Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 6 - Přemlouvání

18.09.2011 (21:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1779×

6. kapitola – Přemlouvání

„Bee?“ zašeptal Jamie.

„Copak je, broučku? Už dávno máš být v posteli,“ vstala jsem z pohovky a vzala Jamieho do náruče, abych ho odnesla zpátky do jeho pokoje.

„Bee, myslíš, že by mamince vadilo…“ kousnul se do rtu.

„A co?“ nechápala jsem.

„Kdybys byla moje maminka ty?“ vyhrkl.

„Jestli si to přeješ,“ pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti jsem nevěděla, co mám říct. Byla jsem dojatá, měla jsem stažené hrdlo a ze všeho nejvíc se mi teď chtělo plakat štěstím. Ale to dost reálně nešlo, bohužel.

„Jasně,“ zazubil se. „Dobrou, mami,“ dodal, když jsem ho položila do postele a přikryla peřinou až po bradu.

„Dobrou noc,“ šeptla jsem.

…

„Řekl mi mami!“ Vrhla jsem se Felixovi kolem krku  „Mami! Chápeš to?“

„To je skvělá zpráva,“ mumlal mi do vlasů.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ usmívala jsem se.

„Zlato, měli bychom si promluvit,“ prohlásil vážným hlasem a moji radost z Jamieho slov to opravdu zkazilo. Totálně zazdilo. Věděla jsem, že se to pokazí ještě dřív, než by to mohlo začít. Všechno tomu nasvědčovalo. Proč jsem dopustila nechat promluvit srdce a nedala na rozum? Na ten, který přece vždycky ví, co je nejlepší, na ten, který se pak směje jako poslední. Ne směje, vysmívá se. Škodolibě se posmívá, ukazuje si prstem a říká, že měl pravdu. Už od začátku.

„Ano?“ hlesla jsem.

„Chci, abys se mnou odjela. Prosím, miláčku,“ šeptal.

Opatrně jsem se vymanila z jeho objetí, karmínově tmavá v jeho očích - v těch očích, které jsem se naučila tak skvěle znát -, mi nechtěla dát na vybranou. Felix si přál, abych odjela s ním. I když tvrdil, že by bylo milionkrát lepší, kdybych utekla, že nechce, abych byla ptáčkem ve zlaté kleci… to všechno říkal. Ale ani jedno slovo z toho nemyslel vážně.

„Nepros mě, Felixi. Víš, že to neudělám,“ odpověděla jsem. Můj hlas zněl o něco tvrději, než jsem původně zamýšlela. Ale rozhořčení, že i přes to všechno je ochotný mi to nabídnout, i když ví, že bych od Jamieho nikdy neodešla, bylo příliš veliké.

„Bee, on tě donutí ho opustit, rozumíš? Ublíží mu, jen abys přijala místo v gardě. Já tě prosím, ušetři sebe i mě bolesti. Odejdeš se mnou a Aro ti jistě udělí podobnou výjimku, jakou mám já,“ nabízel mi.

„Dost přemlouvání,“ zamračila jsem se na něj. „Jaké by to bylo vidět Jamieho jednou, dvakrát do roka? Myslíš, že to stačí? Vážně? Je to ještě dítě. Malé dítě, které potřebuje matku. A já jsem ochotná ji zastoupit. A nevzdám se toho. Za žádnou cenu. Tvůj pán mu neublíží, protože to nedovolím. Jednoduchá rovnice, Felixi.“

„Myslím to vážně, Brooke. Tady nebude žádný prostor pro diskusi. Náš svět není přípustný pro lidi, nikdo by o něm neměl vědět. Trestá se to smrtí. Oboustrannou. Ale jak říkám, ty budeš mít štěstí. Arovi se tvůj talent hodí. Dostaneš stejnou výjimku, kterou jsem dostal já. Aro ví, že naši lidští příbuzní zemřou. A pak už nebude žádné opatření, lásko, naprosto žádné.“

„Já tohle nebudu poslouchat,“ vyhrkla jsem pohoršeně, „říkej si, co chceš. I když tvrdíš, že mě miluješ, tak pořád ve mně vidíš někoho menšího, než jsi ty, někoho… neurozeného! Ale já ti říkám, že to vyšité V rozhodně není značka královského rodu, neoznačuje žádné VIP, jak by sis mohl myslet.“

Skočil mi do řeči. „Je mi jasné, jak chceš pokračovat. A ty slova si nech pro sebe.“

„Ne, ani náhodou,“ zavrčela jsem na něj. „Vypatlanče, vymaštěnče!“

„Brooke,“ snažil se mě zastavit.

„A taky jsi pořádnej kus vola, Felixi,“ vypálila jsem po něm poslední nadávku a než stačil zareagovat, bouchla jsem za sebou dveřmi a snažila se běžet co nejdál od něj.

Až v dostatečné vzdálenosti od domu jsem hlasitě vydechla a nakopla první věc, která mi přišla pod tenisku. „Sakra práce!“ zanadávala jsem hlasitě.

Výborně, Brooke, vážně se ti povedlo zůstat v klidu. Ty jsi prostě talent na něco takového, že ano? Vybouchnout v každé situaci.

Jestli se o našem zatím krátkém románku s Felixem dalo něco říct, tak rozhodně, že to je Itálie. Do slova a do písmene. Trochu paradoxní, že to má i dva významy, co?

Měla jsem tisíc chutí nalepit mu na záda ceduli s nápisem: Jsem idiot, kopněte si tady, a nakreslit obrovskou šipku směřující dolů. Fajn, tu ceduli bych měla mít spíš já.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Vážně jsem si připadala jako totální blbec. Měla jsem pocit, že jakmile mi vyjde jedna věc a paní Štěstěna se na mě konečně usměje, pokazí se druhá. Pak se zase napraví druhá a třetí je na tom v ten moment o to hůř. Dobře měním nápis na ceduli. Smolař. To se sem hodilo milionkrát víc.

Cítila jsem se zmatená. Zmatená z toho všeho, co vlastně chci. Tolik jsem bránila Jamieho, že jsem si neuvědomila jednu podstatnou věc. Že Felix odjede. Odjede a bůhví, kdy se zase vrátí. A ať jsem na něj byla naštvaná jakkoli moc… pořád tu byl ten druhý pocit. Byla jsem do něj zblázněná. Každé pohlazení, co mi věnoval, každý polibek, každý pohled – to všechno mě rozechvívalo a nedávalo mi chvíli klidu.

Byl přesným opakem mě. Zodpovědný, starostlivý, ochranitelský, milující – já naproti němu bouřlivá, panovačná, nesmlouvavá, vášnivá. Hodili jsme se k sobě asi jako oheň a voda, jako anděl a ďábel. Neměli jsme společného téměř nic. Jen to, že jsme jeden druhému popletli hlavu.

„Brooke,“ ozval se za mnou jeho melodický hlas, s drobným zavátím větru se vznesla jeho mámivá vůně směrem ke mně. Cítila jsem tu souhru květin, ovoce – všeho, co bych si tam přála najít.

„Běž pryč, Felixi,“ zamumlala jsem.

„Ne, nikam nepůjdu. Musíme o tom mluvit.“

Zakroutila jsem hlavou. „Diskuse skončila. Už dávno. Pokud si dobře pamatuju, bouchla jsem dveřmi. A to je jasné znamení, že já v tomhle dohadování nehodlám pokračovat.“

„Ty mě absolutně nechápeš. Já se tě snažím chránit a nechci, aby ti ublížili. Pochop to,“ naléhal.

Už už se mi na jazyk dralo další odseknutí, další nadávka – ale něco v tónu jeho hlasu mi zabránilo se na něj znovu utrhnout. Svěsila jsem ramena a povzdechla si. „Promiň.“

„Bee,“ oslovil mě.

„Samozřejmě, že chápu, co mi chceš říct. Ale… já nemůžu Jamieho opustit. Slíbila jsem si, že se o něj postarám a to taky dodržím. Není to nic proti tobě, nic proti zákonům – jen… to on mi pomohl stát se lepším člověkem, Felixi. Díky němu jsem zase schopná něco cítit. Nejsem pouze vraždící maniak, kterého zajímá jen krev. A taková jsem byla.“

„Takoví bývají všichni novorození,“ ujišťoval mě.

„Jenže já vím jistě, že bych se chovala stejně až do konce svojí existence. Bavilo mě to. Necítila jsem to jako povinnost. Byla to hra,“ smutně jsem se usmála, „hra na kočku a myš. A já vždycky byla ta kočka. Měla jsem stoprocentní šanci na výhru. Nikdo mě nemohl porazit. Nikdo. Kromě Jamieho. To on se dokázal postavit lovící stvůře a v naprosté dětské nevědomosti mi důvěřoval. Důvěřoval vrahovi vlastní matky. Proč by měl? Proč? A přece jenom to udělal.“

„Protože ty jsi ta, kdo k němu vyzařoval důvěru. Štěstí, radost – to všechno máš ve svojí auře, Bee. Táhne to k tobě lidi i upíry, protože ve tvojí přítomnosti se najednou zdá všechno snazší. Vypínáš to a ani o tom nevíš. Možná, abys zkoušela, kdo z nás zůstane. Třeba teď. Jamie si taky zvykl na tvoje výpadky. Má tě rád. A ne pro to, co jsi a co máš za talent. Má tě rád takovou, jaká jsi. A stejně tak já.“

„Miluju vás oba, Felixi. A nemůžu s tebou odejít, protože on mě potřebuje víc,“ zašeptala jsem zlomeně.

„Já s Jamiem mluvil,“ prohlásil. Pak se jeho ruce objevily na mých bocích, okamžitě si mě přitáhl k sobě a já s úlevou zabořila hlavu do jeho hrudi, objala ho kolem pasu a znovu se cítila bezpečně. Všechny starosti byly ty tam. Sice jen na chvíli, ale… byly pryč.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Myslel jsem, že by nebylo od věci se ho na pár názorů zeptat. Překvapilo mě, jak to má v hlavě v pořádku, že ví, co se kolem něj děje. Člověk by řekl, že ve čtyřech na to nemůže mít ten správný nadhled. On ho má.“

„Bude mu brzy pět. V březnu má narozeniny,“ opáčila jsem trochu dotčeně. Jamie mi nikdy nepřipadal jako bezmocné dítě. Byl vnímavý, rozhodný – všechno, co mu pomáhalo přežít na ulici. A byl vážně inteligentní. Říkala jsem si, že je opravdu jen otázkou času, než pochopí, co se ze mě stalo.

„Bee, on tě nikdy nechce opustit. Bojí se, že ten den přijde a on bude zase sám. Dala jsi mu rodinu, dala jsi mu domov a život, který by si zasloužilo mít každé dítě na tomhle světě.“

„Proč mi to říkáš?“ zavrčela jsem podrážděně, protože mi to přišlo jako ten největší paradox na světě. „Jamie se bojí, že odejdu. A ty mě nabádáš k tomu, abych to udělala. Nepřipadá ti to poněkud… zvláštní?“

„Uznávám, že to nejspíš postrádá trochu logiku,“ přiznal se.

„Něco ti povím, Felixi. Když jsem pochopila, co všechno pro mě Jamie znamená, když jsem pochopila, co všechno jsem díky němu získala, napadlo mě, že to tak nebude navždycky. Že si vybere stejnou cestu, kterou si zvolila tvoje sestra. Že… že bude chtít žít jako člověk a až umře, já o něj přijdu. Ale jediný, kdo si tu lže do kapsy, jsi ty. Protože tohle všechno děláš proto, abys zmírnil svoji bolest. Svoji bolest a strach o to, že Anne jednoho dne opravdu zemře. A ty tu budeš sám,“ vymanila jsem se z jeho objetí.

Smutek, který mu přelétl jako stín přes tvář, mi byl jasnou odpovědí. Uhodla jsem. „Nechtěl jsem…“ hlas se mu zadrhl.

Pohladila jsem ho po tváři. „Vím, o co se snažíš. Chceš, abych se od Jamieho odpoutala, protože pak bude snazší vidět, jak odchází, jak mě opouští. Nechceš, abych cítila to, co cítíš ty.“

Mlčky kývl.

„Ale já to zvládnu, Felixi. Zvládnu ho nechat jít, až bude připravený. Protože budu mít tebe. A ty máš teď mě. A budu s tebou, až se všechno naplní.“

„Děkuju,“ pousmál se.

„Všechno bude tak, jak má být. Není proč to řešit,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Slibuju, že už tě nebudu k ničemu nikdy přemlouvat,“ řekl tiše.

„Nikdy neříkej nikdy,“ popíchla jsem ho a ušklíbla se.

„Tak dobře,“ souhlasil po chvilce. „Miluju tě.“

„Já vím,“ zasmála jsem se a jeho rty se roztáhly do pobaveného úsměvu.

„Nepoučitelná,“ otituloval mě.

Pokrčila jsem rameny. „No a?“

Moc Vám děkuju za tak krásné ohlasy, jsem z nich nadšená. =) Děkuju, děkuju, děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 6 - Přemlouvání: