Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 8. kapitola

30.11.2010 (17:15) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1423×

Pohled Melissy

Přestávalo se mi to líbit! Něco se dělo! A pro mě a mého bratra to nebylo dobré!

Slyšela jsem kolem sebe skrze zdi vzdechy slasti, jako když někdo vysává něčí krev. Ta krev nebyla zvířecí, ale lidská. Zhnuseně jsem se nakrčila a pevněji stiskla bratrovu ruku, abych upozornila na okolní zvuky. Ihned pochopil a též se zakřenil.

„Vy pijete lidskou krev?“ položila jsem otázku, která mě hlodala.

„Zdá se, že nějaké ty schopnosti máte po nás, po upírech,“ usmál se Aro.

„Jaký vztah máte s naší matkou?“ zeptal se James.

„Jak to, že o vás nikdy nemluví?“ vyptávala jsem se.

„Tak fajn. Tady už mám jistotu, že neutečete, když vám to řeknu,“ zastavil se Aro před obrovskými dveřmi.

„Co tím myslíte?“ selhával mi hlas.

„Já a vaše matka jsme… nepřátelé. Kdysi jsem ji moc chtěl do své gardy kvůli jejím ojedinělým schopnostem, ale když nemohu mít ji, budu mít aspoň vás,“ šel s pravdou ven Aro.

„Volturiovi,“ zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla na jeden rozhovor mamky a táty.

Pohled Embryho

Čekal jsem spolu s ostatními v rozsáhlé letištní hale na Caytlin, která měla přijet každou chvíli.

„Embry?“ ozval se za mnou Edwardův hlas.

„Copak?“ zeptal jsem se jej.

„Je ti doufám jasné, že Volturiovi se těch dvou bez boje nevzdají, viď?“ zeptal se mě. Věděl jsem to dobře. A byl jsem ochoten za ně položit i život. „Ano, víš,“ odpověděl za mě Edward a vzdálil se.

Netrpělivě jsem se podíval skrze okna haly a vyhlížel svou manželku.

Pohled Caytlin

Bylo těžké opustit své tři děti, ale bylo to nutné. Musela jsem zachránit zbylé dvě. U Diany jsou v bezpečí, přesvědčovala jsem sama sebe.

V hlavě se mi promítaly různé scénáře toho, co se teď děje ve Volteře. Ale jistě jsem věděla jen to, že jsou moje děti naživu. Kdyby nebyli, cítila bych to. Určitě bych to cítila.

Pohled Joshe

Potichu jsem otevřel jediné okno, které jsme v pokoji měli, opatrně jsem vylezl ven, a pak jsem pomohl i Melindě.

„Je nám dvanáct, co zmůžeme,“ rozhodil jsem rukama a v hloubi duše jsem litoval, že jsem na ten plán přistoupil.

Fáze jedna byla vzít babičce nějaké peníze na cestu, což zajistila Melinda. Fáze dvě bylo dostat se z domu. A fáze tři nějak se dostat na letiště. Slyšeli jsme tátu v telefonu o tom, že letadlo letí v šest a my byli ochotni jej stihnout!

„Možná je nám 12 let, ale nejsme jen tak obyčejné děti,“ upozornila mě Melinda. „Zatímco normální děti se ve 2 letech učí chodit, my jsme se jako vlkodlaci navzájem předháněli v běhu.“

„Chceš na letiště doběhnout?“ vyvalil jsem oči. „Za chvíli se unavíme a nestihneme včas letadlo, s kterým letí naši.“

„Nepoběžíme, ty hlupáčku!“ zasmála se Melinda. „Ale táta tu má někde starou motorku od strýčka Jacoba, a pokud vím, už od tvých deseti let tě na motorce učí jezdit,“ usmála se Melinda a starými dveřmi prošla do polorozpadlého jednoho místnostního domečku a hledala obrovský předmět přehozený nějakým pláštěm.

„No, to je sice pravda, ale táta mě zabije, jestli na ni sáhnu,“ namítal jsem.

„Někdo zabije naše sourozence, když na ten krám nesedneš!“ zavrčela Melinda. „Tady je,“ žasla Melinda a odhodila staré prostěradlo, kterým byla tátova černá motorka schovaná.

„Musíme si pospíšit,“ upozornil jsem ji.

„Tak mi pomoz,“ křikla na mě, když namáhavě motorku tlačila ven.

„Vezmu ji,“ oznámil jsem a odstrčil ji od stroje. „Najdi helmy.“

S motorkou jsem vyjel tak 20 metrů od domu, zatímco Melinda za mnou rychle přispěchala s helmami v ruce. „Neuslyší to babička?“ zeptala se.

„Modli se, aby byla už dost stará a nic neslyšela,“ odpověděl jsem.

Nasadil jsem si helmu a sedl na tátovu motorku. Chápu, proč ji má tak rád, je vážně skvělá. Melinda si sedla za mě a křečovitě a velmi pevně se mě chytla.

„Chceš mě udusit?“ zasípal jsem.

„Promiň, já jen, že jsem na tom nikdy neseděla. Co mám dělat?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

„Jen se pevně drž,“ usmál jsem se.

Pak jsem ji nastartoval a ihned se rozjel po příjezdové cestě, a pak směrem na letiště.

Pohled Caytlin

„Stihla jsem to,“ usmála jsem se Embryho, když se ke mně rozeběhl přes celou halu.

„Letadlo odlétá za 40 minut, ale už můžeme nastupovat,“ informoval mě.

„Tak jdeme na to,“ usmála jsem se a přidali jsme se k ostatním. „Moc děkuji, že jdete všichni s námi. Chápu, že byste nemuseli a o to víc si toho cením.“

„V pořádku,“ usmála se Bella.

„Je to malé letadlo, moc lidí neletí, takže si můžete pospat,“ podal mi informace Carlisle.

Společně jsme pak nastoupili do letadla a usedli do 1. třídy, kde jsme vyčkávali na odlet letadla.

Pohled Melindy

Jízda s mým bratrem byla teda něco extra. Potom, co jsme se málem vybourali u letiště, jsme se nenápadně dostali do haly, kde už naštěstí naše rodiče ani nikdo z ostatních nebyl, a potom jsme si koupili letenky s tím, že naše rodiče tu byli chvíli před námi.

Letadlo už pomalu odlétalo, a tak jsem na opozdilou letušku spustila komedii, že jsme museli nutně na záchod a v letadle se na záchod bojíme, a že proto šli naše rodiče napřed. Překvapivě nám na to skočila a ochotně nás usadila do zadních řad 2. třídy.

S bratrem jsme se snažili rychle usnout, aby náhodou strýček Edward nevyslechl naše myšlenky. Což se nám povedlo, za chvíli jsme usnuli vyčerpáním.

Pohled Jamese

„Bystrá holčička,“ zasmál se Aro.

„Co od nás chcete?“ zeptal jsem se.

„Abyste ukázali, jaká síla ve vás dřímá. Vlastně ale ani nijak nejde o vás jako o vaší matku. Vždycky vyhrála, ať šlo o cokoliv. A teď máme navrch my, neboť máme vás,“ stále se usmíval Aro. „A teď se seznamte s ostatními.“ Na to otevřel dveře.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 8. kapitola: