Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 6. kapitola

10.11.2010 (18:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1380×

Pohled Caytlin

Vrátili jsme se dovnitř spolu s Quilem a Sethem, kde na nás děti vyjeveně koukaly.

„Leccos jsme zaslechli,“ promluvil Josh.

„Na to teď není čas,“ řekl rezolutně Embry.

„Melindo, běž sbalit sobě a Joshovi věci! Joshi, ty běž pro Caisy a dej ji do přepravky! Já připravím Erika,“ rozdala jsem pokyny a vzala si Erika od Melindy, která si jej s Joshem neustále předávala. „Embry, mohl bys,“ chtěla jsem jej poprosit, ale on věděl, co mám na mysli.

„Jdu je vyhlížet. Quile, pojď se mnou, prosím,“ dokončil Embry a šel spolu s Quilem ven.

„Koho?“ zeptal se zmatený Seth.

„Cullenovi. Melissu a Jamese někdo unesl. Nejspíše Volturiovi,“ oznámila jsem smutně.

„Proboha!“ chytl se Seth nejbližší židle. Otisk, který jej připoutal k mé dceři, byl otřesen hrůzou.

„Neboj, dostaneme ji zpět,“ utěšovala jsem jej, přitom by měl utěšovat on mě.

Šla jsem do vedlejšího pokoje spolu s Erikem, kterého jsem převlékla do něčeho teplejšího. Pak jsem mu sbalila oblečení a jiné věci, které bude Embryho matka potřebovat. Melinda s Joshem mezitím balili své věci.

Pohled Embryho

„Co se tu děje, brácho?“ zeptal se mě Quil, když jsme civěli do nyní už potemnělého lesa.

„Ráno, když šli Melissa s Jamesem poprvé do školy, je někdo unesl limuzínou. A prý se ani nebránili,“ odpověděl jsem ztěžka.

„Sakra, kámo. To je mi líto. Jsem tu pro tebe,“ soucítil se mnou Quil a poplácal mě po rameni.

„Díky,“ usmál jsem se smutně. „Měl bych zavolat Jacobovi,“ navrhl jsem.

Na to jsem vytáhl z kapsy džínsů mobil a vytočil Jacobovo číslo. „Ano, Embry?“ ozval se Jacobův hlas.

„Víš, co se stalo?“ zeptal jsem se jej.

„Ano, vím, že Quil se odpojil od smečky a přidal se k té mé, ale jak jsem vycítil, ty v ní stále být nechceš,“ odpověděl mi Jacob.

„Ano, nechci. Bránilo by mi to starat se o rodinu. Ale tohle jsem neměl na mysli,“ podotkl jsem.

„Tak co tedy?“ nechápal Jacob.

„Melissu a Jamese někdo unesl. Máme za to, že Volturiovi. Potřebujeme pomoc. Cullenovi už sem míří,“ vysvětlil jsem mu spěšně situaci.

„Dobrá. Zrovna jsem spolu s Renesmé a překvapivě i s Leah ve městě. Jsme tam za pár minut,“ oznámil mi Jacob a zavěsil.

„Přijde,“ kývl jsem na Quila.

„I my přišli, i když nevíme, o co jde,“ ozval se dívčí hlas z lesa. Otočil jsem se a spatřil, jak z lesa vychází osm postav.

„Melissu a Jamese unesli,“ ozvala se za mnou Caytlin s Erikem a taškou v náruči.

„Cože?“ vyjekla Alice naráz s Bellou. A Esmé si jen rukou zakryla ústa, aby nevykřikla zděšením.

„Nejdivnější na tom je, že šli sami od sebe. A únosce se vozí v limuzíně,“ doplnil jsem Caytlin.

„Myslíte, že to jsou oni?“ zašeptala do tmy otázku Bella, která nás všechny tížila.

„Viděla jsi něco, Alice?“ zeptala se Caytlin.

„Právě, že ne a to je na tom to nejdivnější,“ kroutila hlavou Alice.

„Mami, máme to,“ ozvala se Melinda, která vešla z domu spolu s Joshem.

„Skvěle,“ usmála se na ně. Na to se z druhé strany vyřítili z lesa dva vlkodlaci s Renesmé. „Embry, prosím tě, vše jim vysvětli. Odvezu děti k tvé matce,“ navrhla Caytlin a políbila mě na tvář.

Šel jsem ještě obejmout Melindu a Joshe, kteří byli naprosto zmatení z celé situace. Ale tohle vše bylo, proto aby byli alespoň oni v bezpečí.

Pohled Caytlin

Není nic horšího než ztratit vlastní dítě. A ještě k tomu dvě děti. Nevíme jistě, zda jsou ve Volteře. Zda jsou naživu. Proč tam jsou. Jsou v pořádku?

Melinda a Josh naskákali do našeho velkého auta. Josh v ruce svíral přepravku s Caisy. Podala jsem Melindě Erika, aby jej dala do sedačky, neboť na mě u auta čekal Carlisle. Zavřela jsem dveře auta, aby toho děti moc neslyšeli, i když jsem věděla, že to moc nepomůže. Ale spoléhala jsem na to, že jejich smysly nejsou ještě dostatečně vyvinuté.

„O co jde, Carlisle?“ zeptala jsem se jej.

„Co máš v plánu? Jít do Volterry?“ ptal se Carlisle.

„Ano. Vzali mi děti a já si pro ně dojdu,“ řekla jsem rezolutně.

„A my máme jít s tebou?“ zeptal se Carlisle znepokojeně.

„Nenutím vás od toho. Je to jen na vás, ale pro Renesmé jste se také chtěli obětovat, tak proč ne pro mé děti?“ Na to jsem naskočila do auta a vyřítila se směrem do Forks.

Přemýšlela jsem nad tím, co se teď asi děje Melisse a Jamesovi. Na co myslí? Stýská se jim? Tohle měl být jejich první den školy a místo toho jsou bůh ví kde a bůh ví s kým.

V tom mi zazvonil telefon. „Ano, tady Caytlin Callová,“ oznámila jsem.

„Dobrý den, paní Callová. Tady paní Devilová. Ředitelka školy, kam...“ promluvil přísný ženský hlas.

„Oh, ano! Dobrý den, paní Devilová,“ protočila jsem oči.

„Omlouvám se, zda ruším, ale mám na vás pár otázek. Jak to, že vaše děti dnes nebyly ve škole? A další vaše dvě děti ze školy utekly? Máte pro to nějaké rozumné vysvětlení?“ chrlila na mě otázky ředitelka.

„Vysvětlení?“ nechápala jsem, pak mi to došlo. „Oh, samozřejmě. Moc se omlouvám, paní Devilová. Ale mé matce dnes oznámili, že ji zbývají jen dva týdny života, víte?“ pofňukávala jsem naoko do telefonu. „A ona se bojí zemřít sama. Pozvala tedy celou rodinu k sobě na prázdninový dům do San Francisca. Museli jsme okamžitě odjet. Opravdu je nám to líto, ale rodina je rodina. To jistě chápete, ne?“ plakala jsem naoko do telefonu.

„Oh, vaší matky je mi velmi líto. A samozřejmě chápu, že vás teď velmi potřebuje. Koneckonců rodina je to nejdůležitější na světě. S zameškáním vašich dětí si nedělejte starosti, zařídím, aby měly veškerou pomoc a čas na to, aby to dohnaly,“ ozvala se vřele ředitelka.

„To je od vás milé. Děkuji. Nashle,“ zamumlala jsem smutně a zavěsila. Pak si nahlas oddechla, že to prošlo.

„Jsi dobrá, mami,“ pochválil mě Josh.

„Mohla bys to dělat častěji,“ navrhla Melinda.

Zasmála jsem se. „To jistě.“

„Mami, my chceme pomoct. Chceme jít s tebou a tátou pro Melissu a Jamese, ať jdete kamkoliv,“ zašeptal Josh.

„Jsou to naši sourozenci. Nemůžeme je tam nechat stejně jako ty a táta,“ přidala se Melinda.

„Chceme vám pomoct,“ dodal Josh.

„Stejně jako ostatní máme právo na to, jít pro ně. Musíš nám to dovolit, mami. Prosím,“ prosila Melinda.

„Prosím, mami,“ prosil i Josh.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 6. kapitola: