Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 10. kapitola


Ještě jedna do tuctu II - 10. kapitolaKomu Carlisle zavolá?
O čem budou mluvit Josh s Melindou?
Co se děje ve Volteře? Pomůže Melisse vítr? Ovládne vlk uvnitř Jamese?
A co Erik? Jak to vypadá s ním?
Doufám, že vás potěším touhle kapitolou. A děkuji za všechny komentáře, kterých jsem se načetla...:-)

Pohled Embryho

Carlisle vytočil číslo a čekal až se někdo ozve na druhém konci. Po dlouhém čekání se konečně někdo ozval, ale toho nikdo z nás neslyšel.

„Zdravím, tady Carlisle Cullen,“ ohlásil se Carlisle. „Ano, ten Carlisle Cullen.“

„Právě míříme do Volterry,“ oznámil Carlisle druhé straně. „Napadlo mě, zda se k nám nechcete připojit a vzít si to, co vám patří.“

„Carlisle, nemůžeme jim věřit!“ ozval se Edward, který věděl, co se děje.

„Dobrá. Ozvu se až přistaneme a jestli na vás počkáme. Zatím,“ zavěsil Carlisle.

 

Pohled Caytlin

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se, neboť mě znepokojil Edwardův názor.

„Stefan z Rumunského klanu,“ odpověděl mi Edward.

„Co?“ slyšela jsem Bellin hlas.

„Zbláznil ses?“ ozvala se i Rosalie.

Mě ale přes všechny jejich protesty zajímalo jen jedno. „Co říkali?“

„Shromažďují se a ve Volteře budou asi za deset hodin,“ odpověděl Carlisle. „Budeme na ně čekat?“

„Ne, to si nemůžeme dovolit. Za dvě hodiny přistaneme a já si jdu ihned pro své děti,“ rozhodla jsem rezolutně a Embry mi na náznak podpory stiskl ruku.

 

Pohled Jamese

Jakmile to Aro dořekl, vycenil jsem své tesáky a okamžitě šel blíž k sestře, která se tvářila vystrašeně. Ze všech koutů místnosti se objevovali upíři, kteří mířili jen na jeden cíl. Na nás. Zuřivě si nás měřili a pořád se přibližovali.

„Nebraňte se!“ slyšel jsem tiše Arův hlas.

Celé mé tělo se napjalo a cítil jsem každý sval mého těla, jak pulzoval. Jakoby chtěl bojovat. Mé tělo mě neposlouchalo! Vlk uvnitř si dělal, co chtěl a já věděl, že jsem moc mladý na to, abych vlka uvnitř sebe usměrnil a využil na ochranu své sestry. Došlo mi, že takhle nemůžu bojovat.

Přeměnil jsem se zpět a vyčerpáním padl k zemi. Má zraněná noha bolela a mě zmohlo vyčerpání. Omdlel jsem.

 

Pohled Melissy

 

Mé zbystřené smysly sledovaly každého upíra v místnosti a hodnotily jej. Když v tom můj bratr padl najednou k zemi v lidské podobě. Sundala jsem si rychle kabátek a přehodila jej přes něj. Pak jsem viděla, jak se ke mně s posměchem řítí upíři.

„No tak, Melisso! Nehraj si na svou matku!“ slyšela jsem Arův hlas. Netušila jsem, co tím myslel a ani jsem nad tím nepřemýšlela.

V duchu jsem prosila vítr, aby mi tentokrát pomohl. Hrdě jsem udělala krok vpřed a roztáhla ruce. Zavřela oči a myslela na vítr. Představovala jsem si, jak se usazuje v mých dlaních a postupně proudí po celých rukách. Jak mi jeho síla dodává odvahu a stávám se nezničitelnou.

Pak jsem otevřela oči a v mých dlaních jsem cítila větříček, který se o mě jen otřel. Nepřišel! Nepomohl mi! Pak jsem ale ucítila, jak si mé nohy nejsou jisté zemí pod sebou. Podívala jsem se na své nohy, ale dřív než jsem stačila jakkoliv zareagovat, jsem se vznesla tři metry vysoko.

Vítr mě ovládl! Ovládl mé tělo! Vítr se mnou házel na všechny strany, pak se  mnou mrskl o zeď a já se uhodila do boku, kde jsem cítila, jak mi okamžitě naběhla boule. Pak mě vítr pustil a já z té výšky dopadla na kamennou zem.

Nemohla jsem vstát. Bok mě bolel. A teprve doznívaly účinky větru, které mě držely při zemi.

Viděla jsem, jak upíři odnášejí Jamese. Pak mě někdo praštil do hlavy a já omdlela stejně jako předtím můj bratr.

 

Pohled Joshe

„Melindo, Melindo!“ mluvil jsem na sestru a mírně s ní zavrtěl.

„Ne, ještě nechci vstávat,“ zamumlala.

„Melindo, dělej, vstávej! Za chvíli přistaneme,“ připomněl jsem jí a zavrtěl s ní teď už víc.

Otevřela oči, promnula si je a pak se na mě podívala se smutným výrazem. „Měla jsem zlý sen,“ oznámila mi.

Přikývl jsem. „Já taky.“

„Zdálo se mi o Melisse a Jamesovi,“ řekla mi.

„Cože? To je zvláštní. Mně také,“ vypískl jsem překvapením.

„Co přesně se ti zdálo?“ zeptala se mě.

„Byli v nějakém sále. James se proměnil a pak Melissu ovládl vítr,“ popisoval jsem útržky, které jsem si ze snu vybavil.

„Mně se zdálo to samé,“ souhlasila Melinda.

„Náhoda?“ navrhl jsem.

„Neřekla bych. Bylo to až moc skutečné,“ zamítla Melinda.

„Co když to bylo skutečné?“ napadlo mě.

„Cože?“ nechápala Melinda.

„Přemýšlej!“ nabádal jsem ji. „Jakoby nás už od dětství všechny něco spojovalo, ne?“ Přikývla. „Co když to byl ten živel ducha v matce, co když ten nás spojoval?“

„Myslím, že to myslíš správně. Ale nebyl to matčin živel ducha, ale Erika,“ opravila mě.

„Jo, to je pravda. To neviditelné spojení začalo až, když se narodil,“ souhlasil jsem. „Takže on… nebo skrze něj teď víme, co se s nimi děje?“ zeptal jsem se.

„Spíše skrze něj,“ upřesnila Melinda.

„Myslíš, že to ví i máma?“ zeptal jsem se s obavami.

„Nemyslím si. Kdyby to věděla, věděli bychom to. Spustila by určitě kravál,“ uvažovala Melinda.

„Dámy a pánové, připravte se na přistání. Doufám, že jste si let užili a brzy jej zopakujete. Přeji spokojený zbytek letu!“ ozval se pilotův hlas.

 

Mezitím na druhé straně světa v jednom domě poblíž městečka Forks spalo v postýlce zcela na pohled nevinné dítě. Jeho chůva a babička zároveň se zrovna dívala na televizi, zatímco on tiše podřimoval.

Jeho babička si nevšimla, že se mu ve spánku klepají víčka a z jeho obličeje se z veselého stává smutný. Kolem těla dítěte zazářil světlý šedý obrys, který jej obklopil. Pomalu nabíral na hloubce až obstoupil celou postýlku a dítě uvnitř nebylo vidět.

Jeho babička si všimla šedi kolem postýlky, vyděšeně vykřikla, vstala od televize a řítila se k postýlce. Když se dotkla postýlky, dostala ránu, která ji donutila dát ruce pryč. „Panebože, Eriku!“ ozvalo se jí z hrdla starostlivé vykřiknutí.

Pak se vřítila do vedlejšího pokoje se slovy: „Melindo, Joshi s malým se něco děje!“, ale děti, které hledala nenašla. Našla jen prázdný pokoj s jejich věcmi a dokořán otevřeným oknem. Při pohledu na to, co se tady děje, se zděsila. Dvě děti, které hlídala, zmizely bůh ví kam. A třetí dítě bylo obklopeno bůh ví čím a bůh ví, co se s ním dělo.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!