Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 29. kapitola

MissVolturi


Ještě jedna do tuctu - 29. kapitolaCo odhalila Alice?
Uvidí se Caytlin s Embrym konečně?
Jak dopadne jejich prví hádka?
A čí krev je cítit ve vzduchu?

Ještě jedna do tuctu – 29. kapitola

 

Trvá to už měsíc. Měsíc plný bolesti, stesku a trápení. Už měsíc jsem Embryho neviděla. Občas mi zavolá, ale není to ono. Nechci si ani představovat, co cítí on. Kvůli otisku to musí mít mnohem horší.

Situace se nezměnila, Sam se nám vyhýbá a Jacob nás chrání. Žijeme tu na hromádce bez špetky společnosti. A navíc Bella bude každou chvíli rodit.

Mé změny jsou stále skryté. Ale kvůli lásce k Embrymu a kvůli tomu, že musím neustále myslet na to, jak moc mi chybí, se nedokážu soustředit na to, abych zjistila, proč se mi to děje.

Zrovna jsme seděli v obývacím pokoji jako obvykle. Všimla jsem si, jak po mně Alice nenápadně pomrkává a ukazuje směrem ven.

„Jdu se nadýchat čerstvého vzduchu,“ oznámila jsem a stoupla si.

„Upíři nepotřebují dýchat,“ ozval se Edward.

„To je fakt. Ale já se ho chci nadýchat,“ usmála jsem se a vyšla ven. Šla jsem hlouběji do lesa ale tak, abych zůstala na dohled domu. Alice ke mně okamžitě přiběhla.

„O co jde, Alice?“ zeptala jsem se nedočkavě.

„Uvažovala… teda přemýšlela jsem… o tom kouzle. A Caytlin, já nevím, mám takový pocit, že na Ara účinkovat nebude,“ oznámila mi.

„Proč by ne?“ nechápala jsem.

„Protože Aro nečte myšlenky. On vidí vzpomínky v tvé hlavě,“ vysvětlila mi.

„No a?“ stále jsem nechápala.

„To kouzlo na něj platit nebude. Použila jsi ho tak, aby nikdo neviděl tvé myšlenky, ale vzpomínky zakrýt nedokážeš. Dokonce si myslím, že pomine, když uvidí, jak si jej použila poprvé,“ řekla mi.

„A víš to jistě?“ zhluboka jsem se nadechla. Zakroutila hlavou. „No tak se mu budu zkrátka vyhýbat,“ řekla jsem tvrdohlavě. V tom mi zazvonil telefon, váhavě jsem se podívala na cizí číslo, ale pak jsem si uvědomila, kdo volá. „Embry?“ vyjekla jsem možná až příliš radostně.

„Oh, Caytlin! Pospěš si do motelu El Dorado v Seattlu. Čekám tam na tebe,“ ozval se Embryho hlas, ale ihned zavěsil.

„Byl to on?“ zeptala se okamžitě Alice. Přikývla jsem.

„Konečně se můžeme vidět. Musím jít, Alice. Ostatním řekni, že jsem jela do knihovny. Děkuji,“ řekla jsem jí a běžela k autu. Okamžitě jsem do něj hupsla a chtěla zavřít dveře, ale někdo je držel. Byl to Jacob. „Jacobe?“

„Kam jedeš, Caytlin?“ zeptal se mě.

„Já… do knihovny,“ oznámila jsem.

„Teď?“ zeptal se.

„Jo, teď. Už mě nebaví sedět v tom obýváku a koukat neustále do blba,“ odpověděla jsem mu a chtěla ty dveře zavřít, ale on je furt držel. Naklonil se ke mně a zašeptal:

„Jsem nový vůdce smečky. A nové myšlenky členů smečky se přede mnou neutají. Ani ty Sethovy. Vím to, Caytlin.“ Otevřela jsem pusu dokořán a valila na něj oči.

„Jacobe, …“ nedokončila jsem, co jsem chtěla říct.

„Nikomu to neřeknu,“ přerušil mě.

„Díky,“ poděkovala jsem. „Ale proč ne?“ nechápala jsem.

„Je můj přítel,“ usmál se a zavřel mi dveře. Na to jsem vyjela z garáže.

Po cestě jsem přemýšlela o tom, že se to tajemství začíná pomalu, ale jistě rozpadat. Jak dlouho potrvá, než se to dozví úplně všichni? Co na to řeknou? Pochopí nás, nebo odsoudí?

Zastavila jsem před motelem, který zvenčí působil až moc vesele. Vstoupila jsem dovnitř a zeptala se mladé ženy.

„Promiňte, je tu ubytovaný někdo jménem Embry Call?“ zeptala jsem se.

Zvedla oči od stolu a řekla mi: „Pokoj číslo sedm. Ale pokud tam budete déle než hodinu, musíte zaplatit,“ upozornila mě.

Zaplatila jsem a vešla nahoru po schodech. Minula jsem pokoj číslo pět, po němž následoval pokoj číslo šest a naproti němu byly dřevěné dveře s číslem sedm.

Přede dveřmi jsem se zastavila. Co když je to nějaká past? Co když tam je Sam? Nebo něco takového?

V tom se dveře otevřely a něčí ruka mě vtáhla dovnitř. Pak se rychle zabouchly dveře a já v potemnělém pokoji spatřila Embryho ztrhanou tvář. Když mě uviděl, rozjasnila se mu. Přiskočila jsem k němu a dlouze ho objala. Vůbec jsem se od něj nechtěla oddělit.

„Jak se máš?“ zeptal se mě, když jsme se od sebe konečně odtrhli.

„No… určitě lépe než ty,“ řekla jsem mu. „Vypadáš… ztrhaně,“ pohladila jsem jej po tváři.

„Ničí mě to, Caytlin. Ničí mě, že spolu nemůžeme být. Že je to tajemství,“ řekl a zdálo se mi, že zatíná ruce v pěsti.

„Embry, já se snažím. Hledám správný moment,“ řekla jsem mu.

„Jak dlouho už ho hledá… hledáme?“ zeptal se roztrpčeně.

„No, přece tam nemůžu teď vejít a říct: Jsem vdaná za vlkodlaka! To by se nadmíru nehodilo. A jak vidíš, Sam už na nás ani nemůže myslet,“ řekla jsem a slovem my jsem myslela mou rodinu.

„Jak dlouho ještě se chceš takhle trápit? Trápit mě?“ zařval.

Paráda! Propukla naše první hádka. Co mu mám teď jako říct? Že se bojím, že nám ten vztah zatrhnou. Že se bojím, že nás odsoudí. Že se bojím, že nás to rozdělí.

„Promiň,“ uklidnil se. „Moc se ti omlouvám. Jsem vůl. Mám být rád, že tě konečně zase vidím. Omlouvám se ti. Odpustíš mi to?“ zeptal se mě a objal mě

„Když mi ty odpustíš, že to tak dlouho trvá,“ hledala jsem kompromis.

„Nemám ti, co odpouštět,“ usmál se a políbil mě.

V motelu jsme strávili asi tři hodiny. Povídali jsme si jen občas. Byli jsme konečně spolu a museli jsme si to prostě užít.

„Musím jít, Embry,“ oznámila jsem mu smutně a hledala jsem po pokoji své oblečení.

„Já vím. I já se musím vrátit,“ řekl mi, zatímco se oblékal.

Když jsem našla všechny části svého oblečení, tak jsem jej políbila naposled na cestu. Potom jsem se nenápadně vytratila z pokoje a on šel zaplatit za motel. Nastoupila jsem do auta a jela směrem domů.

Pořád jsem si v hlavě přehrávala těch pár hodin, kdy jsme mohli být spolu. Těch pár hodin plných lásky. Těch pár okamžiků, co jsme strávili spolu.

Zastavila jsem před domem a věděla jsem, že se něco děje. Ve vzduchu byla cítit krev.

Okamžitě jsem vyskočila z auta a vlítla do domu. Někteří z členů mé rodiny tam stáli a snažili se krev nevnímat. Někteří chyběli. Vylítla jsem nahoru do pracovny a uviděla hrozný výjev.

Edward, jak zrovna píchá Belle injekci. Carlisle, jak ji ošetřuje, Rose, jak v ruce cosi drží a Jacoba, který vypadal, jako kdyby byl v jiném světě.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. On si mě však nevšímal, hleděl jen a jen na Bellu a vyčkával.

Sesunula jsem se na zem, zatajila dech a vyčkávala. Čekali jsme na to, jestli se Bella probudí jako upírka nebo jestli zemře jako člověk.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 29. kapitola:

 1
04.01.2012 [21:09]

NespoutanaPáni... fakt síla. Hrozně těm dvěma fandím! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!