Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 13. kapitola

19.08.2013 (07:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4506×

13. STĚHOVÁNÍ

„Nechceš si to rozmyslet?“ zeptala se mě obezřetně Alice. „Víš, že nebude cesty zpátky, viď?“

Byla celý den taková starostlivá. Viděla totiž, že mé rozhodnutí je definitivní, takže se ujišťovala, že je to přesně to, co chci, abych později nebyla zklamaná.

„Nehodlám už si nic rozmýšlet.“ Podívala jsem se na hodiny nad vchodovými dveřmi kanceláře pana ředitele Greeneho, který si na pár minut odskočil do sekretariátu pro nějaké papíry. „Proboha, kde ten chlap vězí?“

Alice se usmála s protočením očí. „Zdá se mi, že koketuje s paní Copeovou.“

Zaškaredila jsem se a lehce otřásla. Představa ředitele školy, jehož rysem je skutečnost, že je trochu při těle, jak doráží na sekretářku, která toho, koho neodradí svým vzhledem, určitě odežene svým suchým humorem, kterému se směje jen ona sama… mě poněkud překvapila a znechutila. Ne že bych jim to nepřála, koneckonců, na vzhledu přece nezáleží, ale nedokázala jsem si ty dva představit třeba na společné večeři; ona by vyprávěla vtipy, on by mluvil o svém mladém já jakožto fotbalovém hráči.

V místnosti s námi byla i Esme. Měli jsme jít všichni, ale realitnímu agentovi, který přebíral Charlieho dům, byl největší nepřítel čas a předešlý den měl jediný volný, tudíž jsme se dohodli, že půjdeme nadvakrát. Rosalie, Emmett a Jasper už mají vše zařízené, když tu novinu včera s Carlislem oznamovali řediteli. Údajně byl nesmírně překvapený a chvíli nevěděl, co říct. Pak se ujišťoval, že to není jeho školou…

Samozřejmě moje přání Cullenovi přijali s tím, že se nemám nikdy bát je o něco požádat. I kdyby to byl sebevětší problém, vždycky se najde řešení, řekl mi Carlisle, když po pár minutách ticha, poté, co jsem svou prosbu vyřkla, Cullenovi dokázali promluvit.

Naše náhle stěhování spustilo drbny po celém městečku. Pár jsem jich zaslechla a kromě toho, že nemám vůbec žádné ohledy k Charliemu a že hned čerpám peněz, které za prodej domu dostanu, jsem si také vyslechla, že jsou to Cullenovi, kdo mě nutí se přestěhovat. V jedněch povídačkách jsem byla ta špatná já, v jiných má rodina. Občas jsem se cítila vinna, ale vždy mě zalil pocit, který mě přesvědčil, že to dělám správně. Jako by – teď nechci znít sentimentálně nebo šíleně – mě přesvědčovala Renée s Charliem v nebi. A ta myšlenky mi dodala odvahu.

Šeptanda se šířila i mezi spolužáky, kteří mohli puknout žárlivostí, že jsem teď Cullenová. Tedy – já si myslela, že je to prostě jen nepřátelskost, kterou ke mně od začátku chovají, ale pak jsem zaslechla ty jejich rozhovory a měla jsem jasno.

Zrovna jsem stála s Emmettem ve frontě na oběd a před námi se nějaké dvě velmi ohleduplné slečny bavily o naší rodině. Asi ani netušily, že stojíme hned u nich.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ špitla jedna. „Ona je teď skutečně Cullenová.“

„Jo, zajímalo by mě, čím je přiměla. Někdo jako ona na to přece nemá. I když pro to být na jejím místě bych asi vraždila.“ Druhá dívka očividně záviděla, to bylo jasné, ale to, co mi ublížilo, byly ty řeči o tom, proč mě Cullenovi chtějí. Ani já to nechápala.

„Možná ji litují,“ navrhla znovu ta první a tehdy jsem je přestala vnímat. Už jsem nechtěla nic slyšet. Náhle jsem ucítila Emmettovu paži na mém kříži, jak mě jemně postrkuje dopředu. Zvedla jsem pohled do jeho temných očí – už to byla věčnost, co byli naposledy na lovu – a viděla, jak se na mě usmívá.

„Vůbec je neposlouchej,“ zašeptal mi do ucha, zatímco jsme postupovali ve frontě. „Jsou to jen závistivé nány, které ani neumí ocenit skutečnou originalitu a krásu. Nelam si s nimi hlavu.“

Pousmála jsem se a chtěla se zeptat, jestli mě vážně přijali z lítosti, ale nakonec jsem to hodila za hlavu; nechtěla jsem ho rozčílit, ani rozesmutnit, a už vůbec jsem nechtěla, aby mě přemlouval, že to přece vůbec není pravda. Samozřejmě existovala taky možnost, že mi řekne, že to pravda je, a to bych už vůbec nepřipustila.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se vrátila do přítomnosti. V tu chvíli klaply dveře a ředitel vstoupil znovu do místnosti. Posadil se za stůl a nervózně pohlédl na Esme a Alici. Po mně jen tak trochu kouknul, ale ty dvě propaloval pohledem – bylo mi jasné, že z nich nemůže spustit oči.

„Tak, mám tady ještě nějaké dokumenty, které už včera podepisoval váš manžel, paní Cullenová. Také jsou tady dva dokumenty pro slečnu Cullenovou a slečnu Swano– Chci říct, pro slečny Cullenovy.“ Nejistě se podrbal za uchem. „Už včera jsem se ptal ostatních, dnes se ptám vás – není na naší škole nic, co by vás nutilo se stěhovat?“

Esme lehce vzdychla. „Ne, opravdu to s místní školou vůbec nesouvisí, pane řediteli. Jde o čistě soukromé důvody. A rádi bychom to vyřídili co nejdříve, pokud dovolíte.“

Pan Greene poznal jasnou pobídku, a tak horlivě přikyvoval a začal nám podávat papíry k podepsání. Nemohla jsem se dočkat, až z tohohle města konečně vypadnu. Začnu někde žít úplně od začátku. Bude to… jako bych se znovu narodila a měla vzpomínky na minulý život. Hezké vzpomínky. Ohledně stěhování – rozhodovali jsme se mezi Vancouverem a Edmontonem a ještě pár dalšími městy. Ale Vancouver byl prostě moc blízko, aby tam Cullenovi mohli začít znovu. Domluvili jsme se, že Emmett s Jasperem půjdou do čtvrťáku a já s holkami do třetího ročníku, abych ho dodělala.

Papírování bylo za chvíli vyřízené a ředitel se s námi loučil s hlubokou lítostí a přáním, ať nám to na jiném místě vyjde. Netřeba dodávat, že k Esme a Alici byl vřelejší než ke mně.

Když jsme šli po parkovišti, zrovna končila výuka, takže bylo přeplněné lidmi, kteří se okázale dívali na naši trojici, jdoucí ke Carlisleovu Mercedesu, který měla dnes Esme vypůjčený. Vytvářeli uličku, abychom mohli projít, a dívali se na nás, v obličejích zvědavé, nevěřící výrazy. Pravděpodobně nemohli uvěřit tomu, že už nás v životě nespatří. Už nebudou mít nejtajemnější rodinu ve městě, o které by mohli šířit pomluvy. Ale oni si určitě najdou někoho jiného… A my je rozhodně postrádat nebudeme.

Jakmile jsme vyjížděly z parkoviště, zírala jsem na školu, dokud jsem mohla, a pak jsem se naklonila mezi sedadlo řidiče a spolujezdce a podívala se na Alici a Esme.

Možná čekali otázku: „Určitě se nezlobíte kvůli tomu stěhování?“, kterou jsem od toho dne pokládala dosti často. Jenže na to jsem se nechtěla ptát, protože jsem věděla, jaká by byla odpověď. Potřebovala jsem s nimi probrat destinaci našeho budoucího bydliště. Hrozně jsem byla zvědavá a chtěla jsem si najít něco na internetu, abych byla připravená. Nechtěla jsem, aby mě potom překvapilo, kdyby náhodou nebylo nic podle mých představ. V koutku duše jsem si sice říkala, že je mi to jedno, kde budeme, hlavně když tam budou Cullenovi, ale raději jsem nic nechtěla nechat náhodě.

„Takže,“ začala jsem a klepala prsty do Aliciny sedačky v rytmu hudby, která se linula z rádia. Byla to píseň z CD, které v autě všech Cullenových vyhrávalo neustále – Edwardovy skladby a nějaké vzpomínkové songy. Tuším, že se jednalo o písně, které měly co do činění s každým členem rodiny. Alici například v autě hraje mimo jiné i píseň, která hrála v bufetu, ve kterém se setkala s Jasperem.

„Takže?“ zvolala Alice nechápavě a pohlédla na mě.

„Kanada?“ zeptala jsem se a kousala se do rtu.

Esme se usmála a šlehla po mně pohledem do zpětného zrcátka. „V noci už jsme něco hledali. Až přijedeme domů, chceme ti to ukázat.“ Vycítila mou opakovanou otázku a rovnou odvětila: „Ano, je to v Kanadě. Kousek od Calgary, jestli znáš.“

Znalecky jsem přikývla. „O tom jsem už slyšela.“

„Městečko, v kterém bychom mohli bydlet, se jmenuje Canmore, je to v Albertě. Mají tam nemocnici, malou společnost pro architekty a školu, samozřejmě. Myslím, že jsou tam dvě – každá na jiném konci města.“

To mě zarazilo. „Jak velké je to město?“

Esme si strčila volný pramen za ucho a stočila volant k odbočce k domu Cullenových – k našemu domu. „O trochu větší než Forks, ale ne o moc. Nechceme nic velkého, navíc v Kanadě je hodně lesů.“

„A medvědů,“ doplnila ji Alice a zakřenila se.

„Hádám, že se Emmett nemůže dočkat,“ prohodila jsem. Jejich podstatu už jsem brala jako přirozenost. Nevadilo mi to a nikdy nebude. Pochopila jsem jejich věčnou lásku a uvědomila si, jak pro Edwarda muselo být těžké žít mezi nimi. I já jsem občas bojovala s lítostí nad sebe samou, když jsem viděla ty jejich zamilované pohledy. Často jsem myslela na Edwarda a na to, jaké by to bylo, setkat se s ním. Bála jsem se, že by mě neměl rád, že bych se mu dokonce protivila, ale stále jsem měla své sny a touhy a těch bych se nevzdala za nic na světě. Jeho fotka byla stále mou společností při nočních můrách i při krásných snech. O mé závislosti na obrázku Edwarda se dozvěděla i Esme s Carlislem. Bylo to tehdy, když se šli domluvit ohledně toho pohřbu.

Věděli to. Věděli to všichni; Alice a Rosalie to neudělaly spontánně, byla to cílevědomá akce celé rodiny, a to mě drobet vyděsilo. Poznala jsem to, když jsem ve tvářích Esme a Carlislea nespatřila žádné překvapení, když viděli, jak si k sobě naléhavě a zoufale tisknu jeho fotografii. Vlastně neviděli, kdo na ní je, ale z nějakého důvodu jsem si byla jistá, že to tušili už delší dobu.

Doma už se všichni činili. Odjezd jsme chystali o tři dny později, takže teď jsme balili ty nejdůležitější věci, o které nechceme přijít. Já si s sebou samozřejmě brala obraz, který mi Cullenovi dali k Vánocům. Fotky maminky a táty z Charlieho domu, fotku Edwarda a celou svou skrovnou knihovničku.

Dům Cullenových ve Forks nikdo prodat nechtěl – věděla jsem, že se sem za několik desítek let vrátí, a bylo mi líto, že to bude beze mě, protože já už v tu dobu budu dávno mrtvá. Když jsem se na to zeptala, co budou dělat s jejich domem, Esme mi automaticky odpověděla. Já neovládla svůj výraz a tak se přes můj obličej mihl stín smutku, kterého si všichni všimli a rychle odbočili od tématu.

Nikdy jsme se přímo nedostali k tomu: Belly budoucnost. Opustí mě, promění mě? Zvládla bych i pokračovat v životě s nimi po boku, ale určitě bych byla po tolika letech jen přítěž – a jako šedesátiletá stařenka tuplem.

„Ták, tohle je Canmore,“ oznámil mi Emmett a přes celou obrazovku počítače se objevilo zasněžené městečko, které se od Forks moc nelišilo. Ano, bylo podstatně větší, ale pršelo tam téměř pořád a slunce vysvitlo jen párkrát za rok. Prostě výběr v Cullenově stylu.

„Je pěkné,“ usoudila jsem.

Emmett se usmál a projížděl dál fotografie. Výběr školy byl ihned jasný – menší počet studentů bylo přesně to, co jsme hledali. Sice se rozdíl pohyboval kolem padesáti, ale i tato, v tu chvíli celkem malá, číslovka znamenala hodně.

Canmore jsem si hned oblíbila, a to jsem v něm ještě ani nebyla. Tamní krajina mě uchvátila a Emmett s Jasperem už plánovali, že budeme moci všichni společně chodit do přírody. Když jsem lehce vyděšeně rozšířila oči na fotografii medvěda, který se sune kousek od horské stezky, oba dva vybuchli v hurónském smíchu a ujistili mě, že medvědi se ke mně ani nepřiblíží.

„Doufám, že tam nebyli žádné vandalové, aby to šlo rychle zrenovovat,“ zaslechla jsem Esmein povzdech a zmateně se k ní otočila.

„Cože?“ vyhrkla jsem nechápavě.

„My jsme ti to zapomněli říct – už tam máme dům.“

Chvíli jsem na ni zírala s otevřenou pusou a snažila se srovnat si to v hlavě. „Jak dlouho jste tam nebyli?“

„Naposledy s Edwardem před více než čtyřiceti lety, ale asi před deseti lety jsme jeli s Carlislem kolem, tak jsme to tam šli omrknout a vypadalo to vcelku slibně.“

Zamyšleně jsem se zadívala do prázdna. Měli tolik vzpomínek. To, co dělali před více než půl stoletím, jim stále leželo v hlavě a oni si pamatovali každou vteřinu. Byla jsem z toho uchvácená a moc jsem toužila, abych na tyhle chvíle mohla za pár desítek let také vzpomínat – jako upír, ovšem.

Den poté v noci jsem seděla na parapetu u okna a dívala se z něj ven. Očima jsem pročesávala tmavý les a každou chvílí jsem pohledem zalétla k fotografii, kterou jsem držela v rukou. Mé myšlenky se bezmezně toulaly po celém světě a představovaly si Edwarda na nejrůznějších místech.

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a hned na to dovnitř vtančila Alice.

„Nemůžeš spát?“ zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou a pousmála se na ni, když se posadila na parapet naproti mně, v očích zvláštní něžný výraz, když spatřila fotografii.

Provinile jsem se začervenala. „Alice,“ oslovila jsem ji tiše a nespouštěla pohled z Edwardova obličeje. „Co myslíš, že teď dělá?“

Al se zamyšleně zahleděla do lesa – její pohled mě utvrdil v tom, že ona toho vidí mnohem víc než já. „Pokud je ve stejném časovém pásmu jako my, dá se uvažovat o lovu, nebo…“ Její hlas pomalu utichal.

Kousla jsem se do rtu, abych potlačila slzy smutku, jež se mi hnaly do očí. „Myslíš, že si opravdu někoho našel?“

Pohodila rameny. „To nevím a ani nevím, jestli bych si to přála.“

V duchu jsem si nadějně domyslela, co by dalšího tak řekla: Chtěla bych, aby napřed poznal tebe. Jenže tohle jí určitě na mysl nevytanulo, stejně tak, jako že nebyla žádná šance, že by mě Edward mohl mít vůbec rád, natož aby mě miloval. A nejvíc z toho všeho byla absurdní představa, že bychom v mém lidském životě vůbec měli šanci se potkat.

„Měla bys jít spát. Ráno brzy vyrážíme,“ upozornila mě, poklepala rukou na mé koleno a chystala se odejít. V rychlosti jsem ji chytila za zápěstí a počkala, až se znovu posadí.

„Al, já vím, že o tom nechcete mluvit. Vždycky, když něco, co s tím souvisí, prohodím, změníme téma, ale… Vy byste nechtěli, abych byla jako vy?“

Mlčela. A dívala se na mě s neutrálním výrazem, tudíž jsem ani nemohla odhadnout její myšlenky.

Křečovitě jsem polkla. „Jednou?“ Nejistě jsem pustila její ruku a opřela se o zeď, jak jsem předtím vylítla, abych ji zastavila. „Za nějaký čas?“

„Bello,“ zašeptala.

„Pokud nechcete, stačí říct,“ řekla jsem rychle, snažíc se skrýt smutný podtón.

„Chceme, ale nikdy bychom ti to neudělali. Jako upír bys nemohla mít děti, nestárla bys… Co by to bylo za život?“

Zamyslela jsem se nad tím. Jasně, každý jednou bude mít pravděpodobně děti, ale já o ně žádný zájem nejevila. Kdybych se proměnila v mladém věku, třeba by mě ta touha po dítě ještě ani nestihla postihnout a já bych tak měla věčnou jistotu, že dítě nechci a nepotřebuju. A náhle jsem věděla, jak přesně jí to vysvětlit. „Nikdo z vás nechtěl tenhle život, ale společně s tímhle novým já jste dostali i to nejcennější – lásku, a to ještě ke všemu věčnou. Každý z vás by se chtěl znovu stát člověkem, ale máte své polovičky, své druhé já, své druhy. Já chci jediné – být s vámi. Pokud ale nechcete a věříte, že vám budu jednou překážet, stačí říct a já v to přestanu doufat… Teda ne, nepřestanu, ale přestanu se pokoušet o tom začít mluvit.“

Alice mě spontánně objala a já překvapeně zamrkala. „Chceme tě do rodiny, se vším všudy, ale teď na tyhle řeči je moc brzy. Jsi teprve ve třetím ročníku. Mohli bychom tohle všechno odsunout až k maturitě?“

Ušklíbla jsem se. „Klidně. Ehm, Alice?“

„Ano?“

„Myslím, že mi drtíš kosti,“ zasípala jsem.

Odskočila ode mě. „Jejda. Promiň.“ Provinile vytočila koutky směrem vzhůru. „Už jdi spát.“

Kývla jsem a počkala, až zmizí za dveřmi. Pak jsem se ještě chvíli dívala na Edwardovu fotografii, než jsem s ní v ruce zalezla pod peřinu a ponořila se do spánku. Mého posledního spánku ve Forks. Pokud se tady ještě někdy objevím, tak už budu bytostí nesmrtelnou a té je spánek odepřen.

Podle toho, co jsem si dva dny předtím ještě vyhledávala na internetu, cesta z Forks do Alberty údajně trvá kolem patnácti hodin. Když jsme se my kolem druhé hodiny odpoledne blížili k Albertě, měli jsme za sebou teprve polovinu předpokládaného času.

Jela jsem v Mercedesu s Carlislem a Esme. Většinou jsem si s nimi povídala, nebo jsem jen tak koukala po okolí. Chtěla jsem poslouchat muziku, ale přišlo mi to hloupé vzhledem k tomu, že oni by to slyšeli. A já nechtěla, aby je to otravovalo. Ne že bych snad poslouchala nějaký rock, či metal, ale rozhodla jsem se, že raději budu vnímat hudbu linoucí se ze sterea – Edwardovy skladby.

Bohužel aut bylo víc než dost, takže zbytek rodiny se musel rozdělit. Jasper jel ve svém vozidle s několika kufry a různými cennostmi, stejně tak Alice ve svém – vlastně našem, protože si ještě stále nekoupila to své BMW a mně stále nutila svého žluťáska -, Rosalie v kabrioletu a Emmett v Jeepu. Nesnažila jsem se nabídnout, že bych mohla jedno auto řídit já – zaprvé, moje pomalá jízda by zavinila, že bychom se do Alberty nedostali ani zítra, a zadruhé, oni se nikdy neunaví, já bych byla z dlouhého řízení určitě vyčerpaná.

„Za deset minut bychom měli dojet do Canmore,“ informoval mě Carlisle s očima upřenýma do mého obličeje ve zpětném zrcátku.

Přikývla jsem. „Myslíte, že bude potřeba hodně úprav?“

„Jestli máš na mysli to, zda budeš ještě dneska spát ve svém pokoji… pak myslím, že to nebude problém.“ Usmála se na mě Esme dozadu. „Opravdu, můžeš se jít třeba podívat do města a my to za pár hodin máme hotové.“

Zběsile jsem zavrtěla hlavou. „To ne, chci vám pomoct. Už tak jsem vám přidělala dost starostí.“

„Nechci tě urazit, Bello, ale akorát bys překážela,“ řekla mi Esme a mrkla na mě. „S naší rychlostí to bude dnes večer vypadat jako nové.“

Vzdychla jsem. „Když myslíš…“ Věděla jsem, že to nemyslela zle, nijak se mě to nedotklo, ale jako už tolikrát mě zalil pocit nepotřebnosti. Byla jsem neužitečná.

Chvíli jsme jeli v tichosti, a když jsme míjeli ceduli Vítejte v Canmore, Carlisle se mě zeptal, jestli chci vyhodit rovnou tady, nebo se napřed podívat na dům a pak se sem dopravit sama.

Zaváhala jsem.

„Zůstaň rovnou tady; nerada vidím, když někdo spatří mou práci nedodělanou,“ usmála se Esme.

Úsměv jsem jí oplatila, i když bych velmi ráda také přiložila ruku k dílu. Domluvila jsem se tedy s nimi, že jakmile budou hotovi, zavolají mi, nebo kdybych já náhodou už nevěděla coby, mám prý brnknout. Vyhodili mě na plácku, které se ve městečku činilo asi jako menší náměstí. Byl tam kostel, knihkupectví, knihovna, obchod s muzikou, oblečením, starožitnictví… Zkrátka téměř stejné služby jako ve Forks. To slovo téměř ovšem hrálo dost důležitou roli, protože v Canmore to vypadalo daleko působivěji a vybaveněji.

Počkala jsem, až mi auta Cullenových zmizí z dohledu, a pak se zvědavě rozhlédla kolem sebe. Vzhledem k tomu, že už jsem byla najezená, bylo pár minut po půl třetí a já u sebe neměla víc než pár dolarů, jsem neměla moc příznivé vyhlídky. S penězi už jsem si teď nemusela dělat starosti, jak mě Cullenovi neustále ujišťovali, ale já toho nechtěla využívat. Málem mě namočili i do kreditní karty, ale to už jsem lehce vyšilovala a tak přestali. Samozřejmě jsem dostala instrukce, že kdybych potřebovala, každá karta v rodině je mi k dispozici, tak pronesl Carlisle. Na to přirozeně Emmett reagoval s tím, že nejvíc jsou mi k dispozici karty Alice, protože jich má nejméně pět a plus k tomu ještě několikery slevové kupóny do nejdražších obchodů, protože jim tam prý dělá velmi čestnou zákaznici.

Přestože byl Canmore o trochu větší a působil vybaveněji, lidí v něm nebylo o moc víc než v mém bývalém domově. Na ulici se hemžilo pár důchodců, kolem poskakovalo několik dětí, mezi domy jsem spatřila v dáli dětské hřiště plné ratolestích různého věku… Lidé středního věku, teenageři – všechny věkové kategorie. Ale nevypadalo to tak, že by nízká populace zapříčila drby. Co jsem je tak sledovala, tak se málokdo pozdravil. Uh, to možná bude mnohem lepší, než jsem myslela.

Vydala jsem se ven z náměstí, něco jsem hledala, jen jsem nemohla přijít na to, co to bylo. A když jsem tak šla, přestala jsem vnímat čas a pouze směřovala k lesům. A náhle jsem věděla, co potřebuju, co jsem chtěla najít. Na tomhle novém místě, v tom určitě nádherném domě, kde se mnou budou žít i tři zamilované páry… jsem potřebovala najít nějaké útočiště. Útočiště, které by bylo jen mé, kde bych mohla dát průchod svým pocitům a vědět, že mě nikdo nevyruší. Útočiště, kam se schovám, když nebudu chtít být utěšována.

A bylo mi jasné, že lavička na ulici stačit nebude. Nechtěla jsem kolem sebe lidi – chtěla jsem les, přírodu. Taková je existence introverta.

Moje kroky přesně věděly, kam jít, a tak jsem za chvíli šla po úzké lesní pěšině, město jsem nechávala za sebou. Doufala jsem, že mě sem Cullenovi nepůjdou hledat, kdyby zde někdy vystopovali můj pach. Měla jsem je ráda… milovala jsem je, ale soukromí bylo soukromí a oni mi ho museli dopřát, vzhledem k tomu, že už tak slyšeli všechno, co jsem si zašeptala, tlukot mého srdce – někteří z nich dokonce věděli, jak se cítím, nebo jak se rozhoduju.

Lesní pěšina vedla kolem louky a já věděla, že ani tohle nebylo dost privátní, protože kdokoliv se mohl vydat na procházky přesně touhle cestou, a tak jsem vědomě vybočila z označené trasy a vydala se křovím a počátečními nízkými stromy do hlubin lesa. Sníh mi křupal pod nohama, a přestože jsem věděla, že mohu potkat v lese nějaké nebezpečí, nebála jsem se, a ticho, které kolem mě panovalo, mě nikterak neděsilo. Ani jsem neodolávala pokušení vytáhnout si sluchátka a vrazit je do uší. Tohle byla atmosféra, kterou jsem potřebovala, tak jsem ji přivítala s otevřenou náručí, než abych se k ní obracela zády.

Po nějakém čase – líná vytáhnout mobil, přesvědčená, že nemohlo uběhnout více než deset minut – jsem si nevšimla kmenu, který byl mezi dvěma stromy zaražen o trochu výš, než jsem mohla čekat, zakopla o něj a schytala ještě jednu o větev, která mi visela v cestě.

Spadla jsem, jak dlouhá tak široká, na zem a obličej zvedla ze země a zledovatělými prsty si oprášila zmrzlé tváře. Bohužel jsem neměla rukavice, takže jsem se spoléhala na hluboké kapsy své zimní bundy, ovšem teď, když jsem měla celé dlaně od sněhu, bude proces zahřívání trvat déle.

Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se kolem. Stála jsem na malé, dokonale kulaté loučce, která byla jako stvořená pro můj účel. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Na kraji palouku byl malý potůček, který vedl dál do lesa, a vedle tekoucí vody byl větší kámen. Jako by ho tam někdo dal, aby si z něj udělal lavičku… Bylo téměř neuvěřitelné, že by něco takového zapříčila sama příroda.

Automaticky jsem se vydala k tomu magickému místu, když v tom jsem se zarazila uprostřed kroku. Pocit, že mě někdo sleduje, byl náhle tak silný, že jsem tomu opravdu uvěřila. Otočila jsem se kolem celé své osy, ale nespatřila jsem ani živáčka. Užuž jsem se chtěla vydat ke svému cíli, když jsem periferním viděním zahlédla pohyb mezi stromy. Bezdechu jsem se otočila oním směrem, ale nikdo tam nebyl. Pravděpodobně začínám mít halucinace, pomyslela jsem si nejistě, rozčarovaná z toho zvláštního pocitu. To nejšílenější na tom byla skutečnost, že ten pocit neznamenal jen to, že mě někdo sleduje. Cítila jsem se tak vždy, kdy jsem se dívala na Edwardovu fotku. Jako bych mu byla skutečně blízko, ale on byl přesto tak vysoce nedosažitelný…

Nakonec jsem to všechno svedla na kouzelné schopnosti tohoto místo, což by mělo být ještě divnější než fakt, že mě někdo sleduje, ale uklidnilo mě to. Konečně jsem se posadila na kámen a sledovala tekoucí potok.

Zafoukal ostrý vítr a vlasy, které mi spadly do obličeje, mi znemožnily výhled, a tak jsem si je svázala do culíku. Ani jsem si nevšimla, že obloha ztmavla, a teplota se o pár stupňů snížila. Sjela jsem po kameni na chladnou zem a pozorovala, jak měsíc vystupuje na oblohu. Nevnímala jsem okolí, nevnímala jsem nic, jen jsem si užívala kouzlo toho místa a před očima jsem kromě měsíce viděla i Edwarda – moje obvyklé otázky na místo jeho působiště se mi znovu honily hlavou. Myslela jsem na Cullenovy, na Charlieho, na Renée… a pomalu se mi klížily víčka.

Do mysli se mi pomalu vtíraly tóny jedné z Debussyho skladeb, když jsem se vracela do reality. Zamžikala jsem do velmi, velmi tmavé noci a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Když jsem byla naposledy vzhůru, seděla jsem na té malé louce, co jsem objevila, opřená o kámen, rozhodně jsem neležela na lavičce vedle parkoviště místního obchodního domu.

Šokovaně jsem vylítla do sedu, ztuhlá strachem a překvapením. Kymácivě jsem se chytla za hlavu, jak se mi z prudkého pohybu zatmělo před očima, a vyštrachala telefon z kapsy.

„Haló?“ zachraptěla jsem.

„Bello!“ ozval se úlevný hlas Esme. „Kde jsi, proboha? Už ti volám nejméně po čtvrté. Alice šílí, protože tě nevidí, já tě marně hledám po městě, ale nezvedáš mi telefony!“

„Já… ehm,“ mumlala jsem zmateně, „jsem na parkovišti u nákupního centra.“

Esme okamžitě ukončila hovor a za pár vteřin už Carlisleův Mercedes stavil smykem před mou lavičkou. Sotva jsem se postavila, už u mě stála Esme a drtila mě v náručí.

„Ach, Bello, víš, jak jsem se o tebe bála?“ zamumlala mi do ucha a po jednom hlubokém nádechu ztuhla a lehce se ode mě odtáhla. „Ty jsi s někým byla?“

Zmateně jsem svraštila čelo. „Ne. Proč se ptáš?“

Mávla rukou, ale stále vypadala znepokojeně. „Jen tak. Pojeďme domů, než si pro nás ostatní přijedou.“

Nechápala jsem, co to před chvílí mělo znamenat, ale věřila jsem, že mi to vysvětlí. Několikrát jsem se na to v autě snažila odvést řeč, ale pokaždé mě ujistila, že měla jen takový divný pocit. Věděla jsem, že mi lže, že jenom nechce, abych se trápila – a právě to mě trápilo nejvíc.

Příjezdová cesta k domu Cullenových mě ani nijak nepřekvapila svou… tajuplností. Stejně tak dům, vypadal podobně jako ve Forks, i když tady jsem objevila starobylejší kousky. Samozřejmě jsem ho Esme patřičně vychválila a ona už mě popoháněla, ať se jdu podívat i na interiér. A že doufá, že se mi můj pokoj bude líbit.

Šla jsem chodbou a uznale se kolem sebe rozhlížela. Esme se na mě mile usmívala, ráda, že se mi nový dům líbí. Ano, byla to téměř naprostá podobizna domu ve Forks… nebo spíš, dům ve Forks byl podobizna tohoto, ale znovu mě to učarovalo a já si uvědomila, že starobylejší verze má větší kouzlo.

Hnědé podklady, bílá barva a sklo – to byly tři věci, které v domě vynikaly. Vešla jsem do obývacího pokoje, rozhlížejíc se kolem sebe, když jsem si náhle všimla pěti soch, které se na mě dívaly vyčítavým, starostlivým pohledem. Zhoupla jsem se na patách a chtěla jsem dál vychvalovat Esmein talent, ale ona se posadila vedle Carlislea a s povzdechem si opřela hlavu o jeho rameno.

Těch pět pohledů mě neskutečně znervózňovalo, a tak jsem nakonec zvedla ruce v obranném gestu a kajícným tónem se omluvila: „Strašně mě mrzí, že jste o mě měli starost. Já jsem se nějak zapomněla a vůbec jsem si neuvědomila, kolik je hodin.“

„Mohla jsi zavolat,“ zašeptala Alice.

Kousla jsem se do rtu, nejistá, co mám říct. „Já jsem usnula. Na lavičce.“ Ne, nebudu říkat, že jsem se nějakým zázrakem ocitla na úplně jiném místě. Ne, prostě ne. Koneckonců, snažila jsem se je uklidnit, že o mě nemusí mít starost, tohle by byl přesný opak mé snahy.

„Moc jsme se o tebe báli, mohl ti někdo něco udělat,“ dodala Rose.

Byla jsem překvapená z toho, jak moc z toho byli zničení. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem zmateně.

„Cítím, jak jsi zmatená. Nechápeš, proč tolik vyvádíme, viď?“ zeptal se mě Jasper.

Prohnula jsem koutky směrem dolů v gestu, že nemám nejmenší tušení. „Ano, jsem zmatená.“

„Nemůžeme po Edwardovi ztratit ještě tebe,“ vysvětlila mi Esme a podívala se na mě tak zoufale, že jsem si rychle šla sednout vedle ní na pohovku, pohladila ji po rameni a zašeptala: „Neztratíte.“ Dojalo mě, jak moc jim na mně záleželo; přesně tak totiž záleželo mně na nich.

„Bello?“ oslovila mě váhavě Rosalie a já se k ní otočila. Skláněla se nad mým ramenem s podezřele nakrčeným nosem.

Našpulila jsem rty. „Co zase? Už Esme ke mně čichala. Co se děje?“ Nelíbilo se mi, že ke mně čmuchají, jako bych byla nějaké zkažené jídlo, a ještě víc mě dostalo, když se ke mně všichni nahnuli blíž a přičichli si.

Odtáhla jsem se. „No tak!“ prosila jsem je.

„Nechtěla jsem ti to říkat, abych tě zbytečně nerozrušila, ale je z tebe cítit… upír.“

Poznámka o tom, že je to jasné, když jsem ve společnosti upírů už asi tři měsíce, byla v tu chvíli naprosto nemístná. Vyděšeně jsem zamrkala a křečovitě polkla. Ten pocit, že mě někdo pozoruje… Ten téměř neviditelný pohyb v lese… To zázračné přemístění… Je ze mě cítit upír. Můj. Bože.

„Viděla jsi někoho?“ zeptal se mě Emmett.

Zavrtěla jsem rychle hlavou. Netušila jsem, proč, ale měla jsem nutkavý pocit si dnešní zvláštnosti ponechat pro sebe.

„Ale jaký upír by tě nechal naživu? Musel se k tobě dostat, když jsi spala,“ uvažoval Carlisle.

„Možná ho vyrušil telefonát od Esme a on utekl,“ zkusila jsem jim navrhnout variantu, kterou by byli schopni přijmout, aniž by se tím dál zabývali. Nechtěla jsem, abych to nakonec vzdala a řekla jim pravdu. Nejenže by měli ještě větší starost, ale také bych ztratila kouzelné místo, své útočiště, které jsem si našla. A to jsem nechtěla. Ne, všechny ty podivnosti zůstanou u mě pečlivě schované, stejně tak místo, o kterém se nikdo z nich nedozví.

„Možná,“ připustil Carlisle, ale viděla jsem, že se mu to nezdá. Věděla jsem přesně, co by na to řekl, kdyby to chtěl řešit přede mnou, nebo to dál rozvádět… Upír, ať už novorozený nebo ne, je při lovu k nezastavení.

„Asi si už půjdu lehnout, jsem docela unavená,“ přiznala jsem a omluvně se na ně zadívala.

„Samozřejmě,“ pokynula mi Esme ke schodišti a postavila se. „Ukážu ti to tam, bude to chvilka,“ vysvětlila mi, když jsem se na ni tázavě podívala.

Můj pokoj byl větší než ve Forks. Naproti široké posteli visel na zdi obraz Titaniku, vedle postele byla skříň s mými oblíbenými knihami a na posteli ještě taška, v které jsem měla další soukromé věci – jako fotky – které Cullenovi beze mě nevyndali. Naproti vchodovým dveřím bylo obrovské okno – a mě napadlo, jestli tento pokoj náhodou předtím nepatřil Edwardovi.

Ohromilo mě, že k velké šatně, která díky Alice bude určitě brzy naplněná, přibyla i velká koupelna s obrovskou vanou, do které jsem se velmi těšila. Poděkovala jsem Esme, a když už to vypadalo, že odejde, tak jsem se odhodlala: „Esme, který pokoj byl Edwardův?“

Překvapeně se mi podívala do očí. „Ten naproti tomuhle. Oba dva jsou na úplném konci chodby a jsou téměř stejné, ale v tom druhém je to teď jinak sestavené kvůli pianu.“

„Ještě pořád tam je?“ zeptala jsem se zvědavě.

Váhavě přikývla. „Nemohli jsme ho vyhodit a vozit s sebou všude, kam jsme jeli, doufat, že se někdy objeví, aby na něj znovu začal hrát… to jsme také nechtěli.“

„Samozřejmě, že ne,“ přitakala jsem.

Esme se pousmála, popřála mi dobrou noc a v setině vteřiny byla pryč. Já umírala touhou podívat se do Edwardova pokoje, ale nejdřív jsem se šla vysprchovat a vyndat si své věci. Celou dobu, co jsem se tak činila, jsem se přemlouvala, ať to nedělám. Neměla bych tam chodit – buď se rozbrečím a někdo z Cullenových mě přijde zkontrolovat, nebo neucítím nic, co by mě usvědčilo v tom, že tam někdy Edward byl.

Hloupá, hloupá, hloupá, nadávala jsem si v duchu, když jsem po špičkách přeběhla chodbu a odhodlaně chytila kliku ode dveří. Bylo mi jasné, že dole určitě tiše poslouchají, co tady vyvádím, ale náhle mi to bylo naprosto jedno. Otevřela jsem dveře, vklouzla dovnitř se zavřenýma očima, dveře zase zavřela a opřela se o ně. Netušila jsem, kde se ve mně bere ta odvaha, ale pomalu jsem rozevřela víčka a zůstala zírat do tmavého pokoje osvětleného pouze měsíčním svitem.

První, co bylo nepřehlédnutelné a co upoutalo mou pozornost hned zpočátku, bylo piano v rohu, hned vedle velkého okna. Byla u něj malá lavička a na zavřeném víku od klaviatury se povalovalo několik papírů. Dále tam byla krátká pohovka, skříň, jejíž dominantou byly police naplněné stovkami různých desek a pár CD, několik knih, a poblíž té obrovské komody se tyčila velmi staromódní věž – hádala jsem, že tenkrát prostě stereo nebylo tak vybavené jako dnes.

Zhluboka jsem se nadechla. Jenže jsem nebyla upír, takže jsem nebyla schopna poznat, jestli ta slaboučká vůně patří skutečně Edwardovi, nebo jestli Cullenovi tenhle pokoj navštěvovali po jeho odchodu tak často. Přála jsem si najít něco, co by mě ujistilo, že tady skutečně žil. Udělala jsem několik rázných kroků k pianu a pod světlem měsíce se pokusila rozluštit písmo na listech, které tam ležely.

„Pro Esme,“ zašeptala jsem bezděky, když jsem ve složitých zaobleních toho dokonalého, staromódního krasopisu rozeznala ta dvě slůvka. Okamžitě jsem zmlkla, nechtěla jsem svou rodinu trápit tím, že jim ho budu příliš připomínat – i když jsem si byla jistá, že na něj myslí vždy a všude.

Klikyháky na papíře pro mě byly jako španělská vesnice, ale dokonale jsem si v hlavě vybavovala melodii, kterou jsem neustále slýchala v autě. Když jsem si představila tuhle dokonalou skladbu a dokonalého Edwarda, musel to být perfektní zážitek.

Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a s příslibem, že v tomhle pokoji nejsem naposledy, se konečně vydala do postele – s fotkou Edwarda v rukou.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 13. kapitola: