Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 12. kapitola


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 12. kapitolaNess se nemám nějak nemůžu zbavit Coleových přátel. Navíc i on si ji drží nečekně blízko při těle. Jak tohle všechno může dopadnout?

Navíc se začíná dít něco divného. Co? To si přečtěte sami.

12. kapitola

Politika je akrobacie, při níž udržujeme rovnováhu tím, že říkáme opak toho, co děláme.

 

Nikdy jsem se moc nezajímala o to, co lidé řeší jako druhé nejčastější téma. Tím prvním byl sex, tím druhým politika. Lidská politika se mému druhu vyhýbala. Přijímali jsme ji, ale nijak neřešili – netrápily nás všemožné malichernosti lidského bytí. Všechno to bylo způsobené naší nesmrtelností. Nemohli nás tedy rozházet snižující se důchody, šestnácté a sedmnácté milionové platy politiků a ani fakt, že je stát na pokraji bankrotu. Dobrého politika jste v dnešní době poznali podle toho, kolik lidí ho slepě následovalo, protože dokázal své lži zabalit do nádherného pozlátka, které se třpytilo tak, až oči přecházely nadšením nad tím, co vidí.

V životě by mě nenapadlo, že se sama jednou budu muset naučit lhát tak dokonale jako tito lidští politici.

Mé lži musejí vyvolávat dojem skutečnosti.

Musejí být řečeny tak, aby jim všichni v okolí uvěřili – dokonce i já sama, bych měla váhat, zda je to lež, nebo jestli náhodou opravdu nemluvím pravdu.

„Jak známo, u většiny druhů nový jedinec vzniká při oplodnění, kdy samčí spermie (nesoucí X nebo Y chromozóm) se spojí s vajíčkem (které má X chromozóm). Vzniká nová buňka, která má jedno jádro, v němž jsou pohlavní chromozómy od obou rodičů. Když potomek zdědí od otce X chromozóm, je z něj samička. Když od otce dostane Y chromozóm, je samcem. Nyní se ukázalo, že určité segmenty v DNA samčích X chromozómů dávají do vínku samičkám vznikajícím z mezidruhového páření také smrt. Jde o chromozomální oblast, kde je heterochromatin silně zhuštěn. Jde o lokalitu, v níž jsou opakující se sekvence nukleotidů, repetitivní sekvence. Oblast se nachází blízko středu chromozómu…“

Morine se rozpovídal na téma křížení DNA, ale já ho vnímala jenom stěží. Stále jsem seděla jako na jehlách. Steve zabral místo po mé levici a Cole se posadil na druhou stranu. Byla jsem v obležení nepřátel, ačkoliv se zrovna Cole snažil tvářit jako někdo, komu bych měla věřit.

„Nebylo by tedy lépe, aby se ti samci nepářily se samičkami jiného druhu, když jím tím způsobují smrt?“ ozval se najednou Steve. Šokovaně jsem se na něj podívala, stejně jako i celá aula, která bezhlasně naslouchala Morinově přednášce – nebo spala, to byla druhá možnost.

 „Kdo se to ptal?“ zvedl Morine pohled od počítače, na kterém se proklikával mezi slajdy, které nám přes projektor ukazoval.

Steve se nenuceně zvednul a já si všimla, jak se Morinovi překvapením zrychlil tep. Pohledem rychle přelétl na mě a Colea a potom se vrátil k Stevovi a zbytku jeho party. Tolik nesmrtelných na své přednášce očividně nečekal.

„Ehm, do jisté míry máte pravdu, ale smrt nemusí nastat ve všech případech. Je to pouze jedna z možností, jak může jedno DNA reagovat na druhé. Pokud dojde při přepisu DNA na RNA a následně protein k nějakému problému, který zpětně pomocí takzvané reverzní transkripce nejde změnit, může k úmrtí jedince dojít,“ odvětil Stevovi Morine a hned na to si začal kapesníkem otírat kapičky potu, které mu razily na čele.

O reverzní transkripci jsem toho dost četla, hlavně ve spojitosti s HIV nebo chřipkou. Navíc, já sama jsem jednou ve svém životě tuto funkci v lidském těle vyvolala. Bylo to, ještě když jsem byla malá – vlastně jsem ještě nespatřila světlo světa a už jsem dokázala takovéhle zázraky. Aby lidé jenom tak pili krev, a ještě jim to chutnalo, to se moc často nestává, ale u mámy se to stalo. Já sama jsem měla chuť na krev, jelikož byla už odmala součástí mého jídelníčku, ale tak nějak jsem tu samou chuť dokázala vyvolat i v mámě.

„Takže jste pro, aby se samci křížili se samičkami jiného druhu i přesto, že dopředu vědí, že je tím zahubí?“

Stevovy otázky byly čím dál ostřejší a Morine vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Touhle jeho reakcí jsem si odpověděla na otázku, jaký postoj k poloupírům zaujímá on sám. Je sice pravda, že jeho reakce můžou být vyvolány spíše stylem dotazů, než jeho postojem.

„Vkládáte mi do úst slova, která jsem neřekl. Každopádně, pokud nemluvíme o konkrétních případech, ehm…, není vždy dopředu jasné, jestli, ehm…, samičky při křížení zemře nebo ne.“ Morine byl jako myš zahnaná do kouta hledající malou skulinku k útěku. Sám už dobře tušil, že se se Stevem dohadují o konkrétním křížení DNA, ale snažil se tvářit, jako by si toho vědom nebyl. Jako vědec zabývající se bioinformatikou, nemůže přece shazovat ze stolu něco, co se mu nelíbí. Třeba se jednou podaří zjistit, že i my dokážeme být lidstvu užiteční, aniž bychom ho zabili.

„Možná bychom měli jít,“ zašeptala jsem směrem k Coleovi. Doufala jsem, že se mu podaří Steve dostat z přednáškové místnosti, aniž by vzbudil nějaký větší rozruch. Což vlastně byla planá naděje, jelikož každý pár oči, který se v místnosti nacházel, byl směřován naším směrem.

„Steve, Ness má pravdu, měli bychom asi odejít,“ prohodil ke svému příteli Cole šeptem dostatečně hlasitým, aby ho Steve zaslechl, ale ne zase tak hlasitým, aby na sebe přitahoval pozornost.

Morine naši konverzaci neslyšel a dost se vyděsil, když se Steve postavil. Očividně se začínal obávat o svůj život, a proto si jistě velmi oddechl, když místo k němu, zamířil Steve ke dveřím z přednáškovky.

„Ten chlap mlel o hovadinách. Ženy by se neměly nutit k sexu s někým, kdo je přitom může zabít!“ vztekal se Steve ještě hodnou chvíli potom, co jsme vyšli před budovu. Nechápala jsem, jak mohl Cole něco podobného navrhnout. Byla to blbost.

„Nemluvil o sexu lidských žen s upíry,“ pohodila jsem rameny.

„A není to jedno? Sama jsi ještě před tou hodinou říkala, že by se křížení DNA mělo zakázat!“ obořil se na mě. Jo, tak touhle hláškou jsem si ho na pět minut získala na svou stranu. Jenže – opět jsme tu míchaly jablka s hruškami. Já mluvila především o tom, co se dělo na Arův příkaz, nikoliv o křížení jakožto takovém.

„Na tohle téma se s tebou odmítám bavit, očividně vypěníš pokaždé, když s tebou někdo nesouhlasí,“ povzdechla jsem si a všimla si, jak se na mě Cole ostražitě podíval.

Trochu jsem znejistěla. Zašla jsem tou větou moc daleko? Stevův pohled mi nepřipadal naštvaný. Ano, měřil si mě tak nějak zvláštně, ale nezdálo se mi, že naštvaně.

„Takhle se mnou nikdy nikdo nemluvil,“ zabručel po chvíli ohromeně. Co?! To jsem na něj svou očividnou drzostí udělala dojem?

„Možná se to je proto, že se tě všichni bojí. Přece jenom si každého můžeš najít kdekoliv.“ Povytáhla jsem významně obočí a Stevovi bylo jasno, že mluvím o jeho daru.

„To je pravda. Jak je ale možné, že ty nemáš obavy se mnou mluvit podobným tónem?“ zajímal se.

„Odmala jsem byla vedena k upřímnosti k lidem, se kterými mluvím,“ pokrčila jsem rameny. Tohle byla pravda. Všichni doma jsme se snažili k sobě být upřímní a nic si netajit. Navíc – já sama jsem nedokázala nic moc utajit. Za všechno mohlo mé tlukoucí srdce a otec, který dokázal číst myšlenky. Občas to byl pěkný opruz. Kvůli tomu všemu jsem asi k lidem byla vždy upřímná.

„Kdo tě vůbec vychovával, že máš tak kvalitní vychování?“

Sakra! Kolik mi je, abych takhle naběhla? Vůbec jsem se neměla zmiňovat o rodině! Jsem husa.

Rychle jsem střelila pohledem na Colea, jestli mi náhodou nepomůže a nevytáhne mě z téhle šlamastiky, ale právě o něčem diskutoval se Stevovou družkou, takže asi nepostřehl, do jaké jámy se to zrovna řítím. Připadala jsem si jako na okraj Hranické propasti, která si své prvenství v nejhlubších propastech udržela přes víc než sto let. Nikdo nečekal, že může být tak hluboká, aby pokořila světový rekord a nakonec to byla pravda.

Stop! Můj mozek začal rozebírat všechny fakta o Hranické propasti, která se měla nacházet někde ve středu Evropy, místo aby řešil akutnější problém. Nemohla jsem Stevovi říct, že mě vychovali rodiče – ikdyž jsem na to byla opravdu hrdá.

„Prarodiče,“ zamumlala jsem tak tiše, jak to jen šlo. „A tety a strýcové,“ dodala jsem po chvíli. Jak jsem si slíbila, snažila jsem se co nejvíce držet pravdy, aby mě náhodou neodhalil při lhaní. To by potom dopadlo všechno špatně.

Než ale stačil položit další otázku, vrátil se k naší dvojici Cole se Zoyou. „O čem se bavíte?“ zajímal se.

„Ness se mi zrovna chystala vyprávět o tom, jak se o ni starala v dětství její lidská rodina,“ uvedl ho do obrazu Steve a mě polil studený pot. Lidská rodina? Jasně, nějak jsem se zapomněla zmínit o tom, že rodina, která mě vychovávala, nebyla tak úplně lidská, ale… Možná, pokud zavzpomínám na babičku Renée a dědu Charlieho, dokážu mluvit i o lidské rodině. Ti mě sice nevychovali v pravém slova smyslu. Viděli mě všehovšudy jenom párkrát, a vždy jsem pro ně byla někdo jiný. V té době byste lidem těžko vysvětlili můj rychlý růst. Přesto jsem měla vždy dojem, že děda Charlie něco tuší. Pokaždé se na mě tak zvláštně díval. Už ve chvíli, kdy mě viděl poprvé, si zřejmě všiml podobnosti mezi mnou a mými rodiči, takže historka o adoptovaném dítěti byla hodně slabá.

„Opravdu? Chtěla jsi mu vyprávět o své lidské rodině?“ zapochyboval Cole. „Mě jsi o nich nikdy nevyprávěla. Jak je možné, že Stevovi tu radost uděláš?“ Na malý okamžik se mi zdálo, že v jeho hlasy slyším ublíženost, ale nejspíš to bylo jenom součástí toho předstírání.

„Je to už hodně dávno. Prarodiče byli rozvedení, když jsem se narodila. Babička žila na Floridě a děda ve Forks, což je na severovýchodě Států. Oba zemřeli pomalu před šedesáti lety.“ Svou minulost s lidskou rodinou jsem shrnula do tří ubohých vět.

„Zajímavé,“ zamumlal Steve a promnul si bradu. Něco mu v tom nesedělo – cítila jsem to. „Podle všeho je ti tedy víc jak šedesát let.“

„Je mi sto, tedy bude“ vyhrkla jsem, aniž bych přemýšlela.

„Páni, jedna z prvních. Zřejmě ses musela narodit bez daru, když tě ve Volteře necvičili hned k boji a mohla jsi vyrůstat jako normální dítě se svou rodinou. Ačkoliv… je to divné. Aro si nechával i netalentované – alespoň co si pamatuji,“ šťoural se Steve v minulosti.

„S Arem jsem se setkala jenom jednou, neměl o mě zájem.“ To byla první dnešní velká lež. Aro o mě měl velký zájem. Dokonce bych řekla, že mnou byl posedlý. Musel mě vidět všude, kamkoliv se podíval. Proto se dal do tvoření nové rasy nesmrtelných. Chtěl mít něco nového, zajímavého, něco, co by mu ukrátilo dlouhou chvíli v jeho věčnosti. Něco, po čem ve skrytu duše sní všechny upírky.

„Já slyšela, že se netalentovaných hned na začátku zbavoval,“ přidala se do rozhovoru Zoya.

„Co na to říct, měla jsem prostě štěstí,“ pokrčila jsem rameny a chtěla jsem přestat rozebírat tohle téma. Štěstí, co se týkalo Ara, jsem opravdu měla, ale dneska mi asi někam pláchlo. Pořád jsem se motala v jednom velkém kruhu a měla pocit, jako bych se už nikdy neměla nadechnout.  

Najednou se přidali do rozhovoru i opodál stojící Bridget, Peter a Drake. Porovnávali si svoje vědomosti ohledně netalentovaných potomků, kteří se ve Volteře během let objevili. Každý z nich zažil něco jiného. Z toho jsem tedy usoudila, že se nenarodili během jednoho pokusu, ale jsou různě staří.

„Pěkně se mi tu s vámi povídá, ale budu se muset rozloučit. My,“ podívala jsem se na Colea, „se uvidíme později. S vámi ostatními jsem se viděla ráda, ale musím vyrazit do laboratoří, profesor Traxler by nebyl nadšený, kdybych nedorazila,“ omluvila jsem se asi po hodině, která mi připadala jako věčnost. Původní přednáška, na kterou jsem měla namířeno, už skončila a laboratoře mi skutečně začínaly za pět minut.

Přidala jsem do kroku, abych od té šílené party byla co nejdále a ve chvíli, kdy jsem je neslyšela, jsem se zastavila a zhluboka se nadechla.

 

„Tak co se stalo?“ houkla na mě Alex ve chvíli, kdy jsem si v laboratořích přisedla vedle ní. Na chodbě jsem si stihla pouze obléct bílý plášť a už jsem viděla přicházet profesora Traxlera. Nebyl tedy čas Alex něco říkat. A hlavně – seděl vedle nás i Derek a já nechtěla, aby něco zaslechl a nějakou náhodou se to doneslo i Paulovi.

„Promluvíme si pak,“ mávla jsem nad událostmi minulé hodiny rukou.

Traxler si hned na to udělal prezenci a začal nás seznamovat s náplní dnešní hodiny. Všechno podstatné se probíralo už a včerejší přednášce, ale pro ty, kteří přednášky zpravidla nenavštěvují, je potřeba všechno zopakovat – ikdyž jenom v nejořezanějších základech.

Všechny testy, které jsme prováděli, jsem ale vnímala jenom z poloviny. Pořád jsem se nedokázala přenést přes to, co se dělo na předchozí hodině. Steve bude jedním z předních kritiků toho, co upíři jednou provedli lidským ženám. Bylo těžké hádat, jak by se stavěli k historickému vývoji upíří společnosti a tomu, jak se k lidem po ta dlouhá staletí chovali, kdyby neprovedli nakonec to, co Aro rozkázal.

Kromě profesorova hlasu jsem vnímala šeptání Alex a Dereka, kteří chvílemi probírali probíhající cvičení, ale převážně se věnovali plánování dnešního odpoledne a později i večera.

„Markova-Houwinkova rovnice je vztah mezi limitním viskozitním číslem a relativní molární hmotností, který slouží ke stanovení molárních hmotností polymerů. K a a jsou konstanty pro dvojici polymer - rozpouštědlo, které je nutno určit experimentálně na základě molárních hmotností stanovených jinými metodami…,“ pokračoval Traxler v popisu toho, co se dneska dělo a já si jeho slova jenom přenášela na papír, aby si je později mohla Alex opsat. Tohle byla ideální dělba práce – u Traxlera se totiž nedalo dělat obojí a tedy psát poznámky a zároveň provádět pokus. Jenom jedinci jako já to zvládali a to jsem v téhle skupině byla jenom já.

Na konci stominutových laboratoří byli všichni úplně zničení. Nikdo neměl energii na to, se spolu bavit. V tichosti jsme odcházeli z laboratoří a většina ze spolužáků se těšila na oběd, jelikož se dvanáctá hodina pěkně přiblížila.

„Nezajdeme na kafe?“ prohodila Alex, když už jsme se dostali ven z budovy a studený vzduch kolem nás všechny probudil. Rychle jsem se rozhlédla, jestli někde nezahlédnu někoho povědomého – ať už toho, koho bych vidět opravdu chtěla nebo právě naopak. Ale kde nic, tu nic. Pouze stovky naprosto neznámých obličejů. Tedy, nemůžu říct, že bych nebyla schopna většinu lidí nazvat konkrétním jménem, ale jinak pro mě byli naprosto neznámí.

„Já se nepřidám, musím ještě něco zařídit kvůli odpolednímu tréninku,“ rozloučil se s námi Derek a my se s Alex nakonec vydaly do kavárny, kdy jsem si hned objednala oříškové mocca a Alex pořádné presso. Potom jsme se usadily do vzdálenějšího koutu kavárny a já viděla, jak se Alex nemůže dočkat, až se začne vyptávat.

„Byla to hrůza,“ připustila jsem, ještě než stačila položit otázku.

„Jak to? Co se stalo? To je Cole opravdu takový debil? Myslela jsem, že ten tanec na halloweenském večírku něco znamenal,“ začala hned teoretizovat.

„O Halloweenu jsem měla dojem, že se mě snaží jenom naštvat, ale nakonec to dělal kvůli něčemu jinému… A s tím vším vlastně souviselo to dnešní ranní setkání. Nejraději bych se zahrabala sto sáhů pod zem a strávila tam dalších sto let,“ přiznala jsem.

„To to bylo tak hrozné?“ vyzvídala a já přikývla. „Řekni mi pěkně popořadě, co se stalo. Ráno jsi určitě spoustu věcí vynechala, a proto to mému rozespalému mozku nedávalo moc smysl. Ale teď tu mám kafe a věnuji ti svou úplnou pozornost,“ ujistila mě a sundala si šálu, která si ve vyhřáté kavárně trochu zavazela.

„Tak fajn“ povzdechla jsem si a začala s vyprávěním.

Po víc jak hodině jsem konečně skončila. Ten příběh byl skutečně delší, než jsem čekala. Nebo to bylo spíš tím, jak jsem se do toho vysvětlování místy zamotala a musela se vrátit zpátky. Nakonec jsem se přece jenom dostala k tomu dnešnímu šílenému ránu. Rozepři mezi Stevem a profesorem Morinem a tomu, že jsem Steveovi lhala o své rodině.

„Tohle se Paul nesmí dozvědět. Mohl by si to všechno špatně vyložit,“ shrnula to Alex.

„A proč myslíš, že jsem byla celou tu dobu na parkovišti jako na jehlách, jestli se někde neobjeví a neuvidí Colea jak mě drží kolem pasu?“ Byla jsem z toho všeho nešťastná. Zřejmě jsem chápala, proč to všechno Cole dělá – očividně jsem pod nějakou jeho praštěnou ochranou a to by mělo chránit i mou rodinu. Ale vůbec to nechrání další lidi, na kterých mi záleží. A já bych rozhodně nechtěla ublížit Paulovi.

 

Víc než kdy předtím jsem potřebovala upustit trochu páry a zároveň se naučit něco málo z bojového umění. Byla bych neskutečně šťastná, kdyby se stačilo kouknout na televizi a všechno to z ní odkoukat. Emmett měl nesčetněkrát puštěný film s Jackie Chanem, ale ono to nestačilo. Spousta hodin s Jasperem jakožto trenérem i protivníkem a stále jsem byla moc slabá. Nechápala jsem to. Copak ti Coleovi přátelé trénují natolik, že jsou opravdu tak silní? Nebo čím to může být?

„Budeš na mě mít dneska trochu času?“ zeptala jsem se Jaspera ve chvíli, kdy jsem se vrátila domů.

„Samozřejmě, co potřebuješ?“ vzhledl ke mně od otevřené knihy, kterou měl přečtenou tak do poloviny.

„Trénovat,“ shrnula jsem svůj požadavek do jediného slova. „Skočím se nahoru jenom převléct a sejdeme se na obvyklém místě, ano?“ ujistila jsem se a potom vyběhla po schodech do pokoje.

Během okamžiku jsem byla převlečená do sportovního a chystala se vyjít z domu, když mě zastavil táta.

„Co se dneska stalo?“ zeptal se a z jeho postoje mi bylo jasné, že ho jenom tak neodbudu, přestože jsem se už těšila na těch pár hodin, kdy se budu soustředit jenom na to, jak někomu nakopat zadek.

„Ale, jenom další nepříjemnost s Colem, nic víc,“ namítla jsem. Nechtělo se mi to zrovna probírat. Tolik bych se chtěla světu pochlubit se svou úžasnou a milující rodinou, ale nemůžu. Nikdo z těch radikálních pokusných králíků by to nepochopil. Ano, nazvala jsem Colea a tu jeho bandu partou pokusných králíků, protože tím vlastně i byli. To jenom já jsem byla stvořena z lásky dvou lidí. Oni vznikli jako experiment a tím také napořád zůstanou – nepodařeným experimentem.

Samozřejmě to bylo necitelné oslovení vzhledem k tomu, čím si museli při svém narození projít, ale nemohla jsem jinak. Jak se s někým takovým můžu bavit? Ze Stevea se mi chtělo dneska zvracet.

„Takže ses opět setkala s těmi Coleovými přáteli?“ zajímal se. No jo, unikla mi myšlenka na toho nabubřeného vůdce téhle pofiderní smečky.

„Jo, byli ve škole. Očividně se Cole snaží o to, aby mě chápali jako jeho přítelkyni, ale nechápu proč? Ty snad jo?“ Ukázala jsem mu všechno, co se dneska stalo. Od toho, jak jsem se musela převléct do Alexina oblečení, přes scénu na hodině biologie až po ten šílený rozhovor na parkovišti. Třeba si táta všimne něčeho, co mě uniká. Třeba konečně to všechno s Colem začne dávat smysl.

„Zajímavé, opravdu to vypadá tak, jak jsi to popsala. Ale trochu pochybuji, že by váš fiktivní vztah mohl zabránit jeho přátelům v útoku na nás, pokud by se k němu rozhodli.“ Ani táta nevěděl, co může Cole zamýšlet, toho jsem se obávala.

„No nic, jdu za Jasperem, už na mě čeká,“ políbila jsem tátu na tvář a vyběhla jsem do lesa. Jasper už postával na našem malém prostranství, kde jsem měla dost prostoru na procvičování a trénování různých chvatů, které jsem musela po hodině zapracovat do toho, co už jsem uměla a ubránit se tak nahranému útoku.

„Budeš proti, pokud opět využijeme na pomoc šátek?“ prohodil Jasper a vytahoval z kapsy černou látku.

„Raději bych do něčeho pořádně praštila, ale třeba mi tohle pomůže se trochu zklidnit,“ pokrčila jsem rameny a nechala si zavázat oči. Jednou jsme tohle cvičení už dělali. Jaspera se mi podařilo zasáhnout už napodruhé, ale to mi nestačilo – nepřítel mi žádnou druhou šanci nedá. Budu muset s Jasperem tuto techniku trénovat tak dlouho, dokud ho neskolím hned při prvním pokusu o útok.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit splašeně bijící srdce. S výdechem jsem se pokoušela zbavit mysl nežádoucích představ a vzpomínek. Na kratičký okamžik jsem postřehla, jak Jasper odchází. To byl jeho poslední ústupek. Měla jsem vědět, že nestojí vedle mě.

Podvečerní vánek mi přejížděl po tváři a konečky mých vlasů se v něm pohybovaly. Nejbližší část lesa se utápěla v tichu, ale v těch vzdálenějších prostranstvích jsem slyšela ptáky, srnky a další lesní zvěř. To ticho kolem sebe jsem chápala – zvěř se nás bála. Pořád jsme byli predátoři, kterých je třeba se obávat. V tu chvíli měn napadlo, že už j to hodná chvíle, kdy jsme byli naposledy jako rodina na lovu. Mě samotné to nedělalo takové potíže, jako zbytku mé rodiny, ale i tak bych ráda opět uhasila tu spalující žízeň, která mě pronásleduje už od dětství.

Pryč s myšlenkami na lov! Okřikla jsem sama sebe.

Ještě jeden hluboký nádech a výdech. Zaměř se na to, co slyšíš, napomínala jsem se. Sluch tě povede. Bylo to jako první lov mé mámy. Tehdy jí průvodce dělal táta. Učil ji, jak správně lovit. A taky k tomu byl potřebný sluch a naprostá vyrovnanost.

Ve větvích kousek ode mě se něco pohnulo. Byl to Jasper? Vítr vál opačným směrem, necítila jsem ho. Instinktivně jsem se postavila do bojové pozice a natočila se směrem, odkud šel ten zvuk. Pochybovala jsem, že by se Jasper dopustil takové školácké chyby a nechal se prozradit svým okolím. Přesto jsem musela spoléhat na své smysly.

Zvuk se za okamžik přesunul u kus dál. Otočila jsem se za ním a dál zůstávala ve střehu. Bojovala jsem se svým vnitřním soustředěním. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a soustředit se na trénink, ale stále se mi v ní nacházely věci, které mě rozptylovaly.

Ztěžka jsem dopadla na zem a hekla, když je Jasper srazil. „Sakra,“ zaklela jsem si pro sebe a snažila se vyškrábat na nohy. Strhla jsem si šátek z očí. Potřebovala jsem se Jasperovi ubránit. Ale žádný boj se nekonal.

„Nesoustředila ses. Děje se něco?“ podíval se na mě s upřímným zájmem, ale já jsem mu nebyla schopná říct, že za to všechno může Jasper s tou svou partičkou. „Cítím tvůj vnitřní hněv a tím musíme něco udělat,“ rozhodl se.

„Nezkusíme ještě jednou ten šátek? Slibuju, že už se budu soustředit,“ namítla jsem. Obávala jsem se, že bude chtít náš dnešní trénink převést na nějaké posezení s psychologem.

„To by nemělo smysl. Potřebujeme tvou mysl uklidnit jinak. Možná by nebyly špatné lekce jógy, co ty na to? Nebo bys dala přednost tchaj-či?“

Pokrčila jsem rameny odhodlána vyzkoušet všechno, co Jasper navrhne. Uklidňovala jsem svou mysl asi až do dvou do rána, kdy jsem konečně z hlavy vytěsnila všechny nežádoucí myšlenky. Než jsem ale stačila Jasperovi navrhnout, aby mi opět zavázal oči a zaútočil na mě, objevil se na našem tréninkovém místě táta.

„Dneska jste ten trénink trochu natáhli, ne?“ zajímal se.

„Vlastně jsme se k praktické části vůbec nedostali,“ namítla jsem a táta se s otázkou v očích podíval na Jaspera. Ten se jenom shovívavě usmál. Popadla jsem tedy mikinu, kterou jsem někdy kolem jedenácté v noci odhodila na zem, oprášila ji od listí a vydala se domů.

 

Kromě netrpělivé mámy na mě doma čekal i telefon s jedním nepřijatým hovorem a několika zprávami. Hovor a jedna zpráva patřily Paulovi, který se zajímal, jaký jsem měla dneska den. Bylo to roztomilé, a tak neskutečně mě jeho zájem potěšil, že jsem zapomněla na to, jak pozdě je a hned jsem mu odepsala.

Potom jsem se podívala na zbývající zprávy, které už tak potěšující nebyly. Číslo, ze kterého přišly, patřilo Liamovi – ještě že tak. Snažil se mi trochu nejasně vysvětlit to, co prováděl jeho bratr. Podle všeho jsem nebyla zrovna dvakrát mimo ve svých odhadech. Ale ani tak jsem s jeho počínáním nesouhlasila. Ano, pro svou rodinu bych udělala všechno, jenom abych ji udržela v bezpečí, ale nikdy se mezi to nepočítalo chození s klukem – tedy chození naoko.

 Hodila jsem se na postel a přehodila si před hlavu polštář. Chtělo se mi z toho všeho křičet. Nevěděla jsem si s tím rady a to jsem vlastně starší než Cole a kdekdo z jeho kumpánů. Měla bych být schopna něco vymyslet!

Jenže ani dnešní cvičení, kterým jsem si utřídila mysl, mi nepomohlo. Ten pořádek byl snad ještě horší. Měla jsem pocit, jako bych najednou hledala v mé mysli něco, co tam ještě před okamžikem bylo, ale teď jsem to nedokázala najít. Měla jsem pocit, jako by můj mozek skrýval odpověď na zapeklitou otázku agresivních nesmrtelných. Určitě věděl, co bych měla udělat, ale pořádek, který jsem si cvičením udělala v mysli, měl za účinek to, že jsem nedokázala tu odpověď najít.

Ještě nějakou dobu jsem takhle ležela s polštářem přes obličej, než jsem nakonec vzdala to pátrání po uprchlé myšlence, zašla si do sprchy a nakonec zalezla do postele. Do zítřejší první přednášky zbývalo několik málo hodin, ale já doufala, že tohle nicnedělání mi aspoň trochu pomůže.

 

Okamžitě jsem poznala, že se mnou není něco v pořádku. Stála jsem na parkovišti před univerzitou. Podle slabeného ale jasného světla jsem poznala, že je brzy ráno. Aut tu bylo pomálu a spíš jsem předpokládala, že tu někdo parkoval trvale, než aby byl v tuhle hodinu už ve škole. Schválně jsem se podívala na hodinky a ty mi to potvrdily. Přestože už byl listopad a tma ráno vydržela hodně dlouho, hodinky ukazovaly sedm ráno.

To byla první věc, která se mi nepozdávala – takhle brzy bych do školy nešla ani já.

Tou druhou věcí, která mi už jasně potvrdila, že se jedná o sen, byl fakt, že jsem stála vedle Colea. Držel mě kolem pasu, jako tomu bylo dneska ráno. Kolem nás stáli i jeho přátelé, ale připomínali spíš figuríny, které pouze doplňují prostor. Vypadalo to, jako by se o něčem bavili, ale já přitom neslyšela ani jedno jediné slovo, přestože jsem stála hned vedle nich.

Obrátila jsem se na Colea. Ten se objevil i v mém posledním snu a dokázala jsem se s ním i hádat, takže by měl podle všeho reagovat i teď.

„Cole?“ zeptala jsem se opatrně. Připadala jsem si blbě, jako bych mluvila na figurínu. Ale tou on skutečně nebyl. Jakkoliv už notnou chvíli, kterou mi zabralo vyhodnocování situace, stál bez pohnutí, teď se pohnul a na tváři se mu objevil ten jeho proklatý úsměv.

„Copak, zlato?“ zajímal se vesele a mě už jenom jeho rozpoložení přivádělo do varu. A to nemluvím o oslovení, které použil. Od kdy jsem pro něj nějaké ´zlato´? Bez jediného mrknutí oka jsem ho praštila do ramene a tak se mi podařilo se od něj dostat alespoň o kousek dál a vytvořit si kolem sebe zdání volného osobního prostoru. „Co to má znamenat? Chovej se před přáteli slušně,“ pokáral mě na oplátku Cole, ale úsměv ho neopouštěl.

„Před kamarády? Já tady žádné nevidím. Navíc se mi už zase cpeš do snu! Copak to máš nějakou schopnost, o které ses dříve nezmínil?“ obořila jsem se na něj. Jak je možné, že v jeho přítomnosti, ikdyž jenom snové, nedokážu vydržet v klidu a hned se přesouvám do útočného módu?

„Já žádný dar nepotřebuji, abych se ti objevoval ve snech. Sama mě tady chceš, jinak bych tu nebyl,“ prohodil a opřel se o kapotu nejbližšího auta. Zřejmě muselo patřit Stevovi nebo jinému z jeho přítel.

„To nedává žádný smysl. Nechci, aby se mi o tobě zdálo, ale přesto se to děje. Tohle musí mít nějaké logické vysvětlení,“ namítla jsem, zhluboka se nadechla a začala přemýšlet. Pokud si Cole v mém snu nedělá legraci a skutečně ten sen nějak nevyvolává pomocí nějakého daru, mohl by ten sen mít nějaký hlubší význam.

Znovu jsem se rozhlédla po parkovišti. Kromě mě a Colea vypadalo všechno jako z nějakého filmu. Jako bychom se pohybovali před plátnem v kině, na kterém se promítá můj dnešní den.

„Jsi schopný ten sen nějak vysvětlit?“ obrátila jsem se na Colea pro radu.

„Kromě toho, že na mě nemůžeš přestat myslet ani ve spánku?“ prohlásil sebejistě, ale když jsem se na něj opětovně zamračila, dodal – „Ne.“

„Tak tos mi tedy pomohl,“ zavrčela jsem si pro sebe a vydala jsem se na průzkum snu. Posledně, když jsem zjistila, že se Cole pohybuje v mém snu, dokázala jsem se s ním jenom hádat a ani mě nenapadlo prozkoumat okolí. Mohl ten taneční sál být taky jenom kulisa? Vydala jsem se po parkovišti, chodila jsem mezi těmi pár auty, které tu stály, ale nic – všechno bylo normální. Několikrát jsem obešla i Coleovy parťáky, ale kromě toho, že jsem vůbec neslyšela, o čem se baví, vypadalo všechno rovněž naprosto normálně. Ačkoliv – nikdy nereagovali na to, jak se okukuju, takže mě nezaregistrovali. Ať už ten můj sen vyvolalo cokoliv, mělo to něco společného s Colem, jinak by to nebyl jenom on, se kterým můžu komunikovat.

„Přišla jsi na něco?“ zeptal se po chvíli naprosto nenuceně a naprosto mě vytrhl z mého soustředění.

„Nic. Všechno je tak nějak divně normální, až na to, že tu s tebou komunikuju,“ namítla jsem. „Co kdyby ses trochu snažil mi pomoct najít odpověď?“ navrhla jsem, když jsem viděla, jak se bezostyšně rozvaluje na kapotě auta a mhouří oči do ranního slunce, které se prodíralo mezi mraky.

„Je to můj sen? Proč bych se měl namáhat?“ zajímal se a tentokrát se na mě i podíval. Nebylo to však kvůli zájmu, ale proto, že jsem si stoupla hned vedle auta a zastínila jsem tak slunce.

„Máš pravdu, tvůj sen to sice není, ale třeba se mi podaří zjistit, proč se tady objevuješ a možná – nechci tím říct, že by se to muselo stát – ale možná dokonce přijdu i na to, jak bych mohla ochránit rodinu a… Ach jo, já nevím…,“ povzdechla jsem si. Můj rozum byl v koncích i ve spánku, to je děs.

„Okay, pokusím se ti pomoct, ale dělám to jenom proto, abych se zbavil toho tvého ukňouraného já, které mi nedává žádný prostor k osobnímu růstu,“ obhajoval svou snahu mi pomoct. Ještě okamžik na mě hleděl, než se zvedl z kapoty a seskočil na zem. Raději jsem ani nekomentovala jeho slova, protože by to vyústilo v další hádku, a to jsem nechtěla – zvlášť teď, když se mi rozhodl pomoct. „Kde začneme?“

    

Než jsem mu stačila odpovědět, probudila jsem se. Celý sen jsem si samozřejmě pamatovala, ale nechápala jsem, co se to v něm dělo. S Colem jsme tam uzavřeli asi hodně křehký mír, ačkoliv to nebylo řečeno ani jednou stranou, ale ten pocit dočasného přátelství jsem z toho měla. Hodlal mi pomoct, a přestože se choval jako naprostý vůl, musela jsem uznat, že jsem byla ráda.

Rychlým pohledem na hodiny jsem zjistila, že mi za hodinu začíná přednáška, takže jsem měla tak akorát čas na to stanout, posnídat a dojet do školy.

Na rozdíl od snu, bylo školní parkoviště v deset dopoledne už poměrně plné a nikde jsem neviděla Colea a tu jeho partičku. Musela jsem si oddechnout. Za tohle jsem byla nesmírně rád – na další katastrofální a prolhané ráno jsem neměla vůbec náladu.

Před vstupem do budovy na mě už čekala Alex s dvěma kelímky plnými kouřícího nápoje a vesele se na mě zubila.

„Že neuhádneš, co mi dneska řekl Derek?“ vyhrkla ze sebe ve chvíli, kdy mi jeden kelímek s mocca, což jsem poznala během okamžité ochutnávky poznala.

„Nemám nejmenší zdání,“ zavrtěla jsem hlavou, „co?“ Aspoň že Alex a její svět byl naprosto normální.

 

 Umění žít spočívá z devadesáti procent ve schopnosti vyjít s lidmi, s nimiž nelze vyjít.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 12. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!