Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 9. kapitola

23.07.2010 (10:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2345×

Ještě jedna do tuctu – 9. kapitola

Sam a Paul šli se mnou ke mně domů, zkusit zachytit její stopu. Zatímco Embry si šel spolu s Jaredem domů pro věci. A Bella s Jacobem se šli projít.

Vstoupili jsme do domu. Vše vypadalo jako dříve, kromě rozbitého stolku, probořené zdi, rozbitého okna na půdě a plno krve všude okolo. Kluci se snažili zachytit její pach, ale bylo pozdě. Všechen už byl pryč.

Slyšela jsem přijet k domu auto. Po chvíli hlavními dveřmi přišel Embry.

„Jared šel s Jacobem na hlídku ke Swanovým,“ řekl Samovi. Sam přikývl a s Paulem odešli, při odchodu ještě Paul Embryho poplácal po zádech.

Ze všeho nejdříve jsem měla v plánu uklidit tu krev všude kolem. Ale Embry mi doporučil, ať si dám sprchu, že ji potřebuji. Tohle lichotka určitě nebyla.

Vyšla jsem nahoru do své koupelny a ihned jsem se ponořila do teplé vody. Nechala jsem proudit volně myšlenky. Tolik se toho dnes stalo: Laurentova smrt, Victoriin útok, odhalení vlkodlaků a v neposlední řadě nevysvětlitelná přitažlivost, kterou jsem cítila k Embrymu. Tyhle myšlenky jsem si zakázala. Proboha, vždyť je vlkodlak!

Po dlouhé chvíli jsem vylezla z vany a vzala si čisté oblečení. Nevědomky jsem si vzala nejhezčí košili, co jsem našla a sešla jsem dolů. To, co jsem viděla, mě překvapilo.

Embry uklidil střepy, které se vyvalily ze stolu po mém pádu, uklidil nepořádek po spadané omítce a utřel krev všude okolo. Zírala jsem na to s pootevřenými rty. Mezitím přišel ke schodům a prohlížel si mě. Nepatrně se usmál.

„Embry, to jsi nemusel. Uklidila bych to. Ale díky,“ řekla jsem prostě.

„To je v pořádku. Ale asi budeš potřebovat opraváře a nějakého zedníka,“ ukázal směrem k probořené zdi. Usmála jsem se.

„Asi máš hlad, viď? Mám tu spoustu jídla. Harry říkal, že vlkodlaci jedí hodně masa. Mám tam nějaké kuře. Tak se posaď a já ho udělám. Chovej se tu jako doma,“ s těmito slovy jsem odběhla do kuchyně a strčila do trouby kuře. Embry se šel zatím vykoupat.

Za chvíli to bylo hotové. Ani jsem si neuvědomila, co dělám, ale vytáhla jsem dva talíře a prostřela pro dva lidi. Připojil se ke mně Embry a usadil se ke stolu. Nechápavě mě pozoroval. Nevšímala jsem si toho. Sedla jsem si naproti němu.

„Dobrou chuť!“ řekla jsem a pustila se do jídla. I on začal jíst, ale pořád se po mně díval.

Když jsme dojedli, dala jsem nádobí do myčky.

„Jak jsi to udělala? Jak jsi to mohla sníst? Upíři přece nejedí!“ řekl a stoupl si vedle mě.

A sakra! Já jsem tak blbá! Co mám teď dělat?

„Já… totiž… sakra!“ koktala jsem a hledala nějaké dobré vysvětlení. Žádné mě nenapadlo. Vzteky jsem shodila na zem talíř.

„Můžeš mi to říct. Nikomu to nepovím. Tvé tajemství bude u mě v bezpečí.“

Ne,“ kroutila jsem hlavou, „nebude! Copak si s ostatními nečtete navzájem myšlenky?“ zeptala jsem se a podívala se mu do očí. Přikývl.

„Ale oni teď uvidí, že jsem tě viděl jíst. A Sam se bude ptát. A jestli mu to nepovíš, nedovolí mi, abych tě chránil.“ On mě chce chránit? Umím se o sebe postarat sama. Dobře, teď moc ne.

V tom jsem si na něco vzpomněla. Existuje něco, co by zabránilo, aby ostatní vlkodlaci přečetli jeho myšlenky.

Musím mu to říct. Už to břemeno nedokážu nést dál sama.

„Dobře.“ S tímhle slovem jsem se k němu otočila zády a sundala jsem si čočky. Otočila jsem se. Čekala jsem, že se lekne a uteče, nebo něco takového. On však stál na místě, díval se mi do očí a čekal na vysvětlení.

„Potom, co Cullenovi opustili Forks se ztratily mé schopnosti, jak víš. Ale to nebylo to jediné. Tu noc jsem jela k Belle a tam mě Harry upozornil na barvu mých očí…“

„Harry o tom ví?“ přerušil mě.

„Ne, neví. Nikdo to neví. Musela jsem mu zalhat. Tuhle barvu měly mé oči, když jsem byla ještě člověk. Objevily se ještě další změny. Můžu jíst, jak sis už všimnul. Můžu i spát. A do jisté míry prožívat své emoce jako například pláč,“ vyprávěla jsem a on se zájmem poslouchal.

Posadila jsem se na gauč a začala plakat.

„Nevím, co se to se mnou děje. Nejsem člověk, ale ani nejsem obyčejný upír,“ naříkala jsem.

Embry se posadil vedle mě, objal mě a nechal, ať se mu vypláču na rameno.

„Já vím, co jsi. Nebo spíše kdo. Jsi výjimečná mezi výjimečnými. Jsi výjimka,“ řekl. Najednou jsem si vzpomněla na sen se Samem. Jak jsem stála na útesu a on mi řekl, že jsem výjimka.

S leknutím jsem vyskočila z gauče a řekla jsem o tom Embrymu. Taky jsem mu popsala, co přesně mi provedla Victorie.

Byla jsem ráda, že se můžu konečně někomu svěřit. Získala jsem kamaráda, ale ne jen tak obyčejného kamaráda. Ale toho nejlepšího.

Dlouho do noci jsme si povídali. Vyprávěli legendy, příběhy, zážitky, co se nám stali. Smáli jsme se a dokonce i plakaly smíchy.

Nejvíce mě zaujalo, když mi říkal o otisku. O Samovi a Emily. Bál se, že Sam zjistí, že mi to řekl. Ale já ho ujistila, že vím, jak zajistit, aby všechny rozhovory, které jsme kdy vedly nebo vést budeme, zůstanou jen a jen v naší mysli.

Dokonce jsem mu i řekla o mé proměně.

„Máš z něčeho strach? Bojíš se něčeho?“ přešel k dalšímu tématu. Na sucho jsem polkla.

„Bojím se jen dvou věcí. Ta první je, že mě moje schopnosti ovládnou. Místo, abych ovládala já je. A ta druhá je… voda.“

„Bojíš se vody? Copak ji vy, upíři, nemilujete nebo tak něco?“ zeptal se se smíchem.

„Jo, stejně jako vy milujete oheň, tak my vodu. Ale já se jí bojím. Pokaždé když se potopím do vody, vidím mou matku a sestru. Obě mrtvé,“ odmlčela jsem se.

„Další výjimka.“ Usmál se.

Vyprávěla jsem mu, jaké to je, mít sílu ovládat a vytvořit živly. On mi zase na oplátku dopodrobna popisoval, co prožívá, když se mění ve vlkodlaka.

Jak jsme si tak povídali, počasí venku se neustále měnilo. Chvíli pršelo, chvíli bylo slunečno. Během povídání jsme spálili jejich složky. Složky, které jsem si okopírovala u nich ve škole. K čemu by mi byli? A navíc to byl Samův požadavek, teda spíše mě o to poprosil.

Předtím než jsme šli spát. Zavedla jsem ho do bývalé Carlisleovy pracovny, teď to bylo něco jako ústředí mého výzkumu. Výzkumu o Quileutech a o tom, co se mi stalo. Všude byli papíry s poznámky, knížky a staré obrázky.

Mezitím co Embry listoval mými poznámkami o vlkodlacích (u kterých se mimochodem usmíval), hledala jsem důležitý papír.

„Tady. Našla jsem to,“ oznámila jsem mu.

„Zajímalo by mě, co jsi vlastně našla,“ řekl Embry a sedl si vedle mě na stůl.

„Tohle jsem dostala od Harryho,“ podávala jsem mu cár starého papíru, „je to prý staré zaklínadlo, které umožní, aby vlkodlakům ostatní nečetli myšlenky. Tohle zaklínadlo Harry dostal od svého předka a ten zase od svého. Půjčila jsem si to od něj.“

„Půjčila?“ zeptal se mě Embry se zdviženým obočím.

„Měla jsem ho vrátit, ale zapomněla jsem na něj. Stejně se po něm nesháněl,“ řekla jsem na svou obranu.

„A jak víš, že to funguje?“

„Zkoušela jsem to. Edward přece čte… četl myšlenky,“ pochlubila jsem se.

„Ale co když se mě Sam zeptá, o čem jsme si povídali a co jsme dělali. Co uvidí v mé hlavě?“ zeptal se nevěřícně Embry.

„Falešné myšlenky,“ oznámila jsem jakoby nic, „uvidí to, co chce vidět. Ukazuje to normální věci, v našem případě to ukáže, že jsme se dívali na televizi, nebo jak jsi běhal okolo domu, nebo něco podobného.“

„Jsi si jistá, že to bude fungovat?“ zeptal se stále nevěřícným pohledem.

„Jo. Neboj. Tak zkusíme to?“

„My? Proč si budeš chránit myšlenky? Edward tu přeci není. A říkala jsi, že se nejspíše nevrátí. A ta druhá… Alice taky ne, ne?“ měřil si mě nedůvěřivým pohledem.

„Ten Aro z Volturiových. On čte myšlenky. A já nechci, aby věděl, co se se mnu děje. Je to jen pro jistotu. Nevěříš mi?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne, to ne. Věřím ti,“ řekl sebejistě.

„Ok. Jdeme na to. Je to španělsky. Díky Bohu za střední školu,“ poděkovala jsem.

Přečetla jsem zaklínadlo. Nic se nestalo, což Embryho zklamalo.

Popřáli jsme si dobrou noc a šli jsme spát. Zdálo se mi o Embrym. Překvapivě. A o jeho vypracovaném tělu. Když jsem se vzbudila, stále jsem si sen přehrávala v hlavě.

Najednou Embry zaťukal na dveře do mého pokoje.

„To jsem já. Caytlin, můžu dál? Na něco jsem přišel,“ zeptal se skrze dveře. Nedalo mi to a pustila ho dál. Přisedl si ke mně na postel a spustil.

„Furt mi vrtalo hlavou to včerejší počasí. Nejdřív jsem si myslel, že se ti vrátily schopnosti. Ale pak jsem si něco uvědomil. Vzpomněl jsem si, jak jsi říkala, že tvé schopnosti jsou napojeny na tvé emoce. No a to počasí se podle toho měnilo. Když jsme se smáli, bylo hezky. Když jsi mi vyprávěla o své minulosti, bylo zataženo. To znamená, že tvé schopnosti se ti začínají vracet. Což je úžasné! A teď ráno! Podívej se! Slunečno. Na co jsi teď myslela?“ odhalil mi, na co přišel. V duchu jsem mu tleskala.

Ale co mu mám teď říct?

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 9. kapitola: