Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 36. část

26.03.2011 (14:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4926×

„Bello, Bello…“ Doktor Wagner si posunul své brýle s moderními obroučkami na nose a upřeně se na mě skrz tlustá skla zadíval. „Sice to neodpovídá mým lékařským prioritám, ale řekni mi, čím tě mám ještě přesvědčit.“

Skousla jsem si spodní ret. Vůbec jsem sem neměla chodit, byla moje první a jediná obranná myšlenka, kterou můj mozek vyprodukoval. Vůbec jsem nechápala, jak se Emmettovi podařilo mě k tomuhle během těch tří dní, co strávil u mě (a snažil namluvit, že už tam není jen proto, že mu to Edward přikázal, ale proto, že je prý se mnou sranda) přemluvit. Byla jsem rozhodnutá do téhle ordinace nevkročit dřív než za dva týdny, na kdy jsem měla dohodnutou další prohlídku. A stejně jsem tady teď seděla, aniž bych tušila, jak se tomu zmetkovi podařilo mě dostat z domu, krčila jsem se na židli a nervózní pohledy jsem upírala všude kolem sebe.

Když jsem dlouho neodpovídala, doktor si povzdechl, na chvíli se zadíval na obrazovku počítače a poté si palcem a ukazovákem promnul čelo. „Stále nedokážu pochopit tvou motivaci. Jsi ještě mladá, jsi krásná, máš celý život před sebou… I když o tobě kromě tvého zdravotního stavu nic nevím, příčí se mi dívat se, jak samu sebe takhle týráš.“

Další ticho. Nevěděla jsem, co říct, jak na tohle reagovat. Slyšela jsem to už nejmíň podesáté a odpovídat na to vždy těmi samými slovy už mi připadalo zbytečné. On stejně věděl, co chci říct. Věděl i to, že svůj názor nikdy nezměním. Ale i tak se stále nevzdával a pořád dokola se mě snažil přemluvit k nemožnému.

Dnes už poněkolikáté popadl do ruky rentgenový snímek a proti světlu se na něj zadíval. „Kdybys teď začala s chemoterapií, ještě tady existují skutečně dost vysoké šance na úplné uzdravení, za pár let bys mohla běhat vesele po světě a o nějaké nemoci bys už ani nemusela vědět.“ Tak ohraný scénář… „Věř mi, že kdyby to nebyla pravda, neříkal bych ti to. Tohle přemlouvání se příčí všemu, co jsem kdy studoval, ale já prostě nemůžu nechat umřít někoho tak mladého jako ty.“

„Proč byste nemohl?“ pípla jsem tiše.

„Že se vůbec dokážeš ptát… Jenom se na sebe podívej. Je ti dvacet let, copak chceš dobrovolně zahodit nějakých těch dalších padesát, šedesát let, co tě ještě čekají?“

Když jsem opět jenom mlčela, zazoufal si. „Víš, hodně jsem o tobě přemýšlel. Snažil jsem se najít nějaký jiný způsob, než chemoterapii, ale nic jiného, co by ti mohlo pomoct, prostě neexistuje. Ano, já vím, že je to velice nepříjemná záležitost, viděl jsem už vážně početné číslo pacientů, kteří si jí prošli, a dobře si vzpomínám, jak po ní nějakou dobu vypadali, ale… Ale za tu cenu, cenu života, to vážně stojí.“

„Ale já nechci,“ zamumlala jsem a trochu jsem se na židli narovnala, abych působila o něco sebejistěji. „Nestojím o život.“ Nelíbilo se mi, jak to znělo. Nestojím o život… Jako z nějakého hodně stupidního filmu, jehož scénář je na úrovni školní besídky páté třídy. Ale jak jinak jsem prostě měla to, co jsem měla na mysli?

„Takhle nemluv.“

„Proč ne? Jenom říkám pravdu.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Pane Wagnere, já si skutečně moc cením toho, co všechno pro mě děláte, ale… nechci znít nějak nevděčně, to vůbec ne, jen chci říct, že svou snahu můžete vzdát. Já svoje rozhodnutí nezměním. Nechci, abyste si myslel, že je to nějaké zbrklé rozhodnutí, které nemá svoje opodstatnění. Já jsem si to pořádně promyslela, trvalo mi hodně, hodně dlouhou dobu, než jsem dospěla k závěru. V tomhle musíte věřit zase vy mně, já k tomuhle mám důvod, nedělám nic unáhleně.“

Několik dlouhých vteřin se mi jenom upřeně díval do očí, jako by se snažil skrz moje duhovky proniknout až do mé mysli, a tam z ní vydolovat úplně všechno, co mě k tomuhle vedlo.

Nakonec si znovu jenom povzdechl. „Kdybys byla důchodkyně, chápal bych tě. Ale pochopit dvacetiletou holku v něčem takovémhle? To po mně chtít nemůžeš.“

„O tomhle vy nemůžete rozhodnout. To já podepsala, že až půjde do tuhého, nechci, aby na mě nemocnice zbytečně používala své prostředky. Je to jen a jen na mně, na vás ne.“

Když jsem potom o několik minut později odcházela z ordinace, v ruce papír s receptem na nové léky, které by mi měly pomoct tlumit bolesti, při zavírání dveří jsem stále ještě slyšela, jak si doktor stále dokola tiše mumlal pod vousy: „Tak mladá, tak mladá…“

Snažila jsem se ignorovat ten tichý hlásek v koutku mysli, který mi našeptával, že má pravdu a že ho mám poslechnout. Ale ještě víc jsem se snažila ignorovat ty pochyby, které na mě čím dál hlasitěji naléhaly, že ve skutečnosti přeci jenom umřít nechci…

Zatřepala jsem hlavou v marné snaze tyhle myšlenky zaplašit, ale neměla jsem pocit, že by to nějak pomohlo. Čím víc jsem se totiž snažila na to nemyslet, tím to bylo horší a horší. Musela jsem doslova odolat nutkání udělat těch několik kroků zpátky do ordinace a říct doktorovi, že na léčbu co nejdříve nastoupím.

Pane Bože, já se musela zbláznit.

Rychle jsem si z bot sundala igelitové návleky, hodila je do plastového košíku u dveří a pak jsem se spěšně vydala k na bílo natřeným lítačkám, které mě jediné dělily od rušné chodby plné lidí, kde na mě podle všeho měl čekat Emmett a kde, jak jsem doufala, také hned přijdu na jiné myšlenky a tyhle stupidní otázky už mě konečně přestanou trápit.

Když jsem ale vyšla ven z čekárny a odlepila jsem oči z podlahy, abych se mohla porozhlédnout, kde na mě můj doprovod čeká, moje nohy se reflexivně ihned zarazily na místě, doslova se přikovaly k zemi a odmítly udělat byť i jeden jediný další krok. V samém úžasu a překvapení jsem jen matně postřehla, že mi srdce vynechalo dva údery, a poté se rozběhlo do nepravidelného rytmu.

Rychle jsem se rozhlédla kolem v marné snaze najít nějakou únikovou cestu, nějakou skulinku, kterou bych se mohla nepozorovaně protlačit… Ale bylo mi to prd platné. Odejít se odsud dalo jenom jedním jediným směrem, a to rovně po chodbě, kolem něj.

Užuž jsem chtěla jako největší zbabělec zacouvat zpátky do čekárny a tam počkat tak dlouho, dokud odsud neodejde, ale dřív, než jsem si stihla sama uvědomit, jak je to stupidní nápad a že by to stejně nemohlo vyjít, protože on tady s Emmettem očividně čekal na mě, se jeho hlava zvedla a jeho pronikavý pohled se mi zabodl do očí.

Další vynechaný úder mého splašeného srdce. Tiše jsem se zajíkla a nevědomky jsem stiskla bundu v rukou o něco pevněji, jako bych z ní snad nějakým prapodivným způsobem mohla načerpat odvahu.

„No to je dost,“ zazubil se najednou Emmett a otočil se od Edwarda směrem ke mně. Ale podle toho, jaký váhavý pohled vzápětí přesunul z Edwarda na mě a pak zase zpátky, jsem poznala, že si všiml napětí, které mezi námi najednou vzrostlo. „Ehm…“ odkašlal si nervózně a udělal několik kroků směrem ke mně. „Všechno v pohodě?“

Přikývla jsem, a co nejrychleji sklopila hlavu, abych se už na Edwarda nemusela dívat. Bylo to totiž mnohem horší, než jsem si původně myslela. Sledovat ty jeho tmavé, vábivé oči, to bylo…

Znovu jsem dostala nutkání si pevně obejmout hruď, protože jsem docela zřetelně cítila, jak se mi v ní tvoří ta obrovská díra, už jen když jsem pomyslela na to, co všechno jsem mu udělala. A co mu ještě udělám, pokud okamžitě neodejde.

„Tak co doktor ří-,“ začal Emmett, jakmile došel ke mně, ale než stihl větu dokončit, zjevil se vedle něho najednou Edward a položil mu ruku na rameno. Zděsila jsem se, když jsem znovu pohlédla do jeho obličeje. Zatínal zuby k sobě, byl napjatý a jeho výraz najednou jasně říkal, že něco není v pořádku. Kdybych tušila, jaký k tomu může mít důvod, asi bych řekla, že je rozzuřený, ale-

„Emmette,“ promluvil napjatě a přerušil tak tok mých nezbedných myšlenek. „Můžeš jet domů, já se o Bellu postarám.“

Emmett se na něj zmateně podíval, jeho výraz jasně značil, že neví, co se najednou stalo. „Ale vždyť jsi říkal, že –“

„Věř mi,“ zamumlal a pevně mu stiskl rameno. Chvíli se mu upřeně a napjatě díval do očí, až jsem skoro nabyla pocitu, že snad spolu dokáží komunikovat pouze v mysli. Protože se Emmett najednou odtáhl, trochu rozpačitě se se mnou rozloučil a pak se bez dalšího slova otočil a odkráčel rychlou chůzí pryč.

V momentě, kdy jeho mohutná postava zmizela za rohem chodby, na mě najednou plně dolehlo, že jsme s Edwardem osaměli.

V duchu jsem dost neslušně zaklela a všechno, co jsem v tuhle chvíli chtěla, bylo rozběhnout se za Emmettem a odejít s ním, abych se nemusela účastnit toho, co teď mělo následovat. I když jsem sama vlastně nevěděla, co to bude, nějaký šestý smysl mi napovídal, že to nebude procházka růžovou zahradou. Zhluboka jsem se nadechla.

Čekala jsem opravdu cokoliv, ale když mě Edward pevně drapl za ruku, až jsem překvapeně bolestí trochu vypískla, načež stisk trochu povolil, byla jsem vážně dost překvapená.

Dal se do kroku. Nohy se mu pohybovaly tak rychle, že jsem mu nestačila a on mě doslova tahal za sebou. Snažila jsem se ignorovat ty pohledy, které se za námi na chodbě otáčely, a vděčně jsem vydechla, když jsme oba dva zapadli do výtahu a on mě konečně pustil. Neměla jsem ani to nejmenší tušení, co se stalo.

Dveře se pomaličku zavřely.

A pak, aniž bych postřehla jak, se najednou tyčil Edward nade mnou, i když bych přísahala, že ještě půl vteřiny předtím mačkal nějaký knoflík na opačné straně výtahu.

„Proč?“ bylo jediné, co řekl. Jeho pohled byl čím dál zoufalejší a zoufalejší a já jsem neměla ani ponětí, o čem to mluví.

Malinkatými krůčky jsem před ním ustupovala, až jsem zády narazila do zdi a jediné, co jsem mohla dělat, bylo na něj zůstat hledět v němém úžasu.

Přistoupil těsně ke mně, až bolestně jasně jsem si uvědomovala jeho blízkost a moje srdce a dech na to samozřejmě náležitě zareagovalo.

„Proč tohle děláš?“ hlesl znovu a jeho hlas se při posledním slově samým napětím zlomil.

Hlasitě jsem polkla a snažila jsem se sebrat všechny zbytky mého roztříštěného rozumu. „C-co dělám?“ zakoktala jsem slabým a naprosto nevýrazným hláskem.

Zamračil se ještě víc a nahnul ke mně hlavu, až se jeho nos téměř dotýkal mého čela. Ach, bože… „To proto jsi mě poslala pryč? Nechtěla jsi, abych ti pomáhal, až se budeš sama dobrovolně zabíjet?!“

Hlasitě jsem polkla, natolik šokovaná, že moje tělo ztuhlo, jako by ho někdo zmrazil. „Jak… jak to víš?“ Snažila jsem si utřídit všechny myšlenky a pokusila jsem se rozpomenout na všechno, co jsem komu kdy řekla o své nemoci. Ale ať jsem namáhala svůj mozek sebevíc, ani náhodou jsem si nevybavovala, že bych něco o tom, že se nechci léčit, říkala.

„Na tom nesejde,“ zavrčel a přistoupil ještě o krok blíž. Jeho tělo se na mě celé natisklo a já jsem začínala pociťovat mírnou vratkost v kolenou.

„Řekl ti to Wagner?“ hlesla jsem odevzdaně. Měla bych na něj být naštvaná? Neměla bych ho žalovat za to, že porušil lékařské tajemství? Kdo jiný by o tom Edwardovi mohl říct, když nikdo jiný s mým rozhodnutím nebyl obeznámen?

„Ne, od tvého doktora to nevím.“ Nadechovala jsem se k další otázce, ale dřív, než jsem něco stihla říct, mi položil dlaň na pusu a v jeho očích se náhle něco změnilo.

Vyděsila jsem se. Takhle beznadějně vystrašeného muže jsem za celý svůj život ještě nikdy neviděla.

Hlas se mu třásl, když pokračoval. „Nezáleží na tom, jak jsem se to dozvěděl. Já…“ Přerývaně se nadechl a se zavřenýma očima začal nesouhlasně vrtět hlavou. „Bello, já tě nenechám umřít, nedovolím ti to.“

Snažila jsem se mu zamumlat do ruky, že tohle nezáleží na něm, ale dost jsem pochybovala o tom, že by mi mohl rozumět.

„Nenechám,“ zopakoval a zatvářil se naprosto zoufale. „Chápu, že už mě nejspíš nemůžeš ani vystát a že mě nejspíš nenávidíš za to, že se ti pořád pletu do života, ale já prostě nedovolím, abys to vzdala.“

Oči se mi pomalu začaly zalívat slzami. Tolik mě ranilo, když v podstatě řekl, že o něj nestojím, tolik mě ranilo, že skutečně bral vážně to, co jsem mu předtím řekla… Byla jsem blbá, když jsem najednou chtěla vzít všechny ty lži zpátky a jediné, po čem jsem toužila, bylo vrhnout se mu kolem krku?

Pravděpodobně ano, takže jsem na okamžik zavřela oči a nechala jsem jednu horkou, slanou kapičku, aby mi stekla po tváři dolů.

Ruka z mých úst zmizela a stejně tak jeho tělo, které ode mě o krok ustoupilo. „Nenechám tě zemřít,“ zopakoval rozhodně. „Ať to stojí cokoliv.“

A co teď? Jak se tohle asi může vyřešit? Už se pomaloučku blížíme ke konci, i když já sama nějak pochyuju o tom, že to je fakt pravda. Do psaní téhle povídky jsem se v poslední době svým způsobem sama tak zažrala, že až to skončí, asi mi bude chvíli trvat, než to doopravdy pochopím.

A i když o šedesáti komentářích už si můžu zase nechat jenom zdát (), moc a moc vám děkuju za to, že vás tahle povdka ještě neomrzela a že mě pořád povzbuzujete. Bez čtenářů by totiž žádná povídka nemohla existovat, oni jsou na ní to nejlepší.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 36. část: