Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 44. část

21.04.2011 (11:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3902×

BELLA:

Když Edward domluvil, nějak jsem nedokázala popadnout dech. Můj mozek překotně zpracovával informace, respektive se o to alespoň snažil, ale žádného výsledku nějak nedosahoval… Bylo toho na něj trochu moc.

Hlavou se mi míhalo to všechno, co mi před chvílí řekl, ba co víc, co mi i předvedl. I když se zdráhal a nechtěl, pokoušel se to zamluvit vším možným a přesvědčoval mě, že by mě to mohlo rozrušit, nakonec jsem tak trochu vybuchla a v tom důsledku na něj začala křičet věci, kterých jsem teď litovala. Chystala jsem se i odejít, už jsem se dokonce stavěla na nohy a s minimálním škobrtáním se dostávala pryč z pokoje a následně se řítila chodbou jako neřízená střela pryč, ale pak se přede mnou najednou zničehonic zjevil…

Ještě stále se mi tělem rozléval nepříjemný pocit, jenom když jsem si vzpomněla na to, jak v jednu vteřinu jsem před sebou měla pouhopouhé na bílo natřené dveře do koupelny z dubového dřeva, jenomže vzápětí se už těsně před nimi tyčila Edwardova mohutná postava, do které jsem v samém překvapení a naprosté nečekanosti napálila. Čímž jsem si ověřila jeden z dalších faktorů, které mi sdělil.

Jeho pokožky, která byla tvrdší než kámen a studená jako sníh, jsem si několikrát všimla už před tím. Proč mě nikdy nenapadlo to nějak více řešit? Vždycky jsem nad tím jenom mávla rukou a přesvědčovala jsem samu sebe, že o nic nejde. Kdežto když jsem teď věděla ten důvod… nedokázala jsem se ho dotknout, aniž by mi po zádech nepřejel mráz a žaludek se mi nepřevrátil vzhůru nohama.

Pane bože… Teď jsem vůbec nedokázala pochopit, jak jsem vůbec kdy mohla Edwarda a jeho rodinu považovat za normální lidi. Podivností na nich bylo tolik, že jsem se styděla za to, že jsem celou tu dobu byla tak slepá.

Hrnek s dávno studeným a naprosto nedotčeným čajem jsem instinktivně stiskla pevněji a zhluboka jsem se nadechla. Ta věc s upíry nebyla to jediná, čím jsem se momentálně trápila.

Edward ze sebe vysypal úplně všechno, do posledního detailu, mluvil hodiny a hodiny a já se mezitím dozvěděla každý detail jeho života. Včetně toho jednoho celkem podstatného, že když se tady někdy v polovině prázdnin objevil a tvářil se tak zoufale a bezbranně mi tu vykládal, jaký je to chudáček, lhal mi. Celá jeho rodina mi tehdy lhala, obalamutila mě… a já jim i přesto věřila.

Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že neměli na výběr. Snažila jsem si vsugerovat myšlenku, že prostě jejich opravdová podstata vyžadovala tohle jednání, ale i tak… Ohromně mě to zraňovalo. Pokaždé, když jsem někoho z rodiny Cullenových viděla, byl na mě neuvěřitelně milý. Všichni se na mě zářivě usmívali, povídali si se mnou, smáli se se mnou, chtěli se mnou být, stáli o mou společnost. Tohle všechno byla jen maska, kterou nasazovali navenek?

Najednou jsem si nedokázala představit, že bych je měla někdy znovu vidět. Že by se mnou Alice a Rosalie tak živě diskutovaly a nejžhavějším výstřelku z módního časopisu, který jim na předplatné docházel pravidelně každý měsíc až z Paříže. Že by za mnou přišel Emmett s tím svým uličnickým úsměvem na rtech a starostlivě se o mně několik dní znovu tak pečlivě staral. Že by se na mě Carlisle s Esmé dívali s takovou něhou a starostlivostí v očích stejně jako předtím… Tohle bylo prostě nemožné.

Uvědomila jsem si, že jediný Jasper se přede mnou nesnažil přetvařovat. I když možná… Jeho tvrdá maska nemusela být jeho součástí, ale i přesto jsem k němu pocítila jistý nával sympatií, když jsem si uvědomila, že se mnou vlastně za celou tu dobu prohodil sotva dvě, tři zdvořilostní věty. Hlavní ale bylo, že se nesnažil tvářit, jako by byl úplně normální dvaadvacetiletý mladík, kterého hrozně těší, že si jeho upíří bratr - teda skoro bratr  -  přivedl domů lidskou holku.

„Tolik mě to mrzí.“ Edwardův hlas, až podivně reálný oproti těm ozvěnám, co se mi míhaly v hlavě, mě vytrhl z rychle utíkajícího proudu myšlenek. Odtrhla jsem nepřítomný pohled od okna, za kterým už bylo slunce na své pravidelné cestě k vrcholu oblohy, a pokusila se jej zaostřit na jeho obličej. A když se mi to podařilo, ta divná věc, co mě vždy bodala bolestivě do srdce, se zase přihlásila o slovo a já jsem musela odolat velkému pokušení si obejmout hruď, abych tu bolest nějak zakryla před světem. Jako by snad byla vidět. „Omlouvám se, že jsem chtěl, abys byla jako já.“

Překvapeně jsem několikrát za sebou rychle zamrkala a snažila jsem se přesvědčit, že jsem doopravdy slyšela dobře.

Ale Edwardův zdrcený výraz mi dával jasně najevo, že se ve svých domněnkách nemýlím. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Proč se ze všech těch věcí, za které by byla omluva logická, omlouval zrovna za tuhle? Za to, že mi svým vlastním způsobem chtěl zachránit život?

„Nech toho, prosím,“ povzdechla jsem a přitom zvedla jednu ruku k obličeji, abych si prsty protřela oteklé oči. Nedostatek spánku na mě pomalu doléhal a já jsem si toho byla plně vědoma, ale nedokázala jsem si ani náhodou představit, že bych se teď měla zachumlat pod peřinu a usnout. Tahle myšlenka ve mně probouzela nepříjemný pocit strachu a nervozity. Prostě mi připadalo tak nějak nereálné, že bych tady Edwarda nechala sedět, zatímco bych sama spala. Ale ještě nesmyslnější byla představa toho, jak ho posílám pryč…

„Choval jsem se jako sobecký idiot. Ne, já jsem sobecký idiot.“ Nechal si hlavu klesnout do dlaní. Vypadal vyčerpaně, stejně jako jsem byla já. Kdybych se před nějakou tou hodinou nebo dvěma nedozvěděla, že nemůže spát, myslela bych si, že dřív nebo později padne únavou. Bylo naprosto nelogické, aby celou dobu zůstával vzhůru. Musel mít tolik nevyužitelného času. Jak asi trávil všechny ty noci před tím, než mě poznal? Z bůhvíjakého důvodu jsem se obávala na tuhle věc zeptat.

„Nebyl jsem vůči tobě spravedlivý,“ pokračoval tím mrtvolným tónem, který se k němu absolutně nehodil. „Celou tu dobu jsem ti dával slepou naději a ani mě nenapadlo, že by se ti můj způsob života nemusel líbit. Byl jsem… Panenko na nebi, musíš mě nenávidět.“

„To není pravda,“ hlesla jsem slabě a sama si v tu chvíli uvědomila pravdu svých slov. Co jsem k němu vlastně cítila, to jsem sama momentálně posoudit nedokázala. Jistá jsem si byla jenom tím, že nenávist ani odpor to nebyly. Ale nejspíš by měly, není to pravda? Z objektivního hlediska bych na něj měla být naštvaná už jenom pro to, že mi celou dobu lhal. Ale z nějakého prazvláštního důvodu jsem tohle nedokázala… Cítila jsem se dotčeně a možná trochu ublíženě, ale přesto mě něco nutilo zůstat mu co nejblíž. Byly to zbytky těch sympatií, té… lásky, kterou jsem si uvědomila těsně před tím, než na mě vyrukoval s tímhle?

„Nesnaž se mě jakkoliv chlácholit, prosím tě.“ Slyšela jsem, jak se hlasitě nadechl. „Máš plné právo k tomu, abys mě teď vyhodila. Abys mi řekla: ‚Vypadni a už se nikdy nevracej!“, nebo: ‚Jdi si svou vlastní cestou, já už tě nechci nikdy v životě ani vidět!‘.“

Zaměřila jsem všechnu svou pozornost na jeho hlas, na jeho výraz v obličeji a na postoj jeho zdrceného těla. Přesně ty věty, které mi tu teď říkal, mě za tuhle noc napadly už nesčetněkrát. Představovala jsem si, jak po něm zoufale ječím, jak ho vyháním pryč, jak ho přesvědčuju o tom, že je to naprostý kretén, který neměl právo mi vůbec vstoupit do života, a taky, jak ho úpěnlivě prosím, aby u mě navždycky zůstal… To poslední mi způsobovalo nemalé rozpaky. Tvrdil mi to nějaký hlas, který byl v mé hlavě po celou tu dobu šíleně tichounký, že jsem ho nikdy nedokázala pořádně vnímat, zato teď křičel jako na lesy a dožadoval se mé pozornosti.

Byla jsem z toho všeho naprosto zmatená. Byla jsem ztracená ve svých vlastních myšlenkách, jako bych zabloudila v nějakém obřím labyrintu a nemohla najít cestu ven, protože ona prostě neexistovala.

Nakonec jsem se zmohla jenom na cosi jako nádech a výdech najednou. „Nic z toho ti neřeknu, Edwarde.“ Skutečně jsem ho o tom právě přesvědčila? Co když ještě v nejbližší chvíli změním názor?

Upřel na mě tmavé oči. Hladové, vyskočilo mi v mysli okamžitě. Tohle znamená, že delší dobu nepil… krev. Sálala z nich temnota, teď jsem už jasně věděla, že on není jako já, že patří do jiného světa, který by podle všech evolučních a bůhvíjakých zákonů ani neměl existovat.

Ale zase na druhou stranu, kdyby ten svět nebyl, nikdy bych nepoznala Edwarda… A to mi v té chvíli připadalo jako ta nejnesmyslnější věc pod sluncem. Překvapilo mě, jak moc jsem si uvědomovala svou závislost na něm. Ale bylo to tak. Potřebovala jsem ho. Ať už byl cokoliv, byla jsem si jistá tím, že kdyby teď odešel, dlouho bych bez něj nevydržela a zbláznila se osamělostí, i kdyby vedle mě sedělo nějakých dalších deset lidí, co by mi dělalo společnost.

Jako by mě k němu někdo přivázal pevným řetězem, který nedokáže nic rozdělit… Tenhle fakt mě děsil.

„Copak se mě vůbec nebojíš? Nemáš strach, že se na tebe přes celý pokoj vrhnu a zakousnu se ti do krku, jako to dělají jiní upíři?“ zeptal se sarkasticky a nevesele se ušklíbl.

„Ne,“ řekla jsem přesvědčeně. „Nebojím se tě.“ Nedalo se tvrdit, že bych ho vnímala úplně stejně jako předtím, když jsem si ještě myslela, že je člověk, ale zároveň jsem s jistotou mohla tvrdit, že jsem byla přesvědčená o tom, že tenhle upřímný Edward je v podstatě úplně stejný jako ten, který mi předtím lhal. Ten, kterého jsem asi milovala.

* * *

ANTONIO:

„Sakra, zastav!“ zaječel mi za hlavou Felixův naléhavý hlas tu samou větu už minimálně potřetí. Přinutil jsem se pevně zatnout zuby a dělat, jakože ho vůbec neslyším. Uvědomoval jsem si, že ignorovat ho byla naprostá hloupost, ale bylo to to nejrozumnější, co jsem mohl dělat. Od cíle už nás dělilo jenom pár hodin cesty, zastavit tady a teď se mi příčilo. Nebylo tu místo, kde bychom se mohli ukrýt, a tudíž jsme nemohli riskovat, že nás tady někdo najde.

Místo na brzdu jsem sešlápnul plyn ještě intenzivněji a pokoušel se ignorovat vzlyky zkřížené se zoufalými výkřiky, které se draly z hrdla toho dítěte.

„Do prdele, Antonio!“ zahřměl znovu, když zaznamenal, že jsem místo toho, abych ho poslechl, udělal pravý opak. „To jsi doopravdy až takhle natvrdlý? To doopravdy nechápeš, že si právě zahráváš s jejím životem?!“

Hlavně klid. Hlavně. Klid… Pokoušel jsem se v duchu nabádat k další ignoraci, ale jeho neodbytný hlas se mi vrýval do hlavy a zanechával tam za sebou jasnou stopu. „To chceš udělat další chybu?! Chceš, aby tvojí vinou zemřel někdo další, na kom by Sandře záleželo?!“

Prsty se mi zatnuly do pevných pěstí s takovou intenzitou, že jsem si byl jistý, že na volantu zůstane jasný obtisk mých dlaní. Pokud tu věc ovšem ještě předtím nerozdrtím…

„Hergot, zkus se alespoň jednou nechovat tak příšerně sobecky a namyšleně, nikomu z nás to tady neprospívá! Ona se mění. Copak to nechápeš?“

Nevnímej ho, nevnímej ho, nevnímej -

„Nenech zemřít další nevinnou osobu.“

Pozdě. Jeho další věta mi téměř násilně pronikla do hlavy a já jsem se v tu chvíli neudržel a zatoužil po tom, aby duševně trpěl stejně jako já. Aby cítil tu samou bolest smíšenou s ponížením, aby nenáviděl sám sebe.

Ztrácel jsem kontrolu sám nad sebou, cítil jsem, jak se ve mně probouzí instinkty, které mi nakazovaly, abych se bránil a hádal se s ním, abych si nepřipustil svou chybu. A já se jim poddal. Ten rudý opar hněvu kolem mě se mi zamlouval, připomínal mi časy ještě před tím, než se to všechno stalo. Ještě před tím, než mě Aro zajal a ukradl mi svou svobodu.

Prudce jsem na sedadle otočil hlavu, abych viděl a pořádně si vychutnal jeho výraz přitom, jak mu to budu říkat. Už jsem se nadechoval, byl jsem připravený sdělit mu to, co před ním Sandra celý život tajila, to, proč jsem si před Felixem udržoval odstup. To, čím jsem se jí zapřísáhl, že mu nikdy neřeknu…

Ovšem dřív, než jsem z pusy stihl vypustit byť jen jednu jedinou větu, najednou Felix vykřikl: „Pozor!“, ale ještě před tím, než jsem si stihl uvědomit význam toho slova, se auto prudce otřáslo a následovala hlasitá rána doprovázená dvojitým vyjeknutím. Najednou se mnou něco trhlo a já jsem se v další vteřině octl bokem přitisknutý na dveřích. Nebo jsem na nich ležel? Ve vlasech jsem cítil něco ostrého… Střepy?

Nestihl jsem se pořádně vzpamatovat. Nestihl jsem si uvědomit, co se stalo, protože následně moje tělo ovládl další instinkt. Čirá agónie, která způsobila, že se mi všechny svaly v těle pořádně napnuly, jako by se připravovaly k útoku… Pach byl silný a příjemně povědomý. Ta krev totiž byla stejná jako ta, která proudila v žilách Jennifeřiny matky. A navíc byla smíšená ještě s tou, kterou jsem před šestnácti lety měl možnost ochutnat.

Moc děkuji za Vaši podporu. Je neskutečná radost psát další kapitoly, když vím, kolik Vás na ni čeká. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 44. část: