Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 35. část

25.03.2011 (21:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4108×

Edward:

„Prostě běž, žij svůj vlastní život a nezahazuj se se mnou, nestojím za to.“

„To není p-“

„Jdi!“ zakřičela co nejhlasitěji, ale na konci se jí zlomil hlas. Najednou působila strašně bezbranně, ale přesto z jejího chování prýštilo něco zvláštního, něco, co mě nutilo ji poslechnout. Nemohl jsem zůstat. I když jsem chtěl, prostě jsem nemohl, nešlo to…

Pevně jsem stiskl oční víčka k sobě a zhluboka jsem se nadechl. Jako pokaždé, když se mi v hlavě objevila tahle vzpomínka, jsem se cítil, jako by mě někdo pořádně zmlátil. Nebylo mi špatně jenom po psychické stránce, i moje jindy tak bezvýznamné a nedotknutelné tělo mi momentálně připadalo minimálně o půl tuny těžší, naprosto neschopné a nemotorné. Možná, že kdyby se se mnou momentálně chtěl poprat nějaký můj bývalý lidský spolužák, byl bych to já, kdo by i přes svou sílu a schopnost číst v soupeřově hlavě jeho plánované manévry, skončil na zemi jako první.

Pomaloučku jsem vypustil vzduch z plic. Když jsem byl ještě člověk, otec mě už odmalička poučoval, že když se někdy budu potřebovat pořádně odreagovat nebo budu chtít na něco zapomenout a uklidnit se, mám udělat tohle. Tehdy mi to ještě pomáhalo, jasně jsem si vzpomínal, že vždy když jsem se pohádal s rodiči, nebo vlastně s kýmkoliv jiným, stačilo, abych se párkrát zhluboka nadechl, podržel vzduch v plicích, a poté hlasitě a zdlouhavě vydechl.

To se ale teď říct nedalo. Jako by moje tělo bylo tak napjaté, že mu nemohlo pomoct vůbec nic. Nedokázal jsem se na nic smysluplného soustředit. Když na mě Esme mluvila, jen jsem v odpověď něco zamumlal, aniž bych rozuměl její otázce. Když za mnou Alice přišla, nebyl jsem schopen vnímat to, co mi říkala, takže to i ona se svou poměrně dost velkou vůlí brzy vzdala a s povzdechem odešla pryč. Dokonce jsem měl dojem, že se mě Jasper s Rosalií snažili vytáhnout na lov, ale nepamatoval jsem si, co přesně jsem jim odpověděl. Jestli jsem jim odpověděl.

A důvod toho všeho? Teď už ani nebylo tak těžké si to přiznat.

Bella.

Oplývala každou mou myšlenkou, její jméno bylo v každém zákoutí mého mozku, a dokonce dost podstatně chvílemi přehlušilo i všechny obavy, které jsem měl ohledně Jennifer. Mně samotnému to při šlo strašně zahanbující, protože Jenn mi skutečně přirostla k srdci, vlastně mi ho tak trochu otevřela a já jsem se z části díky ní začal na svět dívat úplně jinýma očima. Jenomže na tomhle neměla podíl jenom ona, ona totiž byla strašně slabá na to, aby mi oči otevřela úplně. Za tohle jsem mohl vděčit jenom Belle. A právě tímto jsem sám sebe ujišťoval, že je správné, že hlavní roli ve všech mých úvahách má teď ona.

Když mi poprvé vstoupila do života, ani ve zlé noční můře by mě nenapadlo, jak zrovna ona, ta bezbranná a otravná holka se zlomenou nohou, dokáže za tak krátkou dobu všechno změnit. Tenkrát jsem se modlil za to, aby už konečně vypadla z mého života a já opět mohl žít klidně.

Jenomže teď jsem se naopak ke všem svatým modlil za to, aby mě ona do svého života vzala zpět.

„Prostě běž, žij svůj vlastní život a nezahazuj se se mnou, nestojím za to.“

Jak si vůbec mohla myslet, že by za to nestála… Kdyby jenom věděla, jak moc mi přirostla k srdci. Aniž by o tom věděla, propletla svůj život s tím mým tak, že ani mně samotnému se tomu nechtělo věřit.

Kdyby mi někdo někdy během posledních třiceti let řekl, že mi na někom bude někdy tak moc záležet, s největší pravděpodobností bych ho naštvaně poslal do háje a pak bych několik dní seděl uraženě v pokoji.

Ale momentálně jsem si život bez té jedné konkrétní osoby nedokázal představit. Znělo to možná šíleně, ale v tu chvíli, kdy jsem poprvé z jejích úst uslyšel ta slova, kterými mi sdělovala, co jí je, moje srdce se mi nevědomky nafouklo a já jsem si byl nucen uvědomit, že city k ní jsou mnohem, mnohem silnější, než jsem se původně domníval. Čím dál víc jsem v sobě pociťoval ty pradávné instinkty, o kterých jsem si myslel, že už jsem je dávno ztratil. Nutily mě mít o Bellu starosti, nutily mě vstát a okamžitě jít za ní, pomáhat jí se vším, nedovolit, aby se čímkoliv vyčerpala, starat se o ni a dávat pozor na příznaky její nemoci.

A taky bych je poslechl, kdybych nevěděl, že kdybych se tam momentálně objevil, bylo by všechno jen a jen horší. Bella myslela svá slova vážně, nechtěla mě tam, a pravděpodobně by mě vyhodila, jen co bych vstoupil do dveří, a to by mě akorát ještě více ranilo…

Jistě, ještě tady pořád byla ta možnost, že bych jí řekl pravdu. Že s ní chci být, až bude muset absolvovat všechny ty nepříjemné lékařské zákroky, bez kterých by neměla šanci na přežití. Že tam pro ni budu vždy, kdy mě bude potřebovat. Že ať už by byl nádor jakkoli děsivý, já jí budu stát po boku a budu ji vždy podporovat. Že jí chci pomoct se uzdravit a potom s ní zůstat – jedno jak, ať už jako přítel nebo kamarád, prostě tak, jak mě bude chtít. Nejdůležitější prostě bylo zůstat s ní. Jenomže ani i když jsem si představil, jak jí tohle říkám, jsem se nedokázal cítit o nic uvolněněji. Třeba by mě poslala do háje. Třeba by jí bylo úplně jedno, jaké city k ní chovám.

Dokázal bych se potom ještě někdy podívat v zrcadle sám sobě do očí? Aniž bych tušil proč, nějak podvědomě jsem věděl, že jsem k sobě nechal Bellu přirůst natolik, že když bych se díval na sebe, viděl bych i ji. Jak to bylo možné, to jsem nevěděl, ale prostě to tak bylo. A ničilo mě to zaživa.

Mohl jsem jen naprosto bezmocně vzpomínat na všechny ty skvělé zážitky, které jsme společně prožili. Ale věděl jsem, že tyhle časy už jsou dávno pryč.

Na první den, kdy mě vzala do dětského domova. Ten úsměv na její tváři, když viděla ty malé děti, jsem si vybavil úplně přesně, do všech detailů… Ale stejně byla ta vzpomínka jen velmi, ale skutečně velmi chabou náhražkou za to, vidět ten její úsměv naživo. Momentálně bych dal cokoliv, aby mohla být vedle mě se rty doširoka roztaženými a s jiskřičkami v očích, které mě dosti podivným způsobem v poslední době „nabíjely“ energií potřebnou k životu, dodávaly mi lidskost. Bez nich už jsem byl skutečně jenom velký, chodící kus šutru. Byl jsem nic…

Zopakoval jsem hluboký nádech a snažil se své myšlenky přesunout jinam. Na všechny ty veselé chvilky, které jsme spolu prožili, na to její pošťuchování, které jsem zpočátku tolik nesnášel, ale později jsem bez něj nedokázal vydržet. Na dlouhé a dlouhé hodiny, kdy jsme spolu sedávali u ní v obýváku, dívali se na nějaký film a společně kritizovali nedokonalé hlavní obsazení a naprosto trapné a ohrané scénáře, které jsou ve všech příbězích vždycky stejné.

A pak se mi před očima bez varování vybavil náš jediný, dlouhý a naprosto dokonalý polibek a já jsem uslyšel sám sebe, jak jsem napůl bolestně a napůl zoufale tiše zasténal.

Přitiskl jsem si prsty na rty, bylo to, skoro jako kdybych ji na nich stále cítil. Její horký dech, jemnou kůži, tu nejkrásnější vůni…

Ne, bez ní už jsem prostě dál žít nedokázal.

* * *

Bella:

„Ty vůbec nedáváš pozor!“ osočil mě Emmett chvíli potom, co překonal další ze svých, za poslední hodinu a půl velice častých, záchvatů smíchu. Asi jsem byla natvrdlá, ale já jsem na rozdíl od něj nějak nedokázal pochopit, co je tak vtipného na tom, když si nějaký upíří výrostek dává ke svačině ubohé občany malého městečka. Popravdě, vlastně jsem na tom seriálu nechápala více věcí, ale cokoliv se mi urodilo v hlavě, odmítla jsem říct nahlas.

„Ale dávám,“ zamumlala jsem a pohodlněji jsem si přitáhla nohy k sobě. Na důkaz svých slov jsem upřela oči na obrazovku, kterou momentálně zdobil děsivý úsměv, s počítačově vytvořenými tesáky, jednoho z hlavních hrdinů. Sice měl Emmett svým způsobem pravdu, protože ať jsem se snažila sebevíc, prostě jsem se na děj odehrávající přede mnou nedokázala soustředit, zírala jsem na televizi, ale kromě pár drobností, jako že hlavní postavy jsou upíři, bych asi ani nedokázala říct, o co tam má jít, ale stejně bych ani náhodou před Emmettem nepřiznala opravdovou barvu.

„Hele, jestli tě to nebaví, stačí říct,“ řekl a váhavě na mě zpod hustých řas pohlédl. Na obličeji se mu utvořil vážný výraz, který k jeho veselé povaze vůbec neseděl. „Já to klidně vypnu a můžeme dělat něco jiného, třeba si něco zahrát nebo tak.“ Na okamžik jsem si představila, jak s Emmettem hraju třeba ‚Prší‘, a hned jsem zaznamenala, že se mi rty zformulovaly do mírného pousmání. Ale stejně jsem na jeho slova zavrtěla hlavou.

„Baví mě to.“ Sice to nebyla tak úplně pravda; hraní karet s Emmettem by mě pravděpodobně dokázalo odreagovat mnohem lépe než příběh, který jsem vnímala jenom napůl mysli – protože tou druhou jsem byla někde úplně jinde -, ale s hrůzou jsem si uvědomila, že mi tohle deptání se sebe samou se zvukovou kulisou přede mnou vlastně vyhovuje, a že nechci přestat donekonečna přemýšlet nad Edwardem…

Ano, byla jsem blbá. Ale nějak jsem nedokázala sama sebe přimět k tomu, abych ho vyhodila z mé mysli. Bylo jasné, že bych měla, že by to pro mě bylo nejlepší a že by se mi nejspíš ulevilo, ale… Pokaždé, když jsem jenom pomyslela na to, že bych se vážně přiměla k tomu na něj přestat myslet, obklopil mě až bolestný pocit naprosté prázdnoty a já jsem měla najednou ohromné nutkání si pevně obejmout hruď, abych tu díru v ní nějak zakryla před okolním světem.

„Hele, Bello,“ začal Emmett, shodil nohy ze stolu a nahnul se směrem ke mně. „Nechci, aby sis myslela, že jsem tady jenom proto, abych tě hlídal, a proto jsem tě přikoval k televizi, abych tě nějak zabavil. Doopravdy jsem tvůj kámoš, jo? Takže se neboj mi říct, že tě to nebaví, že chceš dělat něco jiného nebo tak něco. Klidně můžeme pokecat, někoho pořádně zdrbnout, nebo jak to vy holky říkáte.“ Ušklíbl se.

Pousmála jsem se a vděčně jsem se na něj podívala. „Díky.“ Když se trochu zdráhal, pokračovala jsem. „Vážně, Emmette, jsi moc fajn. Podle mě musí být Rosalie jedna z nejšťastnějších holek pod sluncem, když tě může tak sebejistě prohlašovat za svého.“

„Ehm…“ Narovnal se a hruď se mu maličko nadmula hrdostí a pýchou, kterou se jen marně snažil zakrývat. „Vážně myslíš?“

Pokusila jsem se o zasmání, které by v každé jiné situaci bylo vážně upřímné, ale dnes trochu škobrtalo. „Jo, myslím. Jsi hrozně milý a pozorný, a vlastně se cítím provinile, že tu ztrácíš čas se mnou.“

„Hele.“ Skepticky mě sjel pohledem, ramena mu opět poklesla a hrdost byla tatam. „Emmett Cullen nikdy čas s nikým neztrácí, takže tyhle poznámky hraničící s vyjadřováním jakési méněcennosti si nech pro sebe, platí?“

Protočila jsem oči v sloup. „Emmette, tohl-“

„Platí?“ Zvýšil trochu hlas, ale ne se zlým úmyslem, spíš aby dal svým slovům větší důraz.

„Dobře, platí,“ povzdechla jsem. Sice jsem věděla, že nic takového mu doopravdy slíbit nemůžu, protože nebylo správné, že tady byl se mnou, když měl doma několik dalších milujících osob, kterým skutečně patřil. Ale pro klid jeho duše jsem musela přikývnout.

Vesele se zazubil. „Jsem rád, že si tak rozumíme.“ Natáhl se pro ovladač, aby vypnul televizi, a pak se zase s úsměvem otočil zpět ke mně. „A teď mi pověz, co chceš dělat. Koukej, že jsi to ty, jsem ochoten se klidně snížit i k některým těm holčičím blbostem, jako je třeba lakování nehtů, česání vlasů, vytváří těch různých sajrajtů na obličej nebo tak něco.“ Když jsem po něm vrhla pobavený pohled, zvedl ruce v sebeobraně a ryc hle dodal: „Samozřejmě za předpokladu, že se všechny tyhle aktivity budou provádět jedině na tobě a mě se nic z toho ani náhodou nedotkne!“

Zatvářil se tak… Neuměla jsem to popsat, ale najednou jsem se prostě musela začít smát. Doopravdy a upřímně. Před očima se mi vytvořil obrázek Emmetta - s turbanem na hlavě, bílou pleťovou maskou na obličeji, okurkami přes oči a s nehty nalakovanými do ruda, přesně tak, jak se to objevuje ve všech stupidních dívčích seriálech.

„Hele,“ zamračil se. „Já to myslel vážně. Ať už o mě Edward říká cokoliv, já vážně nejsem zženštilý!“ Uraženě našpulil pusu a založil si ruce na prsou.

„To neříkám,“ zachraňovala jsem honem situaci a pokusila jsem se ovládnout mimické svaly, které ještě pořád trošku poškubávaly.

A ano, odhadujete správně, co bude teď následovat.  Díky moc za vaše komentáře, číst vaše názory a postřehy mě strašně baví, miluju to. Po dlouhém a nudném dni ve škole je to vždy to nejlepší, co mě dokáže potěšit.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 35. část: