Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 4. kapitola

27.07.2013 (19:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4374×

4. DOBROTA

Bella:

Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle. Tmavě hnědé kalhoty, k tomu tmavě hnědé triko s dlouhým rukávem a světle béžová blůzka přes to. Spokojená jsem nebyla, to se ví. Díkybohu mi už odmala bylo jedno, co si o mně lidé myslí, takže i když jsem věděla, že mnoho lidí způsob mého oblékání kritizuje, nevadilo mi to. Vlasy jsem si stáhla do falešného culíku a zavrtěla nad sebou hlavou. Kdybych byla hezká, možná bych si dokázala najít opravdové přátele. Ale… co by to bylo za přátele, kdyby se se mnou chtěli bavit jen kvůli vzhledu? Na druhou stranu, asi je dobře, že vypadám tak, jak vypadám – alespoň mám potom jistotu, že ti, co se se mnou přátelí, to nedělají kvůli tomu, jak vypadám.

Nemyslela jsem si o Stefanovi to samé? Prudce jsem sebou škubla.

Odebrala jsem se rychle do kuchyně, než se mé myšlenky zatoulají do zakázaných prostorů mysli. Charlie už jel naštěstí do práce, takže jsem se hladce vyhnula jeho společnosti. Po jeho včerejší večeři s kolegy to bylo to poslední, oč bych stála. Jeho drazí přátelé byli totiž zakomplexovaní idioti, kteří si šli k Charliemu akorát vybít vztek na celý svět – napřed útočili na jejich manželky a jejich „uřvané děcka“, pak na práci a nakonec na mě. Když už v sobě měli pár piv, Charlie zavolal do místního motelu a objednal jim pokoj, protože v tomhle stavu prý nemůžou nikam jet. V jedné chvíli to vypadalo, že se snad nacpou ke mně do pokoje, ale Charlie se i v opilosti konečně jednou zachoval rozumně a vyhodil je. Jestli nakonec do toho motelu jeli nebo ne, to netuším, ale deset minut na to, co odešli, se mě Charlie zeptal, proč je vlastně vyhodil… A já nechtěla dnes ráno riskovat, jestli si vzpomenul nebo ne.

Naházela jsem do sebe vločky s mlékem a podívala se na hodiny, visící nad kuchyňskou linkou. Každou chvíli by tu měla být Alice.

Znovu jsem se pozastavila nad tou zvláštní rodinou, s kterou se cítím uvolněně víc, než s kýmkoliv jiným, a u kterých cítím, že jim můžu věřit. Nad rodinou, která si pro mě z neznámých důvodů usmyslela, že se zrovna se mnou bude bavit. Nechápala jsem to a asi nikdy nepochopím.

Zvenčí se ozval klakson a já na sebe rychle hodila bundu a boty a vyběhla do chladného rána. Dnes jeli dvěma auty – jedno bylo stříbrné, větší a odkryté, a druhé bylo to červené auto ze včerejška.

Z odkrytého vozu na mě zamával Emmett s Jasperem a já jim pozdrav nejistě oplatila. Z okénka druhého automobilu vykoukla hlava Alice, jejíž ruka mě popoháněla, ať si jdu sednout. Plna nejistoty a váhavosti jsem se posadila na zadní sedadlo a tiše pozdravila Alici s Rosalií.

Obě mi pozdrav oplatily a stále se tak usmívaly, že jsem se raději dívala z okénka, abych se náhodou nevhodně nezeptala, co jejich úsměvy znamenají.

„Dneska odpoledne tedy přijdeme. Esme s Carlislem se už nemůžou dočkat, až tě pořádně poznají,“ horovala Alice a nadšením přímo nadskakovala na sedadle spolujezdce.

„Aby nebyli zklamaní,“ šeptla jsem si tiše pro sebe a pak nahlas dodala: „Také se těším, až je poznám.“

Vyměnily si pohled a pak se na mě otočily.

„Poslyš, nechtěla bys jít zítra po škole nakupovat?“

Kousla jsem se do rtu a potlačila překvapení – nikdo mě nikdy nezval na nakupování. Navíc, nesnáším běhání po obchodech, nacpání se do kabinek s deseti kusy různého šatstva. „Spíš asi ne.“

„Jestli dělají problém peníze, my to za tebe zaplatíme – máme hodně peněz, takže když trochu ubyde pro skvělou kamarádku… rozhodně to nebude vadit.“ Rose se na mě mile usmála a já hned zalitovala toho, že je ve mně jedna část, která jim stále nevěří. Byli všichni tak milí, ochotní a přátelští, jako by byli z úplně jiného světa. Nebo možná z dřívější doby, kde lidi byli slušněji vychovaní, než jsou teď.

Zavrtěla jsem hlavou. „To bych stejně nemohla přijmout. Ale o to nejde… já moc nejsem na tyhle věci. Nakupování není můj oblíbený koníček.“

Alici se po tváři mihl nešťastný stín a já v duchu zaúpěla. Proč?!

„Ale možná bych o tom ještě mohla uvažovat…“

„Vážně?“ vyhrkla vzápětí Alice a pak se rozjel kolotoč jejích plánů. Vyjmenovávala obchody, které musíme určitě navštívit, i ty, kterým je nejlepší se vyhnout, pak jak jim vůbec nevadí, že mi půjčí nějaké peníze… Byla jsem z toho úplně zahlcená, zvlášť když jsem věděla, kolik mi toho Charlie vyčte, až mě uvidí v novém oblečení.

„Ale stejně si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad,“ namítla jsem ve snaze se tomu skutečně vyhnout.

Alice zastavila na semaforu kousek od školy a podívala se na mě tím výrazem, který jasně říkal, že už jsem něco slíbila, tak se nevykroutím.

„Já bych vám nemohla vrátit peníze a Charlie by byl zbytečně rozzuřený. Takže si myslím, že to budu muset zrušit.“

„A co takhle, kdybychom ti to dali jako dárek – jak před chvíli Rose řekla – skvělé kamarádce a Charliemu o tom vůbec nemusíš říkat,“ navrhla Alice.

„Něco takového mu neujde.“

„No tak, prosím,“ zaprosila Alice s opravdu velmi přesvědčivým obličejem, který mi sevřel údy, jako bych se dívala na týrání zvířátek.

„I kdyby nebyl problém Charlie, stejně od vás takové dary nemůžu přijmout…“

„Dobře, tak já vymyslím, kolik tě to bude stát,“ řekla Alice a Rosalie po ní střelila nechápavým pohledem. Já raději sjela níže do sedačky a čekala jsem, jakou sumu na mě vybalí, abych ji mohla po sté odmítnout.

Alice se rozjela na zelenou a odbočovala na parkoviště školy, stále beze slov. Dumala jsem nad tím, proč se se mnou vůbec chtějí přátelit, ale nakonec jsem uznala, že i já je mám ráda a přátelit se s nimi chci. Nechápala jsem to, jako už tolikrát, ale nechtěla jsem je ztratit. A to je znám teprve jeden den. Byla jsem sama ze sebe naprosto zmatená.

„V pátek u nás přespíš,“ vyhrkla náhle, ale řekla to tak, jako by to měla už delší dobu promyšlenou. Jako by prostě čekala na vhodnou chvíli.

„Cože?“

„Slyšelas – dáme ti od nás dárek v podobě nového oblečení a za to chceme, abys nás v pátek navštívila a přespala u nás.“

Překvapeně jsem zamrkala. „To je ale – „

„Je to příliš vysoká částka?“ zeptala se pobaveně a mrkla na mě.

Uchechtla jsem se. „Ne, je to hloupost. Nemůžu vás tak otravovat, vždyť se ani neznáme.“

„Poznáme se líp, když půjdeme společně nakupovat i při společně stráveném dni.“

„Nejsem si jistá…“

„Tak buď, protože jedině tím mi uděláš radost.“ Zkoumavě na mě pohlédla.

„Tak tedy ano,“ reagovala jsem rychle. Když můžu někomu udělat radost, vždycky souhlasím. A podle jejího pohledu to poznala. Věděla, že budu souhlasit, jakmile řekne, že by ji nic neudělalo šťastnější. Povzdechla jsem si. Takhle všímavý vůči mně nebyl ještě nikdo. Na to bych si rychle zvykla.

Zaparkovala na místě vedle Emmetta s Jasperem a všechny jsme vystoupily. Holky šly samozřejmě automaticky ke klukům, a jakmile se chytili za ruce, začala jsem si připadat víc než nepatřičně. Bylo to trapné – i kdyby nebyli v párech, byli rodiny a já se k nim tak sprostě vecpu.

Otočila jsem se a chystala se, ignorujíc zvědavé a šokované pohledy studentů, odejít rychle do třídy, než se nechám ukecat zase k něčemu dalšímu, nebo než zjistím další věci, proč se tlačím do jejich rodiny. Jenže oni si asi usmysleli, že my zkrátka budeme přátelé…

„Kam jdeš? První hodinu máš s některým z nás určitě společnou,“ zastavila mě Alice – jak jinak.

Zhoupla jsem se na patách a otočila se k nim zpátky. „Nechtěla jsem rušit.“

„Rušit?“ vyhrkl Emmett pobaveně. „Znám plno dalších věcí, u kterých bys nás mohla rušit, a držení za ruce to určitě není.“ Zasmál se.

Jako na povel jsem zrudla. Rosalii cukly koutky, stejně tak Jasperovi, Alice obrátila oči v sloup, ale bylo jasné, že i ji to pobavilo. Bezva, teď jsem tak pro srandu.

„Já jdu, uvidíme se později,“ oznámila jsem jim.

„Ne, počkej, to byla jenom legrace,“ zavolal za mnou Emmett a já se s otráveným výdechem otočila. „Promiň.“

Kousla jsem se do rtu. „Stejně raději jdu.“ Otočila jsem se na patě a s vážným předsevzetím, že už se neotočím zpět, jsem vykročila ke škole. První hodinu jsem měla španělštinu. Slyšela jsem od někoho, že paní Lucasová je nemocná, ale nemohla jsem si být jistá. Věděla jsem, že se nikdo na dnešní vyučování neučil, všichni sázeli na to, že ta fáma je pravá, ale já raději byla připravená.

Vešla jsem do třídy a rychle si zalezla do předposlední lavice u okna. Vyndala jsem si učebnice a poznámky a podívala se z okna. Tak hrozně mě mrzelo, že jsem od nich odešla. Kdyby tak věděli, jak moc bych s nimi chtěla přátelit, ale jak moc jsem se bála. Jedna má část jim bezmezně věří a druhá bezmezně nedůvěřuje – tyto dvě části nebylo možné sloučit, musela jsem se při balancování mezi nimi naklonit buď na jednu, nebo na druhou stranu. Obě spolu zkrátka nemohly existovat.

Byli všichni tak milí, tak důvěryhodní. Alice, takový malý blázen, ale vsadila bych všechno, co mám, že dokáže být opravdová kamarádka. Rosalie občas něco poznamenala, ale spíš nechávala mluvit Alici – své přátelské úsměvy házela na všechny strany… No, teda – na strany házela spíš nepřátelské, nedůvěřivé pohledy, úsměvy padaly spíš na mě, což jsem nechápala. Emmett byl kapitola sama o sobě – šašek rodiny, to stoprocentně, a když se nechoval jako pubertální teenager (jako před chvílí těmi dvojsmyslnými poznámkami o sexu), tak to byl určitě skvělý kluk, kterých v dnešní době existuje skutečně málo. A Jasper byl podobný jako Rose, moc toho nenamluvil, ale občas se tvářil tak zkoumavě, jako by chápal všechny mé pocity a soucítil se mnou.

Vedle mě vrzla židle a já se překvapeně podívala, kdo překonal vnitřní odpor nad mou osobou a přišel si přisednout. Vzhlédla jsem do topazových očí, které se na mě přátelsky dívaly, Jaspera.

„Můžu si sednout k tobě?“ zeptal se mě.

Pousmála jsem se. „Samozřejmě.“ Sebrala jsem svou tašku z židle, na kterou se chtěl posadit, a hodila si ji pod nohy.

Chvíli bylo ticho.

„Nemusela si chodit pryč,“ načal téma, o kterém jsem opravdu mluvit nechtěla.

Přikývla jsem, aniž bych se na něj podívala. „Myslím, že musela.“

„Možná máš pravdu,“ zamumlal.

„Cože?“ Koukla jsem se na něj.

Mávl ledabyle rukou. „Ale nic. Jen jsem ti chtěl říct, že jestli o naši přítomnost skutečně nestojíš, řekni nám to. Přijde mi, že občas jsi ráda, že jsme přátelé, ale občas…“

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem váhavě. „Ale nenuť mě, abych ti o tom vyprávěla. Je to…“

„Soukromá záležitost?“ nabídl.

Vydechla jsem. „Přesně tak.“

„Nebudeme se vrtat v tvých soukromých tajemstvích, jen se chceme přátelit.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se tiše. „Proč se mnou?“

„Proč ne?“ opáčil s úsměvem.

Úsměv jsem mu oplatila, ale nebyl opravdový. Proč by se někdo jako oni chtěli přátelit s někým, jako jsem já? Za tím bude něco skryto…

Paní profesorka skutečně chyběla, takže jsme měli volnou hodinu, měli jsme se údajně připravovat na další předměty, ale všichni jsme se věnovali tlachání mezi sebou. Jasper a já jsme samozřejmě nebyli výjimkou, ovšem my jsme nemluvili o nejnovějších skandálech ve škole nebo v Hollywoodu. Jasper se mě ptal na můj život. Jestli žiju ve Forks od narození, jestli mám sourozence… Obyčejné otázky, které mi však přinesly hodně utrpení.

„Ve Forks nežiju od narození. Žila jsem s matkou ve Phoenixu, ale musela jsem se přestěhovat k otci…“

„Aha.“ Zarazilo mě a zároveň potěšilo, že se neptal na důvod. Věděl, že kdybych to chtěla říct, tak to udělám, a na to já jsem nebyla připravená.

Hodina uběhla opravdu rychle a stejně tak zbytek hodin do oběda. Měla jsem všechny kromě jedné s někým z Cullenových a všichni mě postupně ujišťovali, že jim můžu věřit. I kdyby mi něco takového neřekli, z toho, jak se ke mně chovali, jakým stylem se mnou mluvili a jak vhodně se ptali, když poznali, že nejsem ochotná něco prozradit… bych na to stejně přišla nakonec sama. Byli to ti nejúžasnější lidé, co jsem kdy poznala.

Při obědě měl Emmett veselou a tak vyprávěl vtipy. Náš smích přivolal více pozornosti, než bychom chtěli, ale my jsme se snažili to nevnímat. Já byla trochu zaražená, protože pozorovat jejich krásné, veselé obličeje mi akorát dotvrzovalo, že mezi ně nepatřím.

Když uběhlo i odpolední vyučování, věděla jsem, že se na ně můžu spolehnout, i když bych jim v žádném případě teď nesdělila své trápení. Spolužáci na mě udiveně pokukovali, nechápali, proč se usmívám, jak to, že mě skupina lidí dokázala přimět k šťastnému úsměvu. Pravděpodobně nechápali taky, proč se se mnou zrovna oni zahazují.

„V šest nás očekávej,“ upozornila mě Alice, když mě vyhodili před mým domem, a výstražně na mě namířila ukazovák.

Pocítila jsem strach z jejich návštěvy. Asi bych se tolik nebála, kdyby u toho nebyl přítomen Charlie. A jelikož bude chtít určitě zesměšnit každou mou snahu o zalíbení se jim… můj strach byl rozhodně oprávněný. Budu muset běhat po domě jako nějaká hospodyňka a šance, že si s někým z nich popovídám, bude mizerná.

„Jasně,“ usmála jsem se.

Holky mi zamávaly a v příští vteřině už za červeným kabrioletem vířil prach ze silnice. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Nejraději bych se teď svalila na postel a četla si některou ze svých oblíbených knih, ale nechtěla jsem Charlie rozzuřit ještě víc tím, že lednice bude i nadále poloprázdná, tudíž jsem, jakmile jsem vešla do domu, popadla klíčky od náklaďáčku a vydala se směrem nákupní středisko.

Když se to takhle řekne – „nákupní středisko“ – čekali byste větší dům, kde se najde trafika, kadeřnictví, v dnešní době možná i McDonald. Ale ve Forks se jednalo pouze o malý obchodní dům, v kterém bylo šest řad polic se zbožím. Nakupovat tady mi nikdy netrvalo víc než půl hodiny, delší čas to zabralo pouze tehdy, kdy se tvořily fronty – nutno podotknout, že v městečku s 3 127 lidmi, z nichž většina pracovala ve větších městech jako Port Angeles nebo Seattle, se to nestávalo příliš často.

Nakoupeno jsem měla za chvíli, a když jsem se vrátila domů, Charlie akorát parkoval na svém obvyklém místě před garáží. Zajela jsem na malý plácek vedle domu, vystavený pro mě, a vylezla. Tašky byly těžší, než jsem myslela, tudíž mi po pár krocích jedna vypadla z ruky a z igelitky se vykutálela fazolová omáčka na těstoviny a ozvalo se několikanásobné cinknutí, jak do sebe narážely lahve nealkoholického piva pro Charlieho. Normálně by mi to nikdo neprodal, i když je nealkoholické, zvláště ne potom incidentu u Newtonů, ale když jsem jednou přišla z nákupu s tím, že mi odmítli prodat pivo, Charlie se tak naštval, že do toho obchodu zavolal ještě v ten samý moment a jasně jim řekl, že to mělo být pro něj, že já nejsem žádná puberťačka, která by někde v koutě potřebovala pít nebo kouřit. Paní Donovanová měla na kontě pravděpodobně pár přestupků s rychlostí, které jí Charlie jako policejní ředitel odpustil – svým přátelům zkrátka odpouští kdejakou kravinu, dceři ne – takže samozřejmě hned souhlasila, že už se to víckrát nebude opakovat. Charlie vyvolával respekt v každém. Každopádně bylo to tenkrát poprvé a naposledy, co se mě zastal.

Slyšela jsem zafunění, jak si Charlie všiml, co vyvádím. Ne že bych přímo očekávala, že mi s těžkým nákupem pomůže, ale malá dušička ve mně si říkala, že to určitě udělá. Přešel ke mně, naházel věci zpět do tašky a podal mi ji. Chvíli jsem na něj šokovaně hleděla, ale když se jeho neutrální výraz změnil na netrpělivý, rychle jsem si ji od něj vzala. On se prostě otočil a zmizel v domě. Mě nechal stát s nákupem venku pod širým nebem, které vypadalo, že každou chvíli spustí déšť.

Nakonec jsem musela jednu tašku nechat venku a postupně je nanosit dovnitř sama. Když se schylovalo k šesté hodině, už jsem byla oblečená do suchého oblečení – měla jsem na sobě obyčejné džíny a tmavě modré triko s dlouhým rukávem. Upravovala jsem všechno, jak jen to šlo. Bůhvíproč jsem chtěla, aby se tu Cullenovým líbilo. Na chvíli jsem zaváhala, jestli mám skutečně dát stranou Charlieho stoličku pod nohy, ale nakonec jsem tak učinila. Jakmile odejdou, zase ji vrátím na své místo.

Charlie právě prošel kuchyní z koupelny, když se ozvalo z chodby zvonění jeho mobilního telefonu. Otráveně zamručel, ale vzal to, zavolal na mě, ať jdu když tak otevřít a slušně se chovám, protože má důležitý hovor, a odešel do horního patra. Přemítala jsem, kdo mu tak mohl volat. Žádnou ženu neměl od maminky, co já vím, ale možná se rozhodl, že to chce změnit…

Mé myšlenky přerušil zvonek a moje srdce se rozbušilo naplno. Je to tady. Zhluboka jsem se nadechla a chodbou prošla ke dveřím, které jsem následně otevřela.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 4. kapitola: