Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 19. kapitola

10.02.2011 (16:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1154×

Pohled Caytlin

Stála jsem s rukama nataženýma ke dveřím, za kterými byly moje děti. Zatímco má dcera Melissa, která byla uvězněná vevnitř, do místnosti nechala proudit teplý vzduch, já posbírala sílu, která mi zbývala, a soustředila jsem se hned na dva živly. Na oheň a vodu. Oheň mi pomáhal rozpouštět led, který obklopoval dveře. A z vody jsem použila jedno z jejích skupenství – led. Ten, který držel dveře jsem usměrňovala a snažila se ho uvolnit.

Asi po deseti minutách snažení jsem cítila, jak led pomalu ustupuje. Použila jsem zemi, aby mi pomohla zbavit se toho trošku betonu, který tam zbyl po mém synovi Jamesovi. Po dalších deseti minutách přede mnou konečně stály dveře, které tu byly původně.

Můj manžel Embry se vrhnul na dveře a jediným nárazem je rozrazil. Vběhla jsem za ním hned do místnosti. Na stěnách se stále držel led, ale pomalu ustupoval. Místnost byla malá a všude na stěnách byly vyvěšené papíry s poznámkami a fotografie.

Uprostřed místnosti stála naše dcera Melissa. Ale nebyla to moje plachá šestiletá dcera, ale teď tam stála jako desetileté nebojácné děvče. Ihned k nám přiskočila a já ji spolu s Embrym pevně sevřela v náruči. Její rudě hnědé vlasy kolem nás vlály vlivem neviditelného vánku, který ona sama rozpoutala. Ovládla ho a držela ho ve své moci.

Porozhlédla jsem se po místnosti. Kousek u dveří seděla má dcera Melinda, které se zrovna vzpamatovala. Byla bledá a klepala se zimou. Napřáhla jsem ruku, ona se rychle zvedla, přiběhla k nám a přidala se k našemu rodinnému objetí.

„Ah, Melindo,“ zašeptala jsem jí do vlasů s úlevou, ale zároveň i na oko nazlobeně, že mě neposlechla a utekla sem.

„Promiň,“ zašeptala se slzami v očích a tiskla se k Embrymu, neboť jeho nahá hruď byla jako rozžhavená kamínka.

Pak jsem viděla na chladné podlaze dvě bezvládná těla. Těla dvou dětí, které se nehýbaly. Byli to mí synové. Rychle a namáhavě jsem se vyprostila z objetí dětí a přiskočila ke svým synům. Přitiskla jsem hlavu k jejich hrudi a poslouchala. Oběma k mé obrovské úlevě stále bušilo srdce. Ale jejich dech byl pomalý a sípavý. Byli v bezvědomí a možná i na sklonku života.

Embry byl po chvíli u mě a snažil se probudit Joshe, zatímco já se o to samé pokoušela u Jamese. Byli bledí a v obličeji bylo poznat vyčerpání. Ucítila jsem, jak se k nám ostatní připojili. Do místnosti se pomalu vtěsnala celá rodina Cullenů a vlkodlaci, kteří smutně hleděli na bezvládné chlapce na zemi.

Carlisle si  ke mně přisedl a prohlížel Jamese. Něco si tiše brblal pod vousy a kroutil hlavou. Bez jediného slova přešel k Joshovi a také ho prohlédl. Stále nic neříkal. Mé dvě dcery stály v objetí u dveří, jejich špinavé a vyčerpané tváře se k sobě tiskly a spolu sledovaly své bratry.

„Tak co?“ vyjekla jsem na Carlislea, který se stále neobtěžoval vysvětlit mi situaci.

„Já nevím,“ zašeptal a svěsil ramena. „Už by měli být vzhůru.“

„Nebudu jen tak nečinně sedět a přihlížet,“ řekla jsem a podívala se po ostatních. „Ustupte!“ zavelela jsem a ostatní se hrnuli z místnosti ven. Embry opustil Joshe, vzal naše dcery také ven z místnosti a zůstal ve dveřích, kde mě sledoval.

Sedla jsem si mezi těla svých synů. Na každého z nich jsem položila jednu ruku a prosila Boha, ať se to povede. Zhluboka jsem se jednou nadechla a pevně zavřela oči. Soustředila jsem se na všechny živly a myslela na spojení všech. Chtěla jsem vytvořit energii, která je v blesku a pomocí ní nechám do jejich těla proudit tu energii, která jim způsobí šok a oni by se měli probrat. Pokud se to nepovede, mohu je tím zabít. Když spojím všechny živly, mohl by v mých dlaních teoreticky vzniknout blesk. Protože blesk vznikne za deště, proto voda. Je určitě rozpálený, proto oheň. Vzniká jedině někde ve výšce, proto vzduch. A dopadne dolů, proto zem. A to všechno má spojit duch, kterého jsem zatím nikdy nepoužila.

V mé mysli jsem si představovala šok, kterým své syny probudím. Myslela jsem pouze jen na tu jedinou myšlenku a přála si ji uskutečnit více než cokoliv. Cítila jsem po celém těle mravenčení a přítomnost všech živlů. Ale bylo tam i něco jiného. Kolem mého těla a kolem těl Joshe a Jamese se utvořila mlha. Opar mlhy, který obstoupil naše těla. Pak se ta energie, to mravenčení, přesunula jen do dlaní mých rukou a ve zlomku vteřiny se nahromaděná energie přenesla do těl Jamese a Joshe. Viděla jsem, jak sebou mírně škubli a veškerá energie a má síla vstoupila do jejich těla. Dala jsem z nich pryč ruce a pustila je bezvládně na chladnou zem.

Rozmazaně jsem před sebou viděla pohyb. Slyšela jsem za sebou úlevné vydechnutí a obdivné pokřiky. Zamžourala jsem a viděla před sebou, jak se mé dcery objímají se svými bratry, kteří seděli na chladné zemi. Plakali a tiskli se k sobě. Ucítila jsem něčí pevné ruce, jak si mě tiskli k tělu. Cítila jsem Embryho vůni a jeho sladký dech, který mi do ucha šeptal sladká slova.

„Dokázala jsi to. Všichni jsou v pořádku,“ šeptal.

Pak nás děti vtáhly do společného objetí. Seděli jsme tam několik minut a plakali dojetím a štěstím. Byla jsem šťastná, ale v mém těle byl stejnak náznak strachu a znepokojení.

Když jsme se odpojili, přešla jsem ke stěnám místnosti, kde už nebyl žádný led a na stěnách byly jasně vidět všechny ty papíry. Na papírech byly informace o mě, o mé rodině, o Cullenech, vlkodlacích a o našich známých a přátelích. Informace byly doplněny fotografiemi naší rodiny.

Když jsem si vše prohlédla, udělalo se mi špatně z toho, jak nás Volturiovi sledovali a věděli o nás všechno. Už jsem tu nechtěla být ani minutu. Vyhnala jsem všechny z té malé a mně znechucené místnosti. Ve dveřích jsem se zastavila a použila oheň. V jednom jediném okamžiku všechny papíry a fotografie vzplály. Veškeré nashromážděné informace o nás byly pryč.

Pak jsme se vraceli pomalu zpátky na povrch. Pomalu jsme se všichni shromažďovali před Volterrou. Část Rumunů prohledávala Volterru a hledala zbytky Volturiových. Další část Rumunů na můj příkaz prohledávala domy v okruhu jednoho kilometru a nutila lidi, aby odjeli daleko od Volterry. Měli jim napovídat, že tu brzo bude velké zemětřesení a že pokud tu zůstanou, jistě zemřou. Vlastně to byla pravda.

Odjeli jsme s auty trochu dále od Volterry a čekali na Rumuny, až se všichni vrátí. Carlisle ošetřoval ruku mého syna Jamese, který se zranil, když se měnil ve vlkodlaka. Alice zase sehnala oblečení pro vlkodlaky a pro děti. Ti se vděčně převlékli. Když konečně všichni přišli, show mohla začít.

Stála jsem mezi dvěmi rodinnými domky nedaleko náměstí a sídla… Bývalého sídla Volturiových. Celým tělem mi proudila energie z ducha, kterého jsem v sobě konečně probudila a nechala ho, ať mnou prostupuje. Cítila jsem se plně silná a neporazitelná. Věděla jsem, že teď nastane ten pravý konec Volturiových a Volterry.

Přinutila jsem ducha ve mně, aby našel a sebral veškerou energii uvnitř mě. Když jsem pocítila nekonečný příval energie, pomalu jsem ho nasměrovala do chodidel mých nohou. A potom jsem energii pomalu spouštěla do země pod sebou. Cítila jsem v sobě přítomnost ducha a jednoho z živlů – země. Když se veškerá energie v mém těle přemístila do země pod mýma nohama, pokývala jsem si pro sebe hlavou a v hlavě tvořila obraz, který se ihned stal skutečností.

Jeden kilometr do všech stran od náměstí země pukala a rozdělovala okolí na několik částí. Pak se rýhy v zemi rozšiřovaly a do těch děr v zemi pomalu padaly domy, kteří už neměly pod sebou pevnou zem. Celé prostranství před námi se propadalo do nitra země, která jej pohlcovala. Nechala jsem kořeny stromů a hlínu, aby ničila podzemní tunely pod touto oblastní. Vše kolem, ať už nahoře nebo pod povrchem, se hroutilo. Po pár minutách před námi stál obrovský kráter, ve kterém bylo všechno okolí pohlceno.

„Hotovo!“ zajásal Stefan někde za mnou.

„Ano,“ zašeptala jsem. „Teď ještě musím zjistit, co se stalo s mým synem Erikem.“

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 19. kapitola: