Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 33. část

20.03.2011 (12:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4501×

Bella:

Jeho rty se pomalu a něžně dotýkaly těch mých, motýlci mi tančili v celém břiše a já jsem se unášela na mráčku blaženosti. Bylo to tak krásné, nespoutané, ale hlavně nečekané… Nechávala jsem se tím pomalu unášet, představovala jsem si, co všechno tenhle jediný polibek může způsobit, jak moc to změní vztah mezi námi dvěma, ale hlavně, jak by zrovna tenhle okamžik mohl pokračovat.

Dotýkal se mé tváře a já jsem prsty nedočkavě přejížděla po té jeho, moje srdce běželo svůj životní maraton a dech se pomalu, ale jistě vymykal kontrole. Ještě chvíli a…

Najednou jsem prudce zatřepala hlavou a zakázala jsem svým vzpomínkám, aby mne přepadaly zrovna tady a teď, přímo v tuhle chvíli.

Jeho ruce, tak lehké a jemné, jsem si na sobě nejspíš uvědomovala až příliš zřetelně. Pod jejich dotykem mi pod kůží hořel oheň a já jsem se celá nepatrně otřásla. Ale byla jsem si naprosto jistá, že to ani náhodou nebylo odporem, protože mi tahle situace naopak připadala skoro až nezdravě příjemná.

Cítila jsem své rozbouřené tělo, uvědomovala jsem si, že se k němu chce celé přitisknout, uvolněně se zády opřít o jeho hruď a s pocitem naprostého bezpečí zavřít oči. Jedna moje část mysli, ta, kterou bylo vždy tak těžší ovládat, se neubránila opětovné vzpomínce a já jsem si na okamžik znovu představila, jaké by to bylo se teď setkat s jeho rty. Bez ostychu, tak přirozeně, jako by to byla ta nejnormálnější věc pod sluncem.

Přistihla jsem se, že doopravdy toužím po tom, aby to udělal. Aby se znovu sehnul k mému obličeji a pomalu spojil naše rty. Chtěla jsem se s ním znovu líbat, něžně nebo vášnivě, na tom nezáleželo. Chtěla jsem napravit ten první, a velice zvláštní, polibek, a tentokrát ten zážitek zakončit něčím mnohem příjemnějším, než nějakou surovou hádkou. Například takové jemné pousmání by dokonale stačilo.

Ale než jsem mohla cokoliv udělat, anebo třeba jen zakázat své bujné fantazii, aby si vymýšlela takovéhle scénáře, Edwardovy ruce ze mě jemně sklouzly a já jsem cítila, jak ode mě ustoupil o krok dozadu.

I když by nemělo, bolestně mě při tom píchlo v místě, kde nejpravděpodobněji leželo srdce. Ale zakázala jsem si takové myšlenky dřív, než bych mohla přijít na něco dalšího, a rychle jsem od Edwarda taky odstoupila. Tím jsem ale už dokonale spadla zpět do reality, chvilkové omámení najednou jako by vůbec neexistovalo, a já jsem si zase uvědomila svoje vratké nohy, takže musela jsem se zachytit prádelníku, aby se mi nepodlomily.

A Edwardovy oči jsem při tom dost zřetelně cítila na zádech.

* * *

Na obličeji mám něco studeného, bylo první, co jsem si uvědomila. I když studeného, to bylo nejspíš slabé slovo – bylo to totiž ledové jako čerstvě napadnutý sníh. A velmi pomalu a jemně, téměř jako pírko, mi to přejíždělo po tváři.

Líbilo se mi to, vzdáleně mi to připomínalo něco, co jsem měla ráda, i když jsem momentálně nevěděla, co to je. V domnění, že s největší pravděpodobností ještě stále napůl spím a tohle je jenom příjemné zpestření mých snů, jsem se maličko pousmála a zachumlala jsem se víc do vyhřáté přikrývky, aby tahle pěkná iluze trvala co nejdéle.

„Bello.“ Ten melodický hlas nemohl patřit nikomu jinému než andělovi. To on mě hladil po tváři? Ale proč by to dělal? „Bello, probuď se.“ Byl to krásný zvuk, ale naléhavost, začínající se ozývat v jeho hlase, mi k němu neseděla. Proč nebyl jednoduše krásně uvolněný, tak, jak by zněl nejlépe?

Pomalu jsem si uvědomovala, že ten opar sladkého nevědomí postupně ztrácím, a ani náhodou se mi to nelíbilo. Já jsem chtěla ještě spát!

„Bello, no tak.“ Realita mě uhodila do obličeje a já jsem se smutkem uvědomila, že už jsem vzhůru úplně. Neochotně jsem otevřela oči a několikrát jsem zamrkala.

A pak jsem zalapala po dechu.

Jakmile Edward zpozoroval, že jsem vzhůru, jeho obličej zmizel z mého zorného pole, a spolu s ním i ruka, kterou jsem celou tu dobu měla na své tváři. Původce studeného doteku.

Nervózně si odkašlal. „Původně jsem neměl v plánu tě budit,“ zamumlal a očima těkal po pokoji, jako kdyby se na mě bál podívat. „Ale už je deset a tvůj onkolog tam je jenom do dvanácti. Navíc je docela možné, že bude v čekárně více lidí a na tebe by se nemusela dostat řada…“

Pomalu jsem přikývla a snažila jsem svůj ještě spící mozek přinutit, aby si zpracoval to, co mi řekl. A že to takhle po ránu nebyl zrovna lehký úkol. Navíc když jsem se ještě namáhavě snažila rozpomenout, co tady Edward dělá.

Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem si vzpomněla, že mě včera poprosil, jestli by na mě mohl dát přes noc pozor a ráno mě mohl odvést do nemocnice… Ale ani náhodou jsem se nemohla rozpomenout, proč jsem mu na to kývla.

„Myslíš, že by ses stihla připravit během půl hodiny?“

Znovu jsem nepatrně pokývala hlavou, zatímco mi pohled zalétl k budíku. O tom času nelhal, čísílka ukazovala rovných deset hodin a čtyři minuty. To jsem spala tak dlouho? Vždyť jsem si šla lehnout brzy…

„Počkám na tebe dole,“ řekl, váhavě na mě pohlédl a poté se bez jakéhokoliv dalšího slova otočil a odkráčel pryč.

S námahou jsem se překulila na druhý bok. Moje tělo se rozhodně netvářilo, že by v nejbližší době bylo schopno nějakého většího pohybu, jako třeba odhrnutí peřiny a poté namáhavého postavení, anebo ještě hůř – dokonce chůze přes celou tu dlouhou chodbu až do koupelny. To bylo naprosto nemyslitelné.

Ne, tahle poloha mi naprosto vyhovovala. Co záleželo na tom, jestli stihnu doktora? Bude tam i zítra, i pozítří a popozítří taky…

Stejně tahle kontrola bude jenom jedna velká zbytečnost. Nedozvím se nic jiného než to, co minule. Znovu si vyslechnu ty řeči o tom, abych na sebe dávala pozor, pravidelně brala prášky, nerozčilovala se (na což bylo stejně už pozdě, protože právě to se včera stalo) a abych co nejvíce odpočívala a nezpůsobovala si žádnou přílišnou fyzickou zátěž.

Další důvod, proč zůstat v posteli. Koupelna totiž byla moc daleko, a než bych tam došla, mohla bych se přece vyčerpat.

Takže jsem místo toho více než ochotně zavřela oči a pomaloučku jsem se nechávala vtahovat hlouběji a hlouběji do svých myšlenek.

Nejprve mě napadlo, že už jsem dlouho nebyla v dětském domově. Pocítila jsem mírnou provinilost. Trudy toho měla určitě až nad hlavu, zatímco já jsem se tady už pět dní vyvalovala ve sladkém nicnedělání. V duchu jsem si přikázala se tam zastavit hned, jakmile to bude možné.

Timmy s Joeym už mi začínali chybět, určitě zase stihli provést spoustu vylomenin, o kterých mi budou chtít vyprávět. A v poslední době jsem se dost skamarádila i se čtrnáctiletou Lily. Jak se totiž zdálo, procházela si prvními problémy puberty a ve mně si našla něco jako oporu. Měla jsem takový dojem, že, na rozdíl od Trudy, mě považovala za někoho, komu se může svěřit se svým trápením bez toho, aniž by si potom vyslechla sáhodlouhou přednášku o tom, jak by se správně měla chovat. Ano, v poslední době napáchala několik opravdu špatných vylomenin, za které by ji Trudy nejspíš vykládala o tom, co je správné a co ne, a právě proto chodila za mnou.

Já jsem ji totiž chápala a snažila jsem se jí pomoct i bez poučování, které je v jejím věku účinné asi tak stejně jako přesvědčování zdi, aby se pohnula. Jenom s tím rozdílem, že Lily by ještě navíc mohla vybuchnout a zasypat mě, nebo jakoukoliv jinou osobu, pěknou dávkou peprných nadávek.

Ale nechyběli mi jen oni, i k ostatním dětem jsem chovala hluboký vztah. K Lucy a Peterovi, Travisovi, Davidovi, Julii a Therese a k Lucasovi… Najednou se mi před očima k obrázkům všem dětem připojila Jennifeřina rozesmátá tvář. Jak jsem ji jednou viděla při nějaké hře s Edwardem.

Okamžitě jsem pocítila nepříjemný tlak na hrudi. Stiskla jsem oční víčka ještě více k sobě, jako bych snad měla tu moc si tu představu takhle z hlavy vypudit. Jenomže čím víc jsem se snažila na to nemyslet, tím to bylo horší a tím víc její a Edwardův obličej získával zřetelnějších a jasnějších obrysů.

Nechtěla jsem myslet na to, jak strašně se Edward musí kvůli Jennifer cítit. Nechtěla jsem myslet na to, jak se každou další vteřinou čím dál víc ničí. Viděla jsem mu na očích tu nepřítomnou bolest. Užíralo mě to. Zvlášť pokaždé, když jsem si uvědomila, že potom, co jsme se políbili, je ta bolest ještě znatelnější, a to i když se ji snažil zapírat a tvářit se normálně.

Nesnášela jsem se za to, co jsem mu udělala. I když ten polibek začal on, byla jsem to já, kdo se měl odtáhnout včas a zabránit tomu, aby to pokračovalo. Jenomže jsem to zároveň byla taky já, kdo mu ho nedočkavě oplácel…

Jak se na mě teď bude dívat Carlisle a Esmé, když jsem jejich synovi dopomohla k tomuhle stavu? A co teprve Alice, Rosalie, Jasper a Emmett? Vždyť on je jejich bratr a kvůli mně se teď budou muset dívat na jeho ztrápený obličej. Oni mi darovali svou důvěru, bavili se se mnou, usmívali se na mě a dokonce to vypadalo, že mě mají i celkem rádi. Ale já…

Měla jsem chuť začít hlasitě ječet.

Přesně tímhle jsem se zabývala celé včerejší odpoledne, a přesně od těchhle myšlenek jsem se snažila osvobodit. Ale jak se zdálo, bylo to naprosto zbytečné…

V marné snaze na to přestat myslet jsem si polštář připlácla přes hlavu a tiše jsem zaklela. Proč se všechny tyhle starosti musely sesypat zrovna na mě a zrovna teď? Nikdy jsem nemusela nic až tak řešit, nikdy jsem se nemusela něčím přehnaně zaobírat… Tak proč se mě toho před smrtí muselo chytit tolik? Je snad dáno, že každý člověk za svůj život musí protrpět stejně, a proto mi to osud seslal všechno najednou na poslední chvíli?

„Bello?“ Spolu s jeho hlasem se ozvalo i tiché zaklepání. Znovu jsem tichounce zasakrovala. Edward byl ten poslední, koho bych zrovna v tuhle chvíli chtěla vidět. Byla jsem protivná, ošklivá, unavená, nevyspaná a momentálně jsem se nacházela ve velice emocionálně vypjatém rozpoložení. A v důsledku toho jsem mu nechtěla říct něco, čeho bych později mohla litovat. „Můžu dál?“

„Hm…“

Klika tiše cvakla a hned nato podlaha v mém pokoji pod Edwardem mírně zavrzala. Přitiskla jsem si polštář k obličeji ještě víc, ve slepé touze se na něj ani jednou nepodívat.

„Pane Bože! Je ti špatně? Stalo se ti něco?“ Ta starostlivost v jeho hlase mě ubíjela. Ničilo mě to. Další dva rychlé kroky a pak jsem jeho dlaň ucítila na rameni. No jistě, jemu jsem asi na první pohled musela připadat naprosto nemohoucně. Nedivila jsem se, kdybych samu sebe viděla někdy v takovéhle poloze, pravděpodobně bych se taky vyděsila.

„Je mi fajn.“ Slovo fajn jsem naprosto nesnášela. Protože ať už mi bylo jakkoliv, fajn to rozhodně nebylo.

„Co tě bolí?“ naléhal dál, jeho tón se pomalu změnil v neústupný, když jsem dlouho nic neodpovídala. „Mluv se mnou!"

Najednou se mi chtělo zase brečet. Zoufale a bezútěšně. Copak jsem mu mohla dál ubližovat? Kde jsem měla jistotu, že v jeho přítomnosti neudělám něco dalšího, čím bych ho ranila ještě víc? Co kdyby se někdy ten polibek čirou náhodou zopakoval? Nebyla jsem sama sebou dost jistá. Pokaždé, když jsem si jenom vzpomněla na jeho rty, byla jsem v sedmém nebi. Měla bych ještě potom dost síly na to, abych včas přestala?

Byla jsem si naprosto jistá, že má sobeckost by mi to tentokrát nedovolila. A to by znamenalo, že bych mu ubližovala ještě víc…

„Bells!“

Najednou jsem se zděsila sama nad sebou. Co jsem to právě dělala? Nechávala jsem Edwarda, aby tady zůstal, dovolovala jsem mu, aby mě sledoval v jednom z horších období mé nemoci. Co by se stalo, kdyby byl nablízko i v té úplně konečné fázi?

Tahle představa způsobila, že mi srdce vynechalo jeden úder a do očí se mi začaly drát slzy. Dřív, než jsem si stihla pomyslet, proč už zase brečím, jsem se neubránila tichému vzlyknutí.

„Proboha, Bello, řekni mi, co tě bolí! Můžu ti nějak pomoct?“

On byl tak skvělý kluk. Tak krásný a chytrý, a když chtěl, byl i strašně přátelský a milý, byl snem každé holky. A jelikož já jsem také byla holka, i mým.

Jenomže já jsem si ho nezasloužila. Ani trochu…

„Běž pryč,“ zamumlala jsem, snažíc se ovládnout svůj vlastní hlas.

„Ale co doktor a -“

„Prosím tě, Edwarde,“ jeho jméno mi šlo přes ústa hůř, než jsem si myslela, „jeď domů, já dneska nikam nejdu.“

„Nenechám tě tady samotnou.“

„Prosím! Zvládla jsem to už předtím a zvládnu to i teď. Jen mě nech o samotě.“

„Pochop, prosím, že tohle já nedokážu. Musím –“

„Jdi!“ Řekla jsem to o něco hlasitějším tónem, než jakým jsem měla původně v plánu. A vyděsilo mě, jak okamžitý účinek měl.

Edwardova ruka rázem zmizela. Cítila jsem se úplně stejně, jako bych ho podvedla, a bylo to strašné, vědomí, že jsem ho zase ranila. Ale co jsem mohla dělat, pokud jsem ho nechtěla později zlomit úplně? Teď byl nejvyšší čas na to nechat ho jít. Uklidňovala jsem samu sebe myšlenkou, že to tak pro něj bude nejlepší.

„Jsi si jistá, že –“

„Prostě běž, žij svůj vlastní život a nezahazuj se se mnou, nestojím za to.“

„To není p-“

„Jdi!“ zakřičela jsem z posledních sil, které mě ještě držely před hysterickým brekem.

Chvíli bylo ticho, během kterého jsem se ze všech sil snažila udržet na uzdě ten nebezpečně se přibližující pláč.

Ale pak jsem najednou zaslechla třísknutí dveří a hned vzápětí rychlé kroky na schodech.

Když o něco později venku nastartovala auto, plně jsem si uvědomila, že už jsem zase sama. Naprosto a dočista sama… přesně tak, jak jednou umřu.

Ani dneska, i když jsem se snažila samu sebe přemluvit, se mi nepodařilo to tady nenapsat. Ale aspoň je to dnes kratší, protože si myslím, že ty sáhodloué proslovy si stejně nikdo nečte. Takže úplně jednoduše...

Děkujííí, vaše komentáře vážně miluju. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 33. část: