Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 32. kapitola

26.09.2010 (11:23) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2208×

Ještě jedna do tuctu – 32. kapitola

Pohled Embryho

Vstal jsem brzy ráno a připravoval se na to, že se budu muset víc jak o své bezpečí starat o to jejich. O bezpečí Caytlin a o bezpečí našich nenarozených dětí.

Vzpomněl jsem si, jak má matka málem vyskočila radostí do stropu, když jsem jí řekl, že bude babičkou. Nemohla tomu uvěřit. Já sám jsem si ještě nebyl jistý, jestli to vše nebyl sen. Ale ten radostný pocit ve mně mě ubezpečuje o opaku.

Až dnešek skončí, budeme opravdová rodina. Já, Caytlin a naše děti.

Pohled Caytlin

A bylo to tu! Den, ve kterém se rozhodne, co bude s existencí našeho klanu nebo klanu Volturiových. Rozhodne se, zda budeme bojovat nebo zda to nebude potřeba.

Měli jsme jasný plán. Vše bylo skvěle naplánované. Ale byly tu dvě možné části konce. Jedna byla, že se všichni rozejdeme v míru. A druhá, že budeme odcházet z boje. Pokud z něj vůbec budeme odcházet.

Vstala jsem brzy ráno z postele. Upravila se. Vlasy jsem si sčesala do culíku. Oblékla si tričko s dlouhými rukávy, teplou mikinu a džínsy. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, ruce mi automaticky sklouzly k břichu, kde se nacházel nový život. Vlastně hned dva nové životy.

Slíbila jsem si, že je to naposledy, kdy své děti vystavuji nebezpečí. Že to nikdy jindy neudělám. A že je ani teď nevystavím nebezpečí. Nedovolím, aby jim někdo ublížil.

Sešla jsem do haly, kde už všichni stáli a připravovali se. Nepřipravovali se na rozmluvu, ale na boj.

„Připravená?“ zeptala se mě Esmé.

„Ano… myslím,“ usmála jsem se.

„Koho si zabíráš, Caytlin?“ šťouchl do mě Benjamin.

„Nemusíme bojovat,“ zašeptala jsem.

„Ale musíš se připravit i na tuto možnost,“ řekl mi Edward. „Já tě nechápu. Nejdřív jsi je chtěla všechny vidět pod zemí a teď děláš, jako by si je zabít nechtěla,“ kroutil nechápavě hlavou.

„Jen nechci, aby se někomu z nás něco stalo,“ vysvětlila jsem.

Pak jsme se všichni přesunuli na louku, kde k tomu všemu mělo dojít. Stáli jsme tam jako jedna velká skupinka. Vlkodlaci byli na kraji naší skupinky.

Všimla jsem si, jak mě Embryho vlkodlačí podoba neustále sleduje. Jen jsem se nad tím usmívala.

„Přijdeš mi šťastná,“ stoupl si vedle mě Edward. „Možná až moc vzhledem k situaci.“

„Už brzy pochopíš proč,“ řekla jsem s úsměvem a hleděla do dálky.

Spolu s Volturiovými přišli ostatní. Garda, jejich manželky a mnoho dalších. I oni se připravili na možnost boje.

Aro na mě hleděl pronikavým pohledem, jako by hledal, co tajím. Jako by hledal mé chyby. Těch se ovšem nedočká.

Po rozmluvě a všelijakých námitkách se Volturiovi stále tvářili nedůvěřivě. Nepřesvědčili jsme je. Jane útočila na Bellin štít.

Pociťovala jsem strach. Ne o sebe či o ostatní. Strach o Embryho a o moje děti. Tak moc jsem teď toužila být jinde. Někde úplně jinde. V bezpečí. S Embrym.

V tom nás Edward upozornil na přítomnost Alice.

„Alice?“ zeptala jsem se nechápavě a rozhlížela se po okolí. Viděla jsem, jak vystoupila zpoza stromů spolu s Jasperem a dalšími třemi společníky.

Její společníci se představili a podali svědectví o existenci poloupírů. Když vyprávěli příběh tak starý, jen jsem lapala po dechu a obdivovala Alice, že to zvládla. Přesvědčili jsme je.

„Věřím vám a slibuji, že vás nyní opustíme a že odejdeme v míru. Ovšem mám ještě jednu žádost,“ usmál se Aro s pohledem na mě.

„Jakou?“ zeptal se Carlisle.

„Moc rád bych viděl Caytliin pohled na celou situaci,“ odpověděl Aro.

„A to jako proč? Víš vše, co potřebuješ,“ namítla jsem rozzuřeně a přitom jsem slyšela Embryho tiché zavrčení.

„Odmítáš?“ zvedl obočí Aro.

Všichni na mě pohlédli a já věděla, že nemám na výběr. Jestli to neudělám, veškeré jejich snahy by byly zbytečné.

Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a vykročila k němu. Když jsem byla u něj, napřáhl mi svou ruku. Váhavě jsem se na ni dívala, ale pak jsem mu podala tu svou.

V tom jsem viděla to, co viděl on. Viděl, jak přišel můj otec domů a zabil mou matku. Viděl, jak jsem se připojila ke Cullenům. Viděl, jak jsem si hrála s Renesmé. Jak mě napadla Victorie. Jak jsem bojovala s armádou novorozených. A dostal se ke vzpomínce na mé kouzlo.

V tom celé kouzlo pominulo. Už nechránilo mé myšlenky. A změny. Celou loukou se roznášel tlukot mého srdce. A Aro viděl, jak jsem se změnila. Jak jsem si vzala Embryho. A jak jsem zjistila, že jsem těhotná.

Vyškubla jsem svou ruku z té jeho a udělala krok zpět. On na mě překvapeně zíral. Všichni okolo tiše diskutovali a vlkodlaci vrčeli na Embryho. I u něj kouzlo pominulo.

„Sundej si čočky,“ poručil mi Aro. Poslechla jsem ho a podívala jsem se na svět svýma pravýma očima.

„To je nemyslitelné. To, co se s tebou děje,“ namítl Aro.

„Ne, není!“ zakřičela jsem. „Přišli jste sem kvůli Renesmé! Máte vše, co potřebujete! Můžete jít!“ křičela jsem.

„Potřebuji chvíli,“ oznámil a odešel k ostatním. I já se vrátila.

„Tohle jsi tajila!“ vykřikl Edward, neboť mé myšlenky už mu nebyly skryté.

„Já to nechápu,“ zašeptala Esmé.

„Jsem těhotná, Esmé. S Embrym. A Embry je můj manžel,“ vysvětlila jsem urychleně a viděla, jak ke mně Embry přiběhl a stoupl si po mém boku. Usmála jsem se na něj a pohladila jeho vlčí podobu.

Byl okamžik ticha. Všichni vstřebávali nové informace.

„Nikdy ti neodpustím… že jsi mě nepozvala na svatbu,“ usmála se Esmé a objala mě.

„Tak jako ty jsi stála za Renesmé, stojíme my při tobě,“ přidal se Edward.

Tohle jsem nečekala! Žádné výčitky! Nic! Spíš tam bylo pochopení. Ale hlavně radost.

Vrátila jsem se za Arem, který už tam stál a čekal na mě. Carlisle, Edward, Bella, Embry a překvapivě i Sam šli se mnou.

„Rozhodli jsme,“ oznámil mi.

„Jak?“ zeptala jsem se.

„Necháme to být. Celý váš klan jednou provždy. I proměňovače. Ovšem za podmínky, že i ty necháš nás. Víme, jak moc nás toužíš zničit. A víme, že by se ti to i povedlo. Nech nás být. Všechny,“ dodal s pohledem na Jane a Aleca, „a my necháme tebe. Teda vás,“ nabídl mi Aro.

„Kde mám jistotu, že to splníš?“ zeptala jsem se.

„Máš mé slovo,“ ubezpečil mě Aro.

„Platí,“ přijala jsem a na důkaz toho jsem mu podala ruku.

Tak skončil tenhle velký den. Odešli jsme v míru. A šťastnější než kdy předtím. Jedno velké tajemství ze mě spadlo.

A já mohla začít žít svůj skvělý život.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 32. kapitola: