Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 4. kapitola

31.10.2010 (08:15) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1528×

Pohled Caytlin

„Co jsi to řekla?“ ztěžka jsem oddechovala opírajíc se o židli. Embry poblíž mě se třásl vzteky, ale ne z naší hádky, ale z toho, že si někdo dovolil unést naše děti.

„Je to tak,“ potvrdil Melindy slova Josh.

„Kdo?“ dostal ze sebe ztěžka Embry.

„Nevíme. Viděli jsme jen odjíždějící limuzínu a vevnitř někoho,“ objasňovala to Melinda.

„Někoho v takových dlouhých pláštích. Hodně starých,“ dokončil to Josh.

Místnost jakoby se mi zatemnila. Vybavily se mi ty temné pláště. Limuzína. Nebezpečí. Mí nepřátelé! Ti, kvůli kterým se děti málem nenarodili.

„Volturiovi,“ vydechla jsem a podívala se na Embryho.

„Proč? Proč by to dělali? Říkali, že nás nechají na pokoji, když my necháme je,“ namítl Embry znepokojeně.

„Ale my je nenechali,“ připomněla jsem. „Jane a Alec,“ zašeptala jsem.

Podívala jsem se na svoje dvě nechápající děti. Josh měl v ruce malého Erika, kterého jsem si ani nevšimla. Nechápali, o čem mluvím. Nikdy jsme jim o nich neříkali. Nechtěli jsme, aby se dozvěděli o tom, jak byli proti mně a Embrymu a proti nim. Neřekli jsme jim ani o tom, že jsme náš vztah dlouho tajili. Chránili jsme je.

„O čem to mluvíte?“ nechápala Melinda.

„Zavolej Cullenům. Ať přijedou všichni, okamžitě, prosím,“ poprosila jsem ji. Ona se ihned rozeběhla do vedlejší místnosti.

„Teď by nám smečka pomohla,“ zašeptal Embry.

„Zvládneme to sami,“ dodávala jsem jemu i sobě odvahu.

Pohled Melindy

Po dlouhém vyzvánění se konečně ozval hlas „babičky Esmé“, jak jsme jí říkali.

„Babi, na nic se neptej! Mamka potřebuje, abyste tu byli, co nejdříve. A všichni!“ vyhrkla jsem rychle, neboť jsem nechtěla přijít o možné vysvětlení situace rodiči.

„Ale co se děje, Melindo?“ zeptala se starostlivě.

„Babi, prostě jen přijeďte. A rychle,“ připomněla jsem jí a zavěsila.

Pohled Embryho

Ta zlost, ten vztek! Nebylo to na Caytlin nebo na děti. Vůbec to nebylo na mou rodinu. I když na jednoho člena mé rodiny ano. Na Sama! Zlobil jsem se na smečku! Na to, co po mně chtěli. Na to, co řekli. Na to, jak se zachovali.

„Caytlin, já se omlouvám,“ zašeptal jsem a přistoupil k ní. „Nic z toho jsem nemyslel vážně! Ničeho s tebou nelituji. To na smečku a na Sama se zlobím, ne na tebe.“

„I já se omlouvám. Nějak se ve mně něco pohnulo a vypadlo to ze mě. Taky jsem to nemyslela vážně. Promiň,“ řekla mi.

Došel jsem k ní a dlouze ji objal. Ještě že ji mám. Teď spolu najdeme způsob, jak zachránit naše děti.

Pohled Joshe

Melinda přiběhla ke mně a pozorovala spolu se mnou usmiřující se rodiče. Stále jsem měl malého Erika v náruči. Nechápali jsme, proč se hádali. Ani proč se usmířili. Nevěděli jsme, co se tady děje. Byli jsme bezmocní k dané situaci.

„Možná si zasloužíme vědět, co se tady děje, ne?“ přerušil jsem jejich dojemnou chvilku.

„Ne, teď ne,“ řekla mamka a táta přikývl.

„Cože?“ vyjekla Melinda. „Viděli jsme, jak naši sourozenci zvesela nastoupili do limuzíny, která s nimi odjela bůh ví kam a my stejně nepotřebujeme vědět, co se děje?“

„Souhlasím! Taky jsme viděli, jak se hádáte bůh ví kvůli čemu a pak se záhadně usmiřujete. Co se to tady děje?“ přidal jsem se.

„Říkala jsi, že zvesela nastoupili?“ optal se táta.

„Jo,“ potvrdila Melinda.

„Museli jim něco říct. Něco, co je přesvědčilo k tomu, že šli s nimi,“ uvažovala mamka.

„Chceš říct, že šli dobrovolně?“ vyjekl táta.

Přikývla. „Tak co se tady děje?“ zeptal jsem se znovu.

„Vysvětlíme vám to později, teď musíme pro vaše sourozence. Embry, myslíš, že by je všechny tři tvoje mamka pohlídala? Mohli bychom je k ní odvézt?“ zeptala se mamka táty.

„Jo, zavolám jí,“ řekl a odkráčel vedle.

„My nechceme odjet. Chceme jít s vámi,“ zašeptala Melinda.

Pohled Caytlin

„To nebude možné,“ odpověděla jsem Melindě a vzala si Erika od Joshe. „Teď pojedete k babičce Dianě. Tam budete v bezpečí.“

„Vyřízeno. Pohlídá je, jak dlouho budeme potřebovat,“ usmál se na mě smutně Embry. „Neříkejte jí ale co se stalo. Zatím ne. Už je stará,“ upozornil děti.

„Nebudou je tam hledat, viď?“ ujišťovala jsem se s pohledem na Erikovi, který už kolem sebe neměl to divné silové pole.

„Nebudou. Hledali by je u Cullenů nebo u smečky. Ale u mamky ne. Neboj se,“ ujistil mě.

V tom se venku ze zahrady ozval kravál. Něco spadlo. Okamžitě jsme všichni vyběhli ven. To, co jsme viděli, nás všechny udivilo. Na zahradě byli všichni vlkodlaci. Všichni kromě Jacoba. Všichni byli ve vlčí podobě. Jen Sam stál uprostřed jako vůdce v lidské podobě.

„Musíme si promluvit,“ oznámil drsným tónem. Věděla jsem, že to, co chce říct, není nic hezkého.

Pohled Melissy

Usedli jsme do letadla, které mělo každou chvíli vzlétnout. James seděl vedle mě a zamyšleně se díval ven z okýnka. Naproti přes uličku si sedl strýc Aro a podíval se na mě.

„Víš, jak výjimeční jsou Cullenovi?“ začal.

„Ano. Maminka říká, že ona kdysi byla jako oni,“ odpověděl za mě James.

„Ano, to je pravda. Víš, ve skutečnosti nejsou Cullenovi vůbec hodní. Jsou to velice zlí lidé, kteří předstírají, že nejsou,“ usmál se. „Ale o tom mluvit nebudeme. Kolik vás je? Jako myslím dětí Caytlin a Embryho?“ zeptal se.

„Je nás pět,“ odpověděla jsem tiše. „Erik je nejmladší. Je mu teprve pár měsíců.“

„A co umí? Co vy všichni umíte?“ vyzvídal.

„No, já ovládám zemi. Teda snažím se ji ovládat. Tadyhle Melissa má ovládat vítr, ale nechce. Melinda má vodu a Josh oheň,“ vysvětlil James.

„A Erik?“ zeptal se strýček Aro.

„Nevíme. Mamka si myslí, že ovládá ducha. I ona jej má ovládat. Ale neví, jak na to,“ odpověděl James.

„Proč nechceš splynout s větrem, Melisso?“ zeptal se mě.

„Bojím se ho. Neovládám ho. On ovládá mě,“ zašeptala jsem.

Ten James by se měl naučit některé věci udržet jen v jeho hlavě. Nemusí všichni přeci vědět všechno. Chytla jsem Jamese za ruku a dívala se s ním z okna, jak vzlétáváme.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 4. kapitola: