Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 13. kapitola

08.08.2011 (11:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2661×

Pohled Edward:

Ranní paprsky si našly cestu do naší ložnice. Zamilovaně jsem se zahleděl na Isu a políbil ji na čelo. Tak, dneska se žením… Musel jsem se nad tím pousmát.

Isa spala, jako když ji do vody hodí. Musela být ze včera opravdu unavená. Alice ji hodně mořila. Pomalu jsem vylezl z postele a neustále pozoroval Isu a doufal, že ji nevzbudím.

Isa ale spala opravdu tvrdě. Jen se převalila na druhý bok a na tváři se jí vykouzlil úsměv. Asi se jí něco krásného zdálo.

Potichu jsem opustil místnost a šel dolů za zbytkem mé rodiny.

Dole to vypadalo jako po explozi obchodního domu, zaměřeného na přípravu svateb. Všude byly různé plány, květiny, satén…

A kolem toho létala jedna rozmazaná šmouha… Alice.

Hned si mě všimla a začala mě zahlcovat otázkami a radami, příkazy a…

„Alice, dost!“ křikl jsem. Alice mi zrovna něco vysvětlovala a zarazila se uprostřed slova. Vyjeveně na mě zírala.

Pak obrátila oči v sloup a odběhla pryč.

Já jsem měl mnoho volného času. Jedinou mou starostí bylo obléknout se a být v pokoji tak dlouho, dokud mě Alice nezavolá. Samozřejmě jsem nesměl zkoumat okolní myšlenky. Alice si už tři dny v hlavě odříkávala arabskou abecedu, jen abych nezahlédl něco, co by nechtěla.

Došel jsem k pokoji pro hosty a s hlasitým povzdechem vešel dovnitř. Bylo tu skromné zařízení, teda… oproti zbytku domu. Ve skříni na ramínku visel můj oblek.

Neoblékl jsem se. Proč vlastně? Svatební obřad bude za… sedm hodin. To byl můj volný čas.

Natáhl jsem se na postel a zamyslel se.

Vzpomínal jsem na svůj lidský život. Kdybych nebyl tak nadšený a nechtěl vstoupit do armády, tak… bych už byl dávno mrtvý. Sto let…

Měl bych za sebou snad spokojený život s ženou, kterou bych miloval, měli bychom spoustu dětí a sledovali bychom, jak nám rostou před očima. Pak bychom v západu slunce seděli na verandě u našeho domku a předčítali pohádky svým vnoučatům.

Ale to bych nepoznal Carlislea, Esmé, Rose, Emmetta, Jaspera, Alici a… Isabellu.

Už jsem byl smířený s tím, že jsem se stal upírem, ale stále mi v tom životě něco chybělo.

To se ale změnilo jednoho odpoledne na jedné malé louce, kdy mi z nebe spadla má životní láska. A v co jsem vůbec nedoufal, už brzy se nám narodí dítě…

Měl jsem vše, co by si člověk přál. Měl jsem vše, po čem by mohl toužit nejeden upír.

Ale hlavně jsem měl vše, po čem jsem kdy toužil já… a to navždy…

Ještě dlouhou dobu jsem si pohrával s myšlenkou na mou šťastnou rodinu. Stále jsem si v hlavě opakoval, že za…

Sakra! Za patnáct minut se Isa stane mou ženou!

Ještě štěstí, že jsem byl upír. Byl jsem oblečený za dvě minuty. Znovu jsem si sedl na postel. V hlavě mi znělo: Isabella Cullenová…

Usmál jsem se.

Vtom se do pokoje vřítila Alice jako velké tornádo. Zahltila mě další spoustou informací, ale naštěstí to byly ty, které jsem už znal.

Přijde mi, že Alice pochybuje nad mou upíří pamětí. Pořád mi opakovala, jestli umím správně slib a jestli třeba neuteču a tak dál…

Alice pořád mlela dál a ani si nevšimla, že už nekývám hlavou na souhlas a občas neříkám ano.

„Sluší ti to, sestřičko,“ řekl jsem a políbil ji na tvář. Ona se usmála a objala mě.

Pak mě už tahala ze dveří. Byl čas jít…

Ach… „Alice, ty jsi umělkyně!“ zašeptal jsem. Ona mě obdařila radostným úsměvem. Byla ráda, že se mi to líbí.

Obývací pokoj, jindy plný moderního zařízení, byl celý zahalen v bílé. Všude se povaloval satén té nejlepší kvality. Bylo to tak nedbalé, až to bylo elegantní. Uprostřed místnosti stál stůl, který skoro nebylo vidět. Byl totiž celý zaplněný balíčky ve stříbrném a zlatém papíře. Isa bude vyšilovat. Nemá ráda dárky. A toto všechno byly svatební dary…

Ale Alice mě vedla dál. Prosklenými dveřmi na zahradu.

Tam mezi dvěma vysokými cedry byl dřevěný oltář v bílé barvě. Vše k sobě ladilo. Cesta k němu byla z květů sedmikrásek. Byly jich tu tisíce. Vypadalo to jako ráj. Květinový svatební ráj…

U oltáře stál Carlisle a mile se usmíval. Přišel jsem k němu.

„Sluší ti to, synku…“ řekl a objal mě. Lehce jsem ho poplácal po zádech a obrátil zrak k hostům.

Podél cestičky bylo plno již obsazených židlí. Dobře… Nebylo těch židlí moc.

Byl tam zbytek mé rodiny a přátelé z Denali.

Rose seděla u mého klavíru a na neviditelný pokyn začala hrát svatební pochod.

Všichni povstali a já začal hypnotizovat vstupní dveře, kde se každou chvílí měla objevit má jediná.

Dveře se otevřely a z nich… vytančila Alice. Ach jo… Alice se zasmála svým zvonivým smíchem, mrkla na mě a šla se posadit vedle Jaspera.

A pak…

Isabella vyšla ze dveří. Tváře jí hořely červení a oči sklápěla k zemi. Vypadala jako anděl…

Vlastně ona je anděl. Na tváři se mi usadil vítězný úsměv. Já byl vítěz. A hlavní cena byla ona.

Měla opravdu krásné šaty, po očku jsem se podíval na Tanyu – ta zatínala pěst závistí. Eleazar si toho všiml a položil jí ruku na rameno. Vrhla na něj rozzlobený pohled.

Ale mé srdce patřilo už jenom Ise. Vpíjel jsem se do jejích očí a ona do mých. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se za mnou rozběhne. Měl jsem chuť ji hladově políbit a pak unést do naší ložnice. Trochu jsem se nad svými myšlenkami zastyděl. Na to máme celou věčnost – a v tom je to kouzlo.

Hudba ztichla, jak Isa konečně došla ke mně. Vzal jsem ji za ruku a společně jsme se otočili ke Carlisleovi. Ten započal řeč.

Skoro jsem ji nevnímal. Zato Isa se mimořádně soustředila. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od její dokonalé tváře. Ona po chvíli ucítila, že ji pozoruji a také se na mě zahleděla. Roztáhl jsem ústa do širokého úsměvu. Ona mi ho oplatila. V očích měla jiskřičky.

„Ehm…“ odkašlal si Carlisle a za námi to zašumělo smíchem. Myslím, že jsme se zasnili…

„Edwarde, bereš si zde přítomnou Isabellu a budeš ji milovat a ctít v dobrém i zlém? Navěky?“ zopakoval Carlisle otázku a při tom posledním na mě mrkl. Mohli jsme si to dovolit pozměnit. Nebyl tu nikdo nezasvěcený.

„Ano,“ prohlásil jsem, co nejvíce nahlas a znovu se vpíjel Ise do očí.

„A ty, Isabello, bereš si zde přítomného Edwarda a budeš ho milovat a ctít v dobrém i zlém? Navěky?“ otázal se Carlisle Isabelly. Ta se mi znovu zahleděla do očí, až se mi podlomila kolena a řekla: „Ano, budu…“

Usmál jsem se.

„Tak to vás s radostí prohlašuji mužem a ženou…“

Za námi se ozval nadšený povyk.

„Můžete políbit nevěstu,“ slyšel jsem ještě tak napůl Carlislea.

Veškerou svou pozornost jsem věnoval mé novomanželce, Isabelle Cullenové, ke které jsem se nakláněl pro první novomanželský polibek.

Tu malou vzdálenost mezi námi první překonala Isa. Lehce se dotkla mých rtů a objala mě kolem krku.

Za mnou se ozvalo nadšené zahvízdání. Tuším… Emmett.

Dál jsem už nevěnoval pozornost ničemu jinému než jí. Náš polibek byl dlouhý, vášnivý a plný vroucí lásky.

Najednou se ozvala velká rána. Oba jsme vzhlédli k obloze a sledovali ohňostroj na naši počest. Začala oslava…

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal jsem Ise do ucha při našem prvním tanci.

„Děkuju,“ špitla a ještě víc se ke mně přitiskla. Můj pohár štěstí byl plný až po okraj, měl jsem pocit, že musím každou vteřinou explodovat. Bylo to k zbláznění.

Ale všechno nemůže trvat věčně.

Naši blaženost něco přerušilo. Nejprve jsem to nedokázal rozeznat, ale pak…

Isa si všimla, že jsem ztuhnul a pozoruji okolní stromy. Ostatní to také cítili.

Postávali na místech a větřili jako já.

„Emmette?“ zavolal jsem na svého bratra podrážděně, doufaje, že aspoň jednou pochopí, co po něm chci.

„No, možná mi někde ujelo, že se budeš ženit…“ zašeptal Emmett a začal trochu couvat. Dneska mu to teda pálí. Zhluboka jsem zavrčel.

Isabella se v mém náručí trochu zachvěla a obrátila se ke mně.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se mě zmateně.

„Přicházejí vlci….“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 13. kapitola: