Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 14. kapitola

17.01.2011 (17:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1094×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Joshe

Cítil jsem, že je musím všechny ochránit. Věděl jsem, že i přes veškerou mocnou sílu, která se v nás probudila, nemáme šanci se odsud dostat. Musel jsem je ochránit do té doby než si pro nás přijdou rodiče.

Všichni jsme se drželi při sobě a tiskli se na sebe strachy i překvapením. Už jsem začínal vidět. Sice jen obrysy, ale jak jsem vytušil z reakcí sourozenců, oni ještě neviděli. Ujal jsem se naší skupiny a vyrazil k hlavní bráně.

„Nesmí uniknout,“ slyšel jsem Arův hlas.

Na ruce se mi ihned zhmotnila velká koule ohně. Větší než kdykoliv jindy. Cítil jsem v sobě neskutečné příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Bez přemýšlení jsem vyslal ohnivou kouli k Arovi. Slyšel jsem hrůzné zasyčení a ženský výkřik. Viděl jsem, jak se všichni ihned seběhli k Arovi, který ležel na zemi. Pousmál jsem se. Rychle rozkopl hlavní bránu a spolu se svými sourozenci vyběhl. Pak jsem ji rychle zabouchl, když jsem viděl, že se k nám blíží upíři. Potom jsem silou mysli nechal celou bránu vzplát. Hořela nekonečnými dlouhými a žhavými plameny. Přes tu by neprošel nikdo. Nikdo kromě mě.

„Cítím teplo. Joshi?“ ozvala se Melinda.

„Co? Jen jsem je zdržel. Ale na náměstí je jich hezká další řada,“ připomněl jsem. „Už vidíte?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zašeptala Melinda smutně.

„Taky ne,“ přidal se James.

„Já už pomalu ano. Ale rozmazaně,“ odpověděla Melinda.

Chytil jsem je za ruce a vedl chodbou. Hledal jsem nějakou malou postraní místnost, kde bychom se mohli schovat. Pak jsem ji po pár minutách našel. Otevřel jsem dveře a navedl tam sourozence. Pak jsem je prudce zavřel.

„Jamesi! Potřebuji, abys udělal něco podobného co předtím já,“ řekl jsem mu a dovedl ho blízko ke dveřím.

„Ale co jsi udělal?“ zeptal se vystrašeně.

„Ty dveře hoří. Jsou ožahlé plameny, kteří chvíli ještě vydrží. A ty teď musíš využít zemi a toho ducha, který ti dává sílu a zazdít nás tady,“ řekl jsem mu.

„Cože? Zazdít!“ vyjekla Melissa.

„Nemějte strach. Dlouho to nevydrží, ale jestli to neuděláš, Jamesi, my všichni tady zemřeme,“ zašeptal jsem.

„Dobře,“ pípl.

Potom nahmatal dveře, pak ustoupil pár kroků zpět. A v tom najednou se z dveří stal beton. Beton přes který se nikdo nedostane. To samé se stalo i se všemi stěnami.

„Skvělé,“ pochválil jsem ho a poplácal po ramenech.

„Kde to sakra jsme?“ zvolala Melinda.

Mé oči už viděli jasně. Takže jsem přistoupil k ní, abych viděl, na co se dívá. Dívala se na stěny, na kterých byly vyvěšeny naše fotografie. Fotografie nás, rodičů, Cullenů a smeček. Všude kolem toho byly různé obrysy, poznámky a dokumenty.

„To není dobré,“ zašeptal jsem.

Pohled Embryho

V telefonu se ozvala rána a pak bylo ticho.

„Mami?“ zvolal jsem do telefonu.

„Bože,“ uteklo Esmé.

„Mami? Jsi tam?“ zkusil jsem to znovu.

Pak jakoby jsem slyšel, že se něco hýbe. Něco, co se plazilo po stěnách či tak. A potom telefon utichl úplně.

„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle.

„Moje máma… máma… ,“ nedokázal jsem nic říct.

Caytlin zhluboka vzdychla a začala přecházet z místa na místo. Pak bouchla pěstí do nejbližšího domu, kde se zeď ihned rozpadla. Opřela se o zeď a ztěžka řekla. „Jakoby se nám smůla lepila na paty. Nejdřív smečka, pak James s Melissou, teď tvoje matka. A navíc nevíme, kde jsou Melinda a Josh. A Erik je tam úplně sám.“

„Dlouho nebude,“ řekla Rosalie. „Poletím zpět, abych se ujistila, že je v pořádku. Stejně tak i tvá matka,“ řekla mi.

„Renesmé poletí s tebou,“ pověděl jí Edward.

„Co?“ vyjekla nechápavě Renesmé.

„Ty bojovat nebudeš! Jasné?“ zopakoval Edward.

Rozloučili jsme se s nimi a ony dvě jedním autem vyrazili zpět k letišti. Smutně jsem se za nimi díval a modlil se, aby už všechno skončilo. Ale hlavně aby to skončilo dobře.

Pak Carlisleovi zazvonil telefon. Něco do něj zamumlal a pak jej zaklapl.

„To byl Stefan. Za hodinu tu jsou. A vede si sebou celou armádu,“ informoval nás Carlisle.

„Kde máme jistotu, že nám pomohou?“ zeptal jsem se. „Jak víme, že tu nejsou jen kvůli vlastnímu vítězství?“

„Nevíme,“ řekla Caytlin „Ale jdeme si pro své děti. Rumuni zaměstnají celou Volterru a my je pak najdeme bez překážek.“

„Co když se jim něco v boji stane?“ zeptal jsem se.

„Pak… potom bych… ,“ hledala slova Caytlin.

„Nic se jim nestane,“ prohlásil Carlisle.

„Chci vám něco říct, aby jste na to byli připraveni,“ ozvala se Caytlin. „Chci zabít Ara,“ svěřila se nám Caytlin.

Pohled Melindy

„Je tu všechno. Mají tu i kopie našich rodných listů. Všechno!“ hleděl nevěřícně Josh na dokumenty vylepené po stěnách.

Podívala jsem se na dlouhý papír, který byl škrabopisem. „Joshi!“ zavolala jsem ho.

„Co?“ zeptal se a přišoural se vyčerpaně ke mně. „Bože!“ vykřikl.

„Jo, přesně,“ přisvědčila jsem. „Mají tu poznámky o našich schopnostech. O tom, co by měli dokázat. A o tom, jak s nimi… ,“ vynechal mi hlas.

„Jak s nimi ovládnout svět a jak je sprostě využít,“ dořekl za mě Josh.

„Oni nás chtějí ovládnout?“ zeptala se Melissa, která k nám poslepu došla.

„Spíše přimět, abychom něco takového udělali,“ upřesnila jsem.

„To jim nedovolíme,“ zašeptal Josh.

„Ale jak… ,“ nedokončila jsem větu, protože Josh padl k zemi. Celý se třásl a vypadal vyčerpaně. Potom ho následoval James, který také spadl na zem vyčerpaně.

„Panebože!“ vykřikla jsem a sesunula jsem se k nim.

Melissa už pomalu viděla a sedla si na zem k Jamesovi a chytla jeho třesoucí ruku.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se v slzách.

„Já… vyčerpává to,“ sípal Josh, „ten Erikův duch a ta nová síla, co jsem použil… vyčerpává to strašně moc… mě i Jamese.“

„Tak ty dveře povolte. Odejměte odtamtud tu vaši moc,“ navrhla Melissa.

„To pak tady ale všichni zemřeme,“ řekl James.

„Já to zvládnu,“ řekl Josh rozhodně, i když na to nevypadal.

„ I já,“ zasípal James.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 14. kapitola: