Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 27. část

08.03.2011 (14:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4104×

Edward:

Jennifer se na mě za celou dobu podívala jenom jednou.

Nerozběhla se za mnou, jako to dělala vždycky, dokonce se jí tváří ani nerozlila radost. Jenom se na setinu vteřiny smutně usmála, ale dřív, než by stihla svým pohledem odhalit něco víc, se otočila ke svému otci a chytila ho pevně za ruku.

Šoku a neskutečné žárlivosti, které v tu chvíli projely celým mým tělem, se nemohlo vyrovnat ani znechucená z toho, jak se na mě Marlwood vzápětí usmál. Temně a vědoucně. Vychutnával si tu chvíli víc, než by bylo v lidské mezi možné. Jeho myšlenky byly skoro až dětinsky škodolibé. Ale bylo v nich i něco dalšího. Zvláštní uspokojení, jehož význam jsem si nedokázal vysvětlit. Protože k Jennifer ještě stále necítil nic víc než povinnost - a ani ta nebyla nijak silná.

Potom se všechno začalo sbíhat hrozně rychle. Možná za to mohl fakt, že jsem si najednou připadal zvláštně paralyzovaný a nevnímal jsem čas tak jako ostatní. Měl jsem pocit, že mi hučí v uších a že se všechen děj kolem mě odehrává za nějakou tlustou skleněnou stěnou, skrz kterou to pouze sleduji, ale neúčastním se toho.

Trochu jsem se probral do reality, až když ke mně Trudy přivedla Lauru s Ericem, sedmiletá, nezbedná dvojčata, abych se jim držel poblíž a dohlížel na ně.

Se zvláštním pocitem jsem chytil obě ruce, které se ke mně natahovaly, a když jsem se dotkl jejich hřejivých dlaní, zakázal jsem si byť i jenom ten nejmenší pohled k Jennifer. K Jennifer a jejímu parazitskému otci.

„Edwarde?“ Bellin hlas se ozval jen malý kousek ode mě.  Její lehoučká dlaň mi přistála na rameni a starostlivý pohled mi upřela do obličeje. „Jsi… v pořádku?“  Očima mě propalovala skrz na skrz. I bez čtení myšlenek jsem věděl, že přesně ví, na co právě teď myslím, jak se cítím. Protože i ona dost jasně viděla, jak se Jennifer při pohledu na mě zachovala.

Povzbudivě mi stiskla paži.

„Jsem v pohodě,“ zamumlal jsem. Jak se naše role hezky obrátily… Najednou jsem se o svém stavu snažil ujišťovat já ji, ne naopak.

Hlasitě si povzdechla. „Všechno se spraví, uvidíš.“

V první chvíli jsem měl hrozivé nutkání na ni začít ječet, aby si ty lži strčila někam. Ale když jsem se nadechoval a při tom jsem shlédl do jejího nevinného obličeje, všechen ten popudový hněv mě rázem opustil.

Bella za nic nemohla. Neměl jsem právo ji osočovat z toho, co udělal někdo jiný.

„Díky,“ zamumlal jsem. Potom jsem se sklopenou hlavou i se dvěma štěbetajícími dětmi vydal za ostatními a ji jsem nechal stát za sebou.

Bella:

Sledovat Cullenovy, jak se chovají k malým dětem, bylo něco naprosto nového, ale taky něco naprosto úžasného. Věděla jsem, jak jsou milí a jak vřele se dokáží chovat k jiným lidem, ale tohle bylo něco… nevídaného. Bylo to skoro až neskutečné, skoro jako bych se dívala na rodinu z nějakého smyšleného seriálu.

Ale oni byli opravdoví. Upřímné úsměvy rozdávali na všechny strany a radost z nich sršela na kilometry daleko. Netrvalo jim to ani minutu a většinu dětí už měli omotaných kolem prstu. Dokonce i Timmy s Joeym vypadali velice zamyšleně, když se rozhodovali, jestli dají přednost mně nebo Emmettovi. Ten jim padl do oka už na první pohled, protože svou mohutnou postavou jim pravděpodobně připomínal hrdinu dobrodružného filmu víc než já. Ne že by se tomu někdo mohl divit. Nakonec ale, po skutečně dlouhém váhání a otáčení hlav z jedné strany na druhou, se rozhodli pro mou obyčejnou a naprosto nefantasmagorickou osobu. Aspoň zpočátku. Za Emmettem a ostatníma klukama zdrhli hned po tom, co na mě při cestě k hrochům ve spěchu vybafli všechny novinky.

S nechápavým zavrtěním hlavy jsem se chvíli dívala, jak se se vzrušením ve tváři zahleděli na Emmetta, který zrovna něco živě vyprávěl. Potom jsem svůj pohled zaměřila na pětici přede mnou.

Edward šel uprostřed se sklopenou hlavou. Z jedné jeho strany cupitala Alice – pořád ještě jsem se při pohledu na ni musela podivit nad tak maličkou postavou –, vedle ní cupital Eric a vzrušenýma očima udiveně sledoval zvířata v klecích, která míjeli. Z Edwardovy druhé strany houpavým krokem poskakovala Laura, tiše si pobrukovala nějakou písničku a vypadala poměrně vesele. Jednou rukou se pevně držela Edwarda a z druhé strany ji přidržoval Carlisle. Ten měl hlavu otočenou směrem k Edwardovi a podle toho, jak se mu ústa skoro neznatelně pohybovala, o něčem tiše hovořil. I na tu dálku jsem byla schopná rozeznat náznak nespokojenosti v jeho obličeji, a nepotřebovala jsem přemýšlet nijak dlouho, aby mi došlo, o čem se asi tak baví.

Jako bych si chtěla potvrdit své vlastní domněnky, podívala jsem se za sebe, kde se Jennifer pevně držela svého tatínka.  Vyděšeně se rozhlížela kolem, jako by se něčeho ohromně bála, a jedním bokem byla téměř přilepená na Marlwoodově noze.

Zamračila jsem se, když jsem se podívala do jeho obličeje. Tvářil se, jako by tady snad ani nebyl. Díval se znuděně před sebe a jeho pohled byl mdlý a pochmurný. Vyděšená dcera ho vůbec nezajímala.

Pocítila jsem neskutečnou touhu se za ní rozběhnout a sama ji utěšit, že ta velká kočkovitá šelma, kterou sledovala s hrůzou ve tváři, jí nemůže nijak ublížit, protože skrz silné mříže se nemůže dostat ven.

Než jsem se ale vůbec mohla odhodlat k tomu, abych začala jednat, vedle mě se zničehonic objevila Rosalie, dokonalý obličej rozjasněný úsměvem.

„Obdivuju tě, že s nimi vydržíš tak dlouhou dobu několikrát týdně,“ řekla a její rty se ještě víc roztáhly do šířky.

„Mám je ráda.“ Odpoutala jsem pohled od Marlwooda a v duchu jsem se snažila soustředit na Edwardovu sestru stojící přede mnou. Pokusila jsem se usmát tak jako ona, ale věděla jsem, že to byl jenom velice chabý pokus.

„To se ti nedivím, vždyť mně přirostli k srdci i za tu hodinu. A když si je oblíbil i Edward, to už vážně musí mít něco do sebe. Ale té práce s nimi…“ Rozhlédla se kolem sebe a hlasitě si povzdechla. Pohled jí zůstal viset na Trudy, kolem které se dětí hemžilo nejvíc, a ona se jen stěží snažila je všechny krotit.

„Ta radost z jejich úsměvů to všechno přebije.“ Usmála jsem se o něco důvěryhodněji. „Nepopírám, že pracovat s nimi někdy může být dost vyčerpávající, dost často si s nimi nevíš rady, netušíš, co chcou a co se jim nelíbí, ale i když to zní dost sentimentální, stačí, aby jim potom v očích zasvítily ty slavné jiskřičky, a najednou je všechno zažehnáno.“

Hlasitě se zasmála. „Jo… o tomhle něco vím. Vždycky jsem říkala, že děti jsou kouzelné bytosti. Stáhnou si na svoji stranu každého, dokonce i toho největšího bručouna. No, ale o tomhle ty nejspíš něco víš. Vždyť můj bratr je toho zářným důkazem.“ Podívala se na mě a na chvíli se zatvářila skoro až tajuplně. „Doufám, že víš, že celá naše rodina je ti ohromně vděčná.“

Zmateně jsem zamrkala. „Co prosím?“

„Ale no tak, Bello. Dokud ses neobjevila ty, Edward se choval jako nevychovaný spratek. Emmett s Jasperem si z něj často utahovali, že prožívá opožděnou pubertu, ale stejně nás všechny ničilo, když s námi za celý den prohodil sotva dvě slova.“

„Ale za tu… změnu,“ pořád jsem byla trochu popletená, „přece může Jennifer. To když byl s ní, celý zářil.“

Rosalie se smutně usmála. V tu chvíli jsem si byla jistá, že stejně jako já pomyslela na to, kdo jde jenom kousek za námi. „V tom máš nejspíš pravdu.“ Odkašlala si. „Ale to nic nemění na tom, jak se chová k tobě. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho neviděla takového. Alice si dokonce potom, co jsi odešla, dělala legraci, že jste skoro jako manželé“

„Počkej, počkej,“ zarazila jsem ji a zmateně jsem se na ni zadívala. „Jak proboha přišla na takovou blbost?“ Pohled mi nedobrovolně sklouzl na Edwarda přede mnou. Na okamžik jsem si pokusila představit, že bychom skutečně nosili na rukou snubní prstýnky, každé ráno se probouzeli na posteli vedle sebe, při snídani si vykládali, co se nám zdálo, a… A vůbec jsem se nezachvěla a neměla jsem nutkání zvracet. Spíš naopak jsem v břiše pocítila zvláštní zavlnění. A bylo to ohromně příjemné…  Pravděpodobně už jsem měla celé tělo otupené nedostatkem spánku. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych si alespoň trochu pročistila myšlenky.

Rosalie se znovu zvonivě zasmála. „Kdybyste se viděli… Jak jste mluvili, skvěle jste se doplňovali, skákali jste si do řeči, skoro jste nenechali jeden druhého domluvit a pořád jste se přerušovali – ale to myslím v tom dobrém slova smyslu.“

„Ehm… vážně?“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. Myšlenka Edwarda před oltářem mi stále tanula před očima a já jsem se jí nemohla zbavit. I když jsem se snažila sebevíc.

„Jo… Hele, Bello.“ Najednou se na mě zpod řas zase dívala vážně. Takhle důležitě jsem se ji tvářit ještě neviděla. „Ať už jste s Edwardem cokoliv, jsem ráda, že jste se potkali. A i když se ti to možná nezdá, jemu jsi upřímně přirostla k srdci. A to mi věř, protože za celý jeho život se s nikým kromě nás takhle skvěle nebavil. A proto bych tě chtěla poprosit o jednu věc.“

Zvědavě jsem se na ni podívala. Netušila jsem, co bych od ní měla čekat. Podobné rozhovory jsem ještě nikdy s nikým nevedla a nevěděla jsem, na co bych se měla připravovat.

Ale to, co řekla, bylo to úplně poslední, s čím bych vůbec někdy počítala. „Něco před ním tajíš. On si to možná ještě ani tak neuvědomuje, ale až začne, může být pozdě.“ Na okamžik se odmlčela a skousla si spodní ret, působila skoro nervózně. „Buď k němu upřímná, třeba ti může pomoct a ty o tom ještě nevíš.“ S těmi slovy se na mě naposledy smutně podívala a poté se ode mě otočila a ladným krokem doběhla Esme.

Já jsem za ní jenom zůstala stát s otevřenou pusou, všechny smysly najednou čilé a v pozoru. I když to neřekla přímo, bylo to jasné. Rosalie věděla o mojí nemoci.

* * *

S povzdechem jsem na stole odsunula prázdný hrneček dál od sebe. Usoudila jsem, že toho žmoulání jeho keramického ucha a bezcílného hledění do neznáma už bylo po té půlhodině dost.

I když už uběhly téměř čtyři dlouhé dny od toho dne, co mi to Rosalie oznámila, její slova mi stále zněla v hlavě pořád dokola. Mísily se se spoustou nejasností a otázek, odkud to ví, komu všemu to řekla, jestli to hodlá říct Edwardovi (pokud to ještě neví) a jestli má v plánu se mnou ten rozhovor ještě dokončit.

Už párkrát jsem si před spaním usmyslela, že dalšího dne jí zavolám a poprosím ji, aby se se mnou někde sešla a všechno mi jedno po druhém hezky v klidu řekla. Ale když jsem potom vzala do ruky telefon, najednou jsem se nemohla ani náhodou přemluvit k tomu, abych na klávesnici namačkala její číslo. Pokaždé jsem jen několik dlouhých minut držela mobil bezradně v ruce, a nakonec jsem ho s neslyšným zaúpěním odložila. Jo, pomyslela jsem si ironicky, tomu se říká skutečně pořádná odvaha.

V kapse mi najednou zavibroval mobil a já jsem úlekem nadskočila na židli. Když jsem se vzpamatovala, rychle jsem hrábla do džínů.

„Edwarde?“ hlesla jsem do mikrofonu. Při pouhé myšlence na něj se mi lítostivě sevřelo srdce a já jsem se musela zhluboka nadechnout. Sice jsem ho od soboty viděla pouze dvakrát, ale musela bych být slepá, abych si nevšimla jeho starostí, které měl více než jasně vepsané v obličeji. Na druhou stranu jsem ale musela uznat, že se alespoň pokoušel chovat normálně, sem tam se trochu pousmál, snažil se zavtipkovat, ale nikdy to nepůsobilo ani náhodou opravdově. A on to věděl.

„Bello, já…“ Téměř zoufalý podtón jeho hlasu mě vyděsil. Celá jsem se na židli napjala a ruku s mobilem jsem si nevědomky přitiskla blíže k uchu. „Myslíš, že… že bych se u tebe dneska mohl stavit?“

„Děje se něco?“

„Potřebuju si s někým promluvit, nevadilo by ti to?“

„Jasně že ne!“ přerušila jsem ho okamžitě. „Řekni mi, co se stalo.“ Horečnatě jsem se snažila napnout všechny mozkové buňky a donutit je k pohybu. Co ho mohlo takhle rozrušit? „Pohádal ses zase s rodiči?“ Zdálo se mi to jako velice nepravděpodobná alternativa, ale zeptat jsem se musela.

„Ne, s nimi je všechno v pořádku. Ale…“ Ozval se hlasitý povzdech. „Bello, Marlwood si Jennifer odvezl do Kanady.“

K čemu tohle asi může vést?

Opět mockrát děkuju za komentáře. :) Nezasloužím si je.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 27. část: