Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiskřička naděje - 2. kapitola

27.11.2014 (15:30) • Marianna • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1016×

Jiskřička naděje

2. kapitola

Šla jsem nemocniční chodbou k ambulanci se strachem v srdci. Nevím, jestli byl vidět i v mých očích, ale doufala jsem, že ne. Celou půl hodinu jsem se připravovala i na tu nejhorší variantu. Ale jaká je nejhorší varianta? Smrt? Ne, to určitě ne. Bála jsem se výsledku magnetické rezonance, ale více mě děsila nejistota, ve které jsem žila poslední měsíce. Zastavila jsem před bílými dveřmi s černým nápisem ambulance a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

„Buď silná,” šeptala jsem si a zaťukala na dveře. Počkala jsem na vyzvání doktora Cullena a vstoupila do ordinace, kde už otec seděl na kolečkovém křesle.

„Pojďte dál a posaďte se, slečno,” podíval se na mě doktor od počítače a já cítila, jak se mi klepou ruce. Mé tělo se otřásalo strachem a já se i přesto dokázala pousmát na Charlieho, který seděl tiše.

„Mám před sebou výsledky testů a má domněnka se potvrdila. Vaše příznaky i testy nasvědčují tomu, že máte několik milimetrů vyhřezlou plotýnku, která vám tlačí na nervy v míše. To proto máte na pravé straně bouli a necítíte nohy. Svaly dolních končetin vám postupně odumírají, ale nervy nejsou naštěstí přetrhané. Váš problém by vyřešila operace. Doporučil bych vám tu zůstat. Dnes bychom udělali další předoperační vyšetření a zítra bychom operovali. Pokud budete tento lékařský zákrok prodlužovat, je riziko, že ochrnete,” řekl a já zalapala po dechu.

Najednou jsem nedokázala promluvit. V krku se mi usadil knedlík, přes který jsem se nedokázala ani zhluboka nadechnout. Třesoucíma se rukama jsem sevřela opěrky židle a silně přivřela víčka. Uklidni se. Buď silná i za Charlieho, říkala jsem si, ale cítila jsem slzy, které mě pálily v očích. Otevřela jsem je a několikrát zamrkala, abych je zahnala. Nesměla jsem brečet. Ne před Charliem.

„Jak dlouhá je rekonvalescence?” zeptala jsem se hlasem, který mi snad ani nepatřil. Najednou se mi svíraly orgány a já pociťovala vnitřní neklid. Jako by na mě všechno padala a já se tak tak bránila zuby nehty, abych tu nezkolabovala.

„Po operaci stráví v nemocnici týden. První tři týdny bude moct jen ležet nebo stát. Další čtyři měsíce bude muset váš otec docházet na rehabilitace a poté stráví necelý měsíc v lázních. Při operaci budeme muset rozřezat svaly na zádech a ty se hojí velmi pomalu. Bude muset hodně cvičit, aby zesílily a udržely váhu těla,” řekl vlídnějším hlasem, který jsem vnímala jakoby z dálky.

„Nechcete vodu?” zeptal se pan doktor ustaraně a já mechanicky zavrtěla hlavou.

Potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem odsud vypadnout a všechno si to srovnat v hlavě. S námahou jsem vstala a podívala se na otce, který byl snad ve větším šoku než já. Koukal se na své nohy a mlčel. Atmosféra v místnosti byla napjatá a já se nedokázala uklidnit.

„Mohla bych vás poprosit, abyste tu s otcem počkal? Přivezu mu nějaké věci,” ohlédla jsem se po doktorovi, který na nás upíral pohled se smutkem v očích.

„Samozřejmě. Služba už mi stejně skončila,” pousmál se na mě a já vyběhla z ordinace. Cítila jsem slzy, které se mi valily po tváři, a tak jsem přidala do kroku, když jsem do někoho vrazila. Byl to silný náraz, po kterém mě bolela celá pravá strana, a já upadla. Už jsem to nevydržela a hlasitě vzlykla.

„Slečno, jste v pořádku?” zeptala se mě paní, která si ke mě klekla. Přes slzy jsem viděla záplavu hnědých vlasů a bělostnou kůži podobnou doktoru Cullenovi.

„Ano,” otřela jsem si slzy, když mi pomohla vstát ze země a já se pod jejím studeným dotykem zachvěla.

„Omlouvám se,” zašeptala jsem jejím směrem a mířila k autu, které pro mě znamenalo bezpečné místo, kde jsem mohla dát průchod svým pocitům, které jsem tak těžce uchovávala v sobě.

Zavřela jsem se v kabině svého starého červeného Chevroletu a rozvzlykala se nanovo. Ať sem se připravovala sebevíc na ty nejhorší možnosti, nedokázala jsem rozumně uvažovat. Byla jsem v šoku. Cítila jsem ten třes, který se stále víc zmocňoval mého těla. Hlavu jsem si položila na volant a křečovitě ho držela oběma rukama. Dech se mi zkracoval a já slyšela, jak hlasitě hekám jak raněné zvíře. Pomalu mi začalo docházet, co doktor říkal. Týden v nemocnici. Tři týdny jen chodit či ležet. Čtyři měsíce rehabilitace a lázně. To znamená, že něco přes půl roku budu na všechno sama. Budu muset chodit do školy, starat se o domácnost, pracovat v dílně a to nejdůležitější, vydělávat peníze, abychom neumřeli hladem.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než vzlyky ustaly a další slzy jsem nedokázala ronit, a tak jsem se s námahou opřela o opěradlo sedačky a zhluboka dýchala. Prohrábla jsem si vlasy, které byly slepené potem i slzami a pomalu vyrazila domů, kde jsem Charliemu zabalila ty nejnutnější věci. Připadala jsem si jako stroj, který je naprogramovaný. Otupěle jsem vyjela zpět do nemocnice a s taškou přes rameno vyhledala nemocniční pokoj, kde měl otec ležet. Už za dveřmi jsem slyšela jeho hlas, jak přemlouvá Carlislea, že tu nemůže zůstat, a tak jsem vstoupila dovnitř. Pokoji dominovala velká kovová postel, na které Charlie napůl seděl. Naproti němu stál doktor Cullen, který ho přidržoval, aby nespadl z lůžka.

„Musíš tu zůstat,” řekla jsem jistým hlasem a dodávala si odvahu i za svého otce, který se tvářil utrápeně.

„Nejde to. Sama to doma nezvládneš,” kroutil hlavou ze strany na stranu a já položila věci vedle něho na postel.

„Zvládla jsem to tři měsíce. Zvládnu to i teď,” řekla jsem rozhodně a přesvědčovala těmito slovy i samu sebe.

„Ale…“ chtěl namítnout otec a pohlédl na mě smutnýma očima.

„Tati, já vím, že máš strach. Taky ho mám, ale nic jiného nám nezbývá. Pokud nepůjdeš na operaci, ochrneš,” poslední slova jsem zašeptala do ticha pokoje a stiskla mu ruku, abych povzbudila nás oba.

„Dobře,” svěsil hlavu a já si oddechla úlevou, že jsem ho přesvědčila.

„Děkuji, že jste tady s ním počkal,” řekla jsem vděčně doktoru Cullenovi, který se na mě jemně pousmál.

„Není vůbec zač. Rád jsem vám pomohl, slečno. Operaci jsem naplánoval na osmou hodinu ranní. Měla by trvat něco kolem tří hodin, takže mi kolem jedenácté zavolejte. Já sám budu operovat a věřím, že všechno dobře dopadne. Tady je má vizitka,” podal mi malou bílou kartičku, kterou jsem strčila do kapsy a ohlédla se po otci, který se pomalu pokládal na lehátko, aby si odpočinul.

„Charlie, za chvíli za vámi přijde sestřička a odebere vám krev. Uvidíme se zítra,” rozloučil se s námi Carlisle a my osaměli v pokoji. Ani jeden z nás neměl co říct, a tak jsem mu vybalila věci do skříně a koupelny. Zapnula jsem televizi a posadila se na židli vedle postele. Otec mě chytil za ruku a já poprvé uvěřila, že to společně zvládneme.

Ahojky,

tak co na to říkáte?

Chtěla bych vás poprosit o nějaký ten komentář.

Autor: Marianna, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiskřička naděje - 2. kapitola: