Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 11. kapitola

26.12.2010 (17:15) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1399×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Caytlin

Jakmile letadlo přistálo, zběsile jsem se tlačila mezi cestujícími k východu. Chtěla jsem být co nejdříve venku. Co nejdříve na cestě k mým dětem. K mým uneseným dětem. Něčí ruka mě pevně zachytila, zpomalila, až nakonec zastavila. Byla to samozřejmě Embryho ruka.

Nechápavě jsem se na něj podívala a chtěla jsem mu vyčíst něco v tom smyslu, že asi naše děti nechce zachránit rychle, ale on mě předběhl.

„Nemůžeš se tady mezi nimi takhle rvát. Nezapomeň, že jsi silnější než oni. A oni mají oproti tobě dost křehké tělo,“ připomněl mi Embry. „Ne že by to tvoje nebylo dokonalé,“ dodal ještě.

„Chci se jen dostat k dětem co nejdříve,“ vysvětlila jsem s omluvou.

„Já vím. Dostaneme se tam. Neboj,“ utěšoval mě, chytl mě za ruku a vedl mě davem opatrněji kupředu.

Pohled Melindy

„Musíme počkat až všichni vystoupí. Nemíním riskovat, aby si nám někdo z rodiny všiml. A chraň si myšlenky! Mysli třeba na tátovy motorky,“ upozorňovala jsem svého bratra Joshe.

„Jasně. A na co budeš myslet ty?“ zajímal se.

„Na… třeba na nějaký film, co jsem nedávno viděla… třeba na Lásku nebeskou,“ informovala jsem ho a zaměřila se na Hugha Granta v tom filmu.

Počkali jsme až poslední lidé z druhé třídy vyklidí uličku mezi sedadly a pak jsme pomalu vykročili k východu. Letiště se pomalu vylidňovalo a my se snažili nepozorovaně dostat ven před letiště.

„Myslíš, že tady ještě jsou?“ zeptal se mě Josh.

„Vsadím se že ne. Máma s tátou by tu zbytečně neotáleli, když jsou jejich děti v nebezpečí,“ odpověděla jsem mu to, co jsem si myslela.

„Co bude teď? Zeptáme se někoho na cestu?“ navrhl Josh, když jsme opustili halu letiště a stáli venku.

„Ne. Chytneme si taxi,“ odpověděla jsem s pohledem na taxi, které se najednou vynořilo a zastavilo přímo před námi.

Pohled Embryho

Bylo kolem poledne a my jsme ve vypůjčených třech vozech uháněli po silnicích směrem do Voltery.

Myslel jsem na to, že zhruba za osm hodin do tohoto města vtrhne klan, který se neživí zvířecí krví jako Cullenovi. A že právě tento klan nám chce pomoct osvobodit naše unesené děti. Snažil jsem se vybavit to, co o nich vím. Vzpomněl jsem si na to, jak mi Caytlin povídala o všech svědcích, kteří přišli orodovat za Renesmé. Tenkrát se zmínila o dvou tajemných a pomstychtivých mužích, kteří také přišli na pomoc. Že doufali v to, že přijde na bitvu a oni konečně zaujmou místo Volturiových. Nevěděl jsem, co si o nich myslet. Netušil jsem, zda jim mohu věřit. Přemýšlel jsem o tom, jestli nám jdou pomoct zachránit Jamese a Melissu nebo jestli chtějí naší pomoct se svržením Volturiových.

Caytlin se vedle mě mlčky dívala z okna pohlcena ve svých myšlenkách. Všiml jsem si, že se mírně třese po celém těle. A taká jsem si všiml, jak se zarývá nehty do dlaně pravé ruky. Chápavě jsem ji objal a oddělil její ruce od sebe. Ona se na mě podívala se slzami v očích a já věděl, že v těch mým najde záblesk slz také.

„Bude to dobré,“ zašeptal jsem jen jí. A ona se mi schoulila do náruče a tiše vzlykala. Hladil jsem ji po vlasech a modlil se, aby to skutečně bylo dobré.

Pohled Joshe

„Prosím vás, víte, kde je Volterra?“ zeptala se slušně Melinda řidiče.

„Ano. Ale pokud nemáte peníze, nemůžu vás tam vzít,“ odpověděl muž.

„My máme peníze,“ ujistila ho Melinda a ukázala papírovou bankovku řidiči. Pak jsme oba naskočili dovnitř do vozu a řidič se rozjel pryč od letiště.

„A co až tam dojedeme?“ zeptal jsem se, neboť jsem si stále nebyl jistý jejím plánem.

„Kde přesně zastavíte?“ zeptala se řidiče.

„Kousek od náměstí. Vyhovuje vám to?“ odpověděl otázkou řidič.

„Jo, jasně,“ zamumlala Melinda a pak se otočila na mě. „Zas tak velký to určitě není. Tam najdeme naše a budeme je sledovat anebo se k nim prostě připojíme,“ navrhla řešení problému Melinda.

„Anebo mi pak řekneš, že půjdeme dovnitř na vlastní pěst, viď?“ odsekl jsem tiše.

„Neboj se! Tohle vyjde,“ usmála se sebevědomě Melinda.

Pohled Jamese

Podle všeho jsem ležel v nějaké vlhké místnosti. Vnímal jsem chladnou zem, na které jsem ležel. V místnosti byl cítit pach něčeho shnilého nebo zatuchlého. Zvedal se mi z toho žaludek. Pořád jsem ještě cítil vyčerpání a bolest. Také jsem poznal, že jsem oblečený, což mi nesedělo, neboť po tom, co jsem se proměnil, bych musel být nahý. Někdo mě tudíž oblékl. Nakonec jsem se odvážil otevřít oči. Ale v místnosti byla tma, takže jsem nic neviděl.

„Melisso?“ zavolal jsem do tmy.

Někde v mé blízkosti se něco pohnulo. Rukama jsem pátral po zemi po zdroji pohybu. Za chvíli jsem narazil na něčí ruku. Na moment jsem zaváhal a pak s ní lehce pohnul. Ruka se na to okamžitě odtáhla a osoba, které ta ruka patřila se pohnula.

„Kdo je to? Kde to jsem?“ slyšel jsem dívčí hlas mé sestry.

„Jen klid, Melisso. To jsem já,“ odpověděl jsem s úlevou v hlase.

„Jamesi?“ vydechla úlevou.

Doplazil jsem se k ní, ona mě chytla za ruku a držela se při mně. „Jak je ti?“ zeptala se mě starostlivě.

„Asi myslíš tu ruku, co? Už je to lepší,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti to bylo ještě horší. „Co se stalo?“ změnil jsem rychle téma.

„No, omdlel jsi nebo jsi usnul vyčerpáním nebo tak něco. A pak jsem na ně byla sama a tak jsem povolala vítr a ten… mě neposlechl… jako vždycky. A pak mě… ,“ snažila se vybavit, co se stalo, „po tom, co se mnou vítr praštil mě někdo… asi uhodil.“

„Aha,“ zamumlal jsem. „Mrzí mě, že jsem tam nebyl s tebou až dokonce. Ale mé tělo mě neposlouchalo. Ten vlkodlak ve mně byl moc silný,“ vysvětlil jsem.

„Neomlouvej se,“ zašeptala a pohladila mě po vlasech. „Máš tu mobil?“ zeptala se z nenadání.

„No… ,“ mumlal jsem a pátral v kapsách od kalhot. S překvapením jsem zjistil, že tam je. Zmáčkl jsem nějaké tlačítko, mobil se rozsvítil a já se smutkem v hlase konstatoval: „Není tu signál a baterka se každou chvíli vybije. Ty mobil nemáš?“

„Ne, nechala jsem ho doma. Puč mi ho,“ řekla a natáhla se pro něj. Podal jsem jí ho a ona si ho okamžitě vzala.

„Co děláš?“ zajímal jsem se, neboť jsem nechápal, k čemu nám je tady mobil.

„Moc by mě zajímalo, kde to jsme a co tu tak smrdí,“ odpověděla a posvítila na nejbližší okolí mobilem.

Všude kolem nás byli hromady bůh ví čeho. V tom jsem si uvědomil, co to je. Byla to těla. Těla lidí. Mrtvých lidí. Vysátých lidí bez kapky krve.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 11. kapitola: