. Ano, vypadala jsem dobře, ale nechápala jsem proč to.

„A žádné protesty,“ řekla nekompromisně a do rukou mi strčila vražedný nástroj. Byl to pár tmavě modrých lodiček, které na noze držely jen díky neuvěřitelně dlouhým koženým šňůrkám.

Otevřela jsem pusu a okamžitě mi na ní přistál prst, pochopila jsem, že protestovat nemá cenu a dnes nic nezmůžu. Zamračila jsem se, ale sedla si na stoličku a začala se soukat do těch „botiček“. Po chvíli si Alice hlasitě odfrkla, odstrčila mé ruce a sama mi začala boty obouvat.

„Alice, proč to všechno?“ vyzvídala jsem dnes snad už po desáté.

„To se za chvilku dozvíš,“ usmála se a vyhnala mě do pokoje. Poslušně jsem se tam postavila k oknu a sledovala hvězdy, které se objevovaly mezi mraky. Nádherně ozařovaly vršky stromů, které obklopovaly náš dům, i když výstižnější bylo slovo vila.

„Běž dolů a užij si to,“ zašeptala mi Alice do ucha a zmizela stejně rychle, jak se objevila. Jejich rychlé pohyby už mě neděsily a ani nepřekvapovaly, za dobu, co s nimi žiju, jsem si na ně zvykla.

„Sejít dolů, to se ti lehce řekne,“ zamumlala jsem do prázdného pokoje a otočila se ke dveřím. Mohlo to být tak pět metrů, takže dvacet minikrůčků v těch botách. Uvažovala jsem nad možností, že to nechám být a zůstanu tady, ale moje zvědavost byla až moc velká, chtěla jsem vědět, co se děje. Zhluboka jsem se nadechla a udělala první nejistý krok a kupodivu jsem ho ustála, po dalších třech krůčcích už to nevypadalo jako tak velký problém a já jásala, že to ke dveřím dojdu, a taky jsem došla a noha se mi podvrtla jen jednou, takže úspěch. Ale přede mnou stál ještě jeden velký problém, a to schody. Představa, že po nich mám sejít dolů, byla děsivá. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že ty střevíce prostě zuju, a budu mít klid, ale obouvat je znovu by bylo na dlouho a vsadila bych se, že mi Alice všechny normální boty schovala, jen abych si musela obout tyhle. Potom tady byla druhá možnost, sjet po zábradlí, Emmett to už párkrát zkoušel, s větším či menším úspěchem, a potom se musely dělat nové schody. Ale ta zatáčka vypadala nebezpečně, takže jít po svých byla bezpečnější varianta. Pevně jsem se chytla a začala dělat jeden krůček za druhým. Připadala jsem si jako malé dítě, které nemá dostatečně dlouhé nohy a musí se vždy postavit oběma nohama na každý schod. Proklínala jsem Alici a těch dvacet centimetrů, které mě dělily od pevné země.

Po neskutečné době jsem se dostala dolů, zbývaly už jen tři schody, ale zaujalo mě něco úplně jiného. Kolem mě se vznášela nádherná vůně růží a levandule. Překvapeně jsem zvedla hlavu a nevěřila svým očím. Obývací pokoj už nebyl obývacím pokojem, ale místností plnou květin, hořících svíček a nádherné hudby, která se potichu vinula prostorem. Skvostné místnosti ponořené do tajemného světla svíček dominoval on, můj dokonalý upír v černém, přesně padnoucím obleku a bílé košili. Na tváři měl ten nejkrásnější úsměv, který věnoval jen mně, stejně jako lásku odrážející se v tekutém zlatě jeho očí.

„Edwarde,“ zašeptala jsem potichu a už chtěla být u něj. Udělala jsem jeden rychlý krok, který ovšem skončil ztrátou rovnováhy a pádem. Už jsem se připravila, že skončím na dřevěných parketách, ale to by tady nesměl být Edward, okamžitě stál u mě a já dopadla do jeho bezpečného náručí.

„Alice říkala, že se to stane,“ zašeptal s potlačovaným smíchem a hned na to mě políbil.

„Neměla mi nutit ty stupidní boty,“ zamručela jsem a zhluboka vdechovala jeho vůni, která mi celý den tolik chyběla. Jen se usmál a zvedl mě do náruče, o pár vteřin později mě posadil na židli k malému stolu stolku uprostřed pokoje.

„Co to je?“ vyzvídala jsem a rozhlížela se po té nádheře kolem sebe.

„Slavíme,“ zašeptal mi do ucha, jeho ledový dech se rozběhl po mé šíji, nevím, jestli husí kůže, která hned následovala, byla výsledkem jeho chladného dechu nebo vzrušením, které ve mně vyvolal.

„A co?“ vydechla jsem.

„To poznáš,“ usmál se tajemně, jako by ho bavilo mě trápit… ne jako by, jeho to bavilo!

„Protivo,“ zabručela jsem a lokla si ze sklenky se šampaňským, která se mi objevila v ruce.

„Jenom počkej,“ usmál se a postavil přede mě talíř s lákavě vonícími krevetami.

„To Esmé?“

„Ano, udělala to před tím, než odešli.“

„Kam šli?“ vyzvídala jsem.

„Na lov, vrátí se zítra večer.“

„A kde jsi byl ty?“

„Ráno s Alicí, jak víš, a jez, ať ti to nevystydne.“ Poslušně jsme zabodla vidličku do jedné z krevet a čekala, co řekne. „Potom jsem byl na lovu.“

„A Emmett s Jasperem?“

„Šli se mnou.“

„Tak proč jsou pryč teď, když…“

„Bello,“ zaskučel.

„Stačí, když mi řekneš proč to,“ ušklíbla jsem se a strčila do úst další sousto. Věděl, že ho budu mučit dotazy, dokud se nedozvím, co se děje.

„Všechno má svůj čas, víš, že jsi strašně nedočkavá.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování.

„Jen nemám ráda překvapení,“ pokrčila jsem rameny a nevině se usmála.

„Emmett měl pravdu, když řekl, že jsi anděl s ďáblem v těle,“ zamumlal si a zřejmě jsem to ani neměla slyšet.

„Takže ty mě pomlouváš se svým bratříčkem?!“ prohlásila jsem na oko naštvaně.

„Tak jako vy mě,“ opáčil hned. Jen jsem našpulila rty a snažila se nevybuchnout smíchy, ale šlo to velice těžce, zvlášť když se sám pochechtával.

„Jez a neblbni, nebo se mi udusíš a potom se nedozvíš nic,“ pobídl mě a já se skutečně pustila do zbytku vynikající večeře, kterou mi Esmé připravila.

„Nechceš ochutnat?“ utahovala jsem si z něj a před obličejem mu mávala vidličkou, na které byla napíchnutá poslední kreveta.

„Neprovokuj, nebo ti ji sním,“ pousmál se a já ji rychle spolkla.

„Tak, dojedeno, už mi to povíš?“ vyzvídala jsem. Edward vstal a přešel pomalým krokem ke mně, neskutečně pomalým, ani jsem netušila, že upír dokáže vyvinout takhle líné tempo, bylo to skoro k nevydržení, sledovat ho, jak se nade mnou pomalu sklání a bere mě za ruku.

„Zatančíme si?“ zeptal se a svou žádost doplnil neodolatelným úsměvem.

„Když mě nenecháš spadnout,“ vysoukala jsem ze sebe omámeně a vstala. Bezpečně mě dovedl kousek od stolu, kde si mě přitiskl k sobě a začal s námi otáčet v rytmu pomalé hudby, jejíž zdroj jsem zatím nerozluštila.

„Bello,“ oslovil mě.

„Ano?“ zvedla jsem hlavu a usmála se na něj.

„Miluju tě, to víš,“ pousmál se. „Jsi všechno, co mám, prozářila jsi můj svět jako meteorit, kometa, která proletěla tmou. Jsi můj svět a chci, abys se mnou strávila celou věčnost.“ Dojatě jsem se na něj dívala a sledovala, jak si kleká. „Isabello Marie Swan, jsi můj svět, má láska, Bello, vezmeš si mě? Zůstaneš se mnou navždy?“ Stála jsem tam a nevěděla, co říct, milovala jsem ho, ale svatba…

„Bello, řekni něco,“ zaprosil po, zřejmě dlouhé, chvíli.

„Já… já…“ Dívala jsem se mu do očí a najednou věděla, co udělat, co je správné, co chci. „Ano,“ vydechla jsem. Ta radost a láska v jeho očích byla neuvěřitelná, najednou vypadal, jako by mu spadl obrovský kámen ze srdce. Z krabičky vytáhl nádherný prsten s diamantem a navlékl mi ho na prsteníček, hned na to vstal a políbil mě - dlouze a něžně ochutnával mé rty s láskou, která byla nezměrná.

„Ale nemusíme se brát hned, že?“ ujišťovala jsem se, představa Alice, která mě nutila vybírat barvu ubrusů, byla děsivá.

„Ne, to ne,“ usmál se souhlasně, „počkáme, až budeš trochu trvanlivější.“ Trvanlivější… tedy upíří, to mě přivedlo k dalšímu problému.

„Edwarde, kdy…“ Položil mi na ústa prst a tím přerušil můj dotaz.

„Mám návrh, vím, že to nechceš moc protahovat, co kdybychom obě věci vyřešili dnes?“ Dnes…

Neodpověděla jsem, jen ho začala opět líbat, jako souhlas to stačilo jak mně, tak jemu. Zapletla jsem mu třesoucí se prsty do hebkých vlasů a přitahovala si ho k sobě ještě blíž a on se nebránil, spíš mi pomáhal a pevně mě svíral ve svém náručí. Nevím jak, nezajímalo mě to, nevnímala jsem to, ale už jsme nebyli v místnosti provoněné růžemi, nýbrž v našem pokoji naplněním měsíčním světlem.

„Edwarde,“ zasténala jsem a zaklonila hlavu, čímž jsem mu poskytla ještě lepší přístup ke svému hrdlu, které mučil polibky. Ty vášnivé dotyky rozechvívaly mé tělo a přiváděly ho na pokraj šílenství. Jeho prsty pomalu rozepínaly mé šaty, centimetr po centimetru mě zbavovaly hedvábí halícího mé tělo a stahovaly jej. Netrvalo dlouho a já se před Edwardem ocitla jen ve spodním prádle. Byl to velký nepoměr oproti jeho košili a kalhotám, sako odložil už na začátku večera. Chtivými prsty jsem mu začala rozepínat knoflíčky košile, ale šlo to těžko, dírky byly mnohem menší než knoflíky, až jsem se divila, že to dokázal zapnout, spíš si to na sobě nechal ušít, jen aby mi zabránil v tom ho svléknout.

„Zatraceně,“ zamumlala jsem a trhla, knoflíčky se rozletěly po místnosti a košile se snesla na zem.

„Tohle ti Alice nezapomene,“ zasmál se a přitom zahrnoval polibky mou klíční kost.

„Klidně s ní půjdu nakupovat…“ Konec mé věty se proměnil v slastné vydechnutí. Edwardovy studené rty putovaly po mém těle a jeho chladný dech pomalu postupoval po linii mých zad společně s bříšky prstů, které nenechavě hledaly zapínání podprsenky. Mé prsty putovaly po jeho prsou, objížděly každičký jeho sval jeho dokonalé hrudi a roztřeseně putovaly níž. Ve chvíli, kdy narazily na pásek jeho kalhot, jsem se zarazila, vlastně jsme na chvíli strnuli oba. Byla to jen miniaturní chvilička, která pominula stejně rychle, jako se objevila. Polibek, který byl přerušen, se rozhořel ještě intenzivněji a já se ho rychle snažila zbavit otravných kalhot, což se mi podařilo překvapivě rychle a v okamžiku, kdy klesly na zem, jsem se ocitla v Edwardově náručí a o pár okamžiků později uprostřed velké a pohodlné postele.

„Edwarde,“ zasténala jsem jeho jméno a užívala si to nekončící laskání, kterým častoval mé tělo, zároveň jsem ale chtěla víc, věděla jsem, že tohle ani zdaleka není to, po čem každičká buňka mého těla prahla, toužila jsem po splynutí s mým milovaným upírem.

Bylo to o pár polibků později, o pár neskutečně dlouhých okamžiků později, kdy Edward konečně spojil naše těla, a dovolil nám dotknout se hvězd…

Chladné prsty mi jemně přejížděly po zádech a chvilku po nich jsem na stejném místě cítila jeho rty. Spokojeně jsem se protáhl a otočila se čelem k němu. Jeho obličej byl deset centimetrů nad mým a ty dokonalý rty byly stočené v nejkrásnějším pokřiveném úsměvu, jaký na světě existoval.

„Jak se cítíš?“ zeptal se po tichu.

„Nádherně,“ zašeptala jsem stejně tiše, nechtěla jsem rušit magickou atmosféru, která nás obklopovala.

Edward se usmál a přitáhl si mě do náruče. Spokojeně jsem ležela na jeho ledové hrudi a prstem na ní kreslila kolečka. Chtěla jsem takhle zůstat navěky, chtěla jsem, aby mě ta dokonalá atmosféra obklopovala navždy. A taky bude, stačí jen jedno kousnutí, tři dny a zůstaneme takhle navždy.

„Edwarde, je čas,“ zašeptala jsem.

„Ještě chvilku,“ zaškemral a položil si ucho na mou hruď, která už nespočívala na jeho, ale na měkkých přikrývkách. „Je to nádherný zvuk.“

„Byly chvíle, kdy jsi ho proklínal,“ pousmála jsem se.

„Vždy jsem ho miloval, čekal jen na něho,“ pousmál se.

„Ještě se osprchuju, než…“ Chtěla jsem vstát, ale Edward mě předběhl a do koupelny mě nesl sám. „Já umím chodit,“ namítala jsem s úsměvem a prsty hladila jeho poprsí.

„A já tě rád rozmazluju,“ usmál se a zastavil se před vanou, která byla plná teplé vody a pěny. Podezřívavě jsem ho sledovala a přemýšlela, kdy to stihnul, neuvědomovala jsem si, že by mě v uplynulých třech hodinách byť jen na okamžik opustil.

„Jsi velice nevšímavá, když je tvá mysl rozptýlena,“ prozradil mi a položil nás do teplé vody. Spokojeně jsem se usídlila v jeho náručí a užívala si poslední chvilky lidství v objetí svého milovaného.

„Jsi si jistá?“ ujišťoval se už po třetí.

„Ano, udělej to.“ Nechtěla jsem to, netoužila jsem po tom stát se zrůdou, děsili mě. Charlieho mrtvolný výraz, Arovy rudé oči, dětské výkřiky, Demetriho hladový výraz – tohle jsou okamžiky, které budu mít před očima do smrti, možná na věčnost, ale stojí to za to, je to jen malá oběť za věčnost strávenou po Edwardově boku.

Usmála jsem se na něj a přitáhla si jeho rty ke svým.

„Za tři dny,“ zašeptal bolestně a sjel svými rty přes mou lícní kost na krk. Jeho rty lehce ochutnávaly mou kůži a jeho ledové zuby přejížděly po mé tepně, dekadentní vzrušení, které jsem cítila, bylo téměř zakázané. Opět mnou začala prostupovat touha, touha po Edwardovi, jeho těle… Ale z ničeho nic jeho špičáky projely mou kůží…

* * * * * *

Dívka zmítaná pekelnými muky ležela na posteli a přemáhala bolest, mladík se zkroušeným výrazem ležel vedle ní a objímal ji ve snaze pomoci jí, toužil ji zbavit její bolesti, utišit ji, ale nemohl. Věděl, že nic nezmůže, že si tím musí protrpět sama, jediné, co ho uklidňovalo, bylo její srdce, už jen chvíli, pár splašených úderů a bude po všem, bude s ním navždy, nikdy ho neopustí, nedovolí, aby ho opustila, bude jen jeho.

V místnosti bylo dalších šest bytostí, šest upírů, kteří sledovali dvojici na posteli a čekali, vyčkávali na poslední splašený úder srdce, které svým tlukotem naplňovalo pokoj.

Jeden, dva, tři… a byl konec, ticho…

* * * * * *

Ticho a klid. Všechna bolest byla pryč, mé srdce mlčelo, už nikdy neuhodí. Všechno bylo jinak a všechno bylo správně, takhle to mělo být, tak to mělo skončit, měla jsem zemřít, abych mohla žít.

Otevřela jsem oči a usmála se na svého anděla, který mě bude provázet na věčnost.

KONEC

Trvalo to déle, než jsem myslela, ale konečně je to tady, poslední kapitola Kobky lásky spatřila světlo světa.

Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří mou povídku komentovali, četli, ale i těm, kteří ji jen otevřeli a opět rychle zavřeli. Moc vám děkuju, že jste se spolu se mnou účastnili tohoto malého dobrodružství, které Edwarda a Bellu potkalo.

Velké díky rovněž patří Zlotřilkám, ony dobře vědí proč.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kobka lásky 10. kapitola: