Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 5 - Romance

14.09.2011 (20:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1868×

5. kapitola – Romance

Opatrně jsem za sebou zabouchla vchodové dveře, pověsila klíče na háček a vyzula se.

„Kdes byla?“ ozvalo se za mými zády.

„Do toho ti nic není,“ odsekla jsem stejně paličatým tónem, který on použil na mě.

„Měla by ses chovat jako jeho matka, ne jako sedmnáctiletá puberťačka,“ vyčítal mi.

„Jamie teď spí. A jestli ti to náhodou neuteklo, já jsem pořád teenager,“ vyplázla jsem na něj jazyk a chtěla se kolem něj prosmýknout.

Sevřel moje zápěstí a trochu mi zkroutil ruku. „Au,“ zaprotestovala jsem.

„Brooke,“ oslovil mě, „nemůžeš si dělat, co se ti zlíbí. Takhle svět nefunguje.“

„Dneska jsem nebyla na lovu, tak mě nech být,“ opáčila jsem a podařilo se mi vytrhnout svoji paži z jeho sevření.

Znovu se ke mně přiblížil. „Aha, tak ne krev, ale muž. Soudím, že máš dobrý vkus. Ta voňavka, co měl na sobě, je celkem drahá.“

„Odpal,“ doporučila jsem mu. „Nepotřebuju si nechávat radit od králova poskoka.“

Povzdechl si. „Chápu, že jsme to vzali za špatný konec. Choval jsem se jako idiot. Odpustíš mi to a dáš mi šanci to vysvětlit?“

Dělala jsem, že o tom přemýšlím. „Pořád se chováš jako idiot,“ řekla jsem nakonec.

Dotčeně rozhodil rukama. „Já se snažím chránit svoji rodinu a ty bys to měla vidět podobně.“

„Svoji rodinu? Ohrožuju snad tvou sestru nějak? Ohrožuju Jamieho, který má mimochodem mnohem radši mě než tebe, o kterého se starám a přes den na něj dávám pozor? A to, že usne a já žiju vlastní život, ti vadí?“

„Chceš slyšet pravdu?“

„Jo, chci.“

„Dobře, vadí mi to. Připadá mi, že se nechováš zodpovědně, že nebereš ohledy na druhé,“ začal vypočítávat.

„Přestaň se chovat jako žárlivý manžel a laskavě dovol, ráda bych si dala sprchu,“ zamračila jsem se na něj a protáhla se kolem něj.

Pohrdavě zasupěl, ale už nic dalšího neřekl.

…

„Nenudíš se?“ zeptal se.

Otráveně jsem protočila oči v sloup. „Ne,“ dostalo se mu krátké odpovědi.

„Brooke, omlouvám se,“ zašeptal.

„No a?“ pokrčila jsem rameny. „Ignoroval jsi mě od mého příchodu, šlo ti to skvěle, co kdybys v tom pokračoval?“

„Budu tady ještě čtrnáct dní, nechci se s tebou hádat,“ prohlásil smířlivě.

„Těch předešlých čtrnáct mi vyhovovalo víc,“ zamumlala jsem odmítavě.

„Vážně uznávám, že se chovám jako vůl. Tak mi to odpusť, já… prostě mám svoje zásady a nechápu, jak někdo může žít jinak. To je všechno.“

Povzdechla jsem si. „Jak jinak? Co ti na tom vadí?“

„Dobře, vzdávám se. Ty žiješ. Na rozdíl ode mě,“ přiznal se potichu, „Zvládáš svoje povinnosti, pak prostě a jednoduše jdeš a nadechneš se svobody. Závist je strašně špatná věc, ale já ti závidím.“

„Říká králův sluha,“ zašklebila jsem se.

Krátce se zasmál. „Jo, to říká.“

„Co po mně chceš, Felixi?“ nechápala jsem.

„Chci, abys utekla. Někam daleko. Pryč odsud. Tam, kde tě nenajdeme. Chci, abys žila. Ne, aby se z tebe stal ptáček ve zlaté kleci.“

Unaveně jsem se na něj usmála. „Nejde to. Mám Jamieho a o toho se musím postarat. Ty nevíš, jak vypadal, když jsem ho našla. Neuměl si čistit zuby, neuměl se obléknout, nevěděl, jak se používá lžíce. A teď?“

„Je z něj vážně moc milý kluk,“ dokončil za mě.

„Chci, aby žil normální život. A já mu ho dopřeju, ať mě to stojí cokoliv. I vlastní svobodu, rozumíš?“ podívala jsem se po něm.

Chápavě kývl. „Promiň.“

„Teď rozumíme jeden druhému o trochu lépe,“ pousmála jsem se.

Netrpělivě si odkašlal. „Co bys řekla tomu, kdybychom zítra v noci šli na lov?“

„Ukážu ti, jak se správně žije,“ zazubila jsem se na něj.

„Beru,“ opětoval mi zasmání.

***

„Kam teď?“

„Už se mi nikam moc nechce,“ přiznala jsem se, „jsem docela plná.“

„Takže máme pro dnešní večer volno, to je fajn,“ usmál se.

Lampa nad námi povážlivě zablikala a vítr rozdmýchal trochu sněhových vloček ze střech domů. Ale jinak byla obloha jasná, bez jediného mráčku. Měsíc byl v novu, ale zářící hvězdy za něj práci převzaly. Připadala jsem si jako malá holčička v nějaké kouzelné pohádce.

Felix ke mně natáhl ruku a já při tom pohledu bezděčně ucukla. „Neboj se,“ zašeptal.

„To není vážně dobrý nápad,“ zamumlala jsem.

Najednou jsem dostala strach. Mrazilo mě při pomyšlení, jak jeho ruku přijímám. Tohle gesto bylo tak důvěrné – i proti tomu, čím jsem se od proměny stala, jsem nezapomínala na to lehké fantastično a romantiku, kterou Felixovo gesto nabízelo.

Čekal. A já lehce zvedla svoji ruku a bříšky prstů se dotkla jeho dlaně. Příjemné mravenčení se od toho doteku rozeběhlo do celého těla. Okamžitě jsem si ruku strčila do kapsy.

„No tak, Brooke, já ti přece neublížím.“

„Proč?“ vyjekla jsem. „Proč to děláš?“

„Protože si myslím, že je to správné. Proto.“

„Jak se to mohlo stát? Vždyť…“ hledala jsem vhodná slova.

„Včera si to řekla. Rozumíme lépe jeden druhému,“ zopakoval moje slova.

„Ale… my dva, neměli jsme se rádi. Pro mě pořád budeš králův poskok,“ vyhrkla jsem.

„A ty pro mě budeš pořád nezodpovědná slečna,“ usmál se. „Možná, že se stalo to, co se má stát. Třeba je to tak předem dané.“

„Osudem, ne?“ dobírala jsem si ho.

„Kdo ví, co řídí naše životy,“ pokrčil rameny.

„Felixi, tohle vážně není dobrý nápad. Já… necítím to tak, jak to cítíš ty. Je mi to líto,“ řekla jsem tiše.

„Řekni mi, proč se toho bojíš,“ žádal mě.

Uhnula jsem pohledem. „Nechci se vázat, rozumíš? Vysvětlovala jsem ti to jasně. Milovala jsem Davida. A pro nikoho jiného tu místo není.“

„A co kdybych ti dokázal, že tu ještě jedno místo je?“

„Ne, nechci nic dokazovat,“ odsekla jsem. Chvíli bylo mezi námi hrozivé ticho. „Jak dlouho to… cítíš?“ vyslovila jsem svoji otázku.

„Od první chvíle, Bee,“ šeptnul. „Myslel jsem, že to přejde. Že je to jen chvilkové pobláznění, proto jsem se choval jako kretén. Ale ono to sílí. Každým dnem. A nemůžu to zastavit.“

„Nemiluješ mě,“ zakroutila jsem hlavou, „to ta moje aura, Felixi. To nejsem já, pochop to.“

„Snad poznám, kdy jsem se zamiloval, a co dělá ta tvoje zázračná schopnost,“ usmál se.

„Asi nepoznáš. Víš co? Skončíme to dřív, než by to mohlo začít. Já bych s tebou do Itálie nemohla odjet, rozumíš? Mezi námi by nemohlo nic být,“ opakovala jsem jako kolovrátek. A nechtěla si připustit, že přesvědčuju taky sama sebe. To si to skvěle dopracovala, Brooke. Vážně třída, děvče! Ještě chvíli a ukecá tě, takže mu dej radši sbohem a bude to mnohem lepší. Věř tomu.

„Jak chceš,“ vzdal se.

„To teda vážně chci,“ opáčila jsem rozzlobeně. „Jdu domů.“

A potom, co jsem na něj zlobně zavrčela, když se snažil pomalu přiblížit, změnil taktiku. V tu samou setinu vteřiny umlčel moje protesty svými rty.

Moje tělo dostalo takový šok, že nebylo schopné se jakkoliv bránit. Horkost, která mě v tu chvíli zachvátila, nebyla jediným příznakem. Zamotala se mi hlava a podklesla mi kolena. Jako kdysi.

Nepustil mě. Nenechal mě spadnout.

„Nenávidím tě,“ vpálila jsem mu do obličeje, jen co se na chvíli oddálil.

„Od nenávisti je to jen kousek k lásce,“ usmál se na mě.

„Ale pán je filozof, že?“ zamračila jsem se na něj.

„Pořád chceš jít domů?“ odpověděl mi otázkou.

Rozmýšlela jsem se. Rozum mi napovídal, abych utíkala co nejdál od něj. Nechápal, co se mohlo tak rychle stát, co se mohlo tak pokazit. Co se mohlo změnit. Takhle rychle to přeci v reálném světě nemělo fungovat, tohle se stávalo v pohádkách, v příbězích o lásce, které byly celé vymyšlené a jen dávaly šanci snít, o tom co by jeho čtenáře mělo jednou potkat. A nikdy neměly mít pravdu. Nikdy tohle nemělo existovat.

Tak proč srdce vždycky říká opak? Proč si nedokáže s rozumem pro jednou podat ruku a uvědomit si, že oba dva sdílejí jen jedno tělo a mají spolupracovat? Ne se hašteřit, prát o to, který má pravdu.

Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Cítila jsem, jak si mě vyzvedl nahoru, abych se nemusela natahovat, a usmála jsem se. „Už se mi domů nechce,“ šeptla jsem.

„Doufal jsem, že to řekneš, Bee.“

„Tak si toho važ,“ ušklíbla jsem se.

„Taky že budu,“ uklidňoval mě.

„Co se stane, až tohle všechno skončí?“ zeptala jsem se vážně.

„Nestarej se, co bude. Žijme přítomností,“ vybízel mě. „Nebuď tak přehnaně starostlivá, jako jsem já. Buď chvíli sama sebou. A já se prostě přidám.“

…

„Vy dva jste jako vyměnění. Co se stalo? Přišli jste z jiné dimenze?“ starostlivě se na nás dívala Anne.

„Moc koukáš na televizi,“ zazubil se Felix. „Prostě to tak najednou je.“

„Víte, co tohle všechno obnáší, že ano? Jste si jistí, že je to takhle správné?“ poukázala na naše spojené ruce.

„Měli jsme dost času uvážit všechna pro a proti, Anne,“ přikývla jsem. „A… on mě stejně ukecal,“ zašklebila jsem se.

„To uměl vždycky ze všeho nejlíp,“ povzdechla si, ale usmála se na nás. „Dělejte, jak myslíte. Je to váš život, vaše existence.“

„Neboj se o nás, sestřičko,“ ujišťoval ji.

„Já se nebojím,“ namítla, „jen mám strach.“

„Což je skoro to samé, že?“ opáčil Felix.

„Bee?“ ozval se Jamieho hlásek.

„Ano? Tady jsem! V kuchyni!“ zavolala jsem zpátky.

Jeho usměvavá tvář se objevila mezi dveřmi. „Dobré ráno,“ pozdravil vesele a pak se zase zaměřil na mě. „Uděláš mi kakao, prosím?“

„Dojdeš se nejdřív umýt a převléknout, ano?“ kladla jsem si požadavky.

„Jasně,“ vyhrkl a pelášil pryč.

Takhle bych si ten život dokázala představit, napadlo mě najednou. A nechápala jsem, kde se stala ta změna.

Moc Vám děkuju za komentáře, jste úplná zlatíčka. =) Pevně doufám, že se Vám to líbilo. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 5 - Romance: