Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 23. část


Když už zbývá jenom osud - 23. částDalší kapitola, se kterou nejsem moc spokojená... O nijak velký časový interval se neposuneme, ani nic podstatného se tam nestane. Zkrátká "normální" rodičovská návštěva.

Připadal jsem si jako naprostý blázen. Seděl jsem jako socha a konsternovaně zíral před sebe, neschopen pohybu, neschopen slova.

Upír, upír, upír.

To přece nemohla být pravda. To nemohl být její otec! Náš druh je neplodný, to byl prokázaný fakt. Spousty, spousty párů, včetně těch, s kterými žiju, se o dítě pokoušelo. Marně.

Jeho myšlenky mě uhodily zničehonic. Byla to jako rána do obličeje. Byly silné, mnohem hlasitější než jakékoliv jiné v téhle budově. Zatímco ostatní jsem sotva vnímal a připadalo mi, že spíše šeptají, tyhle na mě přímo křičely svůj nesouhlas.

S tím, že moje ruce objímají jeho dceru.

Samozřejmě i on okamžitě věděl, co jsem zač - ono taky nebylo zase tak těžké rozeznat někoho našeho druhu. Ovšem tolik sprostých slov pohromadě už jsem dlouho neslyšel. A všechna byla směřována jen a jen na mě.

Neuvědomil jsem si, že Jennifer brečí, dokud jsem neucítil něco vlhkého na košili. Hned nato tiše zaštkala a přitiskla se ke mně ještě pevněji než předtím, skoro jako by se chtěla před něčím – nebo možná před někým – úplně schovat a má náruč byla nejlepší skrýší.

Instinktivně jsem ji pohladil po jemných vláscích a do ucha zašeptal uklidňující slůvka. Valný účinek to nemělo, slzy jí stále smáčely tváře, aniž bych alespoň tušil proč, ale alespoň už se tolik netřásla.

„Kdo je ten muž?“ Hlas jejího otce prořízl napětí a nervozitu jako břitva. Zněl ostře, vyzařovala z něj silná autorita, ale spolu s ní také znatelné rozčilení.

„Pane Marlwoode, tohle je Edward Cullen, jeden z dobrovolných pracovníků,“ promluvila Trudy. Pohledem nervózně těkala po místnosti, i ona vycítila rozpoložení, které tady kolem panovalo, a byla z toho značně zmatená, což jí na klidu moc nepřidávalo.

„A je taky jediný, s kým Jennifer byla schopna komunikovat,“ vložila se do toho Bella. Z celé situace nebyla o nic chytřejší než Trudy. Očima zkoumavě sledovala Marlwooda, ale poté se nejspíš probudila k životu její ochranářská stránka a ona se kajícně podívala na Jennifer. I když jsem zrovna jí do hlavy neviděl, okamžitě jsem poznal, jak se jen silou vůle a zdvořilým vychováním udržela na místě a nevykročila starostlivě směrem k nám.

„Děláte si legraci?“ Marlwood se nejdříve nevěřícně podíval na Bellu a poté na Trudy.

„Co tím míníte, pane?“ Trudyin hlásek byl slabý, skoro neslyšitelný. Neměla odvahu k tomu, aby promluvila hlasitěji a přidala do svého tónu trochu ráznosti.

„Copak nevidíte, jak u něj má dcera vyvádí? Má snad tenhle mladý muž odborné osvědčení na to, že může pracovat s dětmi? Nepřeji si, aby má dcera byla v rukou někoho…“ – přejel mě dost zvláštním odmítavým pohledem – „takového.“

Už jsem se nadechoval, že do konverzace také přispěju nějakou peprnou poznámkou, ale než jsem stihl vypustit i jediné slůvko, kterého bych potom mohl litovat, předběhla mě Trudy. „Pane Marlwoode, jak už jsem vám řekla, je to dobrovolný pracovník. Takových lidí si musíme cenit, protože bez nich bychom to tady asi jen těžko zvládali. Nám stačí, když vidíme, že mají pro děti cit a že děti mají v oblibě i je. A zcela jistě vám mohu říct, že pan Cullen a vaše dcera jsou skvělým příkladem vztahu mezi dítětem a opatrovatelem. Sice nevím, co Jennifer tak rozrušilo, ale vy sám musíte už na první pohled vidět, že tady Edward s ní zachází naprosto profesionálně!“

Nemohl jsem zapřít, že mě její slova překvapila. Já sám bych se profesionálem zcela jistě nenazval. Vždyť jsem donedávna ještě nevěděl málem ani to, jak dítě nakrmit, a už jsem najednou profík?

Sice to nebylo moc pravděpodobné, ale vypadalo to, že ta slova na Jennifeřina  otce zjevně na okamžik trochu zchladila.

„Jistě…“ odsekl stroze a se mi na setinu vteřiny podíval do očí. Ale i když to byla jen tak krátká chvilka, jemu dokonale stačila na to, aby mi jediným pohledem sdělil všechno, co chtěl. Bylo to skoro jako něco: Ještě se uvidíme…

Otočil se zpátky na Trudy a pokusil se na rty nasadit úsměv. Já jsem s naprostou jistotou věděl, že je falešný, připadalo mi, že to musí být poznat na první pohled, ale jak se zdálo, Trudy si ničeho nepravého nevšimla. „Omlouvám se, asi jsem jen unavený z cesty. Pokud byste dovolili, rád bych teď s dcerou byl chvíli sám, než odjedu do hotelu, myslím, že si toho máme hodně co říct.“ Znovu na mě tvrdě pohlédl. V tmavých očích ani špetku, skutečně ani malinkou špetičku nějaké rodičovské starostlivosti nebo něčeho podobného. Nechápal jsem, jak může být tak… prázdný. Bylo to nelogické. Až dosud jsem byl přesvědčený o tom, že ať už jsou rodiče sebehorší, nějaký pud, nějaká mateřská láska, jsou prostě dány v genech.

Ale pan Marlwood mě donutil o vlastních míněních dost silně pochybovat.

„Jistě, rozumím vám.“ Trudy rychle přikývla a pak se na mě s jasnou pobídkou, abych se zvedl a odešel, podívala také.

Povzdechl jsem si. Ochranářské vlohy se hlásily o slovo a zakazovaly mi nechat Jennifer s tím mužem samotnou. Nelíbilo se mi, že bych měl odejít, zatímco ona by s tím… upírem… zůstala dočista sama. Bál jsem se, že jí může nějak ublížit. Bál jsem se, že Jennifer bude znovu plakat a on ji nebude umět utěšit.

Ale byl to její otec, s tím jsem nic udělat nemohl.

Uvolnil jsem sevření okolo jejího tělíčka. Cítil jsem, jak se ke mně v tu chvíli ještě více přitiskla, i když jsem byl dosud přesvědčený, že už to není možné. „No tak, princezno, už mě můžeš pustit.“ Při tom oslovení mě v hlavě opět udeřily jeho myšlenky. Zuřivé a běsnící. Měl jsem sto chutí mu plivnout do obličeje a zpříma do očí mu říct, že jelikož se o své dítě vůbec nezajímá, nemá právo na to, aby cítil něco takového. Ale musel jsem se chovat zdvořile.

„Ale já nechci,“ namítla slabě plačtivým hláskem. Jako by se nejednalo jen o jednu krátkou chvíli, ale o odloučení na několik dlouhých týdnů. I když – co já můžu vědět. Její předchozí myšlenka přece byla jasným důkazem toho, že je dost pravděpodobné, že má o budoucnosti jisté obrázky. Pochybuju, že to s těmi dveřmi byla jen náhoda. Ale na to, abych to mohl nějak víc zkoumat, budu mít spoustu času později.

„Vrátím se, neboj. A pak si můžeme dočíst tu Popelku, co říkáš?“ Tohle na ni zjevně zabralo. Po krátkém zaváhání ze mě spustila ruce a slezla mi z klína.

Vyhoupl jsem se na nohy, naposledy ji s povzbuzujícím úsměvem pohladil ve vlasech a pak jsem se s obrovským nesouhlasem k sobě samému otočil a zamířil ke skupince stojící u dveří. Jen okrajově jsem vnímal myšlenky toho kluka, který byl celou dobu ve společenské místnosti s námi a teď stejně jako já mířil ke dveřím.  On si zjevně všiml, jak se tvářím já a jak se tváří Marlwood, a teď polemizoval o tom, co se asi bude dít. Jeho bujná fantazie si představovala živou rvačku. Se mnou a tím chlapem v hlavní roli. Nemohl jsem zapřít, že se mi tahle jeho představa až nezdravě zamlouvala. Byla lákavá a smyslná a…

Musel jsem s tím přestat.

Naposledy jsem se po něm podíval, zatnul jsem ruce v pěsti a pak jsem se v závěsu za Bellou vypařil z pokoje.

* * *

Bella:

„Sakra, Edwarde! Soustřeď se trochu!“ Natáhla jsem se k němu a škubla za kousek švihadla, který mu visel z rukou. Netušeně sebou trhl a překvapeně se na mě podíval, jako bych ho probudila z nějakého transu nebo tak něco. „No tak, pusť to, než tu rukojeť rozlámeš.“

Pomalinku povolil stisk a nechal provaz se zdevastovanými úchytkami klesnout do mých dlaní. Hned nato se zadíval zpátky do země a ruce si pevně založil na prsou. Postřehla jsem, že má zatnuté pěsti.

Odhodila jsem ten kus provazu na zem a přistoupila jsem blíž k Edwardovi. „Podívej se na mě,“ přikázala jsem jemně. Když neposlechl, položila jsem mu ruce na ramena a něžně s ním zatřásla. „No tak, Edwarde, jsem přímo tady. Haló!“ Dost nedobrovolně na mě upřel své černé duhovky. Udivilo mě, jak bezvýrazně působily, a trochu mě to polekalo. Takhle jsem ho ještě neznala. Netvrdím, že pokaždé doslova sršel radostí, ale aspoň býval otrávený nebo rozčilený… Bála jsem se toho, co jsem viděla teď. Jednu velkou, hlubokou propast. „Dobře, a teď mi řekni, co se děje, ano?“

Hlasitě si povzdechl. „Nic se neděje, jenom jsem se zamyslel.“

„Zamyslel? Edwarde, nelži mi. Mám tě prokouknutýho.“

„Nic se neděje, Bello, vážně. To se prostě stává, že někdy podlehneš vlastním myšlenkám natolik, že ti připadá, že jsou silnější než realita.“ Jeho hlas byl úplně stejný jako jeho výraz. Bez emocí, bez projevu jakékoliv nálady. Mluvil jako nařízený robot.

„Neřekli jsme si, že budeme přátelé?“ připomněla jsem mu. „Přátelé si navzájem pomáhají, víš? Jenomže já ti pomoct nemůžu, když mi neprozradíš, co se děje.“

„Jak tě mám přesvědčit, že nic?“

„Mě nepřesvědčíš. Vidím to na tobě. Tak mi to pověz, nestyď se. Jde o Marlwooda? Bojíš se, že pošle Jennifer do blázince?“

Dlouhou dobu neodpovídal a já jsem mezitím mohla s potěšením sledovat, jak jeho obličej projevuje alespoň nějaké náznaky lidství, když mu smutek projasnil tvář. „To taky,“ přiznal nakonec a s dalším povzdechem se svezl na kamennou zídku, nad kterou jsme postávali. „Pověz mi pravdu, Bello. Co si o tom myslíš? Nepřijde ti to od něj drzé?!“ Naštvaně se opřel lokty o kolena a zuřivý pohled upíral někam za mě. „Kdy naposled ji viděl? Jak o něčem takhle důležitém může rozhodovat člo… prostě někdo, kdo ji vůbec nezná?!“

Zaváhala jsem. Nedokázala jsem přesně odhadnout jeho rozpoložení, a tudíž jsem nemohla vědět, co říct můžu a co ne. Nechtěla jsem ho pobouřit ještě víc.

Nakonec jsem jen bezmocně zakroutila hlavou. Pomalu jsem se svezla vedle něho. „Víš… první věc, kterou jsem si musela zapamatovat, když jsem tady začala pracovat, byla ta, že když už tady někdo má někoho z rodiny, já proti němu stejně nic nezmůžu, i když už to dítě do naší péče svěřil z jakéhokoliv důvodu.“

„Na tohle jsem se neptal.“

Skousla jsem si ret. „Já vím… Ale i když bych nejradši řekla něco opravdu hnusného, musím se chovat profesionálně. Pracuju tady ráda a nechci, aby mě vyhodili.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, a když jsem nezaznamenala nikoho kromě tří malých capartů, co si hráli na honěnou, pološeptem jsem pokračovala. „A proto nemůžu nahlas říct, že je její otec ten největší kretén pod sluncem a že kdyby bylo po mém, ten jeho podnikatelský zadek by skončil s pár pěknými modřinami někde daleko na Sibiři.“ Ušklíbla jsem se a opět se vrátila do svého normálního tónu. „Já můžu veřejně prohlašovat jenom to, že je dobře, že Jennifer alespoň někoho má. A ty bys taky měl.“

„A co když nechci?“

Hlasitě jsem povzdechla. „Tak se můžeš rozloučit s domovem a s Jennifer. Trudy si hodně zakládá na tom, jak se chováme k rodině dětí.“ Trochu jsem přeháněla. Trudy by nikdy nikoho nevyhodila kvůli takové prkotině – a Edwarda už tuplem ne. Ale bylo jen pro jeho dobro, aby se k tomu pitomci Marlwoodovi choval slušně. Nikdo nemohl tušit, jestli mu někdy nerupne v bedně – myslím ještě víc, než teď – a nestanoví si vybraný seznam lidí, kteří se smí přibližovat k jeho dceři, podle kterého by se museli všichni řídit. Prý už se tady jednou něco podobného stalo. Tehdy podle všeho nevlastní matka zakázala několika pečovatelkám, aby se přibližovaly k její dceři, jenom proto, že se s nimi kvůli něčemu nepohodla. Co kdyby se teď dělo něco podobného?

„Vůbec se mi to nelíbí,“ zamumlal Edward.

„To mně taky ne. Ale nemůžeš s tím nic udělat. Nemůžeš prostě zajít za jejím otcem a nadiktovat mu, co má dělat. Na to nemáš právo.“

Viděla jsem, jak se nadechoval k tomu, aby něco řekl, ale položila jsem mu ruku na rameno a přerušila jsem ho. „Slib mi, že nic neuděláš. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, Marlwood umí být hodně drsný, když chce. Nechtěj ho naštvat. Mohl by ti ze života udělat peklo.“

„To už stejně dělá…“

„Prosím,“ naléhala jsem dál. Lehce jsem ho jednou rukou objala. „Jsi plnoletý a já nejsem tvoje matka, takže ti nemůžu diktovat, jak se máš chovat. Ale vážně bych si přála, abys byl v pohodě. A tak budeš jenom tak, když se v některých věcech budeš držet v ústraní.“

Hlasitě vydechl. Poznala jsem, že mám vyhráno, a ze srdce mi spadl obří kámen.

 


Nakonec bych ještě chtěla poděkovat za krásné komentáře u minulé kapitoly, které mě strašně potěšily, ale které jsem si vůbec nezasloužila.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 23. část:

 1
25.06.2011 [21:30]

TonQa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!