Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 20. kapitola

13.02.2011 (11:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1220×

Pohled Caytlin

Seděla jsem v soukromém letadle, které s námi letělo na malé letiště v Seattlu. Embry vedle mě tiše pochrupával. A ostatní buď spali anebo si tiše povídali.

Pozorovala jsem své děti, jak spí. Dívala jsem se na svou dceru Melindu, která seděla přes uličku opřená o svého bratra. Své krátké hnědé vlasy měla svázané do neúhledného drdolu a tiše dýchala. V obličeji se jí ale zračil neklid. Věděla jsem, proč byla neklidná.

Těsně před odletem se mi svěřila s tím, jak byla na moment mimo. A že viděla, jak je někdo u Erika. Podle ní to nebylo dobré a já si myslela totéž. Teď jsem zachránila své děti a mám se vrhnout na záchranu mého dalšího dítěte. Takhle to přece nemůže být donekonečna!

Pak můj pohled spočinul na Joshovi, o kterého byla Melinda opřená. Nespal, ale díval se nepřítomným pohledem z okna. Jeho krátké vlasy byly slepené potem a vypadal ztrhaně. Bodejť by ne! Udržel Volturiovy pomocí ohně v šachu, aby ochránil sourozence. Celý tatínek!

Pak jsem se podívala na mého dalšího syna Jamese, který ležel vedle mě. Ty jeho krásné, kudrnaté, rudě hnědé vlasy měl rozprostřené po sedadle a ze spánku se usmíval. Vypadal tak kouzelně. Asi jako Embry, když se směje.

Pak jsem zapátrala po mé nejmladší dceři Melisse. Seděla vedle Setha přes uličku před Melindou a Joshem. Nespala, ale něco si šeptala se Sethem. Na chvíli jsem se zamračila, ale pak jsem se usmála. Zapomněla jsem na to, že je jí teprve šest let. Myslela jsem na to, že Seth by jí nikdy neublížil a že by nedovolil, aby jí někdo ublížil. Lepší partii moje dcera sehnat nemohla.

Pak jsem se usmála na svého manžela, který spal vedle mě. Vzpomněla jsme si na naše první setkání. Na to, jak to vypadalo beznadějně. Na to, že jsme přede všemi dlouho skrývali náš vztah. Ale nakonec jsme jedna velká šťastná rodinka s kupou dětí.

Pak jsem se v mysli zatoulala zpět k Rumunům a k tomu, co nám slíbili. Věděla jsem, že to o čem si ostatní šeptají, je právě ta dohoda, na které jsme se s Rumuny dohodli.

V myšlenkách jsem se vrátila k tomu, co se stalo po tom, co jsem zničila Volterru. Stefan byl každopádně rád, že jsem to tam zničila. A také mi gratuloval k zabití Volturiových a Ara. Nás však trápila jedna věc. Práce, kterou dělali Volturiovi. Máme to přenechat Rumunům? Můžeme jim věřit? Volturiovi práci odváděli špatně, ale jak víme, že Rumuni v ní budou lepší?

Někdo musel udržet existenci upírů v tajnosti. Někdo se musel postarat o potrestání každého, kdo naši existenci odhalil. Někdo se musel postarat o ty, kdo se neřídí zákony. Někdo musel udělat nové zákony. Ale byli Rumuni ti praví?

Stefan se zapřísahal, že bude dohlížet na všechny upíry pod Sluncem. Přísahal, že se postará o to, aby byly udělány nové zákony a pravidla. Také slíbil, že nedovolí, aby nás (jako Cullenovy) někdo ohrožoval. Také řekl, že zavede bezúhonnost vlkodlaků.

Nevím, jak ostatní, ale já mu věřila. Věděla jsem, že svá slova dodrží. To protože těsně před odjezdem jsem mu nenápadně vyhrožovala. Pochopil mě. A teď když ví, čeho všeho jsem schopná, si bude dávat pozor, aby mě nenaštval.

Pomyslela jsem na svého malého syna Erika. Na tříměsíční mimino, které mělo zářivě modré oči po Embryho matce a dolíčky ve tvářích. Na jeho krátké hnědé vlásky. Na to, jak sladce voněl. Ach, můj ubohý Erik!

Pohled Melissy

Nenápadně jsem se podívala dozadu na mamku, která se tvářila nepřítomně a smutně. Nedivila jsem se jí. Obdivovala jsem její klid a také to, jak Volterru zničila. Byla skvělá!

Obrátila jsem se zpátky na Setha, který se na mě zářivě usmíval. Nechápala jsem ho. Byl na mě tak hodný a milý. Poslouchal mě a rozuměl mi. Líbil se mi. Ne jako strejda Seth, ale jako kluk jménem Seth. Vím, že je mi teprve šest let, ale i v tolika letech existují nějaké ty dětské tajné lásky, ne? Byl moc hezký. Hnědé vlasy, hnědé oči a takové ty indiánské rysy. Vypadal na patnáct let, ale bylo mu už 27 let. Kdy se asi zastaví můj růst?

„Slyšíš, Melisso?“ zeptal se a zkoumal mě pohledem.

„Jasně,“ vyhrkla jsem asi moc rychle. Vrátila jsem se od svých myšlenek od mamky a od něho.

„Tak co? Co si myslíš?“ zeptal se mě Seth s nedočkavým pohledem.

„O čem?“ zeptala jsem se na oplátku. „Promiň,“ zamumlala jsem.

„Nevadí. Ptal jsem se, co si myslíš o situaci ve smečkách,“ zopakoval mi otázku.

„Já? No… myslím, že Sam se zachoval vážně zle a že by se měl vzpamatovat,“ odpověděla jsem rychle.

„Myslím, že to se nestane,“ zašeptal Seth a smutně se usmál.

Pohled Embryho

Caytlin mě něžně probrala těsně před přistáním. Už jsem se nemohl dočkat čerstvého vzduchu a větru, který se mi opře do tváře. To se mi samozřejmě vyplnilo.

Zkoumal jsem tvář své ženy, která byla už sice trochu veselá, ale stále v ní byl vidět strach. Bála se o Erika. I já se bál. A nechtěl jsem ani myslet na to, co se s ním děje. Také jsem se bál o svou matku. Co se s ní stalo? Je v pořádku?

Než jsem v letadle usnul, uvědomil jsem si zásadní věc. Už jsem věděl, do které z dvou smeček patřím! Do žádné!

Vždycky jsem věděl, že mám takovou svou vlastní smečku se svými dětmi, ale nikdy jsem nad tím úplně nepřemýšlel. Už nejsem obyčejná součást smečky. Mám svou vlastní smečku. Měl jsem se už dávno rozhodnout pro odchod ze Samovy smečky. Neměl jsem čekat, až mě z ní sám vytlačí. Ne! Teď jsem vůdce smečky složené ze svých dětí.

Už jsem to řekl Jacobovi, který mi pogratuloval. Teď už bylo jasné, proč jsem se k jeho smečce nemohl připojit a proč slyším jen Jacobovy myšlenky. A samozřejmě bych slyšel i Samovy, kdybych chtěl.

Bolelo mě v hloubi srdci, že mě vlastní bratr zavrhl. Ale co jsem mohl dělat? Přijmout to, co chtěl a ztratit rodinu? Ne! Jsem dospělý a budu se podle toho přeci chovat. Svou rodinu nadevše miluji a nikdy bych ji nechtěl ztratit.

Když jsme vystoupili z letadla, Caytlin okamžitě zapnula mobil. Jakmile se tak stalo, ihned se jí na displeji ukázal příchozí hovor.

„Ano? Rosalie!“ zvolala šťastně do telefonu. Poslouchala Rosaliin hlas v telefonu a z její tváře štěstí vyprchávalo, až jej vystřídalo čiré zděšení a strach míšený s bolestí.

„A kde?“ zeptala se Caytlin. „Dobře. Děkuji. Jsme tam za okamžik.“

Zaklapla mobil a podívala se na mě a pak spustila.

„Když tam Rosalie přijela, našla dům vzhůru nohama. Vyražené dveře a rozbitá okna,“ řekla Caytlin se slzami v očích.

„A Erik? A máma?“ vyhrkl jsem.

„Erik… je pryč. Není nikde k nalezení. Všude jsou jen cítit vlkodlaci,“ pokračovala. „A tvá matka… našli ji v bezvědomí a potlučenou. Jakoby ji něco odhodilo. Od… odvezli ji do nemocnice a nevypadá to s ní vůbec dobře.“

„Proboha,“ zašeptala někde za mnou Esmé.

„Je mi to moc líto, Embry,“ plakala Caytlin a objala mě.

„Ty za to nemůžeš,“ řekl jsem jí ztěžka a také jsem ji objal. „Musíme za ní.“

Přikývla. Půjčili jsme si auta a okamžitě to namířili do nemocnice. Myslel jsem na svou matku, která bojuje o život. Na svého ztraceného syna, kterého nejspíše unesl Sam a jeho smečka. Tohle musí skončit!

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 20. kapitola: