Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 1 - Splněné přání?

01.09.2011 (17:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1872×

Předmluva

„Předstup.“

Vysoký muž s olivovou pletí, která i přesto měla křídový nádech zimy a smrtelného mrazu, udělal dva kroky ke třem trůnům, hluboce se uklonil a krátce se pousmál. Bylo zřejmé, že je sám se sebou velmi spokojený. Úspěch se zračil v jeho rudých očích a přeléval se do všech jeho gest a náznaků mimiky v jeho ledovém obličeji. „Můj pane?“ otázal se.

Tmavovlasý vládce se na služebníka usmál. „Něco o té dívce.“

Eleazar kývl. „Připomíná mi to auru vaší mrtvé sestry.“

Koutkem oka zachytil, jak se Marcus narovnal při té zmínce a jeho rty se stáhly do úzké čárky.

Aro se nepřítomně zadíval přes rameno svého hledače talentů. „Bylo by milé mít ji pod dohledem,“ zamumlal.

„Není nic snazšího,“ odpověděl Eleazar, „mohu se vydat hned na cestu.“

„Děkuji, Eleazare.“

Ve skutečnosti Ara tahle dobrá zpráva velice těšila. Od té doby, co se zbavil své sestry, postrádal někoho, kdo by uměl ovlivňovat druhé. Potřeboval si udržet dobrou morálku mezi členy volterrské gardy a dívka, která by to dokázala, je znovu naživu.

Jeho oči zabloudily ke hřmotné postavě, upírovi s obrovskou silou.

„Pane?“ hlesl Felix.

„Ano, Felixi?“ zeptal se unaveně muž na trůně.

„Mohl bych…“ odkašlal si.

„Ale jistě, tvá výjimka,“ chápavě pokýval hlavou jeden z vládců, „můžeš navštívit svou sestru.“

„Děkuji,“ řekl Felix a vysekl svému pánovi poklonu.

1. kapitola – Splněné přání?

David se rozvaloval na mojí posteli, usmíval se a vůbec nic si nedělal z toho, že zuřím. Nikdo se na mě nedokázal zlobit a nejhorší bylo, že ani nedokázal pochopit, jak hrozně se cítím. Všichni v mé přítomnosti měli většinou dobrou náladu. Všichni kromě mě.

„Ne! Kolikrát jsem ti řekla, že žádnou oslavu nechci?!“ zvýšila jsem nepatrně hlas a propichovala svého přítele očima.

„Brooke, miláčku,“ konejšivě ke mně promlouval, „bude ti osmnáct. To se musí oslavit.“

„Nechci, abychom to slavili. A nechci, aby mi bylo osmnáct!“ mračila jsem se na něj.

„Já to nechápu,“ kroutil hlavou.

„Nechápeš?“ téměř hystericky jsem vřískla. Cítila jsem, jak začínám pěnit. Bláznila jsem. Vysvětlovala jsem mu to nejméně milionkrát a už jsem měla všeho plné zuby. „Osmnáct! Dospělost! Odpovědnost! Nesnáším být za něco zodpovědná. Bojím se řídit auto, jen protože je to velká odpovědnost.“

„Stejně se tomu nevyhneš. Osmnáct ti bude za dva dny.“ Nato pokrčil rameny a opřel se o pelest postele.

„Neválej se mi oblečený v posteli,“ zavrčela jsem na něj.

„Tak co kdybys mi od toho oblečení pomohla?“ mrkl na mě.

„Ne!“ křikla jsem na něj.

Byla jsem naštvaná. Na druhou stranu pravdou bylo, že jsem taky měla strach. Přímo panický. Každý se poslední dobou oháněl tím, že budu za chvíli dospělá, že se mám chovat správně a zodpovědně. Nesnášela jsem to břemeno, kdy se nesmělo nic pokazit, všechno muselo být perfektní a dospělé. Trpěla jsem pod tím náporem pocitů – a nejhorší bylo, že mě nikdo nechápal. Ani David ne.

Věděla jsem, že se tím přece nic nezmění. Že všechno bude jako dřív. Ale nedokázala jsem se přes to přenést, každý měl svoje špatné vlastnosti. A já byla prostě příliš… výbušná. Příliš jsem se bála, že bude konec tomu krásnému životu, který jsem žila.

„Brooke, uklidni se, ano?“ natáhl ke mně svoji dlaň.

Vzala jsem ho za ni a on mě strhnul k sobě. Přitulila jsem se k němu a povzdechla si. „Dave, ono to není tak jednoduché.“

„Zvykneš si na to. Vůbec nic se nezmění. Mně už je osmnáct nějaký ten pátek a nestěžuju si,“ zašklebil se.

„Pff,“ odfrkla jsem si.

„Řekni mi, co ti v životě chybí, ano?“ ptal se provokativně.

„Jedna jediná věc,“ odsekla jsem.

„A to?“

„Navždy sedmnáct,“ zavrčela jsem na něj.

„Je to jen číslo,“ uklidňoval mě.

„Stačilo by jedno přání,“ zabručela jsem.

„Copak? Myslel jsem, že narozeninová přání nevedeš,“ popichoval mě.

„Přeju si, aby mi nikdy nebylo osmnáct,“ pronesla jsem a vítězoslavně se na něj zašklebila.

„To ti nevyjde,“ smál se mi.

„Vsadíme se?“ přimhouřila jsem oči.

„Na tebe se nemůžu zlobit,“ připustil roztomile a dal mi pusu.

„Já vím, že nemůžeš,“ pousmála jsem se.

„Půjdeš se mnou pozítří na tu párty?“

„Není to oslava?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, přísahám. Tvoji oslavu uděláme, až se umoudříš.“

„Tak v tom případě půjdu,“ souhlasila jsem.

+++

++

Zatnula jsem ruce v pěst a špičkou tenisky kopla do kamínku, který odletěl několik metrů ode mě a poskakoval po rozbité asfaltové silnici. Vracela jsem se k tomu dnešnímu večeru. Jak mi to mohli udělat? Věděli, že nechci žádnou oslavu! Osmnáct je mi až po půlnoci, tak proč…? To je prostě tak nefér!

Samozřejmě, že jim to zítra nebo pozítří odpustím, až se dostanu z té špatné nálady, kterou mám teď.

Jsem vážně tak sobecká, že chci jen jedno pitomé splněné přání?

„Slečno, co vy tady tak sama?“ ozval se za mnou líbezný hlas. Naskočila mi husí kůže.

Pomalu jsem se otočila. Vysoký muž, který měl tmavý plášť přes ramena, stál ve stínu lampy, jen pár kroků ode mě.

„Já? Sama?“ zeptala jsem se příliš vysokým hlasem, než abych zamaskovala strach, který mě v tu chvíli opanoval.

„Vím, co si přejete,“ zašeptal a v tu ránu byl přede mnou. Nechal si kápi spadnout na ramena. Krásná tvář, lemovaná tmavými vlasy a oči žhnoucí jako dva do ruda rozžhavené uhlíky.

„Tak to asi těžko,“ zašklebila jsem se. Drzost zvítězila. Já už se nezměním.

„Možná bych vám mohl pomoci.“ Dychtivě čekal na moji odpověď. Sklopila jsem hlavu. Ty rudé oči mě děsily.

„Kdo jste?“ pípla jsem a poprvé zalitovala, že jsem nečekala na autobus domů. Tahle málo osvětlená, opuštěná ulice byla chabou obranou a skoro žádnou šancí na útěk.

„Svoje jméno vám sdělit nemohu,“ krátce se poklonil, „ale mohl bych vám splnit vaše narozeninové přání.“

„To nemůže splnit nikdo,“ odfrkla jsem si pobaveně, „ani vy.“

„Možná mi jen málo věříte, Brooke,“ oslovil mne.

Moje srdce vynechalo vyděšením úder. „Jak, jak, jak -“ koktala jsem.

„Já vím spoustu věcí,“ ujišťoval mě s úsměvem, „bude lepší, když mě budete následovat. Pokud chcete zůstat navždy sedmnáctiletá, jak jste si přála.“

Nemohla jsem se pohnout. Tenhle anděl, ačkoliv s očima jako samotný ďábel, mi nabízel to, po čem jsem toužila. „Jsou k tomu nějaké podmínky?“ zachraptěla jsem.

„To jsou,“ souhlasil nepříliš ochotně.

Vyschlo mi v krku. Buď a nebo. Co chci víc? „Beru je,“ vyhrkla jsem.

„Tak pojďte,“ pobídl mě.

Šli jsme na můj vkus příliš dlouho. Starý dům, do kterého mě zavedl, byl dávno opuštěný a na kraji města. Schody, vedoucí do sklepa, jsem téměř odklopýtala. Ponurá, tmavá místnost mě děsila.

Teprve teď jsem pochopila, jak moc bláhová jsem byla. Nemohl mi nabídnout nic z toho, co jsem chtěla.

„Bude to bolet,“ sděloval mi zrovna, vypadalo to jen tak mezi řečí a asi pevně doufal, že si toho nevšimnu. Chtěla jsem něco namítnout, ale on pokračoval: „Pokud budete křičet, budu nucený vás zabít. V těchto podmínkách je to příliš složité. Když vydržíte, budete žít… a to bych vám doporučoval.“

„A-ano.“

„A teď k pravidlům, má milá,“ usmál se a pokynul mi, abych se posadila. Otálela jsem, a tak mě dloubnutím do boku donutil. Mnula jsem si zraněné místo. Jeho dlaň byla ledová a tvrdá, určitě tam budu mít modřinu.

„Je jich hodně?“ zeptala jsem se.

„Ani ne,“ ušklíbl se, „jen jedno. Budete mlčet, žít v tajnosti, neprozradíte vůbec nic a nikomu. Je to velká oběť za naši existenci.“

„Naši existenci?“ vykulila jsem oči.

„Radím vám, abyste ihned opustila město. Dublin bude přijatelnější. Už jen proto, že je větší. Krve bude dostatek. Vybírejte si opuštěné oběti a uklízejte je. Jinak vás stihne trest. A smrt není příjemná. Plameny ničí vaše tělo, vaši mysl…“

Na sucho jsem polkla. Byla jsem vyděšená. „Asi… asi bych měla jít…“ zamumlala jsem a snažila se vstát.

Muž mě hrubě natlačil na zeď. „Nikam, slečno,“ křikl na mě, „není cesty zpátky. A váš talent bude zajímavý pozorovat.“

„Můj co?“ zamračila jsem se na něj.

„Talent,“ ušklíbl se, „všechno znáte. Odteď budete mít život ve svých rukou. Ale jednou se pro vás vrátíme. Pravidla se určitě jednou poruší.“

Z dálky se ozvaly údery kostelních hodin. Odbíjela půlnoc. „Nechte mě být,“ zaprosila jsem. Byla jsem tak pošetilá… tak naivní a sobecká. Ještě minutu a budu zodpovědná za všechny svoje činy.

Přitiskl svoje rty na moje hrdlo. Zavřela jsem oči a čekala na to obrovské ponížení, které muž může způsobit ženě. Ale k mému překvapení jeho zuby projely hladce mojí kůží a do těla mi od toho proklatého místa vyšlehly plameny. Krátce jsem vykřikla, než moje rty zapečetily jeho prsty.

„Mlč a přežiješ bolest,“ připomněl mi a mně po jeho slovech podklesla kolena a já mlčky snášela ohnivé jazyky, které mi vystřelovaly do žil, tepen i všech malinkatých cév v mém těle. Zabořila jsem hlavu do země a kousala se do rtu. Věděla jsem, že mám krev v puse, protože jsem stiskla příliš silně – ale necítila jsem její nasládlou chuť. Bolest byla silnější.

…

Zdálo se mi to jako roky, než jsem povolila stisk zubů na svých rtech, protože bolest začala ustupovat. Nejdřív jen nenápadně, od konečků prstů, směrem k srdci. Stahovala se a ovíjela poslední bojující odpor v mém těle. Polkla jsem a divná pachuť krve, která mi ze rtu přestávala téct, hasila ty plameny v krku. Chtěla jsem víc, víc krve, víc něčeho k uhašení… ale ať jsem se kousala do pusy, jak jsem chtěla, nic se nedělo.

Buch, buch, buch, nic, buch, buch, nic, buch, nic, buch, nic, nic, buch, nic, nic, nic, nic…

Kolem mě se rozhostilo tíživé ticho. Moje srdce svůj boj s ohněm prohrálo. Musela jsem zemřít. Takhle nějak jsem si totiž představovala peklo. Neskutečné plameny, utrpení… to určitě všechno za to rouhání, aby mi nikdy nebylo osmnáct. A taky… se to povedlo? Zemřela jsem dřív, než mi mohlo být osmnáct?

V hlavě se objevila zšeřelá vzpomínka. Odbíjení hodin. Poslední úder a můj výkřik.

Nestihla jsem to… nestihla jsem zemřít v sedmnácti. Poslední úder hodin znamenal jedinou věc. Minutu po půlnoci. A to mi bylo osmnáct.

Ten cizinec nesplnil svoji část. Co jsem slíbila já jemu?

Otevřela jsem oči. Sklepení bylo prázdné a podivně zšeřelé. Každé zrnko prachu bylo tak ostré, až jsem sebou cukla a narazila do zdi. Čekala jsem bolest v zádech, ale místo toho se zeď rozdrolila.

Postavila jsem se na nohy příliš rychle, než aby to mohla být pravda. Co se mi to stalo? Zrak mi padl na střepy jakéhosi skla, které mi vrátily můj odraz. Rudé, žhnoucí oči, ty samé, které měl ten cizinec. Křídově bílá pleť. Krásná tvář, která mi sice patřila, ale nemohla jsem se poznat. Pane Bože.

A pak jsem to ucítila. Vůni tak lákavou, že se mi z ní zamotala hlava. Plameny v mém hrdle vybuchly a já ztratila racionální uvažování. Vyrazila jsem.

Povídka by měla mít deset kapitol, z nich většina je už napsaná. Je to taková oddechovka, i když jde všechno docela rychle. =)

A chci upozornit, že partnerem pro Brooke tu bude hromotluk Felix (Cullenovi tu nečekejte. =)).

Budu jen ráda, pokud se to někomu bude líbit a rozhodne se číst dál. =) Za komentáře Vám samozřejmě moc děkuji, ráda uvidím, co Vás zaujalo. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 1 - Splněné přání?: