Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 16. část


Když už zbývá jenom osud - 16. částNa začátek ještě rychlá omluva, že to tak trvalo, ale většinu písemek už mám za sebou, takže teď by to teoreticky mělo jít rychleji.
Takže - pár dní, které měl Edward strávit u Belly doma, rychle uběhly a on se teď vrací domů... Jak to proběhne?


Edward:

 

Jedna z věcí, které vážně nikdy nepochopím, je ta, jak někdo může pozřít něco takového. Sledoval jsem bílou hmotu, jak se líně povalovala a bublala v hrnci, když jsem ji míchal. Nevypadalo to chutně a rozhodně to tak ani nevonělo. Navíc jsem si ani nebyl jistý, jestli jsem správně pochopil návod. Stálo tam, že prášek, který byl obsažený v balení, mám smíchat s trochou vody a volně míchat pár minut, dokud to správně nezhoustne. Ale už jsem nad tím sporákem stál minimálně čtvrt hodiny a ono to pořád vypadalo stejně.

Už asi potřetí jsem zkontroloval, jestli je ten velký krám skutečně zapnutý, ale nenašel jsem žádné známky toho, že by vypovídal službu. Takže chyba musela být někde jinde.

S povzdechem jsem upustil vařečku do hrnce a otočil jsem se ke krabici s návodem. Už jsem ho sice znal nazpaměť, ale stejně jsem pořád jaksi doufal, že když si to přečtu ještě jednou, narazím na něco, co jsem předtím přehlédl. Prakticky vzato to sice nebylo možné, ale někde ta chyba prostě být musela.

Přejel jsem očima odshora dolů, pak ještě jednou... ale stejně jsem se nedozvěděl nic nového. Pro jistotu jsem ještě zkontroloval datum spotřeby, které bylo nečitelnými číslicemi natisknuto na boku, ale nepoužitelné by to podle všeho mělo být až za rok a půl. Bezva...

Vyhodil jsem prázdnou krabici do koše. Prostě se budu řídit intuicí. Ta mi sice říkala, abych se od té páchnoucí věci držel co nejdál, jenomže to jsem nemohl, takže mi nezbývalo nic jiného, než zkusit použít rozum, který jsem v poslední době nechával upadat tak daleko do mysli.

Znovu jsem se chopil vařečky a odevzdaně jí začal kroužit v pravidelném rytmu dokola.

Ani jsem pořádně nechápal, co to dělám. Ale horší bylo, proč to dělám. Proč chci být najednou tak pozorný a obětavý? Proč chci Belle nachystat snídani? Nebyl jsem u ní, abych jí tady umyl okna, povysával, snesl věci z půdy a pak jí ještě k tomu všemu dělal opatrovatelku s kuchařkou v jedné osobě. Jediný důvod mého pobytu v jejím domě byl, abych ji ochránil. A taky abych se vyhnul Tanye, ale to bylo vedlejší.

Vzpomněl jsem si na to vlastní sebezapření, když jsem před pár dny zvedal ruku k jejímu zvonku a s velkou touhou být v tu chvíli někde úplně jinde jsem jej stiskl.

Zkusil jsem si představit, že by se to všechno dělo až teď. Po tom, co jsem s ní strávil nějaký čas. A byl jsem si naprosto jistý, že tentokrát bych tak velký odpor necítil. Je sice pravda, že by mi asi bylo trochu nepříjemné, že jsem se jí tu doslova vtíral, ale nechuť vůči její osobě se nedostavila. Dokonce i když jsem si vzpomněl na naše první setkání a její nekončící zvědavost.

Spíš jsem měl nutkání se tomu teď zasmát. Ale ne jenom tomu, jak se chovala ona, nýbrž tomu, jak jsem se choval já. Najednou jsem nedokázal pochopit, proč jsem byl tak protivný.

Nakoukl jsem za okraj hrnce. Smrdělo to čím dál hůř. Ale problém byl v tom, že jsem netušil, jestli je to dobře nebo špatně.

„Edwarde?“ ozvalo se zničehonic za mými zády. Měl jsem co dělat, abych sebou polekaně netrhl, jak mě ten hlas za mnou překvapil. Nějak jsem automaticky předpokládal, že pokud by se Bella rozhodla přeci jenom neuposlechnout mé „příkazy" a nezůstala v posteli, nejprve by mě o jejím příchodu upozornily kroky scházející ze schodů, a hned na to pravidelný tlukot srdce. Ale asi jsem se musel přestat soustředit.

„Neměla jsi náhodou zůstat v klidu ležet?“ zamumlal jsem v odpověď. Ani jsem se neobtěžoval se otočit, abych se na ni podíval. Protože ten výraz, kterým by mě zcela určitě počastovala, takový ten, kterým mi vždycky dávala najevo, kdo má tady pravdu, jsem si po těch třech dnech dokázal docela živě vybavit před očima i takhle.

Ozval se povzdech. „Říkala jsem ti, že nepotřebuju, aby mi někdo říkal, jak se mám o sebe starat.“ Uslyšel jsem několik tichých krůčků, a pak mi přes rameno nakoukla její rozcuchaná hlava. Musela si stoupnout na špičky, aby přese mě vůbec něco viděla, a taky byla nucena se opřít jednou rukou a kuchyňskou linku, protože jinak by ji její rovnováha poslala k zemi. „Co je tohle?“ vydechla. Její znechucený tón mě celkem překvapil, potom jsem si pomyslel, že lidi a jejich chuťové buňky přeci jenom nebudou tak strašné, jak jsem se domníval, a budou mít alespoň nějakou úroveň, ale vzápětí jsem si uvědomil, že bych se nejspíš měl urazit. Přeci jenom se zatvářila, jako bych jí chtěl naservírovat přinejmenším napůl mrtvého vola s chili paprikou.

„To je ovesná kaše, Bello,“ poučil jsem ji zamračeně. Já sám jsem si sice nebyl jistý, jestli to v tom hrnci skutečně odpovídá tomu, co bylo vyfoceno na té krabici, ale přeci jenom - trochu obdivu nebo potěšení by projevit mohla.

„To vím taky,“ odsekla příkře. „Spíš jsem tím měla na mysli - kde se něco takového vzalo u mě v kuchyni?“ Při slově takového se zašklebila ještě víc než předtím.

„Měla jsi ji na poličce vedle dřezu,“ zkonstatoval jsem. Potom jsem upustil vařečku a otočil se čelem k ní - čímž jsem do ní taktně drkl, jak se přese mě nakláněla, takže na špičkách celkem zavrávorala, a proto jsem ji chytil za loket, aby sebou znovu nesekla. „A vůbec, proč se takhle ptáš? Vždyť ve tvojí ledničce se nenajde nic, co by nebylo jako vystřižené z časopisu o zdravé výživě.“ Vzpomínal jsem si, že toho jsem si všiml už tehdy, když jsem do ní narazil v obchodě a mimoděk jsem si tehdy prohlédl obsah jejího košíku. Ovšem teď, když jsem měl tu možnost s ní strávit pár dní, se můj pocit, že je to šílená zdravovědka, ještě umocnil.

V očích jí zaplálo. „Jedl už jsi někdy ovesnou kaši, Edwarde?“

„Ne,“ odpověděl jsem okamžitě po pravdě.

„Takže asi vůbec netušíš, jak to chutná, viď?“

„Ne...“ Jistou představu jsem sice měl, ale rozebírat nahlas, že to páchne jako ve chlévě a tím pádem i chuť bude podobná, jsem nehodlal.

„Tak vidíš...“ Zamračila se a ramenem se opřela o stěnu. „Mimochodem, ta tvoje je stejně pěkně připálená. Šlo to cítit až nahoru.“

* * *

Bella:

V domě byl podivný klid. Sice jsem věděla, že přesně takhle to ještě před pár dny bylo na denním pořádku, ale najednou mi to připadalo jako něco naprosto nemožného. Zřetelně jsem slyšela hodinovou ručičku, jak pravidelně objíždí po celém obvodu ciferníku. Tik tak, tik tak, tik tak, tik tak... Ale stejně jsem pořád čekala, že zpoza rohu vyjde Edward, v ruce bude mít čaj - přesně tak, jak mi ho nosil v posledních dvou dnech. I když jsem ho vyhazovala, vyhrožovala mu a přesvědčovala, že zavolám na policii a nahlásím jim, že se mi sem vloupal a teď odmítá opustit můj osobní prostor, tady nakonec zůstal o den déle, prý aby se o mě mohl „starat".

V jednu chvíli jsem ho měla chuť při nejmenším zabít, ale pak jsem se začala spíš cítit provinile. Moc dobře jsem si totiž vzpomínala, co všechno mi řekl, když sem tehdy nad ránem přišel. Nedokázala jsem si představit, jak se asi musí cítit jeho rodiče, když od nich doslova utekl, i když to zní, jako by mu bylo deset. A trápilo mě, že zatímco oni ho doma vyhlíží, on tady tráví čas se mnou. Zajímalo by mě, jestli ho alespoň napadlo jim zavolat, že je v pořádku, že se nic neděje a že se co nevidět vrátí zpátky domů. Nedokázala jsem si představit, jak moc se musí stresovat, jak si musí hryzat nehty hrůzou, jak musí trnout nad tím, jestli je nebo není v pořádku. A už vůbec jsem si nedokázala představit, jak se musí cítit. Vsadila bych se, že něco takového je muselo ranit. Když se o něj celou dobu starali, dávali mu lásku a vůbec všechno, co potřebuje, a on pak od nich najednou takhle ze dne na den odejde.

Já jsem nikdy neměla nikoho, ke komu bych chovala podobný cit. Cit lásky a oddanosti, kdy mám nutkání toho druhého chránit v každé chvíli, takže jsem se mohla jenom domnívat, jaké to ve skutečnosti musí být. Možná bych mohla říct, že jsem si docela oblíbila Joeyho s Timmym, ale stejně jsem si byla jistá, že za tu krátkou dobu, co je znám, mi nemohli stihnout k srdci přirůst natolik, jako by mi přirostli, kdybych je vychovávala odjakživa.

S povzdechem jsem se zavrtala hlouběji do postele a rozhodla se, že nejlepší ze všeho bude usnout. Už bylo něco málo po půlnoci a až doteď jsem se jenom převalovala, ale stejně jsem ani náhodou nemohla zabrat. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, spánek se stejně nikdy nedostavil.

* * *

Edward:

Srdce pumy vydalo poslední tichý úder, a hned na to sebou její bezkrevné tělo přestalo dál bezmocně škubat. Zvedl jsem hlavu od jejího krku, kde zůstaly sotva viditelné stopy po mých zubech, a rozhlédl jsem se kolem sebe. Na mýtině už se nenacházela jediná živá duše, ačkoli se tady ještě před mým příchodem pásli dva losi a zpoza křovisek jsem slyšel ještě několik známek lesního života.

Teď bylo všude naprosté ticho, všichni noční živočichové se schovali do bezpečí, jen co k nim vítr zanesl můj pach, ve kterém zcela instinktivně rozpoznali predátora silnějšího než oni. Ale tahle puma takové štěstí neměla, i když se dala včas na útěk, přede mnou neměla ani tu nejmenší šanci.

Postavil jsem se na nohy a bezděky shlédl dolů na své oblečení. Zamračil jsem se, když jsem si všiml několika velkých rudých fleků na světlé košili. Tohle se mi nestalo už hodně dlouho; pokaždé, když jsem se potřeboval nakrmit, vyvázl jsem z toho stejně čistý, jako jsem byl, než jsem začal lovit. A dneska jsem vypadal jako nějaký začátečník.

S povzdechem jsem se sklonil k velkému tělu šelmy a odnesl ho hluboko do lesa. Sice jsem se nacházel na místě, kam lidská noha normálně ani nevkročí, takže nehrozilo, že by tady nějací turisté našli mrtvé tělo, ale přeci jenom jistota je jistota.

Když jsem ji bezpečně ukryl za mohutné větve, uslyšel jsem nablízku Emmettovy myšlenky. Málem už jsem zapomněl na to, že tenhle dvoudenní výlet podnikal se mnou. Na jednu stranu jsem sice toužil po samotě, po té, jaká pro mě ještě nedávno byla naprosto běžnou věcí, ale na stranu druhou... byl jsem rád, že se sám od sebe rozhodl, že půjde se mnou. Už je to strašně, strašně dlouho, co jsem naposled něco podnikal jenom s ním. Naposled to snad bylo ještě před tím, než se s Rosalií poprvé vzali. A to je nějakých padesát let zpátky.

„Tak co? Kolik bezbranných jelenů to bylo dneska?“ halekal vesele už zdálky. V příštím okamžiku už stál vedle mě a jeho oči shlédly na mrtvou pumu. Stejně jako dnes já, i on měl oblečení poprskané kapkami krve. Ovšem u něj to bylo normální, nevzpomínám si snad ani na jeden případ, kdy by přišel domů z lovu čistý. Jednou se sice vrátil bez trička a jeho hruď byla andělsky bílá, ale to zase kazil ten fakt, že jsem věděl, že na lov odcházel ve zbrusu novém tričku. Raději jsem nechtěl ani pomýšlet na to, kde skončilo.

„Co myslíš?“

„Bráško, ty se nezdáš,“ zachechtal se. „A já bych se dneska ráno vsadil, že ti i ta srnka uteče.“

Zamračil jsem se. Najednou mě ta prazvláštní radost, že jsem tady s ním, úplně přešla. „Emmette, nech si ty poznámky, jo?“ zamumlal jsem. Otočil jsem se k němu zády, ruce založil do kapes a normální lidskou chůzí jsem se vydal směrem, kde jsme nechali auto. A přitom jsem doufal, že jeho tak pomalé tempo odradí a raději mě opět nechá samotného.

„No tak, neurážej se hned.“ V mžiku byl u mě a bok po boku se mnou srovnal krok. Takže tenhle plán nejspíš nevyšel. Možná bych se mohl rozběhnout, vždycky jsem byl rychlejší než on, takže... „Ale kdyby ses viděl,“ pokračoval. „Byl jsi snad ještě mrzutější než jindy, a přísáhám, že jsi vypadal unaveně.“

„Jsem upír,“ zkonstatoval jsem suše, „nemohl jsem vypadat unaveně.“

„Ale víš, jak to myslím.“

„No to vážně netuším.“

Povzdechl si. „Hele, když už v jednom kuse otravuješ tím svým čtením myšlenek, co kdybys aspoň občas zkusil vnímat jejich význam?“

Na okamžik jsem se zastavil na místě. Okamžitě mě napodobil. Podíval jsem se mu zpříma do očí a snažil se vypadat co nejvíc klidně. Zakázal jsem si své předešlé pubertální chování, ale teď jsem měl obrovské nutkání mu něco odseknout. Ale ovládl jsem se a pomalu se začal soustředit na scénu odehrávající se v jeho hlavě...

Na okamžik jsem spatřil sám sebe. Přesně takového Edwarda, jakého vidím dennodenně v zrcadle. Zrovna jsem se ohýbal pro krabici s náhradním oblečením a nějakými dalšími nepotřebnými věcmi a zvedal jsem ji, abych ji mohl dát do kufru. Tvářil jsem se naprosto nezaujatě, úplně stejně, jako kdykoliv jindy. S tlumeným bouchnutím jsem zaklapl kufr, ohlédl se za sebe a bez sebemenšího projevu jakýchkoliv emocí se přesunul k místu spolujezdce. Jen co jsem zmizel v útrobách auta, krátká vzpomínka se rozplynula.

„Nechápu, co tím myslíš.“ Zase jsem se od něj otočil a pokračoval v chůzi.

„Ale no tak. Byl jsi totálně duchem mimo. Jen mě zajímá proč.“ Pokrčil rameny.

V tomhle možná měl částečně pravdu, dneska ráno jsem si totiž vzpomněl na Jennifer a přemýšlel jsem o tom, jestli bych ji měl jít někdy znovu navštívit, anebo bych se měl raději držet dál. Stejně jsem k žádnému závěru zatím nedospěl. Ale to nic neměnilo na tom, že si to přikrášloval svými domněnkami. „Máš moc bujnou fantazii, bráško.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 16. část:

 1
13.06.2011 [21:15]

TonQa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!