Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 2 - Hřích

03.09.2011 (16:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1665×

2. kapitola - Hřích

Dopila jsem a odhodila mrtvé bezkrvé tělo od sebe. Znechuceně jsem se zašklebila na mrtvolu, věděla jsem, že si nezvyknu na ty pohledy prázdných očí. Další dublinská oběť.

Byla jsem zrůda.

Ale zrůda, která si na svůj nový život dokázala rychle zvyknout. Některé dny plynuly pomalu, některé pádily jako voda v divoké řece. Došlo mi hned po té první vraždě, co jsem. Po člověku, který se v našem městě procházel v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Pochopila jsem, že se ze mě stala upírka. Můj život se prvních pár měsíců točil kolem krve, poslechla jsem radu svého stvořitele a přesídlila do hlavního města.

Změnila jsem se.

Matné vzpomínky na lidský život mě sice pronásledovaly, ale já je dokázala ignorovat. Bavilo mě užívat si darů, kterých se mi dostalo. Krásy, rychlosti, nezranitelnosti… Rebelovala jsem. Hrála jsem si s lidskými muži, vraždila v ulicích města – mohla bych to omlouvat touhou po krvi. Ale pravda byla o něco méně přízemní. Užívala jsem si to. Moje existence byla jedna velká hra.

Nebyla jsem za nic zodpovědná.

A to mi naprosto vyhovovalo.

Byla jsem ďábel v lidské schránce. Krvelačný démon, který hřešil, kde mohl. Zabíjel, vyhledával muže, neuctíval pravidla společnosti, demoloval.

Napadlo mě, jestli to tak bude navždycky. Jestli se nezměním. Ale protože mě taková přítomnost bavila, byla jsem si naprosto jistá, že taková bude i budoucnost.

Zbavila jsem se mrtvého muže a vydala se do nočního města, za zábavou. Jak jinak.

…

V malém baru bylo dusno, rychle bijící srdce byla příjemnějším rytmem pro mé uši než dunivá hudba.

Nebyla jsem zrovna mistr v ovládání. Byla jsem divoká a nespoutaná. Možná, že takoví byli všichni upíří, kdo ví. Ale učila jsem se. Dnes už jsem dokázala nechat některé muže naživu.

„Ahoj, krásko, dáš si něco k pití?“ ozvalo se vedle mě.

Otočila jsem se a na tváři se mi objevil úsměv. „Mám chuť na něco krvavějšího,“ řekla jsem a přimhouřila oči. A to, na co bych měla chuť, mi rozhodně on nemohl objednat.

„Vážně?“ zasmál se a rukou přivolal barmana.

„Ještě jednou,“ požádala jsem ho a přistrčila k němu svoji prázdnou skleničku od whisky.

Ne, že by mi alkohol chutnal. Vlastně všechno, co jsem zkusila vypít nebo sníst od té doby, co se ze mě stalo tohle, chutnalo jako bláto. Ale i to se dá přežít. A alkohol nebyl nejhorší, byla jsem na něj zvyklá z krve svých některých obětí. A na hru pro lidi působil přesvědčivě.

„Jsi místní?“ snažil se navázat rozhovor.

„S neslušňáky se nebavím,“ opáčila jsem.

Muž, který seděl ob jednu stoličku, skryl úsměv. Pořádně jsem si ho prohlédla, nevypadal vůbec špatně.

„Omlouvám se,“ zazubil se chlapík a natáhl ke mně ruku.

Jen jsem na ni pohlédla a ani se nehnula. Sympaťák se bavil. Drknul do svého kamaráda. „Představ se, hlupáku,“ syknul potichu.

„Josh,“ zahuhlal směrem ke mně.

Mladík za ním jen protočil oči v sloup, natáhl se přes něj a nabízel mi svou ruku. „Charlie, slečno,“ usmál se na mě.

„Brooke,“ věnovala jsem mu úsměv a krátce stiskla jeho dlaň.

„Těší mě.“

Josh se zaškaredil a popuzeně se otočil. „Tak si tu blondýnu nech,“ zabručel směrem k Charliemu.

„Blondýna je poněkud silné slovo,“ opravila jsem ho tiše.

„Taky bych neřekl,“ zašeptal Charlie. „Hezká plavovláska.“

Možná tě nechám žít, blesklo mi hlavou. „Příliš mi lichotíš, Charlie,“ řekla jsem místo toho nahlas.

„Jsme tu oba ze stejného důvodu, Brooke,“ prohlásil po chvilce.

„Líbí se mi, že zbytečně netlacháš,“ pousmála jsem se.

„Nemám to ve zvyku,“ pokrčil rameny.

Přesedla jsem si na volnou stoličku vedle něj a položila mu svou chladnou ruku na rameno. Trochu sebou cukl, nečekal takovou teplotu. Rozhodně ne v přetopeném klubu. „Měla bych tě varovat. Bude to jiné.“

„Myslím, že si s tím poradím,“ zazubil se.

„Uvidíme.“

Chytl mě za ruku. „Třeba se trochu zahřeješ.“

…

Zabalil mě do deky a dal pramen vlasů za ucho. Myslel si, že jsem usnula. Už svítalo, když jsem konečně zavřela oči a začala předstírat.

Dnešní noc byla jiná. Nespoutaná, vášnivá, pro mě sice příliš krátká, ale rozhodně předčila mé očekávání. Možná bych si měla poopravit názor na své lidské milence. Charlie byl pozorný a mě napadlo jen jednou jedinkrát, že bych ho mohla zabít. A to když se jeho krční tepna objevila těsně u mých rtů.

Zachránil si život. Tím, že se na oplátku jeho rty dotkly mého spánku a připomněly mi, proč jsem v jeho posteli právě dnes večer.

Lehl si vedle mě, jeho horká ruka mě objala kolem pasu, jeho tvář se zabořila do mých vlasů, omamná vůně jeho krve se mi vloudila do podvědomí a měla jsem co dělat, aby mi neuniklo ze rtů slastné zamručení. Tohle bylo to, co mě na vztahu s muži bavilo. Co se mi líbilo. A dnešní noc se dala srovnat s mým lidským životem. Přes černý filtr se objevila Davidova tvář, matné vzpomínky na milování s ním. Ale měla jsem dost času se vyrovnat se ztrátou lásky. Nejspíš už nikdy znovu milovat nebudu. A nebýt zodpovědná za svoje činy, to bylo na tom všem nejlepší.

Počkala jsem, až Charlie usnul, potom jsem od něj vstala. Přetáhla jsem si přes sebe jeho tričko a chvíli ho sledovala. Třeba si ještě rozmyslím, jestli přežije. Jeho krev rozhodně byla lákavá.

Vysoký, světlovlasý mladík, který se mnou strávil noc, teď tiše oddechoval, jeho tvář byla uvolněná a spokojená. Jediné místo, které prozrazovalo, že se pomiloval s upírkou, byl jeho pravý bok. Začala se tam tvořit modrá podlitina.

Skousla jsem si ret. Svedu to na tu kuchyňskou linku.

Vyšla jsem na balkón, zvědavě jsem strčila ruku do světla na zábradlí a překvapeně vydechla. Krásně se třpytila. Sledovala jsem svoji kůži, vypadala docela dobře, ale za nehty byla trocha krve. To bude ještě pořád z toho chlápka, co jsem zabila včera večer. Anebo, že bych poškrábala Charlieho? Stáhla jsem dlaň ze světla a očima se rozhlédla po balkóně. Dva truhlíky plné růžových pelargonií. Neubránila jsem se úsměvu.

„Nečekal jsem, že budeš tady,“ ozval se za mnou hlas.

„Nechtěla jsem tě budit,“ odpověděla jsem  mu a otočila se. Líbilo se mi, co vidím. Asi jako tak, když jsem ho před chvílí sledovala.

Charlie byl téměř nahý, na sobě měl jen spodní prádlo. Jeho hnědé oči se na mě usmívaly a zářily spokojeností.

„Mohla jsi mě klidně vzbudit,“ pokrčil rameny a natáhl ke mně ruku.

Přijala jsem ji a okamžitě se k němu přitiskla. „Bavilo mě dívat se na tebe,“ zašklebila jsem se, „jsi roztomilý, když spíš.“

„To je asi to, co chce každý chlap slyšet po ránu,“ protočil oči, ale jeho rty se usmívaly.

„Baví mě tě provokovat,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Včera jsem se ani nestihl zeptat. Proč máš tak rudé oči? Čočky? Kdy sis je vyndávala? Pak jsi měla oči černé,“ chrlil ze sebe otázky.

„Když jsem šla do koupelny. Potom, co jsme to vzali přes tvoji kuchyň,“ připomněla jsem mu. A lhala, samozřejmě. Oči černaly pod náporem jiných pocitů. Teď byly rudé jako vždycky.

„No, asi nemá cenu tě přemlouvat, abys tu ještě zůstala, viď?“

Pousmála jsem se. „Copak ti celá noc nestačila?“

„Nikdy mi nemůže stačit,“ odpověděl mi s úsměvem.

Měla jsem na jazyku něco jako: Ale ty jsi člověk, potřebuješ dobít baterky. Na rozdíl ode mě. Ding ding. Vždyť si odpočinul, Brooke. A ty nikam nepospícháš. Nebo jo?

„No, možná bych ještě nějaký ten čas měla,“ usoudila jsem po chvilce.

„Podívej,“ přiblížil k mým očím svou levou ruku, na které byly stopy po škrábancích, ze kterých musela v noci určitě téct krev. Byly to jen povrchové rány. Ode mě. „Včera jsi škrábala jak divá, Brooke.“

„Kdybys mě nedostával na pokraj extáze, nemusel by sis stěžovat,“ opáčila jsem nevzrušeně.

Okamžitě se zmocnil mých rtů. „Já si nestěžuju,“ ujistil mě. A pak rukou vjel pod moje tričko. „I když… Jedna stížnost by tu byla. Máš na sobě příliš oblečení.“

„Jsi blázen,“ zakroutila jsem hlavou a smála se. I když jsem cítila, jak mě jeho zájem rozechvívá. Toužila jsem po něm, chtěla jsem se s ním milovat hned teď.

Pak přejel horkými dlaněmi po mých bocích a musel cítit, jak se k němu moje ledové tělo žádostivě přitisklo. Už neucukl. Zvykl si.

„Chci tě,“ zavrněla jsem mu do ucha. Vysadil si mě kolem boků a odnášel do své ložnice jako jasnou odpověď.

…

„Sbohem, Charlie,“ loučila jsem se, když se slunce klonilo k západu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem s jedním mužem vydržela tak dlouho. Skoro čtyřiadvacet hodin.

„Brooke,“ kývl. „Rád jsem tě poznal.“

„Já tebe taky,“ usmála jsem se. „Možná na sebe ještě někdy narazíme.“

„Kdykoliv,“ opětoval mi úsměv. „Měla jsi pravdu. Bylo to jiné. Ty jsi jiná.“

„Nápodobně.“

„Někdy si to zopakujeme. Stav se, až se budeš nudit.“

„Měj se,“ krátce jsem ho políbila a otočila se k odchodu.

„Stav se,“ zopakoval.

Lidskou masku jsem zahodila v prvním stínu od dohledu Charlieho oken. Byl čas na večeři.

Potloukala jsem se tmavými ulicemi, vraždila, pila, získávala znovu svoji sílu. Bušící srdce pár kroků ode mě. Mladá feťačka. Nemohla být o moc starší než já.

Rozhodla jsem se okamžitě. Možná, že jí tím dokonce i pomůžu. Odrazila jsem se od země a skočila jí po krku.

Když jsem tělo douklidila, vyrušil mě hlas, který mě dokázal připoutat na místě, totálně mě paralyzoval a já si uvědomila, co moje smrtelná touha po krvi způsobila za hrůzu a neštěstí.

„Mami?“

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 2 - Hřích: